Věříte na znamení?

Léčitelství jako takové mě zajímalo už dlouho. Je v něm zakotvený rozdíl mezi racionálním a neracionálním světem, změřitelná a nezměřitelná síla. O zázračném vyléčení jsem už dřív natočila jeden film. Léčitelství a zázrak jdou perfektně dohromady. Vždyť aby z vás katolická církev udělala světce, musíte zařídit nejméně dva zázraky a nejčastěji jsou svatořečení ti, kteří se tak usilovně modlí za něčí uzdravení, až jsou jejich modlitby vyslyšeny. Otázka zdraví, nemoci, smrti a života je základ naší komunikace s tajemnem.

Katolická církev zázraky uznává, ale proti přisvojování si schopnosti uzdravovat bojuje.

V tomhle je církev trochu nedůsledná. V Polsku se v posledních letech stali velmi populární exorcisté a ti přitom byli dlouhou dobu považováni za projev nejhoršího středověkého tmářství… a teď jsou zpět. Když jsem točila film Přes kosti mrtvých, tak jsem šarlatánské vyléčení zažila na vlastní kůži. Často mívám problémy se zády a ozvaly se zrovna ve chvíli, když bylo nejvíc práce. Kolegové na místě natáčení objevili sestru, která provozuje „šeptunství“ (zaříkávání, pozn. red.), a ta mi opravdu pomohla. S normální chiropraxí to nemělo nic společného.

Věřila jste, že vám pomůže?

Ne. Ale byla jsem zvědavá. Říkali o ní, že opravdu lidem pomáhá, tak jsem to zkusila.

Jak dlouho vás pak záda nebolela?

To už si nepamatuju, ale v akutní situaci mi dost pomohla.

Ve vašem štábu při natáčení Šarlatána prý nebyl nikdo, kdo by léčitele Jana Mikoláška neznal… já o něm do vašeho filmu neslyšela.

No oni taky hned nevěděli, že ho znali, ale jakmile jsme se v tom začali šťourat, tak začali říkat: Moje máma vlastně říkala, že jednou… a podobně. Vzpomínky byly zapadané prachem, ale jakmile se ten prach odfoukl, začaly vyplouvat na povrch. Skoro každý k tomu měl co říct.

V Polsku mají léčitelé stejnou popularitu jako v Česku?

New age a léčitelství je v Česku mnohem víc součástí širokého měšťáckého mainstreamu. V Polsku není ani tak populární jóga a východní učení jako tady.

Což asi souvisí s naším ateismem.

Ano, kde není víra, tam jisté poptranscendentno mezery zaplní. V Polsku se víc než 90 % hlásí ke katolíkům, i když všichni na mše a ke zpovědi nechodí.

Kdy jste vy byla naposledy v kostele?

Asi před dvěma lety. Většinou tam chodím na pohřby. Víte, já jsem nikdy nebyla klasická katolička. Vyrostla jsem v ateistické rodině, otec byl Žid a komunista a matka nevěřící křesťanka. Začala jsem chodit na náboženství tajně. Ne že bych si myslela, že by mi to rodiče zakazovali, ale líbilo se mi, že se svým tajemstvím „mučím“ pro víru. Zažila jsem ale nepříjemná zklamání, třeba když jsem šla za knězem, aby mě pokřtil, to mi bylo asi jedenáct dvanáct, a on to neudělal, protože se bál. Takhle jsem oběhla asi tři a všichni mě vyhnali. Nakonec mě vodou pokřtila moje kamarádka ze školy, která byla velmi pobožná. Prozradila mi, že největší mystický zážitek je přijímání Božího těla. Tak jsem ho taky chtěla zažít. V neděli jsem šla před mší ke zpovědi, ale neprozradila jsem při ní, že si nejsem tak úplně jistá, jestli jsem „správně“ křtěná. Když na mě pak přišla řada a kněz i mně položil oplatek na jazyk, tak mi kamarádka zašeptala do ucha, že páchám smrtelný hřích a že se udusím, protože přece nejsem křtěná. Hostii jsem leknutím vyplivla, což je svatokrádež. Z kostela jsem musela utíkat…

Jak pokračovalo vaše přátelství?

Skončilo. Ono se pak stejně ukázalo, že jí doma zakazovali se mnou kamarádit, protože jsem špinavá židovka. Tehdy jsem pochopila, že vztah mezi polskou církví a mnou bude komplikovanější. Ale poznala jsem i mezi kněžími báječné lidi, to zase musím říct. Mě totiž fascinují krajní volby, kterým lidé čelí. Vybrat si život katolického kněze je pro muže dost radikální volba. Někdy funguje jako poklička pro „utajenou“ sexualitu. Tedy často to tak je.

O tom jste také natáčela?

O homosexuálním knězi ne, ale jinak jsou o tom dva moje filmy. Jeden je o skutečném knězi, o Popiełuszkovi, kterého zavraždili během výjimečného stavu v Polsku. Jmenoval se Jak zabít kněze. Mnohem víc než o Popiełuszkovi byl o tom tajném policistovi, který ho zabil – hrál ho Ed Harris. A pak jsem natočila ještě Třetí zázrak, také s Edem Harrisem, o knězi, který působil jako „ďáblův advokát“ a ověřoval, zda zázraky byly skutečnými zázraky.

Vy sama jste někdy byla svědkem „skutečného“ zázraku?

Částečně jsem byla svědkem vyléčení, o kterém je můj film Julie se vrací domů. Zázračně zachráněné dítě bohužel nakonec stejně zemřelo. A když jsem u Zanussiho (známý polský režisér, pozn. red.) pracovala jako asistentka na jednom projektu, tak jsem se při jeho přípravě potkala s mnoha astrology, chiropraktiky, jasnovidci a ti mi vyprávěli různé neuvěřitelné věci a působili na mě docela věrohodně. Jedna žena mi tehdy, pár měsíců před tím, než jsem otěhotněla, předpověděla, kdy a co se mi narodí. A trefila se úplně přesně. Věděla nejen to, že to bude holčička, ale přesně popsala, jak bude vypadat a kolik bude vážit.

Na mateřství jsem se také chtěla zeptat. Vy jste završila studia v roce 1971, o rok později se vám narodila dcera Kasia. V roce 1970 jste skončila na pár měsíců ve vězení. To byly rušné dva roky…

Právě kvůli vězení jsem skončila svoje studia dřív. Moji profesoři se dozvěděli, že brzy přijde pokyn shora a oni mě budou muset vyloučit. Aby to nebyly jen promarněné roky, možná i proto, že ve mě věřili, tak uznali jako diplomku moji ročníkovou práci ze třeťáku a nechali mě, abych bleskově vypracovala teoretickou část zkoušky. Všechno jsem obhájila dřív, než přišel příkaz k mému vyhazovu.

Mít dítě byla cesta, jak dát životu smysl, poté co jste prožila několik měsíců v cele v Ruzyni?

To ani ne. Moje zásadní vlastnost je zvědavost. Ve vězení jsem samozřejmě měla strach, ale zároveň jsem byla ukrutně zvědavá, jak to tam chodí. Jak na mě bude prostředí působit, jestli v něm obstojím, jestli mě to zlomí, nebo v tom najdu smysl.

To vám bylo dvacet čtyři?

Dvacet dva.

Na ten věk to jsou docela netypické úvahy.

Byla jsem chytřejší, když jsem byla mladá. Třeba moje rozhodnutí stát se režisérkou bylo taky chytré a racionální, a to mi bylo patnáct let. Do té doby jsem chtěla být malířkou. Byla jsem poměrně nadaná a měla jsem románek s mnohem nadanějším malířem, než jsem byla já. On maloval pořád, ani nechodil normálně do školy. S odstupem si uvědomuji, že byl asi i autista. Po třech měsících našeho křehkého mladého vztahu jsem mu ukázala své práce. Čtyřicet minut si prohlížel mých deset obrázků a pak řekl: „Není to špatné… na ženu.“ Nejdřív jsem se strašně urazila, ale pak, když jsem nad tím přemýšlela, došlo mi, že proti němu opravdu malováním nežiju. Nejsem mu plně oddaná. Tak jsem hledala profesi, ve které se můžu výtvarně realizovat, kde budu pracovat s lidmi, vyprávět historky a hlavně velet.

Vy jste věděla, že chcete být režisérka, už v patnácti a nakonec jste se jí stala? To je dost unikátní.

Byla jsem vždycky lídr.

I když jste byla ze všech nejmenší?

Jo!

Film hrál ve vašem dětství zásadní roli?

Měla jsem ráda film, ale teprve když jsem se rozhodla být režisérkou, jsem se do toho ponořila. Během těch dvou let jsem viděla nejvíc filmů najednou. Nechodila jsem do školy, ale navštěvovala jsem kina, kinotéky, ambasády. Vlezla jsem všude, kde se promítalo. Před nedávnem jsem našla svůj diář, kam jsem si psala na konci roku 1965 žebříček nejoblíbenějších filmů toho roku. Bylo jich tam dvě stě padesát.

A který z nich to vyhrál?

No nej jich bylo těch dvě stě padesát. Viděla jsem jich nejméně dvakrát tolik.

Kolik oblíbených filmů si na konci roku zapisujete teď?

Když jsou dva tři, jsem šťastná. Těžko říct, jestli se doba zhoršila nebo já přišla během života o všechen entuziasmus.

Teď spolu sedíme nedaleko vaší alma mater. Do Prahy jezdíte často, nemýlím-li se.

V posledních letech jsem tu opravdu velmi často.

Kam jdete pokaždé, když tu jste?

Hradební, Klimentská, Smetanovo nábřeží – tam se mi vždycky vyloupne spousta vzpomínek, ale mám ráda i druhou stranu Prahy, tu za řekou, Malou Stranu, Petřín a Letnou. Tam se jdu projít vždycky.

Často mluvíte o svých pražských profesorech, o tom, jak vás formovali, ale mě zajímají kamarádky. Kolik jich v Praze pro vás pořád je?

Po těch letech už mi tu zůstaly hlavně moje ženské přítelkyně. Když jsem přijela do Prahy studovat, dostala jsem pokoj na koleji v Hradební ulici. Bydlely jsme tam tehdy čtyři. Jedna z holek zemřela velmi mladá, ale ty dvě, ty jsou pořád moje kamarádky. Zuzana Bluhová je bohužel imobilní. Herečka Milena Šajdková byla moje svědkyně na svatbě a kamarádíme se pořád. Zahrála si malou roli v Šarlatánovi a v Hořícím keři. A další pražskou přítelkyni jsem zdědila po svojí matce, která byla novinářka a jezdila do Prahy na výměnu. Pracovala jako šéfredaktorka novin pro zemědělskou mládež. Ty noviny byly v Polsku velmi populární a měly jakousi spolupráci s Mladým světem. Nejvíc se máma přátelila s mladičkou Edou Kriseovou, která tam byla redaktorkou, a s tou jsem teď kamarádka já.

Velmi blízký vztah máte se svou dcerou, která je jako vy režisérka. Často spolu natáčíte, u Šarlatána byla režisérkou druhého štábu. Jak dobře se znáte?

Víte, jak to je. Známe své děti a neznáme je. S Kasiou si jsme velmi blízké, zejména kvůli rokům v emigraci a díky stejné profesi. Máme podobné zájmy a ty nás sbližují. Velmi dobře se mi s ní pracuje, naše talenty jsou kompatibilní. Ona je lepší v tom, co mi úplně nejde, a naopak. Když spolu pracujeme, vůbec se nehádáme. Uplatňujeme v práci ženský přístup, vše pro co nejlepší výsledek. Ego jde stranou.

Ale Olga Tokarczuková říká, že jste na place generál a královna.

Taky jsem skvělá masérka. Což se Olze dost hodilo, když jsem s ní jela na předávání Nobelových cen do Osla (Olga je slavná polská spisovatelka, pozn. red.). Ten týden byl pro ni šíleně náročný. Masérka v hotelu neměla volno, tak jsem masírovala unavenou Olgu já. Tam jsem pochopila, že nejsem na Nobelových cenách zbytečně a mám tam svoje místo.

Byla nobelovka hodně jiná než filmoví Oscaři?

Ten svět je jiný. Měla jsem dojem, že jsem se ocitla ve filmu Fanny a Alexander. Švédové umí navodit pompéznost s lidskou tváří.

Vy jste tam s ní jela jako doprovod?

Olga má skvělého a báječného muže, ale mě tam prostě potřebovala. Mám s tím víc zkušeností. Muže by nenapadlo ohlídat, aby se pravidelně najedla nebo že je důležitá masáž, protože pořád někde stojí. Jinak by se fyzicky zhroutila. Proto jsem tam s ní jela i já. Filmaři jsou jako sportovci, umí taky dobře zacházet se svým tělem.

Jak to myslíte?

Točíme sice jen pár měsíců v roce, ale v tom období nás každý den čeká 12, 14, 16 hodin práce. Vstáváme v pět ráno a jedeme do noci. To se naučíte rozkládat síly, protože jinak to nevydržíte. Potom následují promo akce, při nich si taky neodpočinete. Festivaly, premiéry… všude se s vámi chtějí fotit lidé.

Taky jsem chtěla s vámi mít fotku…

Tak můžeme, ale když takových lidí potkáte během pár dnů několik set, obtěžuje to. Mám pocit, že vám fotka opravdu krade síly. Já už takové lidi odmítat umím, ale Olga to neuměla. Tak jsem jí v Oslu posloužila i jako ochranka…

Že vás poznávají na filmovém festivalu, to je mi jasné, ale na ulici přece působíte nenápadně…

… jenže v Polsku jsem světově známá osoba. Vystupuji často ve veřejném prostoru, nemohu se spoléhat na anonymitu, protože doma ji nemám.

Žijete napůl ve Francii, tam je to stejné?

Ne, tam mám klid. A ve Státech jsem úplně neviditelná. Tam ale nepoznají ani Stevena Spielberga, znají jen své herecké superhvězdy, režisér pro ně žádná celebrita není. Ale v Polsku ano, a překvapivě mě často poznávají i v Čechách.

To je fajn. Nebo ne?

Je to milé, pokud je to milé. V Česku jsem zažila jen příznivé reakce, v Polsku po mně občas plivají. Jsem pro mnohé nepřítel.

Točíte s hollywoodskými hvězdami, jaký rozdíl je pracovat s Kevinem Spaceym a s Ivanem Trojanem?

Ivan je mnohem sympatičtější, skromnější. A také je to dobrý člověk. Kevin má složitější povahu. Trochu jako Mikolášek, taky má v sobě velký talent i temnotu.

Když jsem si pouštěla před rozhovorem vašeho Jánošíka, koukala jsem jako blázen, jakého skvělého herce jste pro hlavní roli vybrala. Václav Jiráček je jako Tom Cruise! Jak jste ho našla?

Že ano! Vašek vypadá skvěle, je krásný, velmi nadaný, vlastně nechápu, že za sebou nemá hvězdnou kariéru. Pravda, hlas má trochu slabší, ale to se dá ve filmu zařídit. Mám ho moc ráda, je to skvělý člověk, trošku jako Ivan, introvertní, přitom zvědavý. Prostě ušlechtilý kluk.

Máte o hercích do hlavních rolí jasno předem?

Snažím se dělat herecké zkoušky. I když mám někoho v hlavě jako vhodného kandidáta, je dobré si to ověřit. Ale občas mám jasno předem. Pochopitelně si vybírám a neberu kdekoho.

Ivan měl hlavní roli jistou?

Ano i ne. Přišlo nám příliš zřejmé, že to je role pro Ivana, ale bylo to zároveň tak moc zřejmé, že to bylo třeba ověřit. Pozvali jsme na zkoušky několik skvělých herců, všichni souhlasili, ale Ivan se nám nakonec vnutil jako jediná možnost. Když jsou tak moc dobří herci ochotní zkoušet, jestli jsou pro roli vhodní, to od nich vyžaduje velkorysost a může vás to jako režiséra inspirovat.

„Vyhrál“ někdo z nich alespoň vedlejší roli?

Bohužel ve filmu nebyly další role pro toho někoho. Ale někdy se to stane. Třeba na roli bylinkářky Mühlbacherové jsem zkoušela kromě Jarky Pokorné víc hereček a jedna z nich pak hrála Františkovu maminku. Byla to malá, ale důležitá role.

Už víte, co budete točit dál?

Nevím. To se mi nestává často. Měla jsem točit v Paříži minisérii pro AppleTV, ale před několika týdny se to celé zastavilo. Covid!

Jak jste jarní pandemii prožívala vy?

V březnu jsem se v Paříži připravovala na francouzskou premiéru filmu Mr Jones, ale tři dny před premiérou zavřeli kina, takže jsem se jí nedočkala. Když Macron vyhlásil, že se bude země uzavírat, chytila jsem první vlak do Bretaně, kde mám dům a kde jsem ze všeho nejradši, a odjela jsem tam. Dcera Kasia a její žena jsou mé sousedky a zrovna tam pracovaly na novém scénáři. Tři měsíce jsme byly spolu. Dávno jsem neměla takovou příležitost být s rodinou. Jediné, co mi to kazilo, byl zákaz pobytu na pláži.

Konečně jste si pořádně odpočinula.

To nebyl odpočinek. Byla jsem neustále napojená na média a věnovala jsem se přípravě svého seriálu. Udělala jsem hodně práce na propagaci, účastnila jsem se konferencí, učila jsem online… všichni kolem mě byli strašně aktivní, ale jen na té síti. Na Zoom a Skype jsem si vypěstovala alergii, hrozně mi vadilo, když se do hovoru míchá víc lidí najednou. Sledovala jsem, jak na situaci reagují světoví politici, hlavně v Polsku a v USA, to bylo vážně zajímavé, takže mě to úplně pohltilo. Těšila jsem se, jak doženu čtenářské dluhy a začtu se do knížek, podívám se na filmy, které mi utekly, ale místo toho jsem sledovala aktuální zpravodajství.

Říkáte, že z celého světa nejraději natáčíte tady. Čím to je, že český film na světové úrovni zrovna nezáří? Tedy v posledních letech.

Štáby jsou tu lepší než filmy. Vždy tu ale vznikne pár slušných filmů, před deseti lety tu byla dobrá vlna: Sláma, Hřebejk, Zelenka, Gedeon, Svěrák… ti lidé jsou pořád aktivní, ale nějak ztratili zvědavou energii.

To je ta vaše slavná svatá trojice: Zvědavost, trpělivost a…

Zvědavost, energie a trpělivost.

Před chvílí jste vyjmenovala samé režiséry, ale ani jednu ženu.

Žádná v té vlně nebyla.

Protože to mají ženy u filmu těžší?

Mají to mnohem těžší. Doufám, že se to postupně změní. Vidím, jak se mění ženy filmařky, cítí, že mají právo, aby byl jejich hlas slyšet. Nemusí nesměle šeptat: Promiňte, já jsem tady taky. Jsou průraznější a sebejistější.

Vy jste ale taková byla už v sedmdesátých letech.

Ale byla jsem jedna. Já a Chytilová. V Polsku nebyla dlouho žádná jiná režisérka. Teď jich je mnoho a mají úplně jiný postoj k práci než generace předtím. To se děje nejen v Polsku. Festival v Benátkách měl v soutěži devět žen, to se nestalo roky a – jedna z nich si odnesla hlavní cenu.

Sledujete to s potěšením?

Jistě. Women power! Pro mnohé mladé režisérky jsem modelový příklad, že to jde. Já jim fandím a sleduji je.

Kdy budete o nějaké silné ženě také sama točit film? Zatím jste si vybírala spíš mužské hrdiny.

Připravuji s americkou kolegyní minisérii o Victorii Woodhullové, která byla první americkou kandidátkou na prezidentku. Měla velmi nekonvenční život, šíleně odvážné názory a úplně předběhla dobu. I dnes by byla považovaná za anarchistickou čarodějnici. Jedna slavná americká herečka má o tuhle roli zájem, tak doufám, že se to podaří.

AGNIESZKA HOLLAND (1948)

AGNIESZKA HOLLAND (1948)

• Polská filmová režisérka a scenáristka, absolventka FAMU.

• Za své politické aktivity během pražského jara byla šest týdnů vězněna v ruzyňské věznici.

• Za její nejlepší dílo je považován film Evropa, Evropa (1990). Byl oceněn Zlatým glóbem a oscarovou nominací za nejlepší zahraniční film. Nejnovějším snímkem je Šarlatán.

• Byla vdaná za Laco Adamíka, má dceru Kasiu.