Sirotek jsem nebyla a nejsem dodnes. Ani záplatované, leč čisté šaty jsem nenosila. Šaty po starších sestřenicích, to ano. Taky boty a aktovku do školy. Nebyli jsme chudí jako v těch románech, co jsem je zmiňovala, měli jsme samozřejmě co jíst a všechno, co se v téhle zemi považuje za standard. Jenže nic víc.
Naši vůbec nejsou zlí lidé, ale vzájemně se podporovali v názoru, že když se omezují, jsou hodnotnější než marnotratníci, které viděli všude kolem. Člověk by řekl, že to měli z nějaké přísné náboženské výchovy, ale to ani ne, obě jejich původní rodiny sice byly křesťansky vedené, ale nijak extrémně. Když jsem o tom zpětně přemýšlela, došla jsem k názoru, že to bylo vlastně snobství. Jistě mnohem lepší, než když jsou snobové třeba lidé, kteří jezdí na dovolenou jenom do nejdražších hotelů nebo se předhánějí v tom, kdo má doma na stěně hodnotnější obraz, ne pro lásku k umění nebo proto, že se jim líbí, ale protože je to společensky na výši.
Moji rodiče byli snobové a drží je to dodneška. Nechtěla bych urazit nikoho, kdo stejně jako oni dělá správné věci, ale víte, on je rozdíl v důvodech, proč je kdo dělá... Oni pohrdali lidmi, kteří dávali přednost „materiálním zbytečnostem“, jak říkali. „Už si zase koupila novou kabelku,“ vyprávěla máma o sousedce, která se ráda hezky oblékala, ale nejen hezky, hlavně taky podle měnící se módy. „Copak jí není líto peněz? Na co potřebuje červenou? K čemu ji bude nosit? Vždyť to se k ničemu nehodí,“ podivovala se upřímně, ale zároveň prožívala uspokojení ze své morální nadřazenosti. Tátovi byla barva kabelek úplně jedno, rád se ale hlasitě pobuřoval nad novými modely automobilů.
Nač se líčit? Hezká jsi dost!
V jejich přesvědčení jsme samozřejmě byli vychovávaní my s bratrem. Tomu to bylo srdečně jedno, jako většina jeho spolužáků vůbec neřešil, jestli má tričko hnědé, nebo zelené, a po ničem nehodnotném ani netoužil. Jak jsem řekla, všechno základní jsme vždycky měli. Já jsem ale na rozdíl od spolužaček nedostávala žádné kabelky („můžeš si půjčit ode mě“), střevíčky („na co bys potřebovala nové, vždyť už ti noha neroste“) ani rtěnky a jinou kosmetiku („podívej, jak jsi hezká bez nějakých nesmyslů“). A vlasy? Ty mi máma stříhala sama, stejně jako jí je stříhala zase teta. Dlouho jsem si myslela, že právě takhle je to v pořádku. S tímhle názorem jsem se i vdala (koneckonců opravdu jsem byla hezká i bez nějakých nesmyslů) a porodila dvě děti, nic mi nechybělo.
Jenže mému muži pak něco chybět začalo. Jak jsem stárla, moje přírodní krása po dvou dětech poněkud ovadla. Že bych to neměla říkat? Ale proč, vždyť je to pravda. Nebyla jsem zvyklá o sebe pečovat, nechat si upravit vlasy, koupit si nové kalhoty a šaty v jiném střihu, když se mi změnila postava. Jiné ženy to ale dělaly, a tak se stalo, co se stát muselo.
Po patnácti společných letech si můj manžel našel někoho jiného. Zlomilo mě to. „Nezlob se, já tě mám pořád moc rád, ale do ní jsem se zamiloval, nechci s tím bojovat,“ vysvětlil mi, proč chce odejít. „Proč? Co má ona, co já nemám?“ pokládala jsem otázku, kterou pokládá každá žena v mojí situaci. „Nechci ti ublížit, neřeš to,“ odpovídal. Ale protože jsem naléhala, že to aspoň chci pochopit, že ho nebudu přemlouvat, aby si to rozmyslel, řekl mi pravdu. „Je krásná. Nevím, jak to dělá, ale je pořád krásná.“ Připadalo mi to děsně povrchní. Přece se se mnou nerozchází jen kvůli vzhledu, musel na mě mít rád i něco jiného, ne? Jenže vlastně ten důvod, proč jsem o sebe nepečovala, zjevně vycházel z celkové výchovy a přístupu k životu.
Krása podle šablony
Začalo mě zajímat, jak vypadá krásná žena. Nebylo to těžké, věděla jsem, že spolu pracují. Bylo to ponižující, ale šla jsem se několikrát tajně podívat, jak spolu odcházejí k ní domů. Byla krásná. Každý den jiné šaty, vysoké podpatky, džíny na tělo, vlasy jistě čerstvě od kadeřnice. „To se jí to chodí ke kadeřnici, když nemá dvě děti. Jako by na nějakém účesu záleželo, že je lepší než já,“ slyšela jsem v hlavě hlas. Jasně, že dvě děti dají člověku zabrat, ale je ta druhá nutně horší jenom proto, že je ještě nemá, ale zato má na sobě nové šaty? Dlouho jsem se na sebe doma dívala do zrcadla. Potácela jsem se mezi nenávistí a touhou, aby se vrátil. Zároveň mě ten šok ale vedl k poznání, že věci jsou jinak, než mi říkali rodiče.
Když se ženám stane něco podobného, obvykle si prý radikálně změní střih a barvu vlasů. No, já šla poprvé v životě ke kadeřnici. Poradila mi ji kolegyně z práce, která byla spokojená, že si konečně dám říct a svoje stále stejně dlouhé a stejně barevné vlasy si nechám ostříhat a promelírovat. Byla jsem se sebou nesmírně spokojená, když jsem odtamtud po několika hodinách odcházela. Nedělala jsem si iluze, že se ke mně manžel kvůli tomu vrátí.
Teď, po dalších deseti letech, jsem mu za to, co se stalo, už dokonce vděčná. Bylo to tvrdé probuzení, ale změnilo mi život přímo neskutečně k lepšímu. Jako bych se vylíhla z nějakého vejce, ve kterém jsem byla zavřená, začala jsem objevovat nové světy, make-up, rtěnky, laky na nehty, kabelky ve výstředních barvách, džíny, které mi opravdu padnou. Bratr se smál, když mě uviděl proměněnou, rodiče to nepochopili. „Ty ses zbláznila? Měla by ses raději snažit udržet rodinu pohromadě,“ konstatovala moje matka s naprostým nepochopením toho, co se děje. Do své staré podoby už jsem se nevrátila. Ne že bych myslela, že mi všechny ty věci zaručeně přinesou štěstí, ale proto, že mi dělají radost. A na tom není vůbec nic špatného.
Zdroj: časopis Vlasta
