Neviděla jsem ji dvanáct let. Vlastně jsem ji celkově viděla jen devětkrát, a všechna ta setkání se vešla do prvního roku, co jsem s Tomášem chodila. Když jsem k nim mířila na návštěvu poprvé, tvrdil, že nikdo nebude doma, a opravdu si to myslel. Chtěl mi ukázat svůj pokoj a chtěl mě vůbec někde mít celou jenom pro sebe. Bylo mi sedmnáct a jemu osmnáct, nic vlastního jsme samozřejmě neměli, takže když měli jeho rodiče odjet na chatu a on měl být sám doma, chtěl toho využít. „Neumíš si představit, jak je to vzácná příležitost. Máma nesnáší, když jsem někde bez ní. Ale ona na chatě musí něco udělat a já se vymluvil, že se musím učit, a tam mi to do hlavy neleze,“ vysvětloval. Já jsem žádný problém neměla, naši byli benevolentní, a i když jim došlo, že nebudu u kamarádky, ale s klukem. Dostala jsem jenom ponaučení, že by nebylo dobré, abych se vrátila těhotná.
Býval by to byl asi krásný večer a krásný celý víkend, protože jsme do sebe byli opravdu zamilovaní, ale neuplynuly ani dvě hodiny a bylo po všem. My jsme v té chvíli nedělali nic nevhodného, prostě jsme se k sobě tulili na gauči a povídali si, ale neumíte si představit, co se strhlo. Tomášova máma, která se najednou objevila ve dveřích, nejdřív na pár vteřin strnula, ale potom dostala do očí šílený výraz. „Okamžitě ven!“ zaječela na mě a Tomáš se marně snažil mě v klidu představit. Začala padat velmi ošklivá slova na moji adresu. Byla jsem v šoku, neznala jsem z naší rodiny, že by někdo na někoho takhle křičel, tak jsem jenom popadla svetr, kabelku a v předsíni boty do ruky a jen v ponožkách vyběhla na schody. Tomáš chvíli nevěděl, jestli se má pokusit mámu zastavit, nebo běžet za mnou, pak se ale rozběhl za mnou a doprovodil mě domů. „Promiň,“ prosil, „to ona byla jenom v šoku, to se spraví, já jsem jí měl říct, že jsem si někoho pozval, uvidíš, to bude dobrý.“ Nemohla jsem se na něj zlobit, však nic neprovedl. Naši se na nic nevyptávali, když jsem se vrátila, nechali mě být a já jim byla vděčná.
Setkali jsme se druhý den a Tomáš se choval jako jindy, neprozradil mi, co jsem se od něj dozvěděla až mnohem později, totiž že ho máma doma podrobila výslechu, co se dělo a kdo jsem. Nedělo se ale nic a byla jsem spolužačka z gymnázia, takže považoval za naprosto normální, že si mě pozval domů. A taky jsem nevěděla, že se pak radši vymluvil, že jde s kamarádem do kina, místo aby přiznal, že má sraz se mnou. Ale na tom by ještě nebylo nic divného, teprve jsme měli maturovat, tak jsem nakonec i chápala, že mají jeho rodiče asi strach, aby si „nezkazil život“.
Chodili jsme spolu dál a po dvou měsících Tomáš navrhl, že k nim přijdu normálně, když budou jeho rodiče doma. Udělali jsme to tak, dostala jsem čaj a bábovku, a přestože mi jeho máma připadala velice upjatá, úplně jiná než syn, zdálo se, že všechno je v pořádku. Ale nebylo. Chodil pak celý týden se špatnou náladou a nechtěl říct proč. Vypadlo to z něj zase až mnohem později: „Prý se s tebou mám okamžitě rozejít. Říkala, že se na vás informovala a vaši že chodí po hospodách.“
Po hospodách? Tak to jsem zírala. „Já jí to taky vymlouval, že je to pomluva. Ale tvrdila, že váš táta je bohém a ochlasta a nechodí slušně do práce.“ No tak to tedy byl šok, můj táta byl malíř a máma řezbářka, dodávali výrobky do obchodů s uměleckými řemesly. Hrozně ráda jsem jim od malička pomáhala, když mi dovolili na štětce a dlátka sáhnout, a ano, rádi chodili do vináren s podobně založenými přáteli. Tohle jí tedy Tomáš nakonec vymluvil, asi se informovala ještě víc, tak jsem tedy k nim zase směla. Ale vždycky jenom, když byla doma ona nebo Tomův táta. Copak on, ten byl fajn, nechal nás žít, a dokonce říkal, že viděl tátovy obrazy v galerii a moc se mu líbí. Ale když se ukázalo, že je doma i ona, nejradši bych se vždycky otočila hned na prahu a mazala pryč. To jsem ale zase úplně nechtěla udělat, protože jsem Toma měla ráda a koneckonců to byla jeho maminka. Navíc jsem byla mladá a naivní, myslela jsem si, že pochopí, že jsem strašně milá.
No, stručně řečeno, nepochopila to. Časem jsem to přestala chápat i já a taky jsem neměla co říkat našim, když už jsem oficiálně oznámila, že mám kluka, a oni se ptali, jací jsou jeho rodiče. Tatínek mi problém nedělal, i když byl celkem mlčenlivý, ale co říct o ní? „Je taková trochu zvláštní, hrozně se o Tomáše bojí,“ tak jsem si to vysvětlovala a tak jsem to i říkala.
Ona si zřejmě pořád myslela, že Tomáše vztah ke mně přejde, že si na vysoké najde někoho jiného, ale zmýlila se. Možná by to udělal, kdybychom chodili každý na jinou školu, ale nás spojovaly naše zájmy natolik, že jsme chtěli studovat i stejný obor. Bydleli jsme na koleji a já jsem u nich doma byla ještě dvakrát, když jsme spolu jeli na víkend do našeho města, ale pak jsem si všimla, že mě vlastně Tom ani nezve. „Řekni mi to rovnou, mám se u vás zastavit, nebo radši ne?“ Na takové trapné věci se už dokážete zeptat, když jste spolu dostatečně dlouho, a ten druhý dokáže odpovědět pravdu beze strachu, že by vás ztratil. „Asi bude lepší, když nepřijdeš,“ usmál se a já neměla potřebu se tam cpát.
No a pak jsme se rozhodli, že se vezmeme. Svatba měla být malá, ovšem samozřejmě jsme předpokládali, že přijdou obojí rodiče. „Máma nepřijde,“ oznámil ale Tom, když jsme dávali dohromady seznam hostů. „Táta asi jo, když uteče,“ podotkl. Bylo mi to líto jenom kvůli Tomovi, ale jinak mi tchyně nechyběla. Ptala jsem se znovu, co jí na mně vadí. „Prý jsi pod moji úroveň,“ pokrčil rameny. Nebudu říkat, že mě to nezranilo, a pořád jsem se trochu bála, že on si to začne myslet taky, když do něj bude dostatečně dlouho hučet. Ale nezačal. Věděl dávno, že chyba je na její straně. Když se nám narodilo první miminko, myslela jsem zas, že ji to obměkčí a začne se chovat normálně, ale nepomohlo to. A tak za našimi dětmi chodí Tomášův táta k nám, a za babičkou se občas s nimi staví Tomáš.
Já mám teorii, že ona prostě nechce připustit, že má už dospělého syna, který ji nepotřebuje, protože to znamená, že sama stárne. Proto by jí nebyla dobrá žádná jeho partnerka. Tom říká, že už mámu neřeší, ale vím, že v hloubi duše by si normální vztahy přál. Ale co, já s tím nic nenadělám.
Zdroj: časopis Vlasta
