Obchodní dům Bílá labuť v Praze byl otevřený v nejhorší možnou dobu – 18. března 1939, tedy hned v prvním týdnu nacistické okupace. Měl se stát vyvrcholením podnikatelského úsilí Jaroslava Brouka (1884 až 1953), od jehož úmrtí uplyne 3. července 70 let. Ale i v ponurých mrazivých dnech počátku protektorátu vzbudil skutečnou senzaci a před jeho vchodem v ulici na Poříčí se tvořily nekonečné fronty. Slogan „Bílá labuť vás volá“ na lidi útočil už od února v novinách, na tramvajových vývěskách, barevných pouličních plakátech i ve formě upoutávek v biografech. „Nemáme-li moře a velkých obchodních lodí, pak zato máme obchodníky-budovatele, jejichž podnikavost obohacuje naši vlast o mohutné obchodní paláce, které živí tisíce pracujících lidí a dalším tisícům přinášejí prospěch,“ psalo se o Broukových chrámech konzumu.
Brouk a Babka
Jméno Bílá labuť dostal obchoďák podle hostince a pivovaru U Bílé labutě, který stál na jeho místě a byl proslulý svým kabaretem. Když si místo na jedné z nejrušnějších pražských ulic vyhlédl podnikatel Jaroslav Brouk, nechal historický objekt zbourat. Sám o tom říkal: „Ovládl jsem nejvyšší organizační umění, organizovati úměrně svým silám, staré bourati, nové stavěti, ale vždy jen tolik, kolik za daných poměrů mohu využít a zvládnouti.“
Jaroslav Brouk se během studií na obchodní akademii spřátelil se spolužákem Josefem Babkou a profesoři je také většinu společně vyvolávali. Slovo „babka“ bylo v té době označení pro chrousta, takže spojení „Brouk Babka“ bylo trefné, a ještě znělo rytmicky. Spolu pak vytvořili firmu Brouk a Babka. Jejich prvním obchodem se stal v roce 1908 malý koloniál v Praze Holešovicích, kde prodávali především kávu a čaj. Museli ale vynaložit velké náklady na reklamu, což Babku záhy odradilo a stáhl se do Klatov, kde si otevřel vlastní krám. Jejich přátelství ale vydrželo a Brouk se rozhodl přítelovo jméno v názvu firmy ponechat a pokračovat v podnikání. V roce 1925 otevřel první obchodní dům na Letné a už v něm uplatnil své zkušenosti, které nabral při cestách do Ameriky a západní Evropy. Dalo se v něm koupit vše od textilu přes hudební nástroje, potřeby pro domácnost až po motorku. Zákazníky vozily do pater výtahy, prostory měly ústřední topení i větrání a další technické vymoženosti.
Jaroslav Brouk, zakladatel moderních obchodních domů.
Průčelí jako velké okno
V polovině 20. let už kdejaká hospodyňka znala slogan „Ví to otec, ví to matka, kde je firma Brouk a Babka.“ Brouk totiž zavedl prodej formou poštovních zásilek a tím získal i zákazníky z venkova. Šlo o tehdy nový americký způsob, podle něhož firma Brouk a Babka rozesílala své katalogy zboží, z nichž si zákazníci mohli vybírat a objednávat. Podnik, z něhož se roku 1927 stala akciová společnost, si kvůli tomu musel pronajmout prostory ve Veletržním paláci, odkud se zboží rozbíhalo po celé republice.
V roce 1928 se Brouk rozhodl expandovat mimo Prahu. Nejprve do Českých Budějovic, následovala Ostrava, Plzeň, Brno, Bratislava a Liberec. Obchodní domy ve funkcionalistickém stylu trochu připomínaly obdobné Baťovy prodejny. Ten, který měl vzniknout v Praze na Poříčí, se pak stal skutečným klenotem. Z architektonické soutěže vyšel vítězně návrh Josefa Kittricha a Josefa Hrubého (v roce 1956 navrhl ještě Dům módy na Václavském náměstí), podle kterého se začal stavět moderní palác na složitém písčitém terénu. Nezapomeňme, že Poříčí je blízko Vltavy a v těchto místech hrozily spodní vody. Základy se proto budovaly až 16 metrů pod úrovní ulice. Obchodní palác tvoří několik budov se železobetonovou kostrou, vyplněnou termobetonovými cihlami. Okna v kovových rámech byla vybavená sklem Thermolux, které zabraňovalo pronikání přímých slunečních paprsků do prodejních sálů. Velkorysé výkladce byly obloženy nerezovou ocelí a v jejich dvojitých stropech se mohly umísťovat reflektory a rtuťové výbojky. Hlavní průčelí vytvořilo v podstatě obrovské okno z barevného skla Vitracolor. V té době to byla největší zasklená plocha ve střední Evropě.
Prodejny i rozhledna
Palác byl vytápěný trubkami ústředního topení, vedenými v podlahách a ve stropech (v létě pak sloužily jako klimatizace). Měl vlastní telefonní ústřednu pro 150 stanic, vodárnu a transformační stanici. Místní rozhlas podával zprávy reproduktory do všech prodejních sálů.
Ve večerních hodinách obchodní dům osvětlovaly výbojky, žárovky a neony, přičemž největší pozornost poutala (a dodnes poutá) otáčivá osmimetrová labuť. Kolemjdoucí chodec ani nezpozoroval, že palác má ve skutečnosti devět pater. Dvě podzemní, kde byly sklady, strojovny, dílny, šatny, odpočívárna a kantýna personálu (dnes je tam supermarket).
V přízemí se nacházela vstupní hala s prodejnami voňavek, bižuterie, umělých květin, kravat, prádla pro ženy, muže i děti, punčoch (byla tu i jejich správkárna) a pleteného zboží. K dispozici byl také dětský koutek, trafika, telefonní automat a svůj byt tu měl domovník, aby byl stále k ruce. První patro nabízelo látky, přikrývky, záclony, koberce a lina. Druhé patřilo dámské, pánské a dětské konfekci, obuvi, rukavicím a deštníkům. Ve třetím byly k mání hodiny, lustry, elektro-foto, psací stroje, porcelán, kuchyňské potřeby, ledničky, sporáky, kamna, dětské kočárky, hračky, sportovní potřeby, jízdní kola a šicí stroje.
Ve čtvrtém patře se daly koupit matrace, dřevěný, čalouněný a kovový nábytek. Páté patro pak sloužilo pro občerstvení – byla tu elegantní kavárna, lahůdkářství a také centrála pneumatické pokladny, což byla unikátní vymoženost. Prodavačky se díky ní nemusely zabývat počítáním. Každé prodejní oddělení bylo s ústřední pokladnou spojené speciálním potrubím. Peníze od kupujících se tam i s paragony dopravily v pouzdrech, účetní provedli všechny potřebné manipulace a přebytek peněz se stvrzenkou nebo stvrzenka samotná se poté vrátily do místa odeslání.
Filmové hvězdy na terase
Palác zaměstnával 500 lidí (personál byl speciálně školený, prodavačky musely umět aspoň jeden cizí jazyk) a denně jím prošlo kolem 20 000 návštěvníků. Zaměstnanci měli nárok na oběd od tří korun a bílou kávu za 60 haléřů. Dvouhodinovou polední přestávku mohli za teplého počasí strávit v lehátkách na terase v šestém patře, pro veřejnost pak byla otevřená vyhlídková terasa, která byla součástí třípatrové věžové nástavby, určené především pro kanceláře, jíž se říkalo rozhledna.
V roce 1943 využil odpočinkovou terasu Bílé labutě režisér Otakar Vávra pro natočení jedné ze scén svého psychologického filmu Šťastnou cestu. Setkaly se v něm nejlepší herečky té doby – Adina Mandlová, Jiřina Štěpničková, Hana Vítová a Nataša Gollová – v rolích prodavaček obchodního domu, které hledají své osobní štěstí. Snímek působil velmi autenticky a mnoho lidí včetně některých filmových kritiků se domnívalo, že byl celý natočený v Bílé labuti. Na omyl upozornil sám Vávra, jenž chválil architekta Jana Zázvorku za to, jak umně napodobil v hostivařském ateliéru kulisy obchoďáku, v němž by se kvůli provozu točit vůbec nedalo. Co je ovšem ještě zajímavé? Scénář k filmu vznikl podle povídky dvacetileté Olgy Horákové, která zvítězila v autorské soutěži vyhlášené Lucernafilmem. Horáková zaujala svým vzhledem a intelektem spisovatele Františka Kožíka natolik, že se stala jeho celoživotní milenkou a spolupracovnicí.
Ve filmu Šťastnou cestu zleva Hana Vítová, Adina Mandlová a Nataša Gollová na streše Bílé labutě.
První eskalátory v Praze
Jako by pohnuté časy protektorátu, kdy navíc pro mnoho druhů zboží včetně textilu začal brzy platit lístkový systém, zůstávaly někde venku před obchodním domem. Sem chodily hlavně děti zkoušet jízdu na pohyblivém chodníku, americkém eskalátoru Otis. Pražané znali pohyblivé schody už ve dvacátých letech, kdy je vozily od Štefánikova mostu k Letenskému zámečku. Bílá labuť však byla první stavbou v Praze, kde byly eskalátory užity v interiéru. Prahu tentokrát v soutěži o "eskalátorové prvenství" předběhl Zlín, protože v tamním obchodním domě je instalovala firma Baťa už v roce 1934.
Vedení obchodního domu podporovalo i kulturu, a tak se v jeho prostorách konaly vernisáže výstav, aukce obrazů, přehlídky a koncerty. Pro své zaměstnance pořádalo mikulášské večírky a nabízelo jim rekreaci v horské chatě.
V roce 1949 byla Bílá labuť znárodněna, ale fungovala dál a v roce 1969 s velkou pompou oslavovala třicátiny. O pár let později se jí ale narodili dva další konkurenti – Kotva a Máj. V současné době se však zdá, že šťastná éra velkých obchodních domů skončila, a to nejen u nás, ale i v jejich kolébce ve Velké Británii. Pro legendární obchoďáky se hledá nové uplatnění. Zatím alespoň inspirují – tak jako nedávno tvůrce televizního seriálu Zlatá labuť. Byl hvězdně obsazen a nešetřilo se na jeho výpravě a kostýmech. Když se k tomu přidaly dobře napsané spletité osudy personálu a majitelů obchodního domu, vznikl atraktivní projekt, který má šanci na pokračování.
Zdroj: časopis Vlasta