Otec ztratil práci, a tak maloval doma stínidla na lampy, na čemž se podílely i děti. V říjnu 1942, po šesti týdnech ve sběrném táboře v Praze-Holešovicích, nastoupili Kovanicovi do transportu do Terezína. Dorazili tam 24. října. Čekala je tam těhotná Truda, Annina sestra, i s manželem Františkem. V létě 1944 Annu i s rodiči vybrali do transportu na Východ, do Osvětimi, kde byli umístěni do takzvaného rodinného tábora v Birkenau.

Zde se také definitivně potvrdily hrůzné zkazky o táborech na Východě a osudu předešlých transportů: „Tady jsme se dozvěděli o plynových komorách. Když jsme přišli v květnu 1944, tak transport ze září 1943 už byl zplynovaný. Mezitím byl transport z prosince 1943, který zažil tu záhubu toho zářijového. My jsme podepsali kartičky, že jsme tam na půl roku na Sonderbehandlung – zvláštní zacházení. Tak jsme věděli, co nás čeká, a čekali jsme, co se stane s tím prosincovým transportem, když jim v červnu uplyne půl roku. Viděli jsme ustavičně komíny, které kouřily, a cítili smrad spálené bílkoviny. Vidíte ustavičně přijíždět lidi, ale nevidíte je odjíždět. Takže jsme o všem věděli,“ popsala Hyndráková.


Na druhé straně

Zahuben byl i prosincový transport. Z rodinného tábora byli mezitím vybráni práceschopní jednotlivci, mezi nimi i Anna Kovanicová. Unikla tak jisté smrti, protože rodinný tábor byl záhy zlikvidován i s jeho obyvateli. Přestěhovala se na druhou stranu rampy, do Frauenlageru – ženského tábora, o kterém mluví jako o nejhorším osvětimském pekle, kterým prošla.


Na druhé straně zůstali ovšem Annini rodiče, kteří neprošli selekcí: „Maminka by nikdy neprošla, bylo jí padesát let, a tatínek řekl, že by se mnou být nemohl a maminku tu nenechá samotnou. Zůstali tam oba. Nejhorší bylo, že jsme viděly do našeho bývalého tábora a věděly jsme, že tam jsou naši. A oni viděli nás. Jednoho dne byl ten tábor prázdný. Komíny kouřily a tábor byl prázdný. Od té doby skoro nikdy nebrečím.“


Hroznému osudu neunikla bohužel ani Annina sestra s roční dcerou a švagr František: „Můj švagr byl zařazen do transportu na podzim 1944, prošel Osvětimí a zemřel na pochodu smrti. Byl to mladej, silnej chlap, důstojník československý armády. Moje sestra šla potom za ním jedním z transportů, a protože měla na ruce dítě, šla do plynu.“


Útěk z pochodu smrti


Anna Kovanicová se zakrátko dostala z vyhlazovacího tábora ven a prošla ještě několika tábory, kde panovaly o poznání snesitelnější podmínky. Spolu se dvěma kamarádkami se jí podařilo později uprchnout z pochodu smrti, který byl vypraven z Christianstadtu do tábora Bergen-Belsen.


Po několika dnech na cestách je však všechny tři chytili příslušníci SS a poslali je zpět do pracovního tábora Niesky a odtamtud dále do Görlitz, kterému velel sadistický vrah Hermann Czech. Z Görlitz odešla Anna počátkem května 1945, kdy tábor už nebyl moc hlídaný a blížila se Rudá armáda. Odjela na voze taženém koňmi, spolu s dalšími dvanácti lidmi, kteří se postupně odpojovali a odcházeli do svých domovů. Do Prahy dorazila skupina čtyř lidí na koňském povoze s cedulí: Z koncentráku zase domů. Z Anniny nejbližší rodiny se nevrátil nikdo.


Anna Kovanicová se po válce přihlásila na grafickou školu a bydlela v sirotčinci, později v ženském domově. Po roce 1948 se vdala. Dnes se zabývá historií a dokumentací koncentračních táborů a organizuje přednášky a výstavy. Za tímto účelem se několikrát vrátila i na místa, kde ztratila své nejbližší: „Naposledy jsem se zúčastnila československé výstavy. Ale protože odtamtud vždycky přijíždím dost zničená, tak mě tam dcera vzala jednou autem a řekla: ,Tak, teď to všechno projdem.‘ A s Pavlem – to je můj syn – na mně vymámili, že už tam nikdy nepojedu. Tak už tam nikdy nepojedu.“