Ale to já udělat nemůžu a věřím, že by to děti po mně ani nechtěly. Ptám se jenom sama sebe, co všechno jim můžu o jejich pravém otci říct, nakolik má smysl mluvit pravdu a nakolik je lepší prostě mlčet a nechat to být. Když byly menší, ptaly se na něj, ale já jim řekla jenom: „To se někdy stává, že lidé spolu nežijí.“ Pak se začaly ptát, proč je nikdy nenavštíví, i když už spolu nežijeme. Měla jsem si vymýšlet, že asi má moc práce? Bylo by to vůči nim laskavější? Mám za to, že ne. Mohly by jenom čekat a čekat, kdy konečně ten táta bude mít práce míň, a já bych celou dobu věděla, že musí nakonec přijít ještě horší zklamání, než když se pravdu dozví hned.

Takže proč táta nikdy nepřijde? „Protože nechce. To se tak někdy stává, že tátové nebo i mámy svoje děti nechtějí vidět.“ Vím, že jim to vrtalo hlavou. Vysvětlovala jsem jim, že to není jejich chyba, že ony nic neprovedly, že to je chyba táty. „Neudělaly jste nic špatně. Někdy se prostě chovají špatně dospělí, i když by měli mít rozum. Je mi moc líto, že s vámi táta nechce nikam chodit a nechce vás vidět, ale já s tím nic udělat nedokážu.“

Nemůžu to udělat

A přece jsem věděla, že bych mohla. Nejspíš by pomohlo, kdybych mu zavolala a poprosila ho o odpuštění, o pochopení, kdybych přiznala, že to já jsem udělala chybu a strašně se stydím. A teď že hodně prosím, aby svoje děti přijal zase zpátky, vždyť je přece měl rád, když jsme ještě žili spolu a ony byly maličké. „Vím, že jsem se rozhodla špatně, tak ráda bych to napravila. Ty jsi přece velkorysý, já pro sebe nic nechci, jenom pro ně,“ to bych asi měla říct a jsem si skoro jistá, že by to fungovalo. Jenže já to udělat nemůžu, popřela bych všechno, pro co jsem se rozhodla a pro co jsem měla dobré důvody. Jsem si jistá, že by ode mě požadoval další a další pokoření a že by byly děti ještě zmatenější než teď, až by jim začal vyprávět svoji verzi našeho života.

Byla jsem mladá a blbá

Zamilovala jsem se do něj úplně nesmyslně. Jako bych nevěděla, že kromě manželky má milenku, a tu chce ještě podvádět se mnou. Já si tehdy myslela, že ani manželka, ani ta přítelkyně pro něj nejsou ty pravé, on mi připadal jako silný, moudrý muž, který mi bude vzorem a oporou. A já pro něj budu jako svěží vítr, který ho bude bavit a který mu do života přinese zábavu. Však často vypadal příliš seriózně a zbytečně staře.

Ano, byl skoro o dvacet let starší než já, když jsem nastoupila do jeho firmy nejdřív jako záskok za kolegyni na mateřské a pak jako jeho sekretářka. Nemohla jsem si nevšimnout, že další kolegyně mu věnuje úsměvy a dotyky. Ale působil magicky, takže ani já jsem neodolala. Byla v něm lákavost zkušeností, věděl, jaké víno se k čemu pije, do jaké restaurace se chodí, hodně cestoval. Snad kdybych v té době měla nějakého přítele, snad bych odolala, ale vlastně si myslím, že ani v tom případě ne, měl v sobě šarm a lákavou sexualitu.

Netrvalo dlouho a vyměnil milenky: tu kolegyni za mě. Pronajal mi byt a zařídil ho, a nijak se nestyděl chodit se mnou do těch restaurací, které jsem tolik obdivovala. Nemyslím, že jsem byla hloupá, jenom mladá. Teprve věk vám některé věci ukáže v jasném světle, třeba to, jak zneužíval mojí naivity, jak lehce nejdřív odkopl manželku a pak milenku. Nenáviděla mě, hádala se se mnou kvůli maličkostem.

Stěžovala jsem si mu na její chování a on řekl, že to nechápe, že jí přece pořád platí byt. Ale tohle jí nestačilo, což už dneska dobře chápu, a tak dala výpověď. Předtím za mnou ale ještě zašla: „Odkopne tě jako mě a předtím Helču. S kým myslíš, že má to dítě?“ Aha, takže ta kolegyně, co jsem za ni zaskakovala, byla předtím taky jeho přítelkyně? Nevím, jestli mě to šokovalo, ale spíš ne, brala jsem věci, jak byly. Asi měli nějaký důvod, proč se rozešli.

Děti měl rád, taky si jich udělal pět

Zeptala jsem se ho na to dítě a on se k němu hrdě hlásil: „To bys viděla, jak je mi malý podobný! Chci mít ale dítě s tebou.“ S tím jsem v tom věku sice nepočítala, ale vlastně proč ne? Vždyť ho miluju. A tak se narodil náš chlapeček a pak holčička. Čekala jsem, že se konečně rozvede, ale neudělal to. Zeptala jsem se, prý nechce platit ještě víc, než platí. A že dětem to tak vyhovuje. Aha? Nějak jsem se opravdu až po takové době dozvěděla, že má ještě dvě děti v manželství. Jsou už skoro dospělé. Moc si s nimi rozumí. Je rád, že se s nimi často vidí. S námi se taky vídal často, přišel k nám spát skoro denně. Nikdy jsem ale nevěděla ani přes den, kdy se objeví, a tak jsem byla zvyklá čekat. Nesnášel, když jsem nebyla doma, když přišel. Podezříval mě, že se stýkám s někým jiným. Jako bych na to se dvěma malými dětmi měla pomyšlení, ale to si vysvětlit nedal.

Žárlivé scény a příkazy

Začal mě osočovat, že už ho nemiluju, když jsem se věnovala víc dětem než jemu. Nikdy jsem nevěděla, v jaké přijde náladě, a nedokázala jsem být pokaždé milá. Choval se hůř a hůř, pokud jsem nedělala přesně to, co si přál. „Dneska večer se mi nikam nechce, mohli bychom zůstat doma,“ byla obyčejná věta, na kterou jsem ale neměla právo, pokud si on umanul, že půjdeme na večeři a k dětem zavoláme chůvu. Považoval to za důkaz mého nezájmu a nevěry. „Jsi stejná jako všechny ostatní,“ křičel na mě a já se najednou sobě i těm ostatním divila. Proč jsme o takového muže stály? Proč jsme s ním měly děti? Proč tady pořád jsem a čekám, až přijde, když se zároveň bojím jeho nálad? Postupně jsem se rozhodovala a jednou jsem mu řekla, že odejdu. „Neodejdeš,“ konstatoval přesvědčeně.

Nesmyslný trest

Myslela jsem si svoje, ale vydržela to ještě půl roku. Pak jsem si začala zařizovat život bez něj. Našla jsem si práci a pronajala byt. A pak jsem mu jednou večer řekla, že skutečně odcházím. „Neodejdeš. Jinak nechci děti v životě vidět. Budu ti posílat peníze, ale jinak jsou mi úplně jedno.“ To jsem nečekala, naopak jsem chtěla být vstřícná, aby je mohl vídat, jak bude chtít, vždyť jsem věděla, že má děti rád, tyhle naše i ty tři ostatní. To jsem se ale zmýlila.

Prázdné místo v srdci zůstane

Tak strašně jsem urazila jeho hrdost, že pro mě vymyslel takový nesmyslný trest. Dodnes jsem nepochopila, že tak chytrý muž může být tak duševně nemocný, že nechápe, že trestá ne mě, ale děti. Je to už spousta let a on svoje prohlášení dodržel. Žádné narozeniny, žádné Vánoce, žádné prázdniny, žádný maturitní ples. Jejich otec neexistuje. Já jsem se naštěstí vdala a můj manžel jim rád dělá tatínka. Prázdné místo v srdci a pocit zavržení však já ani ony odstranit nedokážeme.

A jaký je váš příběh?

Každý týden najdete v této rubrice skutečné příběhy ze života. Veselé, vtipné, smutné i neuvěřitelné… Žádná červená knihovna.

Zažila jste osudovou lásku? Máte ve svém okolí zajímavý a silný vztah? Napište nám. Námět anonymně zpracujeme a vám pošleme peněžitou odměnu.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články