Jak se režíruje maminka?
Musím ji pochválit, také to není poprvé, co spolu pracujeme. Máme podobný vkus, inspirujeme se, baví nás stejné věci. To je příjemné, i když ne vždy praktické. Musíme si dávat pozor, abychom se příliš neunášeli naším společným humorem, který nemusejí všichni sdílet. No a pak je také nevýhoda, že když dojdou síly, nebo se zrovna neshodneme, tak umíme být ve své nelibosti hodně otevření a nebereme si servítky.
Asi budete oba dost temperamentní?
Přesně. Tak jsem po ní, že jo. A nejen po ní, ve své podstatě nemám, po kom nebýt temperamentní.
Měli jste při zkoušení u sebe někoho, kdo by vás – když se například ztratíte ve společném humoru – vracel zpátky?
Zrovna v této hře moc ne. Tady jsme potřebovali vytvořit určité soukromí, aby měla svůj prostor a komfort. Přece jen je tam sama. Před premiérou jsme ale zvali různé lidi, aby nám řekli, co si myslí, a také proto, že tam máma někdy komunikuje s publikem. Po pár reprízách to ale vypadá, že je to srozumitelné a lidé to chápou.
Proč jste se rozhodli pro hru Arnošta Goldflama?
S celým projektem přišel Michal Hrubý, principál divadla Studio DVA. My jsme s ním spolupracovali už dřív a on to chtěl nabídnout mámě, i s tím, abych to režíroval já. Měl to dohodnuté s panem Goldflamem.
Byl se na hru podívat i její autor?
Byl na poslední repríze, ale nemohu za něj mluvit. Určitě tam byly některé věci, které se mu nemusely nutně líbit, něco jsme trochu upravili, posunuli do současnosti. Myslím, že ale nebyl zhrzený, bylo to v pohodě.
S maminkou jste zkoušel čtvrtou hru, mění se vaše spolupráce?
Vyvíjíme se, zrajeme. Naše první společná hra byla O lásce. Tehdy jsem ještě chodil na DAMU a byl to pro mě takový odpočinek od herectví, kde jsem pořád dělal šaška na povel. Chtěl jsem alespoň chvíli dělat něco po svém a máma s Karlem Rodenem mi to umožnili. Byl to takový můj první režijní pokus.
Kolik vám bylo?
Asi šestadvacet. Šel jsem pozdě na DAMU, byl jsem trochu starý na lámačky, které tam dělají se studenty. Dneska jsem za to rád, ale asi mě to bolelo trochu víc než moje osmnáctileté, dvacetileté spolužáky. Zkoušení O lásce ale bylo taky trochu psycho. Máma s Karlem Rodenem byli tehdy partneři, hráli partnerskou hádku a já byl takový čudla mezi nimi, neskutečně invenční, jak jsem byl poznamenaný školou, a pořád jsem jim něco určoval. Prostě bizár. Chvíli to vypadalo, že ani nedozkoušíme, protože oni se hádali i mimo tu hru, v podstatě celé zkoušení byla jedna velká hádka. Buď podle textu, nebo opravdová. Nakonec to ale dobře dopadlo a hraje se to dodnes.
A ty další hry?
Pak jsme s mámou dělali komedii Opačné pohlaví a potom poloautorskou hru Prší, tu zase s Karlem Rodenem. Biletářka se liší v tom, že jsme u toho sami. A hlavně máma je tam sama a je to pro ni těžké. Zatím se s tím ale pere velmi dobře, ne neomylně, ale dobře.
Když se potkáte s maminkou mimo divadlo, sklouznete v hovoru k práci?
My se normálně – ještě mimo zkoušky – tolik nevidíme. Když se ale potkáme, tak sklouzneme. Ona tím teď hodně žila. Přes dva měsíce jsme neměli jiný vztah než pracovní, kolikrát jsem ale ani nebyl režisér, spíš jsem ji podporoval. Zjistil jsem, že ji některé moje nápady nejsou příjemné, tak jsem jí je přestal vnucovat, aby se v tom cítila dobře. U jiných jsme se hádali. V mnohém ji chápu, sám jsem herec a také se stydím hrát. To máme podobné. Baví mě to, dokonce moc, ale někdy se bojím, abych to nepřeháněl, abych nebyl za takového teatrálního mlaskače. To nesnáším. Jenže pak hrozí, že budu podehrávat. Už jsem zažil, že jsem skoro nehrál, stál a koukal do země. Jsem trochu v pasti, bojím se, abych nebyl moc, nebo naopak málo.
Proč jste šel na DAMU, když se stydíte hrát?
Tak víte co, všichni v rodině jsou herci, neviděl jsem nic jiného. Hlásil jsem se ale na FAMU na dokument, kam mě nevzali a trochu mě vyděsili. Na přijímačky jsem přinesl práci o naší rodině. Tehdy se objevil můj nejstarší bratr a já ten příběh začal reportážně točit. Trochu na památku, trochu jsem si myslel na to FAMU. Přišlo mi to jako skvělé téma, ale oni řekli, že je to bulvár. Táta už byl tehdy docela viditelný. Přitom i ten bulvár v tom hrál roli, bratrovi pořád někdo říkal, že vypadá jako „ten Kraus z televize“, tak to začal zjišťovat. Vadilo mi, že k tomu víc neřekli, jen to takhle shodili. Celé to tam bylo takové velmi intelektuální, asi se tam tehdy učilo víc jak a co si myslet než řemeslo. To se mě dotklo, tak jsem se šprajcnul a šel zkusit přijímačky na DAMU. Tam mě vzali a začalo mě to bavit.
Hraní?
Celé to prostředí. Moc jsem tam nechtěl, bál jsem se, že tam všichni budou právě takoví mlaskači, co švihají rozštěpy a provazy. Byli tam, ale byli tam i jiní lidé, sympaťáci. Bavilo mě to, ale byl jsem už trochu starý. Zatímco na FAMU nesmíte být moc mladí, tam mají nejraději, když přijdete otřískaní životem, nejlépe na vozíčku, tak na DAMU zase chtějí mladé, tvárné, elastické, aby si tam s vámi mohli blbnout. Už jsem byl prostě kritičtější, ale hodně jsem tam zabojoval a dost pochopil. A je to pro mě teď asi nejlepší kombinace – chvíli herectví, pak režie a naopak.
U hry Prší jste i spoluautorem textu. Bavilo by vás psát hry?
Už jsem to i dělal. Před lety jsem se spolužáky z DAMU zkoušel autorskou věc, ale bylo náročné to dopsat. Neměl jsem konkrétní námět, a to vám řeknu, že je peklo, když máte volnost a můžete cokoli. To pak nejde skoro nic. Dost jsem se s tím trápil, ale nakonec z toho vzešla docela dobrá věc. Mě hodně baví psaní, ale mám trochu problém dotahovat věci do konce. Navíc mám úplně detailní představu, jak by to mělo vypadat, forma i výsledný tvar, a pak se k tomu těžce snažím dostat. A to nejen u psaní her či prózy. Vidím to i u spisů, které teď píšu k soudu o dítě. Chci to psát sám, jsem táta, ale jde to těžce.
Máte syna ve střídavé péči, jaká má tahle forma podle vás pozitiva a negativa?
Myslím, že střídavka není to ideální pro nikoho, a rozhodně to není perfektní věc. Tou je, když dítě vychovávají oba rodiče, kteří se mají rádi, každý den si dají pusu a usmějí se na sebe. Bohužel to vždycky takhle nedopadá. Občas může být střídavá péče i tím nejideálnějším z neideál ních řešení.
S vaší nynější partnerkou máte druhého syna, takže žijete v tzv. patchworkové rodině, kdy partneři vychovávají své děti z předešlých vztahů. Jaké to je?
Záleží, jak si to zařídíte, ale není to asi úplně snadné pro nikoho. My máme dvouletého syna, ona má z předchozího vztahu pětiletého syna a já osmiletého. Jeden týden jsme jen s tím malým a další se všemi třemi. To je pak divočina. Řekl bych, že všichni žijeme ve střídavce, nejen děti. Vždy je to zpočátku trochu chaos, než si zvyknete. Pak začnete ten malý stát trochu řídit a po chvíli se vám zase rozpadne. Teď se střídáme po týdnu. Mám pocit, že synek vždy jen tak odběhne, pak se vrátí a můžeme navázat, kde jsme skončili. Stejně si ale myslím, že větší nebezpečí než střídavka jsou mobily a virtuální svět, v němž děti tráví čím dál víc času. Už to doma taky začínáme cítit a snažíme se to brzdit.
Říkal jste, že rád kombinujete režii s hraním, hrajete nyní v něčem?
V poslední době jen menší role. A v divadle vůbec, což mi hodně chybí a měl bych něco vymyslet. Když z toho vypadnete, není snadné znovu naskočit. Já jsem navíc velký trémista. Asi to souvisí i s tím mým výrazným tátou, každý si vás hned spojuje a vy nejprve musíte ukázat, že nejste váš otec, dostat se na pozici nula, aby se s vámi někdo bavil. Popravdě ono to tak vždycky ani být nemusí, ale vy to máte v hlavě, říkáte si, že to všichni řeší a co si budou myslet, i když v běžném životě je vám úplně jedno, co si kdo myslí, a pak najednou vidíte, že vám na tom záleží a je vám až odporné, jak moc. Říkáte si, vždyť ti to může být putna a jste si sami nesympatičtí, protože vám to putna není.
Nikomu to asi není úplně putna.
To ano, ale je smutné, když cítím, že mi to brání v klidu a suverenitě, kterou by si člověk přál hlavně u toho hraní. No ale máme to doma asi všichni, i bráchové, tak to prostě je.
Teď jsou v kurzu detektivky, lákal by vás nějaký vyšetřovatel?
No spíš než vyšetřovatele dělám podezřelé, obviňované, zkrátka různé úchyly. Ale to už jsem se vypracoval, předtím jsem dělal ve dvou seriálech zametače. To je docela zábavné, protože jsem z toho prvního odešel a zavolali mi odjinud, že pro mě mají roli… a zase mi vrazili smeták do ruky a zase saniťák v nemocnici, dokonce menší role. To už šlo moje sebevědomí dolů úplně, takže jsem hrál pak hlavou úplně do země.
A co se stalo pak?
No když to viděli, tak moji postavu asi po 14 dnech poslali někam do Holandska. Seděl jsem tam v autobuse, odjížděl a v duchu si říkal – a to jsi se u toho prvního saniťáka ofrňoval, to už dělat nebudeš.
Někde jsem si četla, že jste fanoušek filmu Muž z Acapulca s Jeanem Paulem Belmondem, tak nějak začínám chápat proč.
Přesně, já to úplně miluju, je to krásný film. A ta hra Prší byla trochu na motivy Muže z Acapulca. Chlapa, co machruje ve svých představách a pak je vyřízený v reálu. Trochu se v tom vidím, taky mám v hlavě tu megalománii a druhý den pak vidím výsledek a nejsem nadšený. Něco takového by mě hodně bavilo. Měl bych si něco takového napsat, jen to pak chce i disciplínu to dodělat.
Co děláte, když nemusíte dělat nic?
Tak nedělám nic. Rád jedu na chalupu, odpočívám, ležím, pustnu. Je to pro mě ale trochu nebezpečné, protože se z toho dostávám hůř zpátky, ale miluji to a cítím, že mi to pomáhá. Někdo má rád aktivní odpočinek a myslím, že to je určitě fajn, ale pro mě je odpočinek odpočinek.
Vidíte na synovi, že by se mohl vydat v rodinných šlépějích a jít na herectví?
To nevím, to se uvidí, ale do školy zatím moc rád nechodí a doma se rád předvádí. Ono to i u nás bylo spíš takhle, než že by herectví někomu tolik imponovalo. Jinak ale on si teď vymýšlí takové vlogy, nahrává se a je vidět, že má takové exhibiční sklony, ale zase si myslím, že to mají skoro všechny děti, a ne všechny se stanou herci.
ADAM KRAUS (1982)
- Herec a divadelní režisér
- Pochází z Prahy, z umělecké rodiny.
- Jeho rodiči jsou herci Jana Krausová a Jan Kraus.
- Vystudoval DAMU.
- Věnuje se především divadelní režii.
- Účinkoval mj. v seriálech Ordinace v růžové zahradě a Modrý kód.
Zdroj: časopis Vlasta
