Zpočátku jsem učila jen nižší ročníky. Moje specializace byla tělocvik a zeměpis. Ale po roce mi ředitelka nabídla třídnictví třetího ročníku, protože kolegyně odcházela na mateřskou. Nejdřív jsem nechtěla, bála jsem se. Přece jen to byla velká zodpovědnost a děti byly jen o chlup mladší než já. Obávala jsem se, zda bych si dokázala udržet autoritu, jenže jiný kandidát na tuto pozici nebyl, a tak jsem kývla.
Musím říct, že mě žáci mile překvapili. V kolektivu nebyl žádný vyložený vyvrhel, děcka držela při sobě, a dokonce se na mých hodinách snažila. Největší zapálení jsem viděla na hodinách tělocviku. Kluci se sice trochu předváděli, ale to je asi v tomhle věku normální. Velmi rychle jsme si k sobě našli cestu. Hodně pomohl i můj kamarádský přístup.
Dva roky utekly jako voda a my se sešli u maturity. Děti, hlavně děvčata, byly vyklepané a já se jim snažila být oporou. Nakonec zkoušku dospělosti úspěšně složili všichni do jednoho. Měla jsem z toho ohromnou radost.
Neodbytný svůdník
Konec povinné školní docházky a vstup do dospělého života se studenti rozhodli oslavit hromadně na chalupě na Slapech u jednoho z movitějších žáků. V posledních měsících tuto víkendovou party plánovali každou školní přestávku, nemohla jsem si toho nevšimnout. Popravdě jsem nečekala, že bych byla pozvaná. Je to jejich radost, jejich sláva, především oni si to musejí užít. Jenže když se na mě po vyhlášení výsledků maturity sesypali s tím, že doufají, že mám o víkendu čas, abych to s nimi oslavila, a že chtějí, abych jela, nemohla jsem je zklamat.
Na místo jsem přijela v sobotu po poledni a přípravy už byly v plném proudu. Holky připravovaly chlebíčky a jednohubky, do mís na velký stůl sypaly slané brambůrky a tyčinky. I já jsem přispěla svojí troškou do mlýna – upekla jsem domácí preclíky. Kluci mezitím rovnali do lednice piva a další alkohol a zapojovali dataprojektor na večerní promítání společných fotografií z různých výletů za celé čtyři roky. Musela jsem uznat, že vymyšlené to měli krásně. Až mě to dojalo.
Jejich nadšení pro věc bylo tak velké, že mě nakazilo také. Zapojila jsem se do chystání a opravdu jsem se bavila. A co teprve večer! Alkohol tekl proudem, smáli jsme se… Byl to takový klasický mejdan, který jsem zažívala během mých studentských let. Už to byl nějaký ten pátek, kdy mi bylo naposledy takhle dobře. Uvědomila jsem si, že je mi čerstvých dvacet sedm, jsem sama, po rozchodu s přítelem nikoho nového nemám, bydlím v malé garsonce a jedinou společnost mi dělá zakrslý králík Jonáš. S mými bývalými studenty jsem ale najednou jakoby ožila. A možná díky alkoholovému opojení se smázl i náš věkový rozdíl.
Nečekaný románek
Vzájemně jsme se brali jako rovnocenní parťáci a kamarádi. Možná právě to byl důvod k tomu, aby se ten večer Lukáš osmělil a začal se mnou flirtovat. A já mu to v alkoholovém opojení oplácela. Nakonec jsme spolu skončili v posteli. Přiznávám, že se mi to moc líbilo. Ráno jsem se ale mohla hanbou propadnout. Přestože jsem už nebyla jeho učitelkou a on nebyl mým studentem, přišlo mi to nepatřičné. Stále dokola jsem si v hlavě opakovala: „Cos to proboha udělala, Kláro? Co tomu řeknou lidi?“ Chtěla jsem nepozorovaně zmizet, jenže Lukáš mě nenechal. Tvrdil, že mě miluje od první chvíle, co mě na chodbách gymnázia spatřil, a že se mnou chce být. Dokonce navrhoval, že se spolu přestěhujeme daleko od všech, někam, kde nás nikdo nezná, kde nikdo nebude vědět, že jsem ho učila, a začneme tam nový život. Hezky se to poslouchalo, ale věděla jsem, že musím zmizet, než se probudí jeho spolužáci a zjistí, co se mezi námi stalo.
Všechno je tak, jak má být
V následujících dnech mi Lukáš neustále psal. A psal tak krásně, že jsem nakonec celá rozněžnělá na jeho hru přistoupila a začala mu odepisovat ve stejném duchu. Přestalo mi vadit, že je mladší a začali jsme se scházet u mě doma. Postupem času jsem pocítila, že ho mám ráda a šli jsme s naším vztahem ven.
První rande na veřejnosti bylo zvláštní. Neustále jsem se ošívala a rozhlížela, ze začátku jsem ho ani nechtěla chytit za ruku, ale nakonec to ze mě spadlo. Užili jsme si spolu nádherné léto. Na konci září ale Lukáš nastoupil na vysokou školu a já opět zasedla za katedru. Bylo jasné, že se budeme vídat méně, přesto jsme vztahu chtěli dát šanci. Navštěvovali jsme se dvakrát do měsíce o víkendu. Na delší dobu jsme se viděli až o Vánocích. Už tehdy ale bylo jasné, že je něco jinak. A to jak z jeho i z mé strany. Vášeň jaksi vyprchala. Když jsem se rozhodla si o tom s ním promluvit, potvrdil mi, že to vidí stejně. Na jednu stranu mi to bylo líto, na druhou jsem byla ráda, že mu neubližuju.
Ničeho nelituju
Když se dnes za celým příběhem ohlédnu, ničeho nelituju. Šla jsem do toho a zkusila to. A že to nevyšlo? Nevadí. Ono to tak asi mělo být. Tři měsíce na to jsem totiž potkala Dalibora, mého nynějšího skvělého manžela a otce našich třech nádherných dětí.
Zdroj: vlasta.cz
