1. Příběh: Ksjuša a Sýkorovi

Odjela za lepší budoucností, nový domov našla u rodiny v ostravě.

Jako matka mám největší strach o svou dceru. Pryč z Ukrajiny mě hnalo jediné – dostat Karolinu do bezpečí a zajistit jí život v míru. Díkybohu jsme našly úžasnou rodinu.“ Ksjuša Evstratieva se přes stůl podívá na svou jedenáctiletou dceru a pak hned na Dominiku Sýkorovou, která drží v náruči čerstvě probuzeného synka. Vděčnost a pochopení. Že jim Sýkorovi poskytnou bydlení, věděla Ksjuša už ve chvíli, kdy s dcerou opouštěly ostřelovaný Kyjev. „Byla to jasná volba. Raději odjet do zahraničí než čekat v krytu,“ vzpomíná na první dny války.

Šťastná náhoda

Jejich cesta do bezpečí trvala přes dva týdny, první noc v rodinném domě nedaleko centra Ostravy strávily až čtrnáctého března. „I můj bývalý manžel, profesionální voják, říkal, že invaze po pár dnech skončí, ať neodjíždíme.“ Naštěstí ho neposlechla. Když nad Kyjevem začaly létat rakety, odjely s Karolinou nejprve za město na venkov, ale ani tam už nebylo bezpečno. Na pár dní se ještě vrátily do města, kde se mezitím situace trochu zklidnila. Ksjuše už bylo ale jasné, že ruská invaze nekončí, ba naopak. Na internetu začala hledat nabídky ubytování v zahraničí – Sýkorovy objevila jako první: „Neskutečná náhoda!“

Sbalily se narychlo, každá jeden malý kufr. Předem viděla videa, jak lidé v panice vyhazují zavazadla z vlaku, aby se tam vůbec vešli. Přesně tak to na nádraží v Kyjevě vypadalo. „Jen tu deku jsem měla vzít. Ve vlaku do Lvova se netopilo, cestou jsme promrzly.“ Ve Lvově měly zůstat u kamarádky, Karolina tam mohla začít chodit do školy. Ve městě byl klid, ale před „bouří“… Třetí den začali ruští vojáci ostřelovat nedalekou vojenskou základnu. „Jako bych večer měla předtuchu. Zabalila jsem nám všechny věci a nad ránem jsme už slyšely zvuk raket, poznám ho všude.“ Na polsko-ukrajinskou hranici dojely taxíkem, dál pak putovaly do Krakova a odtud už vlakem do Ostravy.

Pohádka s dobrým koncem

Dominika a Petr Sýkorovi sledují dění na Ukrajině od samého počátku války. Bez rozmýšlení se rozhodli pomoct tím, že Petr rychle dokončí byt v patře jejich domu, aby v něm mohli ubytovat uprchlíky. „Asi před čtyřmi lety jsme začali pravidelně pomáhat českým samoživitelkám. Pomoc ukrajinským ženám a dětem pro nás byla dalším, úplně přirozeným krokem,“ vysvětluje Dominika. S nejmladším chlapečkem je na mateřské, prostřední syn a nejstarší, šestiletá dcera jsou teď zrovna ve školce.

„Dětem jsme celou situaci vysvětlili, pomohli jsme si pohádkou o zemi, kterou napadl zlý král. Lidé se tam už necítí bezpečně, proto utíkají i k nám. Strašně se těšily, až tu s námi bude bydlet někdo z Ukrajiny,“ vzpomíná Dominika. Karolinu přijaly jako starší sestru, tráví spolu celé hodiny, doplňuje svou ženu Petr, herec a jeden z ředitelů Shakespearovských slavností v Ostravě. Mezitím Karolina přináší ke stolu své medaile z gymnastiky, které si s sebou přivezla na památku. A pak ještě žákovskou knížku. „Už bych zase chtěla chodit do školy. Se spolužáky jsem v kontaktu, skoro všichni z Kyjeva odjeli. Nikdo neví, co bude dál. Ale tady je mi dobře, nebojím se tu.“ Pár týdnů po našem setkání Karolina nastoupila do ostravské školy, v páté třídě je zatím jediná Ukrajinka. „Je skvělé, jak ji děti vzaly ‚pod křídla‘. Dokonce se jí Ksjuša nemohla po prvním vyučování hned dovolat. Telefon jí pak zvedla a prý ‚Co se děje, mami? My se procházíme s holkami v parku!‘,“ vypráví mi později do telefonu Petr.

Být součástí

S Ksjušou jsem se seznámila v ostravském centru humanitární pomoci Moment ČR, kam začala docházet jako dobrovolnice záhy po svém příjezdu. Na recepci sděluje rusky nebo ukrajinsky dalším uprchlíkům, jak to tam funguje, nebo třídí potřebné věci. Potkávají se tam pravidelně s ukrajinskou dobrovolnicí Irynou Kokyovou, která žije v Česku už přes dvacet let. Právě ona nám tlumočí Ksjušiny zážitky a také jí pomáhá s hledáním již placené práce. Bariérou jsou zatím jazyky, šestatřicetiletá Ksjuša se už učí česky a anglicky. V Kyjevě pracovala jako chůva, asistentka dítěte s autismem i fitness instruktorka. „Je velice samostatná a schopná, socializaci zvládá skvěle. Nemám pocit, že by tu byla ztracená. Možná je to i tím, že je samoživitelkou a je zvyklá se o sebe a dceru postarat sama. Ale ví, že má naši podporu a se vším jí rádi pomůžeme,“ dodává Petr.

A jaké je jejich soužití? Ve velkém domě z roku 1847, který je nejstarší v Ostravě spojený s hornickou historií, mají obě rodiny své soukromí. „Hned na začátku jsme jim řekli, ať se do ničeho nenutí a jsou hlavně v klidu a svobodě. Zatím jsme nemuseli nastavovat žádná pravidla. Naše soužití není náročné. Náročný je náš život se třemi malými dětmi,“ směje se Dominika, profesí tanečnice. Když rodiče trojlístek uloží, je už pozdní večer – Ksjuša s Karolinou tou dobou nahoře v patře většinou odpočívají nebo dlouze telefonují domů, kde zůstala jejich rodina. „Svými rytmy se trochu míjíme. Už jsme se ale domluvili, že si vždy jednou týdně sedneme a probereme, co je další týden potřeba, kam je doprovodit… Třeba k registraci na jazykový kurz pro Karolinku,“ dodává.

Společné chvíle jsou v časově náročném období zatím vzácné, o to cennější. A váží si jich i širší rodina, do níž se Sýkorovi snaží matku s dcerou vtáhnout. „Ksjuša už nám několikrát vařila, ukrajinský boršč byl prý vynikající. Uvařila ho, když nám rodiče hlídali děti. Byli nadšení,“ těší Dominiku i Petra. Shodují se, že je důležité zapojit Evstratievy do běžného života rodiny, seznámit je i se sousedy, kolegy, přáteli… Protože všechny Ksjušiny kroky směřují k tomu zůstat v Česku: „Jsme v bezpečí a je nám tu dobře. Nelituju, že jsme odjely. Už nechci žít ve strachu.“

2. Příběh: Elena a Marta

Jedna je ukrajinka a druhá češka. V běžném světě by asi neměly mnoho šancí se potkat.

Teď sedí naproti sobě u mohutného rodinného stolu ve velkém bytě v centru Prahy a popisují, jaké to je, dělit se o kuchyň, koupelnu, o své starosti a smutky, ale také o radostné momenty, třeba přijetí dítěte do školy. A je vidět, že navzdory těžkostem se spolu umí smát, byť často jim do smíchu nemůže být.

„Bylo to těžké rozhodnutí. Měla jsem naději, že to brzy skončí, ale nic se neměnilo. A jak se válka každý den přibližovala, bála jsem se, že už ani neodjedeme,“ popisuje Elena, třicetiletá maminka sedmiletého Paši, začátek největší cesty svého života. V polovině března se synem utekla z jihoukrajinského města Krivoj Rog. „Poslední kapka byla, když Rusové zaútočili na záporožskou jadernou elektrárnu, která je blízko,“ vypráví velmi dobrou angličtinou, občas pohledem hledá ujištění u Marty, která ji úsměvem povzbuzuje. Ještě před pár dny o sobě nevěděly nic, nyní jsou si blíž než mnoho sourozenců.

Cesta s doprovodem

Elenin otec byl šťastný, že se rozhodla odejít. Rodiče však chtěli zůstat, mají tam svůj dům, prožili tam celý život, starají se o nemocnou babičku, která by cestu nezvládla. Nicméně Elenina maminka přesto do Prahy odjela. Velmi nečekaně. „Měla jsem jet se známou, ale když jsme šly na vlak, volala, že nepojede. Elenina maminka znervózněla, na Ukrajině se tradují strašidelné příběhy o cestování osamocených mladých žen s dětmi. Stála na peróně, jen s kabelkou přes rameno, loučila se a najednou jí to nedalo a také nastoupila. Jen tak, bez kartáčku na zuby, bez ničeho, pouze s doklady.“ Nejprve prý jen ke slovenským hranicím, nakonec ale dceru doprovodila do Prahy, až k Martě domů. Pak uklidněná znovu přehodila kabelku přes rameno a vydala se na mnohahodinovou cestu, zpět do války za nemocnou babičkou. „Když viděla, jak nám po cestě lidé pomáhali, dávali vodu a jídlo a jak tady byli milí, tak se inspirovala a začala něco podobného dělat i doma. Pomáhá lidem, kteří prchají z bombardovaných měst, shání ubytování, aby si odpočinuli před další cestou,“ usmívá se Elena, kterou před pár týdny ani nenapadlo, že se jí život obrátí naruby. „Neřešili jsme to, žili jsme úplně normálně, o dění na východě jsme věděli, ale upřímně, nás se to nijak nedotýkalo, o to větší šok nastal po invazi,“ vzpomíná Elena, která se před časem rozvedla a s Pašou žije sama.

Chytře si zabalit

Krátce před pandemií covidu začala pracovat jako vizážistka a make-up artistka. Dařilo se jí. Na Ukrajině je zvykem, že se ženy nechají profesionálně líčit nejen před svatbou jako někdy tady, ale před řadou událostí – rodinnými oslavami, svátky, křtinami. Před půl rokem se nastěhovala do nového bytu. „Najednou jsem stála v kuchyni a přemýšlela, co sbalit. Jenže já chtěla všechno, vždyť jsem vše měla jen chvíli.“ Zprvu uvažovala i o pánvi, pak si ale řekla, že musí myslet logicky. Vzala vícero bot. Boty jsou dražší, oblečení člověk vždy nějaké sežene, takže si vzala jedny džíny pro sebe, jedny pro Pašu, tomu ještě tepláky a oběma po dvou tričkách. A pak cennější věci, fén a různé propriety, které potřebuje k práci, a nějaké zlaté šperky, „které bych mohla prodat“.

Zavřela dveře bytu a odešla. Netušila kam, ale chtěla do Česka. „Nechtěla jsem Polsko, protože tam šli skoro všichni, tak jsem zvažovala Německo, umím trochu německy. Pak mi ale volala kamarádka, že je tady a že jsou tady skvělí lidé, velká pomoc a ona a že mi může pomoci s Pašou,“ popisuje poslední okamžiky před cestou. V Praze pak potkala Martu, Petra a jejich tři děti.

Marta Fleischhansová se rozhodla hned, jak se objevily zprávy o možném ubytovávání uprchlíků. „Máme štěstí, že máme velký byt, hned jsme vyplnili formulář a dali tam, že nabízíme i dlouhodobé bydlení,“ popisuje vystudovaná japanoložka, která pracuje v centru komplexní péče BeBalanced.

Smysl pro pořádek spojuje

Asi nejhůř nesl dlouhé trmácení – ve vlaku strávili dohromady 27 hodin – Paša. I proto, že se na cestě na jednu noc zastavili na Slovensku u dobrovolníků, a když druhý den zjistil, že musí znovu do vlaku, byl nešťastný. Situaci moc nerozuměl, je plachý, žádný suverén. „Když jsme ale přišli sem, celý se rozzářil. Kočka, tady jsou dvě kočky, říkal nadšeně, protože kočku si dlouho přál,“ říká Elena. Nejmladší dcera Fleischhansů je navíc stejného věku, její bratři jen o něco starší, takže si společně hrají. „Děti byly nadšené, že můžeme pomoci, velmi to chtěly a já myslím, že jim to jen pomůže. Sledují nás, jak s Elenou mluvíme rusky a anglicky, vidí, jak je důležité učit se jazyky, učí se zodpovědnosti, poznávají novou kulturu,“ chválí si Marta. Paša už poznává i novou školu. Obě ženy vidí největší přínos soužití v lepší orientaci v prostředí v hostitelských rodinách. „Cítí se bezpečněji ve skupinkách, ale jsou tím trochu znevýhodnění,“ míní Marta. „Myslím, že když má člověk na starosti jednoho dva lidi, tak to jde zvládnout. Kdyby jich bylo více, už bych neměla kapacitu, pracuji, děti mají kroužky, jeden se hlásí na gymnázium, je toho dost,“ říká pozitivní Marta, která působí, že by zvládla všechno. Přece jen ale – jedna domácnost, dvě rodiny – jde to zvládnout bez potíží? „Zatím určitě ano, pravda je, že jsme spolu krátce, ale myslím, že to zvládneme. Mně se líbí, že Elena má hodně ráda pořádek. To my také. Řešili jsme ale lednici, uvědomili jsme si, že musíme více řešit nákup jídla, abychom neměli něco dvakrát,“ přemýšlí Marta. Jídlo mají rozdělené, ale stejně nejčastěji jedí spolu. „Zatím vidím hlavně výhody, procvičujeme cizí jazyk, udělali jsme nějaké úpravy v bytě, k nimž jsme se roky nedokopali, večer si můžeme vzájemně hlídat děti, takže my s manželem jsme třeba vyrazili na koncert,“ vypočítává Marta a dodává: „Navíc jsem si vždy přála mladší sestru, tak ji teď tak trochu mám.“

3. Příběh: Nasťa a Jan

Ukrajinská návrhářka utekla před válkou do Brna a už má vlastní kolekci oblečení.

Tři týdny po odchodu z Ukrajiny navrhla jedenatřicetiletá oděvní designérka Anastasija Skoromec svoji vlastní kolekci sportovního oblečení pro brněnskou firmu. „Nechci plakat a čekat, že se o nás někdo postará,“ říká žena, která přijela z válkou postižené země s kamarádkou Táňou a dvěma dětmi. Už na Ukrajině se dohodly: Táňa bude hlídat děti, dokud se pro ně nenajde místo ve školce, a Nasťa je bude živit.

Anastasija žila s manželem a jejich čtyřletou dcerou pár kilometrů za Poltavou. V Poltavě spoluprovozovala dvě taneční studia a vedla svoji značku oblečení nazvanou Cozclos: navrhovala modely, vytvářela střihy, zaměstnávala švadleny. A prodávala nejenom na Ukrajině, ale i jinde v Evropě. Soustředila se na sportovní oblečení, zejména na úbory na pole dance, legíny, topy, plavky a také na dresy pro akrobatické cirkusové umění, které má na Ukrajině hlubší kořeny než u nás a cvičí ho víc lidí.

Jak ušít správný dres

Sama Nasťa je sportovkyně, věnuje se mnoho let pole dance a vzdušné akrobacii, a tak dobře ví, jak má správný sportovní úbor vypadat: „Musí být pohodlný, kvalitní a mít krásný design. Když tyhle tři věci splníte, máte vyhráno,“ směje se s tím, že tahle poučka je přenositelná všude po světě. Zní to jako velký byznys. „Tak velký zase ne, ale rychle jsme se rozvíjeli. Nejprve jsem měla taneční studio, kde jsem tančila, a začala jsem si šít sama své oblečení. Chodili za mnou ostatní a chtěli, abych něco ušila i jim. Založila jsem si značku, ale brzy jsem sama nestíhala šít zakázky a musela přijmout první švadleny,“ popisuje Nasťa. „A pak, jednoho krásného dne, ve čtvrtek na konci února nad ránem, můj život, jak ho znám, skončil.“

Každý člověk jeden kufr

Ve středu 23. února večer zavřela dílnu, odešla domů za manželem a dcerou, ve zprávách si vyslechli informace o rozložení vojenských ruských sil a šli spát. „Ráno mi volala jedna z mých švadlen a ptala se: ‚Máme chodit do práce?‘ A já jsem jí říkala: ‚Jistě, proč byste neměla jít do práce?‘“ Hlas se jí zlomí. „Už půl hodiny byla válka. Všechno se sesypalo. Ano, měla pravdu, už nemělo smysl chodit do práce. Od toho středečního večera, kdy jsem dílnu zavřela, jsem tam nebyla,“ vypráví dál.

Nevrátila se ani pro střihy, když se rozhodla odjet z Ukrajiny. „Města kolem bombardovali, nebylo bezpečné tam jezdit, báli jsme se. Všechnu práci mám ve své hlavě, tak jsem si řekla, že to mi stačí. Jeli jsme v zimních věcech. Každý člověk jeden kufr. Když mě pak v Brně pozvali do pole dance studia, neměla jsem v čem jít. Přestože mě roky živí šití modelů na pole dance,“ dodává.

Z Poltavy do Brna

Proč do Brna? „To je zajímavý příběh!“ rozzáří se Nasťa. „Jedno z našich tanečních studií v Poltavě je moc krásné a docela žádané, jezdí tam trénovat i lidé z jiných zemí. No a před pár lety přijel na kurz i muž z Brna. Nepamatuji si každého, kdo studii projde. Zapomínám tváře! A tak jsem zapomněla i na něj. Jenomže když začala válka, ozval se, jestli jsme v pořádku a nepotřebujeme pomoc. To byl ještě ten první týden, kdy jsem všem odpovídala, že velmi děkujeme, ale že přečkáme válku doma. Z cesty jsem se mu ozvala, že se situace horší a jestli může v Brně ubytovat dvě ženy a dvě děti. Okamžitě napsal, že ano. Ale nevěděla jsem, kam přesně jedeme, neznala jsem jeho ani jeho rodinu, ženu, syna, naše setkání v Poltavě bylo zběžné,“ líčí Nasťa. Už první večer v nové rodině oznámila, že nebude sedět a čekat, jak všechno dopadne, že potřebuje práci. „Vystudovala jsem architekturu, takže mohu pracovat ve studiu, cokoli rýsovat, počítat, navrhovat. Nebo mohu pracovat jako švadlena, to jsem sice nevystudovala, ale živím se tím už mnoho let. Taky umím dobře vařit, mohu nastoupit někde v kuchyni. Mohu uklízet. A manželé, u kterých bydlíme, dnes už naši přátelé, řekli: ‚V úvahu připadá architektka a švadlena.‘ Ráno se zeptali známých, rozhodili sítě a čtvrtý den jsem měla domluvené dva pohovory.“

Kolekce za čtyři dny

První přijímací pohovor absolvovala ve firmě GoldBee, která šije sportovní oblečení. Domluvili se hned, že ji vezmou jako švadlenu. Když ale šéf firmy viděl profil její ukrajinské značky na Instagramu, dostala Nasťa nabídku – až druhý den přijde do práce, ušije dva topy, a když se budou líbit, uvidí se dál. „A líbily se?“ ptám se, i když už předem vím, že Nasťa zabodovala. „Jak by se mohly nelíbit? Mám za sebou dvanáct let uměleckého vzdělání a osm let praxe v šití sportovního oblečení,“ říká bez falešné skromnosti. Tady ale nikdo nečekal, že první den v práci, u nových strojů, které nezná, v prostředí, ve kterém nikdy nebyla, obklopená cizím jazykem, ušije dva topy ve špičkové kvalitě.

Ptám se, co řekl šéf. „Chvíli neříkal vůbec nic,“ směje se Nasťa. „A pak se ptal, jestli dokážu za den ušít i tři topy. To už ale bylo jasné, že se posuneme. Spadl ze mě stres. Čtvrtý den už jsem navrhovala kolekci sportovního oblečení pro ženy, která nese moje jméno – Anastasiia. Jsem velmi vděčná Janu Kočařovi, že mě nechal pracovat přesně tak, jak jsem chtěla – na všech strojích, které jsem potřebovala, se všemi materiály, které jsem si vyžádala. Taky mi moc pomohly švadleny, které mi ukázaly specifické věci, které jsem třeba neznala na strojích ve výrobě, nastavení švů a podobně. Některé šicí stroje máte tady lepší, než mám já doma v Poltavě, tak jsem potřebovala poradit. Když ale vím přesně, co dělám, mám kvalitní materiál a dobrý stroj, není žádný další problém.“

Úspěch a slzy

Mluvit o práci, to je pro Nasťu radost, tu ale střídají slzy, když se zeptám, co bylo nejtěžší. „Opustit muže. V den, kdy jsme se rozloučili, jsme slavili dvanáct let výročí, co jsme spolu. Věci, dům, práce – když jsem to dokázala vybudovat jednou, dokážu to znovu. Mám um, svoji hlavu. Ale mám i naději. Zatím je všechno v pořádku. Můj muž žije a je s námi v kontaktu.“

Nastin příběh je trochu jako americký sen, jako hollywoodský příběh silné odhodlané ženy, která odmítla být obětí války. Na první pohled úspěch a slzy. Za tím je ale to všechno, co není snadné uvidět: ne každá žena, která přijde z Ukrajiny, má tak přenositelné know how jako Nasťa. Nastin velký úspěch jistě bere dech – přesto je spíš než hollywoodským filmem dokumentem o tragédii.

4. Příběh: Marina

Před válkou prchla sama, syn musel zůstat. Jako psycholožka dobrovolně pomáhá v opavě dalším ukrajinkám.

Marina sedí v kruhu s několika dalšími ukrajinskými ženami a dívkami. Koluje mezi nimi plyšová klokanice s mládětem v kapse. Kdo ji drží, má slovo. Nebo si hračku jen mlčky tisknou v náruči, protože mluvit o tom, co prožily, pro slzy ještě nelze. Některé ženy mají totiž ve své mateřské „kapse“ prázdno. I psycholožka a lektorka komunikace Marina Kovalova, která vede ženský kruh v Opavě, odjela z Ukrajiny sama. Její starší syn už čtyři roky žije a studuje v Prešově. Ale mladší, osmnáctiletý Michail, nesmí opustit zemi. Naštěstí se Marině podařilo odvézt ho z Kyjeva na bezpečnější západ, jako student univerzity teď dobrovolničí ve Lvově. Strach o něho a další milované, kteří zůstali ohroženi válkou, sdílí s ostatními ženami v kruhu. Pomáhá jim, a tím i sobě.

Dostat syna do bezpečí

Z ostřelovaného Černihivu poblíž ukrajinsko-běloruské hranice odjela hned v prvních hodinách války. Michail jí už pár dní předtím volal z Kyjeva: „Vezmi babičku, psa a kočku a okamžitě jeďte pryč!“ Za kamarádkou na venkov nakonec dojela sama, svou maminku nepřesvědčila. „Aspoň svolila, že se přestěhuje do mého bytu mimo bombardované centrum. Město, svůj domov, ale opustit nechce.“

Do prvních výbuchů Marina nevěřila, že válka vypukne. „Vše jsem považovala za politickou hru, která má mimo jiné odradit investory od Ukrajiny, kde je životní úroveň vyšší než v Rusku.“ Sbalila se rychle a bez příprav. Krmivo pro kočku a labradora, doklady, diplomy, hotovost, šperky na výměnu za jídlo, notebook, čtyři knihy o psychologii a natankovat plnou nádrž. U kamarádky na vesnici by bývala zůstala. Věděla ale, že pokud tudy projde ruská armáda, už se odtud nedostane. A hlavně – Michail se tou dobou ukrýval v kyjevském metru. „Bez spacáku, bez jídla… Pukalo mi srdce, nemohla jsem ho tam nechat.“

Sto padesát kilometrů přes podminované a ostřelované území bylo nejhorší jízdou jejího života. Z dálky slyšela výbuchy, nevěděla, zda jsou Rusové před, nebo za ní… Jestli syna najde, záleželo jen na tom, zda budou fungovat mobilní sítě. „Domluvili jsme se, že pokud se nepotkáme a přežijeme to, sejdeme se v Prešově u Denise,“ selhává Marině hlas a pláče... Nakonec se jí podařilo Michaila s přítelkyní a její maminkou odvézt na západ Ukrajiny. Pět dní jízdy, za volantem ve dne v noci. Přespávali u cizích lidí, kteří se o ně postarali. V Užhorodě, kde Michail mohl měsíc bydlet a humanitárně pomáhat, padlo zásadní rozhodnutí. „Jsem rozvedená. Mám dva studující syny, maminku a bratra v invalidním důchodu. Potřebovala jsem najít práci, abych je mohla dál podporovat. A Michail mi tehdy řekl: ‚Mami, pomůžeš nám tím, že odjedeš.“

Pomáhá mi pomáhat

Přes známé známých získala kontakt na Místní akční skupinu Opavsko, v Opavě žije od 2. března. „Mít najednou v ruce klíč byla neuvěřitelná úleva,“ vzpomíná pětačtyřicetiletá Marina. S dalšími asi padesáti uprchlicemi bydlí v hotelu, kde žijí jako malá komunita. Nebo jako velká rodina. „Zrovna včera jsme řešily, kdo zapomněl kastrůlek v lednici,“ směje se. Jako dobrovolnice se hned zapojila do pomoci ostatním lidem ze své země. Je aktivní ve skupinách na sociálních sítích, spolupracuje s českými dobrovolníky, pomáhá koordinovat činnost humanitárních organizací. Ukrajinkám poskytuje zdarma individuální psychologickou pomoc a vede ženský kruh podpory, nazvala ho Тепле коло. „Pracovat a komunikovat s lidmi – to je způsob, jak se vyrovnávám s vlastními problémy. Pomáhat druhým je pro mě jako mise. A díky tomu tu nejsem sama.“

Mít to komu říct

Jako psycholožka a uprchlice ví, že ukrajinské ženy k nám přijíždějí do neznáma – vystrašené z toho, co bude dál. „Měly domov, muže, přátele, práci, peníze… a de facto ztratily vše.“ Proto jim Marina pomáhá najít nové jistoty, o které by se mohly opřít, a podělit se o emoce, které často nemají s kým sdílet. „Slyšet ‚Neplač, to bude dobré!‘, když volají muži domů, jim opravdu nepomáhá. Plakat nechtějí ani před dětmi, kterým musejí být oporou. Často mají pocit, že nikoho nezajímá, jak se cítí, protože přežily a jsou v bezpečí.“

Proto ženský kruh založila. Aby v něm ženy a dívky mohly otevřeně mluvit o sobě. Naslouchat i těžším osudům, než jsou jejich. Vyplakat se někomu na rameni. Seznámit se a pak společně chodit na procházky nebo kávu, kde se o válce a utrpení nemluví. „Nebo na badminton! Chtěla bys?“ ptá se Mariny náš tlumočník a pracovník MAS Opavsko Milan Freiberg, který s ní spolupracuje a od začátku jí pomáhá. „Ze svých cest vím, že všude žijí dobří lidé. Mojí nadějí bylo, že je potkám i tady. A že najdu místo, kde budu užitečná a někdo jiný zase pomůže mně.“