Nejčastější záminkou pro poválečné deportace Ukrajinců na Sibiř bylo obvinění ze spolupráce s ukrajinským povstaleckým hnutím. Zatčená rodina obvykle strávila několik prvních týdnů v tranzitní věznici v blízkém městě. Potom se vydávali na mnohadenní cestu vlakem na východ v rozbitých nákladních vagónech.
Nedobrovolné pasažéry nákladních vlaků sužovaly nemoci, vzpomíná Sofia Zubrycká, která cestou málem zemřela. „Můj tatínek prosil všechny ve vagónu, aby nemluvili o tom, že tam je i nemocné dítě. Bál se, že by mě z vlaku vyhodili,“ vypráví.
Takhle se to totiž s nemocnými lidmi dělalo. Naštěstí nikdo nic neřekl, ženy z vlaku jí nosily jídlo a vodu. „Moc nevěřím, že ji tady dokážete zachránit,“ vyřkl nad ní ortel lékař po příjezdu do bezejmenné osady u Chabarovsku. Přežila díky tomu, že její matka postupně vyměňovala rodinné šperky za máslo, med a jiné takřka nedostupné potraviny, aby dcera nehladověla.
Lidé přicházeli o rozum
Marija Šovhenjuková vzpomíná, že do osady v Tomské oblasti přijeli na nákladním člunu. „Nebyly tam cesty, dalo se tam dostat jenom po řece a v zimě na saních po ledu. Lidé po cestě přicházeli o rozum, někteří zemřeli a hodili je rovnou do vody.“
„Moje nejstarší sestra, šestnáctiletá Haňa, pracovala v dole. Stejně jako všechny dívky v jejím věku. Dostávala díky tomu lepší jídlo. A vždycky když se šla po práci převléknout do lázně, než tam došla, zmrzly jí na nohou propocené onuce. Venku bylo padesát stupňů pod nulou,“ vypráví Bohdan Kostelnyj, jehož rodina byla deportována do hornické osady Južnaja u Prokopjevska. V létě ovšem osadníky sužovaly naopak vysoké teploty a mračna komárů. Práce v dole byla velice nebezpečná s minimální mechanizací, koňmi, kteří tahali vozy s uhlím, a častými smrtelnými úrazy.
První domov
Ve většině sibiřských osad se bydlelo v podlouhlých dřevěných barácích podobných těm, v jakých žili vězni v táborech gulagu. „Baráky byly osmdesát metrů dlouhé a uvnitř byla jedna postel vedle druhé. Mezi nimi byla jen úzká ulička. A každý barák narvaný lidmi…“ popisuje Vasyl Lesyšyn, jehož rodinu deportovali, když mu bylo osm měsíců. Sibiřský barák byl prvním domovem, který v životě poznal.
A stejně přirozeně jako společné bydlení přijímal i fakt, že ve škole a v práci všichni bez ohledu na národnost mluvili rusky, zatímco doma každý mluvil svou řečí: ukrajinsky, tatarsky, pobaltskými jazyky. „Lidé v skrytu duše věděli, na jaké straně stojí. Nejen Ukrajinci, ale všichni, kdo tam s námi byli. Ale nikdo o tom nemluvil nahlas, protože nás pořád sledovali, kontrolovali, jak se lidi chovají, co říkají. Byl to systém, kde každý kontroloval každého, ve dne v noci,“ popisuje Vasyl situaci v sibiřských osadách okolo Usť-Šiše.
Naše jabloně
Přesto se lidé snažili si za všech okolností udržet povědomí o svých kořenech: tajně zpívali ukrajinské národní písně, vyprávěli si pohádky, o Vánocích zpívali koledy. Kněží i laici sloužili ekumenické liturgie, při nichž se shromažďovali příslušníci nejrůznějších národností. Připomínkou rodného kraje byly i bedýnky jablek zasílané příbuznými z Ukrajiny. Na Sibiři totiž jablka v té době nerostla, pro děti, které tam vyrůstaly, to bylo zcela exotické ovoce.
Později, zejména po Stalinově smrti, když se podmínky života na Sibiři začaly nepatrně zlepšovat, se právě jabloně staly symbolem tohoto zlepšení. „Postavili jsme si dům, skutečný dům, ne barák. A okolo jsme vysázeli jabloně. Můj otec totiž po návratu z tábora přivezl sazenice jabloní. Když začaly rodit, lidé říkali, že jejich jablka jsou krásná a veliká,“ vypráví Stepan Prytula.
Stalinova smrt 5. března 1953 znamenala pro lidi deportované na Sibiř skutečný obrat. Téměř okamžitě pocítili zlepšení, pokud jde o příděly potravin. Mnohé rodiny se znovu shledaly s otci a manžely propuštěnými z trestaneckých kolonií. A poté, co Chruščov roku 1956 vystoupil s částečnou kritikou zločinů stalinismu, mohli deportovaní začít pomýšlet na návrat domů. Většina z nich totiž i po letech stále považovala za svůj domov rodnou Ukrajinu.
Pomozte Ukrajině s Pamětí národa
Pomozte Ukrajině s Pamětí národa
Ukrajina čelí bezprecedentní invazi vojsk Ruské federace. S pohnutím sledujeme odhodlání našich přátel bránit jejich vlast. Proto jsme spustili sbírku, ve které můžete přispět i vy. Za vaše dary nakupujeme vybavení, které zachraňuje životy a zvyšuje bezpečnost obránců Ukrajiny. Zejména zdravotnický materiál, ochranné vesty, helmy, rukavice, spacáky, stany, vysílačky, baterie, drony, termovize a potraviny. Díky našim ukrajinským partnerům víme, jaký materiál obráncům schází, v jakém množství a kde je ho nejvíc zapotřebí. Vybavení, které jeden den nakoupíme, pomáhá většinou již druhý den v místech bojů. Finanční prostředky využíváme rovněž ke zlepšení zdravotní péče pro děti a lidi postižené invazí ruské armády.
Přispět můžete zde.
Zdroj: Paměť národa
