Kde jsem udělala chybu? Vždycky jsem si myslela, že na vině jsou rodiče, když jsem viděla, jak někde nějaký puberťák něco poničil nebo v noci vysedává před nádražím u stánku. „Oni za to nemůžou, když je rodiče špatně vychovali, ti by měli dostat trest,“ bylo mi jasné, když jsem ve zprávách zas slyšela, že někdo mladý něco zapálil nebo ukradl. A alkohol? „Co doma viděli, to dělají,“ byla jsem přesvědčená. Jenže já nepiju a nekouřím, a moje dcera je v hospodách jako doma.
Myslíš, že budu nějakej vědec nebo co?
Začala tam chodit, když jí bylo čtrnáct. Se spolužáky, kteří se mi pranic nelíbili. Synové a dcery těch rodičů, kteří se na třídních schůzkách nejvíc hádali s učiteli. Byli mi nesympatičtí a nechápala jsem, co s nimi má moje Anička společného. Vedla jsem ji slušně a přísně. Od první třídy samé jedničky, až v šesté se to zhoršilo, když přišla do puberty. Nechtělo se jí učit, a to se v šesté už musí. Marně jsem se učila s ní, co to šlo, marně jsem jí zakazovala kina. Najednou byla dvojkařka a trojkařka, a když jsem se jí ptala, jestli jí to nevadí, odpovídala: „Mami, neřeš. Je mi to fakt jedno, myslíš, že budu nějakej vědec nebo co?“
Související články
Mami, neřeš!
Začalo jí být jedno všechno. Že nerozumím jejímu oblečení, s tím jsem se smířila. Ani nebylo čemu rozumět, nosila pořád to samé, džíny, tenisky, triko. Ale dobře, to bych jí nevyčítala. Ale začala mizet z domu. Nebyl čas si s ní ani popovídat, byla jsem ráda, když jsem ji viděla večer a že přišla domů spát. Pak jsem přišla na to, že kouří. „Copak nevíš, jak to smrdí? A že to je strašně nezdravé?“ pokoušela jsem se jí to rozmluvit. „Mami, neřeš.“ Tak jsem řešila aspoň to, kam půjde na školu po základce. Bylo mi jasné, že jestli se zázrakem nevylepší, na žádnou střední ji nevezmou.
Chtěla jsem pro ni lepší budoucnost
To mi nevadilo, sama jsem jenom vyučená, i když jsem si pro ni představovala lepší budoucnost. „Ježiš, neřeš,“ zase říkala, když jsem se jí ptala, co by ráda dělala. Opravdu ji to asi nezajímalo. Bavilo ji jenom sedět na lavičkách v parku s kamarády a o něčem si povídat. „O čem si povídáte?“ chtěla jsem se k ní přiblížit. „Tak, o životě,“ byla jediná odpověď.
Související články
Nevím, jestli jsem ji nějak štvala. Vlastně jsme se nikdy nehádaly. Já nejsem hádací typ, nikdy jsem na ni nechtěla křičet. Možná to byla chyba. Byla od malička můj mazlíček. Byla jsem na ni sama, když se můj tehdejší přítel dozvěděl, že jsem těhotná, zmizel. Prostě se přestěhoval na Slovensko. Nikdy jsem od něj neviděla ani korunu, ale nevadilo mi to. Věděla jsem, že Aničku chci, že budu šťastná, že ji mám, a taky že jsem byla.
Moji rodiče se z toho hroutili a moc mi nepomohli. Prý že musejí pracovat. Tak jsme k nim chodily jenom někdy na návštěvu, viděli nás rádi a s malou si pohráli a popovídali, ale častěji ji vidět nemuseli. To já jsem babička úplně jiná! Když tady mám Oldíčka, dělám všechno, aby byl spokojený a bylo mu dobře. Však tak to bylo i s jeho mámou. Proto mi tolik vrtá hlavou, co z ní vyrostlo. Asi mají geny vliv větší, než se říká. Četla jsem, že prý výchova má hlavní vliv. Nevěřte tomu. Asi měli v rodině jejího táty někoho takového, o kterém jsem nic nevěděla. Neznala jsem ani jeho rodiče, nestihl mě s nimi seznámit, přišla jsem do jiného stavu čtyři měsíce po tom, co jsme se poznali. Byl u nás ve městě pracovat a pak prostě zmizel. Možná jsem se měla soudit, ale když o dceru nestál, sotva by ho nějaké soudy donutily.
Související články
Toulala se od patnácti
Anička ale neprováděla nic špatného, aspoň nějakou dobu. Do školy chodila, i potom v prváku na učňák, i když učení moc nedala. Pak ale přestala v noci chodit domů. Jak já se bála, když to udělala poprvé! Obvolávala jsem nemocnice a policii, ale tam mi řekli, že když je jí už patnáct, tak asi zůstala někde u kluka nebo kamarádky. Na nějaké kamarádky jsem číslo měla, tak jsem to zkoušela, když se mi ona sama neozývala a mobil mi nebrala. Takovou noc nikomu nepřeju.
Přišla druhý den v deset a prý: „Co by se mi asi tak mohlo stát? Ty furt něco řešíš, buď v klidu.“ Marné bylo vysvětlování, že jsem se o ni strašně bála. „Prosím tě, buď v klidu. Máme něco k jídlu?“ Tak jsem jí dala něco k jídlu. Stal se z ní toulavý psík. Když potřebovala, zastavila se doma, občas přišla do školy a občas ne. Vždycky jsem ji nějak omluvila, naštěstí už nemusí být potvrzení od doktora. Moc jsem si přála, aby školu dokončila a měla na to nějaký papír. Ona to věděla a neříkala, že nechce, jen jí to asi bylo jedno, jako skoro všechno. Pak jsem za ní jednou musela na policii. Nic neukradla ani nezničila, jen čekala před obchodem, až něco ukradnou kamarádi. Brečela jsem a prosila, ať si najde nějaké jiné. „Mami, ale oni mě mají rádi a já mám ráda je,“ odpověděla a pohladila mě po vlasech. Pak zas odešla.
Související články
Do práce každý den na stejnou hodinu? To nejde
Školu dokončila, to považuju za svoji výhru. Určitě jenom kvůli mně. Nastoupila i do práce v supermarketu, ale vydržela v ní chviličku. „Mami, já nemůžu chodit každý den na stejnou hodinu, však mě znáš,“ vysvětlovala. „Jenže to je práce, takhle to funguje, z čeho budeš žít?“ Prý se nemám bát, že si něco najde. Našla si firmu, která objížděla festivaly a prodávala tam na stáncích občerstvení. Objevila se jednou za měsíc a vypadala vlastně spokojeně. Pak se objevila a byla v jiném stavu. „To bude dobrý, neřeš,“ zněla zase stejná odpověď. Nemohla jsem na ni křičet, že se vyspala bůhví s kým. Zrovna já jsem na to právo neměla. Snažila jsem se ji ale přesvědčit, ať bydlí doma, že to mimino potřebuje, aby dobře jedla a byla v klidu. „Však já jsem,“ ujišťovala mě a zas jsem ji měsíc neviděla.
Související články
Kocovina i časté odchody
Měla těžký porod, a tak se po něm čtvrt roku opravdu držela doma. Když jsem ji viděla, jak Oldíčka krmí z lahvičky a jak se o něj stará, byla jsem pyšná. Myslela jsem si, že máme to nejhorší za sebou, že to byla jenom divoká puberta. Pak mi ho ale jednou nechala na hlídání, vrátila se až druhý den a s velkou kocovinou. „Jsme oslavovali mimino,“ vysvětlovala. Touhle akcí to začalo. O chlapečka se pořád starala, když byla doma, ale čím dál častěji doma nebyla. Byla si jistá, že já převezmu péči za ni.
Vysedává v parku před nádražím
Pak mi oznámila, že se odstěhuje ke kamarádce. Nedala se zviklat, během dvou dnů sebrala chlapečka a zmizela. Naštěstí bydlí ve stejném městě a potřebuje s hlídáním často pomoct. Už se zase vrátila ke svojí kočovné práci a taky ji vídávám vysedávat zas v tom parku a před nádražím. Oldíček si vždycky hraje někde poblíž, tak si ho vezmu k sobě a ona ho vyzvedne druhý den. Co bude dál, nevím. Prostě se budu o chlapečka starat, co nejvíc můžu.
Zdroj: časopis Vlasta
