Co vás napadne, když se řekne Santiago?

Napadne mě radost, příroda a pohyb. Vyčištění a chůze, prostě jen samé pozitivní myšlenky.

Ptám se kvůli vaší nové knize Santiago, má lásko. Můžete ji trochu přiblížit?

Napsali jsme ji s mým mužem, jde o příběh naší společné pouti do Santiaga de Compostela. Vydali jsme se severní cestou, Camino del Norte, 384 kilometrů za jedenáct dní. Není to ani tak cestopis, spíš tomu říkáme dušepis. Každý ze svého pohledu popisujeme, co jsme na cestě viděli, zažívali, co se nám honilo hlavou, protože cesta do Santiaga je primárně duchovní. Člověk si při ní řeší své věci, odhazuje všechny ty nashromážděné životní nánosy.

Jako třeba?

Jako třeba to, že jsme oba čtyřicátníci v novém vztahu. Už za sebou máme nějaké vztahy, cesty, záseky a mindráky, už toho musíme odhodit spoustu. Také jsme testovali sami sebe navzájem. Ta cesta je náročná a je tam toho tolik, že jedenáct dní vydá za dva roky společného života. Nic neschováte, všechno se objeví. Během jednoho dne se stane tolik věcí, které je třeba řešit, že myslím, že jsme si dobře otestovali naše krajní meze.

Zdroj: Youtube

Ono se říká, že by lidé spolu měli někam vyrazit, než se rozhodnou pro životní cestu.

My vyrazili už rok předtím na pětidenní cestu od pramene Sázavy k jejímu soutoku s Vltavou. Můj muž pak všude upřímně říkal, že tam dost selhal, a já připouštím, že to tam s ním nebylo jednoduché. Popravdě se místy choval jak rozmazlené dítě, ale já byla té lásky, že jsem s ním chtěla jít ještě Santiago. Myslím, že kniha je cenná tím, že je naprosto upřímná. Tam, kde měl muž tendence lehce ji posunout do něčeho pěknějšího, jsem zasáhla, že tak to přece nebylo.

Pravda je, že tam jsou vyhrocené pasáže – třeba velká hádka a pohled na ni z obou stran. To vám nevadilo psát?

Naopak! Já jsem vyžadovala pravdivost, protože jinak by to nemělo smysl. Abychom popisovali, jak se vodíme za ručičku na procházce, tak o tom knihy být nemusejí. Ta naše má dramatický oblouk se vším všudy, je tam kolize, krize i katarze. Krizí na pouti zažijete hodně. Já jsem člověk do nepohody, ale zase ne na svůj úkor. Takže jsem se poučila, zjistila, že v některých chvílích ho mám nechat být, protože jeho problémy nejsou moje. Bylo to pro mě důležité. Jsem typ ženy – jen ať jsou kolem mě všichni šťastní a v pohodě, jenže teď už vím, že šťastná musím být primárně já.

Nebyla jste trochu na koni? Šla jste potřetí a zdá se, že partner asi není velký chodec.

On je velký chodec, je to čundrák a miluje přírodu. Má ale trochu jiný způsob, on si to chce užívat. Jde s kamarády, mají trochu větší pohodu a klídek, pivo a přírodu, zatímco já jsem extrémní chodec. Asi trochu magor, ale mě baví ty kilometry. Líbí se mi, že si čistím hlavu, ale že je to náročné i fyzicky.

Kdybyste šla znovu, šla byste zase s mužem, nebo raději sama?

Šla bych s ním znovu. Máme co řešit a myslím, že on poprvé musel nutně řešit něco jiného než já, která jsem to šla potřetí. Jinak bych ale všem doporučila, aby na první cestu vyrazili sami. Člověk si musí ujasnit sám sebe, objevit, pochopit, uzemnit. Dnes už bych ale nešla s nikým jiným než s ním. Buď s ním, nebo s dcerou. Nepotřebuji utužovat přátelství, přátele mám hodně ráda, ale tu niternou blízkost mám v rodině.

V čem spočívá příprava na takovou pouť?

Fyzicky jsem nedělala víc, než dělám, navíc jsem hodně pracovala, měla řadu vystoupení a do toho chtěla být co nejvíc s dětmi. Obstarávala jsem ale technickou přípravu – sháněla věci, oblečení, z tohoto hlediska jsem dělala skoro všechno. Já jsem prostě taková kvočna, co se stará.

Je vám to blízké, nebo s tím bojujete?

Hodně s tím bojuju, já už se nechci o nikoho starat. Jenže taková prostě jsem a upřímně, mně nevadí se starat a pečovat o ostatní, ale chci za to klid, pohodu, laskavost a radost. Něco za něco. A věřím, že to jde. Jsem idealistka.

Když jste tam jeli, věděli jste, že z toho bude kniha?

Vlastně jo. Zrovna včera mi muž říkal, že to byl spíš můj nápad, ale já si to nepamatuji. Oba jsme si říkali, že bychom to mohli napsat. Dělali jsme si poznámky, já si psala deník, on si to nahrával do hlasových zpráv. Psali jsme zvlášť, ale pak jsme to společně konzultovali.

Je to druhá kniha o vás, už v roce 2019 jste vydala autobiografickou Dobu temna.

Je to srandovní, že píšu autobiografie, vůbec to nechápu. Nikdy jsem nechtěla psát o sobě. Tehdy mě oslovilo nakladatelství Albatros, jestli bych jim něco nenapsala. Neřekli, co by chtěli, jen aby to bylo o mně. A já byla po čerstvém rozvodu a připadalo mi, že mě hodně lidí vnímá jako takovou ikonu ideálního rozvodu. Neustále se mě na to někdo ptal, na sociálních sítích to asi vypadalo, že to perfektně zvládám a jsem v pohodě. A tak jsem chtěla napsat, že jsem to také nezvládala a že to bylo náročné.

Pomohlo vám to?

Ve výsledku jo. Nejdřív jsem nevnímala, že to píšu až terapeuticky, ale nakonec to terapie byla. Nejsem svěřovací typ, vyloženě nesnáším, když mám ostatní obtěžovat svým příběhem. Tady jsem to vnímala tak, že by to mohlo někomu pomoci, že by se někdo mohl inspirovat. Není to psychologická příručka, ale je to určitý pohled na některé věci. Později mi i hodně mužů psalo, že pochopilo svoje rozchody, své ženy a co se v nich odehrávalo. To mi přišlo fajn.

Někde jste říkala, že uvažujete o studiu psychologie nebo filozofie. Platí to pořád?

Moc bych chtěla, ale už se k tomu asi nedostanu. Mám velmi ráda filozofku Terezu Matějčkovou, která působí na pražské Filozofické fakultě. Chtěla jsem chodit na její přednášky, no a už bydlím v Praze víc než rok, a stejně jsem neustále na cestách. Nicméně právě čtu její novou knihu a nesmírně mě to baví, moc tomu nerozumím, ale baví mě to hledání a přemýšlení.

Asi ráda přijímáte nové informace.

Naprosto, já žiju s podcasty. Chodím hodně ven, do přírody, běhat do Stromovky a častěji než s živými lidmi jsem s mluveným slovem. V podstatě pořád poslouchám nějaké přednášky, nějaké moudré lidi. To je skvělé.

Není pak těžká sluchátka sundat a jít si někam sednout s těmi živými?

To už téměř nedělám, nezvládám to. S přáteli se ráda vidím, ale pařit moc nechodím. I když teď máme nějaké křty ke knize, tak je pravda, že ven chodím víc.

Vy tedy bydlíte v Praze?

Ano já jsem v Praze a muž je v Brně.

A jak to vyřešíte?

V červnu se bude částečně stěhovat za mnou, tak uvidíme.

V Době temna jste hodně mluvila o svém selhávání, přitom na co sáhnete, to vám jde. Proč takové podceňování?

Myslím, že to je z dětství. Asi jsem nebyla úplně dobře přijata. Pořád mi někdo namlouval, že jsem divná. Taková divná Adéla. Takže jsem se začala podceňovat. Ale nějakou bazální sebedůvěru v sobě mít musím. Kdybych si nevěřila, nikdy bych se neposunula, navzdory okolnostem nevystudovala s dítětem vysokou školu a hlavně: nikdy bych neodešla z nefunkčního manželství.

Podceňování a „hlavně nikde nevyčnívej“ je takové reziduum někdejší výchovy, jak doma, tak ve školách. Jak vychováváte své dcery vy?

Snad jinak! Snažím se, aktuálně hlavně u té druhé. První dceru jsem měla velmi brzy, tehdy jsem sama ještě hledala nějaké sebevědomí, ale ona je trochu ostřejší. Je produktem své generace, takže doufám, že je na tom lépe. Já ani nevím, co působilo na mě, jsem holka z paneláku, vychovaná trochu jako Tarzan. Extrémně citlivá, chytám vše, co se kolem děje. V mnoha ohledech jsem hypersenzitivní, ale zase to pomáhá stand-upu.

Zrovna jsem si říkala, že pro tuhle práci to nemusí být tak zlé.

No jasně, pracovně je to pecka, ale víte co, raději bych, kdyby to bylo trochu jinak. Stejně si ale myslím, že se na důchod odstěhuji někam do Španělska, schválně se nena učím španělsky, takže nebudu rozumět a bude mi v tom tichém usměvavém světě fajn.

To se určitě naučíte. Vždyť jste vzděláním lingvistka. Co vás táhlo k překladatelství?

Mě baví ten převod. Člověk dostane mantinely, které nemůže překročit a v nichž se musí pohybovat. I když upřímně to byl taky jeden z důvodů, proč jsem s překladem přestala, protože autory nemůžete přepisovat, a já bych některé z fleku přepsala. V překladu se musíte snažit být co nejblíže k autorovi, což je dost zábavná hra. Navíc poučná. Pořád jsem se něco dozvídala, googlila, nemyslím slovíčka, ale celkově jsem dohledávala různé informace. Takže když jsem dopracovala, byla jsem chytřejší než předtím. To mi přišlo super.

Překládala jste z nizozemštiny, už to neděláte?

Už vůbec. Je to časově velmi náročné. Technické překlady jsem nedělala nikdy a literatura, to si musíte autora najít, pak se do něj nacítit, je to na dlouhou trať. Přeložila jsem několik skvělých knih, pár, které mě bavily míň, a už mi to stačilo. Nikdy jsem moc netlumočila, jsem spíš pasivní překladatel. Studovat jsem kdysi začala s třítýdenní dcerou, takže jsem nemohla moc cestovat a jazyk aktivně používat, i když Erasmus jsme zvládly.

Jaký byl Erasmus s malým dítětem?

Super. Byly jsme s Amálkou v belgickém Gentu. Tehdy jí bylo pět, tak tam nastoupila mezi předškoláky, což bylo skvělé, protože to je vlastně taková přípravka na základní škole, která se neplatí, jinak bych to finančně nezvládla. Leccos si pamatuje, ale má takový ten vzpomínkový optimismus. S láskou vzpomíná na školu, ale na to, jak se jí tam nechtělo, už ne. Teď plánujeme, že se tam vrátíme a nafotíme se na stejných místech jako tehdy.

Ve třiceti jste říkala, že nevíte, jak žít, teď ve čtyřiceti už to víte?

Vlastně pořád ne. Mám sklony k melancholii, ale zjistila jsem, že mi opravdovou radost dělá příroda, slunce, sport. Když sportuji, jsem šťastná, tohle vím. Jestli ale vím, jak žít, to asi ne. Pořád tápu a potácím se v tom s občasnými, čím dál častějšími záblesky štěstí a radosti.

Každopádně působíte šťastně.

Ano, já většinou působím šťastnější, než jsem. Každopádně dnes se mám opravdu dobře. Ráno jsem byla s trenérem cvičit v parku, pak jsem si dala báječnou snídani s dcerou a dneska už mám asi pátou kávu, takže jsem v podstatě úplně šťastná. Já jsem velký milovník kávy.

Jak jste se dostala ke stand-upu?

No to taky někdy koukám. Nechtěla jsem to moc dělat, jsem introvert, ale zase nade všechny práce miluji moderování. A kdysi mi nabídli, abych moderovala stand-upové večery v Brně a já tam komentovala ostatní, přidávala si tam takové mini stand-upy a bylo to vtipné. Někdy prý vtipnější než samotní vystupující, takže mi pak nabídli, jestli nechci sama vystupovat v televizi. Zrovna jsem otěhotněla s Vilmou, vlastně můj první stand-up bylo oznámení, že jsem těhotná. A nějak to zafungovalo a já se v tom našla. Tak to je se mnou vždycky – většinu věcí vlastně ani dělat nechci, ale když se dokopu, tak se v tom najdu a baví mě to čím dál víc.

ADÉLA ELBEL (1981)

  • Moderátorka, spisovatelka • Pochází z Havířova.
  • Vystudovala nizozemštinu na Masarykově univerzitě v Brně.
  • Působila v hudebním duu Čokovoko.
  • Vystupuje jako komička a dělá populární stand-upy, moderuje vlastní show.
  • Napsala dvě knihy: Doba temna a Santiago, má lásko (s partnerem Michalem Rožkem).
  • Má dvě dcery.
  • V červnu chystá svatbu.

Máte i vlastní show, připravujete se na moderování?

Spíš energeticky. Ten den se nechci soustředit na nic jiného, jen se ladím na večerní moderování. Obsah si samozřejmě také připravím. Studuju hosty, načítám rešerše, připravuju si scénář… Ale v den show už jen odpočívám a ladím se na hosty a na večer. Myslím, že jde hlavně o předání energie.

V Době temna popisujete, jak jste milovala televizní pořady 90. let, všechny ty show s tehdejšími celebritami. Napadlo by vás, že to jednou budete dělat a že si tyto hvězdy budete zvát do svého pořadu a tykat si s nimi?

To je pravda, já si vlastně plním takový devadesátkový sen. Milovala jsem to. Seděla jsem u televize pořád. V červnu budou mými hosty Honza Musila a Tereza Pergnerová, takže sorry, co může být víc? Nic nemůže být víc!

Co byste poradila svému o dvacet let mladšímu já?

Asi aby si víc věřilo. Je to ale těžký, myslím, že všechno, co jsem prožila, mělo nějaký význam. Že jsem si tím musela projít a odpracovat si to. Někdo to má od mládí jasné, je v pohodě, má život nalajnovaný a je spokojený, jiný zkouší různé cesty. Já bych jen chtěla, abych na konci měla všechno srovnané a v tomhle ohledu záleží stejně především na vztazích. Ty jsou pro mě naprosto zásadní. Říct si, že jsem sice pár chyb udělala, ale s tím nejlepším vědomím a láskou.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články