Když bylo po mnichovské dohodě pohraničí obsazeno, musel se otec Zdeňky Ruprechtové odstěhovat za prací do Valašského Meziříčí. Zanedlouho ho následoval i zbytek rodiny.

Podmínky ve Valašském Meziříčí nebyly moc přívětivé. Glogarovi nebyli jediní, kdo utíkal z obsazeného pohraničí, takže bylo náročné najít ubytování a bratr, který musel přerušit studium, se kvůli množství uprchlíků nedostal na akademii a musel pracovat na drahách. „Bylo to hrozné, protože nás tam bylo tolik, že jsme asi týden nebo čtrnáct dní bydleli ve vagonu,“ vzpomíná paní Zdeňka.

Nádraží ve Valašském Meziříčí se stalo centrem protinacistického odboje. Do něj se zapojil otec Ondřej i bratr Jan, ale spolupracovala celá rodina. Železničáři tiskli a rozšiřovali letáky, pomáhali našim vojákům s přechodem na Slovensko po obsazení Polska a informovali o pohybu zásobovacích vlaků wehrmachtu. Letáky rozdávala i tehdy šestnáctiletá Zdeňka.

Smrt příbuzných

Osudnou se stala železničářům sabotážní akce na trati Vsetín – Horní Lideč a Vsetín – Jablůnka v srpnu 1941. Po rozsáhlém pátrání došlo k zatčení odbojářů, včetně Zdeňčina otce. Ten byl po čtyřech dnech popraven v Kounicových kolejích v Brně. Bratr Jan byl zatčen den po otci a odvezen do koncentračního tábora Mauthausen, kde byl 1. října 1942 zabit.

Ihned po otcově zatčení rozbila rodina rozmnožovací stroj a spálila letáky, které měli doma. Neustále u nich probíhaly domovní kontroly, rodina přišla o živitele a snažila se ještě podporovat Jana v koncentráku.

Glogarovým tou dobou pomohl protektorátní voják Josef Ruprecht, který se sblížil s paní Zdeňkou. Odevzdával rodině svůj žold a potravinové lístky, které získal jako vojenský kuchař. V dubnu 1942 se se Zdeňkou oženil, ale radost ze svatby netrvala dlouho. Po květnovém atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha následovaly represe, za něž zaplatily životem i maminka a sestry pamětnice.

Matka Božena a sestry Anna a Božena byly zatčeny 23. června 1942, prý na udání milenky Annina manžela. „On měl styk s ženou, která byla uklízečka v bytě u gestapáků, a ta jim to všechno řekla.“ O zatčení sester se Zdeňka dozvěděla od Anniny dvouleté dcery Slávky. Maminku zatkli přímo před Zdeňčinýma očima. Všechny tři byly popraveny gilotinou 2. června 1942 v Kounicových kolejích.

Sama se synem

V této době se musela Zdeňka pravidelně dvakrát denně hlásit na gestapu. Také se jí narodil syn Jan, vážící pouhé kilo a čtvrt. Pamětnice ho musela mít na vlhké pleně v troubě přikrytého vatou a musela ho krmit kapátkem. Její manžel byl v květnu 1944 povolán do služby v severní Itálii, kde se přidal k partyzánům a vrátil se až v říjnu 1945. Zdeňka nemohla chodit do práce, takže zůstala zcela bez prostředků. Naštěstí jí tehdy pomáhali sousedé.

Stále ale fungovala jako spojka s odbojem. Nosila zprávy, které často schovávala k synovi do kočárku. V dubnu 1945 shodili na Valašské Meziříčí sovětští letci bomby z ukradených německých letadel. Jedna z nich padla nedaleko Dadákovy pražírny kávy, kde Zdeňka zrovna byla se synem. Potom se raději rozhodla odejít do hor. Ubytovala se u cizího manželského páru, s sebou měla jen pár věcí a peřiny. Osvobození 6. května 1945 prožívala takto: „Ještě než Rusové přijeli, tak já jsem byla zvědavá a před námi byl kopec Píškov a za ním Valašské Meziříčí. Děvucha zvědavá jsem vylezla na ten kopec, dívám se na Valašské Meziříčí a najednou střelba. Z druhé strany stříleli Němci. Tak jsem se stáhla a potom hned ráno přijeli Rusáci na koních. Nic nám neudělali, naopak nám dali jídlo. Jenom chtěli marmeládu. Žádnou vodku, nic, jenom marmeládu.“

Po válce se paní Ruprechtová ihned vrátila do Opavy. Dům jejích rodičů byl zabraný, takže musela nějakou dobu znovu bydlet ve vagonu, nakonec ho ale dostala zpět. S manželem k sobě vzali dceru sestry Anny, protože ji chtěl její otec poslat do dětského domova.

Celý příběh si můžete přečíst na stránkách projektu Paměť národa.