Kdo co pověsil? Na hůře, tedy na půdě, se věšelo prádlo, aby uschnulo.

Nechala jsem to být, ale pak jsem zas večer slyšela, když jsem se šla vyčurat, jak v kuchyni dospělí opakují, že se to stalo na hůře. „Chudera, nikdo se jí nemůže divit, ale co to chudák děcko? Odvezli ho policajti,“ slyšela jsem, než mě vyhnali z chodby, protože si všimli, že se rozsvítilo na záchodě. Ale děti se dozvědí všechno, nemyslete si, a tak jen co jsem se ráno objevila na hřišti u obchodu, prázdninové kamarádky se ke mně sběhly. Každé léto jsme se takhle potkávaly ve vesnici, kde bydlela teta, já tam jezdila s mámou na dovolenou, jinam jsme se moc nikam nedostaly. Bylo to tam úplně jiné než ve městě, kde jsme bydleli. Mně se líbilo, že teta má bláznivé kozy, které ožírají akáty u chlívku, a vždycky nejmíň dvě kočky a dva psy. Krmila je mlékem od těch koz, máma ho chválila, ale mně strašně nechutnalo. Teď mi ale hlavou vrtalo něco úplně jiného. „Ona se oběsila sama, na šňůře na prádlo,“ tvrdila kamarádka, a já pořád nevěděla. Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela, a tak mi holky s typickou dětskou tvrdostí předvedly, jak se člověk oběsí. „A co je potom?“ zajímalo mě. „Potom tě dají do rakve a jsi v hrobě. Už nafurt.“

Aha, takže paní Mátlová nebyla pověsit kabáty, ale sebe. Nepřipadalo mi to tolik děsivé, protože paní Mátlová děsivá nebyla. Znala jsem ji jako všechny ostatní, hlavně z obchodu, kam jsem si chodila pro nanuky, a z toho, když si povídala s mámou na návsi. Taky jsem znala jejich kluka, byl o něco málo starší než já. „Takže jeho máma je v hrobě?“ Ještě prý ne, ještě ve funebráckém autě. Ani to mě neděsilo, nevěděla jsem, jak je smrt nezvratná, nikdo blízký v rodině nám ještě neumřel.

„A on prý sedí od rána v hospodě,“ pokračovala kamarádka, už natolik stará, že si před ní rodiče nedávali pozor na pusu a taky už ledasčemu rozuměla a dala si dohromady. „Prý byl zas na noc u té kurvy,“ pokračovala, ale ani ona natolik stará nebyla, aby věděla, co to znamená. A pak už pro nás bylo téma dostatečně vyčerpané, abychom šly radši na starý odřený kolotoč. Ještě pár dnů se o té události dospělí bavili, kdykoli se při pochůzkách po vsi nebo cestou z práce potkali, ale já už základní informace měla a nic dalšího mě nezajímalo. Proč taky? Jen jsme si my děti všimly, že syn Mátlů nechodí na hřiště. Prý je v děcáku, než se to vyjasní, říkaly kamarádky. Děcák je dětský domov, ten jsem znala, tam bydlely děti, co nemají rodiče. Ale on ještě má tátu, ne? Prý že pořád chodí k té kurvě, tak to je asi někdo, za kým děti chodit nesmí. Pak naše dva týdny volna skončily a my se s mámou vrátily do města. Z léta jsem si nakonec pamatovala hlavně to, jak jsme s tetou vodily kozy na pastvu, jak fenka porodila štěňata a jak kňučela v pelíšku, co jim strýc udělal, a jak jsme se koupaly v rybníku. Příběh nešťastné paní Mátlové mi tak v hlavě zůstal jen někde v pozadí a teprve mnohem později jsem se dozvěděla, co se vlastně tehdy stalo.

Byla opravdu nešťastná, takovým osudovým způsobem, který známe z knížek. Kdo ví, možná trpěla opravdovými depresemi, možná se to tenkrát nijak neřešilo, snad kdyby mohla brát nějaké léky, nepřijímala by s takovým zoufalstvím, jak se jí život vymkl z rukou. Vlastně to byl úplně banální příběh, ale ona měla v krvi staletí vesnického dědictví, které z ní i přes tehdejší socialismus dělalo selku. Když se vdala, daly se dohromady pozemky, žádné obrovské, takové tehdy nikdo neměl, ale přece poctivé pole a zahrada, louky, vinice a sklep. Stal se z toho grunt, a ten jí za to stál, i když pan Mátl nebyl žádná výhra, jak můžu soudit z dnešního pohledu dospělé ženy.

„Všeci sa divili, že si ho vzala, ochlastu a děvkařa,“ líčila mi teta, když jsme se po letech náhodou dostaly ve vzpomínkách k tehdejšímu létu. To už jsem byla velká, těmhle slovům jsem dávno rozuměla a ona věděla, že už si nemusí dávat pozor na pusu. „Už o svatební noci ho načapali s družičků, ale nikdo to Marušce neběžel povědět, aby nebyla nešťastná,“ vzpomínala. Narodil se jim synek a jejich život byl pořád stejný, manžela měla málokdy doma, buď šel večer do hospody nebo za nějakou ženskou. Ale udržoval zdání, že je v té hospodě, a tak se jim dařilo mít doma klid. Pak ho to ale přestalo bavit, a tak už se s ničím netajil. Jeho práce ho vodila po celém okrese a ona dostávala anonymní dopisy s udáním, kde a s kým se vyspal. Začala vypadat špatně, ale s nikým o tom nemluvila, ve vesnici sice všichni všechno vědí, ale vlastně nikdo s nikým o ničem nemluví. A pak z města přijela rozvedená paní, která tu zdědila dům. Nebyla z ní náhodná milenka, ale najednou žena, která ho zaujala víc.

„Víš, kdyby sa nechtěl rozvádět, asi by to tak nedopadlo. A on se třeba ani rozvádět nechtěl, ale ona si to myslela, jakýsi ,dobrý přítel‘ jí to tak v dopisech psal. A ona se vyděsila, že se rozpadne rodina, že sa rozvedou a rozdělí všechny ty majetky. To asi nepochopíš, ty tu nežiješ, ale tady vždycky platilo, že základ je grunt. Kdyby to tak nebylo, už kvůli děckovi by si na život nesáhla,“ říkala teta.

To všechno ale vyšlo najevo až později, vyšetřovala to bezpečnost a našla všechny ty dopisy. Nikdy se nepřišlo na to, kdo je psal. Možná ten samý člověk, co pak Mátlově milence čmáral na dům, že je kurva, a na jeho, že je vrah. Určitě ji nikdo z nich zabít nechtěl, ale udělali to všichni tři spolu, ti dva i pisatel. Oba prodali všechno, co měli, a odstěhovali se. Chlapce si jeho otec z děcáku zpátky nevzal, skončil u babičky s dědou. A pokud se ví, ani ti dva milenci spolu nežili, on se upil k smrti. Tak dopadlo to voňavé horké léto.

A jaký je váš příběh?

Každý týden najdete v této rubrice skutečné příběhy ze života. Veselé, vtipné, smutné i neuvěřitelné… Žádná červená knihovna.

Zažila jste osudovou lásku? Máte ve svém okolí zajímavý a silný vztah? Napište nám. Námět anonymně zpracujeme a vám pošleme peněžitou odměnu.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články