Už nikdy to nebyl takový Walda jako právě v oněch 60. letech. Tehdy působil skutečně jako zjevení, pravý bohém, který vnesl do populární hudby nový styl. S nástupem normalizace jako by se zklidnil a jeho repertoár, orientovaný spíš na country, už zdaleka tak nepřekvapoval. Přesto si svým charisma udržel početný tábor příznivců a další našel po své pozdní emigraci v roce 1986 i za velkou louží. V Americe ho vítali čeští emigranti, které jeho hity v Československu před rokem 1968 provázely, a s jejich podporou se mohl dál živit zpěvem, a to dokonce v češtině (angličtinu na rozdíl od němčiny neovládal). I proto byl v novém domově trochu izolovaný.

Být tak námořníkem

Jako mladý muž připomínal svým image námořníka a skutečně se jím chtěl kdysi stát. Narodil se zpěvačce Mie Malinové, která účinkovala ve vídeňské operetě. Byl jejím čtvrtým synem a o jeho výchovu se staral bývalý vojenský kapelník František Matuška, po němž dostal jméno. Je s podivem, jak málo se o zpěvákově původu ví. Je to dáno i tím, že jeho sourozenci žili v Západním Německu, a tak se v dobách, kdy mu to komplikovalo kádrový profil, raději o rodinném zázemí moc nešířil. Zato známe některé historky ze zpěvákova dětství, které s ním v roce 1969 sepsal novinář a herec Ivan Foustka v knížce To všecko vodnes čas. Jen shodou okolností se mamince narodil na štaci v Košicích, jinak první léta prožil v Mokropsích u Černošic, odkud se Matuškovi přestěhovali do pražské Spálené ulice. V té době začal Walda chodit do školy a byl prý tichý a spořádaný chlapec. Už tehdy ho ale začala bavit hudba. Svůj první nástroj – mandolínu, dostal zřejmě od tatínka, který za první světové války bojoval v ruských legiích.

Do skláren

Odmalička byl zručný. Sám si například vyrobil napodobeninu houslí z krabice od doutníků a starého krku, vyřezával marionety, s nimiž pak hrál divadlo, a pomaloval všechny skleněné předměty, které maminka schraňovala jako dárky od svých fanoušků. Napadlo ho, že se vyučí sklářem, a po základní škole zamířil do učiliště v Poděbradech. Mezitím se sám naučil hrát ještě na kytaru, banjo, basu i bicí a vystupoval po večerech s různými kapelami. V roce 1949 se jeho rodiče odstěhovali do Staré Role u Karlových Varů, Walda šel za nimi a nastoupil do sklárny Moser. Brzy ovšem zjistil, že se svými sotva šedesáti kily a slabými průduškami nebude u sklářské píšťaly moc platný, a tak zkusil angažmá ve Státním souboru písní a tanců. I když lidové písničky miloval, dlouho tam nevydržel. Chvíli byl knihovníkem ve Varech nebo osvětovým pracovníkem v Chebu, až konečně v roce 1958 zamířil do Reduty a dva roky nato nastoupil do nedávno založeného divadla Semafor. Tady se zrodila Matuškova hvězda. První hit byl To všechno odnes čas v pásmu Zuzana je sama doma a zpěvák se dočkal i první desky Souvenir, natočené s orchestrem Karla Vlacha.

Čas velké slávy

Mezitím se oženil, zplodil syna Miroslava a po tragickém úmrtí dvojčat se zase rozvedl, pak zkusil ještě jedno krátké manželství. V Praze pak žil v podstatě jako bezdomovec. Přespával zabalený v oponě v Semaforu a neměl nic než kytaru a obdiv mladých žen. Přicházel totiž čas jeho velké slávy. Stačilo k tomu pár povedených písniček, mezi nimiž zářil duet s Evou Pilarovou Ach, ta láska nebeská, a Waldovi se trochu zamotala hlava. Občas přišel pozdě na zkoušku a pár podobných incidentů vedlo k tomu, že na konci sezony 1961–1962 ze Semaforu odešel. Laso mu, stejně jako Evě Pilarové, hodili z Divadla Rokoko. Tady se o líheň talentů staral Darek Vostřel a Matušku si vzal pod křídla. Měli podobný jižanský temperament, hudební a herecké nadání a Darek byl navíc schopný organizátor a obchodník. Spolupracoval s režisérem Jaromírem Vaštou z televize a skladatelem a dirigentem Josefem Vobrubou z rozhlasu. Díky nim se otevřela zpěvákům z Rokoka – kromě Waldy jmenujme ještě Martu Kubišovou, Helenu Vondráčkovou a Václava Neckáře – cesta do televizních studií a zábavních pořadů, čímž získávali rychle zkušenosti a samozřejmě i popularitu. Celý národ tak znal písničky Tam za vodou v rákosí, To se nikdo nedoví, Mám malý stan či Růže z Texasu, které vznikly v týmu skladatelů, textařů a interpretů právě na půdě Rokoka.

Láska je lék

V roce 1964 se při natáčení muzikálu Kdyby tisíc klarinetů Walda seznámil s herečkou Jitkou Zelenohorskou, která na to vzpomíná: „V té době byl děsně populární a pro mě doslova legenda. Přitom neměl ani kde bydlet a na začátku našeho vztahu přespával v bytě u mých rodičů na Vinohradech. V den mých dvacátých narozenin mě překvapil, když zorganizoval naše zásnuby. Do obří číše vhodil dva prsteny a mých rodičů se zeptal, zda se zásnubami souhlasí. Žili jsme pak spolu ještě dva roky, ale ke svatbě nedošlo. Zato jsme mezitím stavěli půdní byt na Václavském náměstí, a než jsme ho stačili vybavit nábytkem na míru, už se v něm zabydlela Olinka Blechová.“ Ta tvrdí, že nejdřív se s Waldou seznámil její bratr Tonda, který ozvu čoval koncerty na Libereckých výstavních trzích, kde zpěvák pravidelně vystupoval. Když Olina nastoupila do Rokoka, začal ji Walda zvát na večeře, netrvalo dlouho, a vystřídala Jitčinu pozici. Navíc s ním začala i zpívat a slova k jejich prvnímu duetu Láska je lék jim napsal zpěvákův dvorní textař a kamarád Ivo Fischer. Právě on stál za největšími Matuškovými hity: Sbohem lásko, Slavíci z Madridu, Jó třešně zrály, Tuhle rundu platím já nebo Už koníček pádí.

Návrat domů

Matuška miloval Vlastu Buriana a uměl ho dobře imitovat, stejně jako Jaroslava Marvana, s nímž se potkal třikrát před filmovou kamerou – ve filmu Sedmý kontinent, v parodii Fantom z Morrisvillu a naposledy v muzikálu Noc na Karlštejně. Největší příležitost mu nabídl režisér Vojtěch Jasný ve filmu Všichni dobří rodáci. Samozřejmě nemohl chybět v televizním seriálu Píseň pro Rudolfa III., v němž účinkovaly všechny hvězdy z Rokoka a nezapomenutelný je i jeho sochař Smola v televizním filmu Kam slunce nechodí.

V roce 1976 se oženil s Olgou Blechovou a nastěhovali se do vily na Babě, kterou jim postavil její tatínek. Rok nato se jim narodil syn Waldemar. Navenek působili šťastně a spokojeně, ale Matuška čím dál hůř snášel cenzurní zásahy a opakované výslechy na vnitru. V roce 1986 se jim podařilo emigrovat, usadili se na Floridě a již za tři roky mohli znovu přijet – do svobodného Československa. Návraty pak byly čím dál častější, až Walda zůstal v roce 2009 natrvalo, když byla urna s jeho popelem uložena na pražském Vyšehradském hřbitově.

ZDROJ: časopis Vlasta