„Česki holky, heski cholky,“ mrkl na mě s úsměvem, zatímco mi přes bar podával vychlazenou limonádu. Myslela jsem, že jsem se přeslechla, nebo že mu nerozumím. Tohle už mi dlouho nikdo neřekl. Přemýšlím, jestli mi to vůbec kdy někdo řekl. Možná v mládí, v pravěku, před bezmála třicetiletém manželstvím, dvěma dětmi, pomocí s rozjezdem manželovi firmy, postavením domu a dlouholetou péčí o odcházejícího tchána.

Zdroj: Youtube

Úplně neviditelná

Vdávala jsem se brzy, tedy na dnešní dobu. Tehdy to tak bylo normální. Bylo mi dvaadvacet a byla jsem těhotná. Jak jinak. S Mirkem už jsme spolu chodili pár let, znali jsme se od dětství. Na základce chodil o dvě třídy výš a popravdě se mi vždy víc líbil jeho o rok starší bratr Zdeněk. Ten si mě ale nikdy nevšímal. Kluci si mě nikdy moc nevšímali. Nenápadná, neviditelná, nejen v okresním městě, kam jsem dojížděla na střední ekonomku, ale dokonce i u nás na vsi. A to už je co říct.

Přes týden jsem sedávala na intru, v pátek jsme ale se sestrami a kamarádkami občas vyrážely na zábavu. Ze začátku jsme většinou tancovaly spolu, později se k nám přidávali i kluci, když už trochu popili a přestalo jim to být tak trapné. Často jsem pohledem hledala Zdeňka, ten však tím svým mým směrem nikdy nezamířil.

Však bylo na čase

Jednou se vedle mě na parketu objevil Mirek, nic neříkal, prostě jen tancoval, nebo se spíš tak klátil ze strany na stranu, a po chvíli se zeptal, jestli s ním nepůjdu k výčepu. Šla jsem. Jak říkám, kluci si mě nikdy moc nevšímali, tak jsem byla šťastná. O týden později se situace zopakovala, a tak nějak jsme spolu začali chodit. Nebo aspoň se v okolí tradovalo: „A to víte, že mladá Mašková má šamstra od Holíků?“ „No však bylo na čase“.

Dovolenou jsem si vydupala

A teď jsme byli u moře. V Tunisku! Viděla jsem tu reklamu v časopise v čekárně u obvoďáka, kam jsem odvezla tchána na krev. Zatímco mu ji odebírali, zasnila jsem se u pohledu na krásný čtyřhvězdičkový hotel, moře, plnou penzi, a to všechno za rozumný peníz. Po letech jsem doma sebrala odvahu a tu dovolenou si vyloženě vydupala.

Sedm let jsme nikde nebyli. Od smrti tchyně jsem převzala péči o chřadnoucího tchána, náš dům a děti a vůbec. Nestěžovala jsem si, ale v té čekárně mi došlo, že si to prostě zasloužím. Mirek se zdráhal, přišlo mu to drahé, ale když viděl, že už skoro vzteky brečím, podvolil se. On nesnáší slzy a vůbec dramatické situace. Má rád klid. Svůj ponk v dílně a své místo v hospodě mezi kamarády.

Mrkl na mě a usmál se

Oblíbené místo u baru si našel i v našem hotelu. Přisedla jsem k němu, přikládala si studenou láhev s limonádou na sluncem rozpálené čelo a přemýšlela nad slovy toho číšníka. Pak jsem nenápadně koutkem oka pohlédla, úplně rychle, a on si toho hned všiml. Mrkl na mě a obličej se mu rozzářil úsměvem. Pak rozpačitě sklonil hlavu a začal leštit nablýskané skleničky.

Zatočila se mi hlava. Znovu jsem se podívala a on lehce kývl na pozdrav. Vůbec jsem to nechápala. Viděla jsem, že Mirek zrovna dopil, tak jsem se nabídla, že mu objednám nové pivo. Překvapeně souhlasil. Ani jsem se na něj nepodívala a už jsem byla na druhé straně baru a snažila se anglicky vykoktat, že chci pivo. „Edno pifo, krásná cholka,“ usmál se číšník, podal mi orosenou láhev a ze sklenice na baru vytáhl čokoládový bonbón v růžovém celofánu. „Pifo manžel, šokolat pro krásná cholka,“ usmál se a podal mi ho. Tála jsem jak ten bonbón.

Cítila jsem jako bohyně

No a dál? Začala jsem taky chodit víc na bar, než k moři a k bazénu. Vůbec jsem se nezlobila na Mirka, když chtěl zůstat na pokoji a sledovat Eurosport. Byla jsem ráda, alespoň jsem se necítila tak trapně. Vlastně jsem se vůbec necítila trapně. Cítila jsem se skvěle. Vždy když jsem přišla, Anis – tak se ten číšník jmenoval – se ke mně hned hnal, vtipkoval se mnou rukama nohama. Uměl trochu česky, já umím pár slov anglicky. Díky bohu za ten kurz, co vymyslela naše šéfka účtárny, říkala jsem si. A to jsem tehdy pěkně nadávala, že to je zbytečnost.

Setkání na pláži

Rozhodně jsem pochopila, když mi jednou nabídl, že bychom se po jeho službě mohli projít po pláži. Mirek sledoval fotbal, ani si nevšiml, že jsem odešla a já čekala u vstupu na pláž, rozechvělá jako studentka. Co blbnu, vždyť Anis je pomalu tak starý jako moje starší dcera, říkala jsem si. Nemohlo mu být víc než třicet. Bylo mu 28 let. To jsem se dozvěděla až později. Kdy? Ani nevím, čas začal ubíhat úplně jinak. Přinesl mi květ buganvilie, měla jsem šátek ve stejné barvě. Lovila jsem z paměti všechna anglická slova, která jsem kdy pochytila a litovala, že jsem se dřív nesnažila víc.

Rozuměli jsem si ale beze slov. Jakoby mezi námi nebyla žádná jazyková bariéra, ani věková. Anis měl těžký život. Vyprávěl mi, jak se musí starat o rodiče a tři neprovdané sestry. Měl sice staršího bratra, ten ale utekl a nechal všechno na něm. Anis přitom chtěl studovat, byl chytrý a zajímavý, mohl to někam dotáhnout. Ta nespravedlnost mě ničila. A pak se to stalo – řekl mi, že se do mě zamiloval, že nikdy nepotkal někoho jako jsem já a že nepřežije, až odjedu

Divím se, že si nás nevšimli

Vůbec jsem nevěděla co mám dělat, bylo mi dvaapadesát a měla pocit, že jsem poprvé pocítila skutečnou lásku. Usmíval se na mě od baru, dělal na mě posunky, divím se, že si toho nikdo nevšiml. Pořád mi opakoval, jak jsem krásná a že bych se neměla stydět za své tělo, naopak měla bych ho nosit pyšně jen v plavkách a nehalit se v plážových halenách a šátcích

Cítila jsem se jako bohyně, jenže odjezd se blížil. Trhalo mi to srdce, stejně jako Anisovi. Byl z toho zoufalý, chtěl jít všechno říct mému manželovi, ale přesvědčila jsem ho, ať to nedělá. To jsem Mirkovi nemohla udělat. Slíbila jsem, že to vyřeším a něco vymyslím a dál se nechávala unášet jeho vášnivými polibky na pláži. Pak jsme odjeli, noc předtím jsem proplakala v hotelové posteli. Mirek vedle mě klidně oddechoval.

Musela jsem se vrátit

Po návratu domů a k běžné rutině jsem na Anise nemohla přestat myslet. Posílali jsme si zprávy přes WhatsApp, neuplynul večer, abych nedostala zprávu: „Dobrou krásko“ se sluníčkem nebo kytičkou. Bylo mi jasné, že ho musím znovu vidět. Asi po dvou měsících, blížil se konec října, jsem Mirkovi řekla, že se do Tuniska vrátím s kamarádkou ze střední. Znal ji jen z vyprávění, věděl, že odešla do Prahy a já mu řekla, že jí zemřel manžel a je úplně zničená. Dovolená by jí mohla pomoci, zájezdy navíc byly v době končící sezóny levné. Mirek vůbec nechápal, přišlo mu to bláznivé, ale nakonec uznal mé důvody. Myslím, že chtěl hlavně klid

Odletěla jsem. Sama. Bylo to bláznivé? Ano, ale kdybyste viděli Anise. Čekal na mě u hotelu, měl slzy v očích, v ruce krásnou kytku. Okamžitě mě začal líbat a co víc, protože v hotelu pracoval, zařídil si, aby se mnou mohl být v mém pokoji. Jeho kolegové na nás vždy spiklenecky mrkli, bylo to úžasné. Po několika dnech mi říkal, že bude muset odjet pryč. Potřeboval vydělat peníze na operaci jedné ze sester, takže se zapsal k práci na zaoceánské lodi. Ležela jsem v posteli, dotýkala se jeho mladého opáleného těla a říkala mu, že to mi nesmí udělat, že si to zase zařídím a co nejdříve přijedu.

Prosila jsem ho, aby si vzal peníze

A napadlo mě, že bych mu mohla pomoci. Děti už byly z domu, manželova firma docela šlapala, měli jsme svůj dům a já sama nic moc nepotřebovala. I když je pravda, že v posledních týdnech jsem utratila dost peněz za nové oblečení a kadeřníka. Každopádně pár tisícovek mě nemohlo ublížit. Horší byl pocit, že by mi odjel ještě dál. Nechtěl to přijmout, bránil se a říkal, že on je muž a to on by se měl starat o mě, ale nakonec jsem ho přemluvila. A poslala mu 15 tisíc korun ze svého účtu. Zbytek pobytu byl nádherný.

Nemuseli jsme se skrývat, ostatně on by to asi nedokázal, pořád se mě dotýkal, hladil mě a líbal. Zprvu jsem se styděla, ale když jsem viděla milé úsměvy jeho kolegů, začala jsem se cítit báječně. Tak, že mi absolutně nevadily nevraživé, až opovržlivé pohledy některých hostů, většinou mých vrstevnic. No co, záviděly mi!

Dvě stě tisíc za půl roku

Zpět doma jsem myslela jen na Anise, ten ale začal mít velkou smůlu. Psal mi, že si ho zavolal šéf – někdo nás prozradil – a vyhodil ho! Kdyby šlo jen o něj, ale Anis se staral o celou rodinu. Poslala jsem mu další peníze. A pak další. Nakonec jsem mu během šesti měsíců poslala 230 tisíc korun, skoro všechno, co jsem měla na svém účtu.

Několikrát jsem chtěla přijet, ale nikdy se to nehodilo. Poprvé se zhoršil stav mého tchána, to jsem musela cestu zrušit já, pak už to nešlo kvůli Anisovi a jeho příbuzným. Stále mi psal, jak moc po mě touží a chce mě vidět, ale tu musel odvézt sestru na zákrok, jindy ho čekala dlouhá cesta na Saharu s bratrancem. Zkrátka pořád něco. Už jsem to nemohla vydržet.

Prozrazení

Pak na mě jednou uhodil Mirek. Co se to se mnou děje, proč se chovám jako nikdy za posledních třicet let. Co blbnu s novými šaty a účesy a proč jsem pořád na telefonu. Divila jsem se, že si všiml...Držela jsem se, abych mu všechno neřekla, abych mu nevpálila, že posledních pár měsíců prožívám to, co s ním dosud nikdy a že mě konečně někdo oceňuje a nebere jako, nevím, jako kus nábytku. Starou, ošoupanou židli, která ještě slouží, ale nikdo neví, kde stojí.

Mirka jsem podcenila. Pár dní po tom divném rozhovoru, přišel do kuchyně a byl strašně rozčilený. Podíval se do mého mobilu a našel konverzaci s Anisem. Myslím, že víc než romantické fráze ho rozčílily zprávy o tom, že mu posílám peníze. Strašně na mě křičel, jestli jsem úplně pitomá a kolik, že jsem mu poslala. Rozbrečela jsem se, stavidla povolila a já jsem mu tehdy řekla všechno to, co jsem v sobě dlouhé roky – možná celý život – dusila.

Zavolám později, krásko

Mirek tam stál, nic neříkal. Pak se zvedl a odešel. Najednou mi to došlo. Uvědomila jsem si, jak moc jsem mu ublížila, rozbila všechno, co jsme vybudovali. A Anis? Zkoušela jsem mu volat, zalykala se slzami a on mi to nebral. Zrovna teď, když jsem to nejvíc potřebovala. Po chvíli pípla zpráva: „Call you later, kráska“, zavolám později. Čekala jsem doma. Mirek pořád nikde. Anis nevolal.

Vrátil se až po několika hodinách. To, co mi řekl, mě zničilo. Byl na policii, kde nad ním spíš soucitně krčili rameny. Tak zavolal do cestovní agentury a vyžádal si delegáta. Ten si jen povzdechl – „Anis, že ano. Ten je oblíbený“. Můj hnědooký milenec totiž nebyl jen můj. Anis si podobně jako někteří jiní muži v maghrebských hotelech vytipovával ženy toužící po troše pozornosti a využíval toho. Vedle mě ho „dotovaly“ nejméně čtyři další evropské přítelkyně.

Jiné dopadly ještě hůř

„Dopadla jsi ještě dobře,“ řekl Mirek. „Delegát mi vyprávěl o jedné, která opustila rodinu, ještě docela malého syna a přestěhovala se za svým milencem, což – a to ti rovnou říkám – nedopadlo moc dobře,“ dodal, aniž by se na mě podíval. „Tu dovolenou nám byl čert dlužnej, čtvrt milionu, ty huso pitomá,“ řekl ještě a ze svého mobilu napsal Anisovi, ať se neopovažuje znovu ozvat. Znovu jsem se rozbrečela, začalo mi to docházet. Ty úsměvy kolegů, byla jsem tak pitomá. Ty pohledy jiných hostů, tak trapná. A hlavně jsem nevěděla, co Mirek udělá.

Pořád trochu doufám

Byl to ten nejhorší den v mém životě a myslela jsem, že to je začátek konce všeho. A vlastně pořád úplně nevím, jak to dopadne. S Mirkem jsem se zařekli, že to nikomu neřekneme a hledáme si k sobě znovu cestu. Strašně jsem ho zklamala, vidím to na něm, ale zároveň mi dochází, že mě celé ty roky má asi opravdu rád. A že prostě netušil, co prožívám a jak se cítím. Kéž bychom na to přišli jinak a dřív, i když pořád trochu tajně doufám, že mi Anis napíše. Už se neozval...

Zdroj: vlasta.cz

Související články