Aleš Procházka: Profesor Snape byl pro mě umaštěný čaroděj

Když mluvím s herci na konci divadelní sezony, většina z nich je ve stavu „jazyk na vestě“. Jak jste na tom vy?

Já kupodivu unavený nejsem, práce bylo akorát. A krásně se rozprostřela do celého roku, takže žádné extrémy. Navíc jsem skončil v televizních seriálech Zoo a Ulice, takže jsem měl na všechno víc času. I na načítání audioknih, které mám moc rád.

Co vás čeká přes prázdniny? Uvidíme vás na nějaké letní scéně?

Kdepak, přes léto nikdy nehraju. Je to taková moje zásada, které se pevně držím. A moc dobře vím proč – abych se v září mohl těšit na kolegy a do divadla, tak si od nich musím ty dva měsíce odpočinout. Hlavně drtivá většina prázdninových produkcí je venku, a to pro mě není to pravé prostředí. Už jen kvůli tomu, že pod širým nebem není žádná akustika a musíte tam trochu křičet, aby vás diváci slyšeli.

A kdyby se objevila nějaká hodně zajímavá nabídka?

Několik takových přišlo, ale stejně mě nepřesvědčily. Svou roli v tom hraje i fakt, že žiju i jiný život než jen ten pracovní. Kdybych byl sám, tak bych na letní hraní možná přistoupil, ale mám rodinu.

Evidentně máte srovnané priority. Co dalšího vám přinesla šedesátka, kterou jste oslavil v dubnu?

Jestli čekáte nějaké poselství, tak vás zklamu. Já tyhle věci neprožívám. Šedesátka je pro mě opravdu jen číslo – je sice pravda, že mě trochu překvapilo, ale jinak se v mém fungování nic nezměnilo. Navíc je známo, že muži jsou oproti ženám pozadu. Zrovna nedávno mi jedna kolegyně říkala, že jsem zamrznul ve dvaadvaceti, takže o datum narození opravdu nejde.

A co pohled na profesi? Myslíte si o herectví něco jiného než třeba ve čtyřiceti?

Víte, obrovskou výhodou našeho povolání je, že není stereotypní. Každé zkoušení je pokaždé jiné a nové… Je to vlastně, jako když poněkolikáté čtete knížku typu Pána prstenů nebo Na východ od ráje. Záleží na tom, v jaké životní etapě se zrovna nacházíte, jestli je vám dvacet, čtyřicet nebo šedesát, vždycky si z ní vyberete něco, co vás v ten daný čas osloví, co se vás dotkne. Objevíte nové věci. A přesně takhle to probíhá i v herectví. A navíc, čím jste starší, tím jste zkušenější. Už se tolik netrápíte jako v začátcích, máte víc času soustředit se na to podstatné.

Na herectví mi přijde těžké, že se můžete takzvaně uhrát k smrti a vydat ze sebe to nejlepší, ale diváka nemusíte přesvědčit. Do divadla přijde se špatnou náladou a přesně v takovém stavu i odejde.

Divadlo je živý organismus a herci potřebují diváky a diváci herce. A jako v každém jiném vztahu to někdy klape a někdy drhne. Je ale zajímavé, že v obou případech to na divadle víte takřka okamžitě – vylezete na jeviště a během minuty je vám jasné, jak to vypadá. Jestli publikum reaguje a jde s vámi, nebo se žádné velké napojení nekoná. Ten první případ je fajn, s druhým se musíte smířit. S tím zkrátka nejde nic dělat.

A jak se díváte na jeden z velkých nešvarů dnešní doby – svítící mobily v hledišti?

Kdyby jen svítící… Když jsem jednou hrál v Divadle na Palmovce Kočku na rozpálené plechové střeše, tak ve třetí řadě seděl pán v obleku. V jednu chvíli mu zazvonil mobil, on ho normálně vzal a začal si vyřizovat svoje záležitosti. Inspektorka hlediště k němu přišla s tím, že tady telefonovat opravdu nemůže, a on reagoval: „Co je? Pracuju, ne!“ Prostě si myslel, že když si koupil ten nejdražší lístek, tak si může dělat, co chce. Všechno je to o výchově, o určitých sociálních dovednostech a empatii. A ty se bohužel vytrácejí. Lidi mají pocit, že jsou doma v obýváku a neberou žádné ohledy. Klidně si v první řadě dají nohy nahoru na jeviště, i to jsem na Palmovce zažil.

Už řadu let působíte v Divadle na Vinohradech. Jste tam rád?

Moc rád. Je příjemné mít někde ten svůj stolek se zrcadlem a šminkami. A hlavně dobrý soubor, kde jste doma. Nic proti hostování, ale když jste členem nějakého stabilního týmu, nutností je samozřejmě kvalitní dramaturgie a také kvalitní režiséři, má to určitou kontinuitu. Všichni jedou na stejné vlně a vy se přirozeně posouváte dál. V tom mají soubory opravdu velkou výhodu, stačí si vzpomenout třeba na Činoherní klub pod vedením Ladislava Smočka nebo na éru Miroslava Macháčka v Národním. Kolik úžasných představení vzniklo a s kolika famózními hereckými výkony… Když naopak fungujete v několika odlišných projektech, lítáte po různých divadlech, je to těžší. Nemáte moc na co navázat. Prostě jednorázová práce, a nazdar.

close

info

Divadlo na Vinohradech

zoom_in

V kultovní detektivce od Agathy Christie Past na myši ho můžete vidět v Divadle na Vinohradech.

Není žádným tajemstvím, že vinohradskou scénu čeká rekonstrukce. Už víte, jak bude probíhat?

Víme, že by měla proběhnout, ale netušíme kdy. Dneska je taková doba, že nevíte, co bude zítra… Přiznávám, že já osobně bych byl nejradši, kdyby k ničemu takovému nedošlo. Bojím se, že to místo přestane vonět divadlem, že zmizí určitý duch, atmosféra, která vás pohltí, kdykoliv tam teď vstoupíte. Navíc víme, jak to dneska vypadá s termíny – v plánu jsou dva roky oprav, ale klidně se z nich můžou stát čtyři. Pak tam kopnou, najdou dinosaura a protáhne se to na osm. Prostě jistota neexistuje.

V jednom rozhovoru jste o sobě prohlásil, že jste introvert. Co vás v tom případě přivedlo k herectví?

To je jednoduché – pocházím z divadelní rodiny: táta herec, strejda herec, další strejda divadelní vědec, starší bratránek kdysi dramaturg, poté ředitel Činoherního klubu a kumštu se věnuje i sestřenka Marika. Teď to vypadá, že jsme něco jako mafie, ale nebojte, divadlo se založit nechystáme. V podstatě jsme spolu nikdy ani nespolupracovali. Ale všichni to máme v krvi. Můj táta končil svou kariéru na kolínské scéně a já tam za ním jako malý kluk jezdil a s nadšením se motal v zákulisí, v šatnách a maskérnách. Po představení jsem vyběhnul na jeviště a kochal se. Něčím těžko popsatelným mě to fascinovalo a přitahovalo.

Když jste pak měl vystoupit před plným sálem, musel jste se překonávat?

Vůbec ne, i když trému jsem míval. Já už si to moc nepamatuju, ale moje spolužačky ze základky na různých srazech vzpomínají, že jsem byl šašek… Jinak já jsem opravdu introvert. Na jevišti to nepoznáte, ale v civilu ano. Nerad chodím do společnosti a jsem strašně rád sám. Odmalička mě bavilo někam si zalézt a tam si číst, malovat, něco psát.

A co premiérové mejdany, které k hereckému životu patří?

Ty si s kamarády rád užiju, ale nejsem takový ten vůdčí typ, který by bavil společnost.

Když jsme si domlouvali místo, kde se potkáme, překvapilo mě, že jste mi napsal, že vůbec nechodíte do kaváren. Proč?

Protože mám nejraději tu svoji hospůdku. Cítím se tam naprosto svobodně, už kvůli tomu, že tam nechodí nikdo od divadla. Tudíž tam můžu jen tak sedět a poslouchat ostatní. Anebo se zapojit do debaty, když se mi zrovna bude chtít. Nikdo ode mě nic neočekává, což je obrovská úleva. Co si budeme povídat, když je někdo herec, tak si lidi myslí, že s ním bude za všech okolností sranda. Že bude sypat veselé historky z rukávu. Tady je to každému úplně jedno. Chlapi, kteří tam chodí na pivo, mě berou jako „civila“ a nechávají mě žít. Krása!

Od devadesátých let jste se intenzivně věnoval dabingu. Teď už vás ale můžeme slýchat jen občas. Co se stalo?

Český dabing je v úpadku a já jsem v řadě studií už asi sedm let na černé listině. Důvod je jasný – patřil jsem mezi skupinu profesionálů, kteří se odmítali smířit s nesolidními podmínkami v podobě stále se snižujících rozpočtů, a tudíž snížení celkové kvality. Je to smutné, kdysi byla Česká republika dabingovou velmocí, dneska jsme na tom stejně jako třeba Německo, Rakousko či Itálie. Mimochodem, když jsem se po revoluci dostal do světa a slyšel, jak se tam dabuje, smál jsem se, jak je to příšerné. Ani ve snu by mě tenkrát nenapadlo, že k tomu dojde i u nás…. No, co se dá dělat. Peníze vládnou světu, a tak se všechno dělá rychle a levně. A je to na tom samozřejmě vidět, respektive slyšet.

Jak tomu bylo v té zlaté éře?

Na všechno jsme měli čas. Přišla jste do studia, v klidu jste se podívala na text a rozebrala ho s režisérem a kolegy. Dialog se dělal tak, že jsme stáli vedle sebe, poslouchali se a reagovali na sebe. Vnímali se. Pilovali detaily a jednotlivé scény opakovali, dokud nebyly na sto procent. V dnešní době to v devadesáti procentech případů probíhá tak, že člověk dorazí do studia, tam mu řeknou, o čem film přibližně je a koho dabuje. Má pár vteřin, aby se podíval na svoji postavu, pak se rozsvítí červené světlo a on bez zkoušky začne a jede, dokud to nezkazí. A to nemluvím o tom, že dřív si režiséři herce pečlivě vybírali. Chodili se dívat do divadel a hledali ten správný typ. Dneska většinou rozhoduje jediné – jak jste rychlí. Talent, zkušenosti, profesionalita, prostě určitá kvalita nikoho nezajímá.

close

Cestování

Kvíz: Harry Potter. Otestujte se, jak dobře znáte jeho příběh

Naštěstí pořád existují výjimky, třeba série filmů o Harrym Potterovi, kde jste daboval Alana Rickmana v roli bývalého Smrtijeda, profesora lektvarů Severuse Snapea. Jak to, že v tomhle případě to šlo?

Protože si filmové studio Warner Bros velmi pečlivě hlídalo kvalitu. O obsazení jednotlivých rolí rozhodoval supervizor, který vytipované herce nechal projít několikakolovým konkurzem. A když jste prošla, čekala vás náročná práce. Co si budeme povídat, čeština a angličtina jsou dva hodně rozdílné jazyky – první je tvrdý a rovnější, kdežto ten druhý zpěvný a melodický. A Alan Rickman byl vynikající herec shakespearovského typu, měl opravdu nádhernou angličtinu. Dokonce tak moc, že když jsem ho v originále slyšel poprvé, pomyslel jsem si, že je hřích ho dabovat.

Prozradíte, jakou radu jste dostal od amerického supervizora?

Těch připomínek bylo víc, ale jedna naprosto geniální – z Londýna mi poslal fax, ve kterém psal, že profesor Snape mluví tak, jako by o nic nešlo, a přitom by chtěl rozdrtit golfový míček v ruce. Dokonce jsem ho měl první natáčecí den od pana režiséra připravený na pultíku.

Je pravda, že se vám do dabování dnes už kultovní čarodějnické série vůbec nechtělo?

Ano, Harryho Pottera, a tudíž ani profesora Snapea, jsem totiž neznal. Prostě jsem přišel na casting, tam byl nějaký umaštěný čaroděj, tak jsem ho nadaboval. Za měsíc mi zavolali, že jsem se dostal do druhého kola. Moc se mi nechtělo, ale jít jsem musel. Zase tam byl umaštěný čaroděj, zase jsem ho nadaboval. No a pak se konalo třetí kolo, kterého jsem se účastnil už s velkou nechutí. Bylo to dané tím, že z duše nenávidím konkurzy.

Ale bez nich to dneska nejde…

To je možné, ale já pocházím ze staré školy. Pedagogové herectví na DAMU mně a mým spolužákům často opakovali, ať se nikomu nevnucujeme. Že když nás někdo bude chtít, tak se na nás přijde podívat do divadla… To už dávno neplatí. Herci se „prodávají“ na sociálních sítích, chodí na castingy, prostě o sobě dnes a denně dávají vědět. Součástí herecké profese se stala sebepropagace. Ano, pro někoho je to normální, ale já na něco takového nejsem zvyklý. A těžko už to změním.

Na začátku našeho rozhovoru jste zmínil, že máte rád audioknihy, kterých jste načetl už desítky. Co vás na tom baví?

Celý ten proces – danou knížku si nastuduju doma, pak se zavřu do studia a soustředím se jen na text. Když je dobrý, tak je to fakt čistá radost! Něčím srovnatelná s divadlem. Taky se musíte hodně soustředit, protože v mnoha románech je klidně třicet čtyřicet různých postav, které je třeba výrazově odlišit, ale stojí to za to.

Na jakou postavu, ať už divadelní či románovou, se těšíte po prázdninách?

V mém mateřském Divadle na Vinohradech jsme v polovině června rozjeli zkoušky na Moliérova Lakomce. Režíruje ho Pavel Khek a já v něm mám hlavní roli – vdovce Harpagona, který miluje peníze a je pro ně schopný udělat cokoliv. Věřím, že se diváci budou bavit. Přijďte se podívat, premiéra proběhne v říjnu.

Zdroj: časopis Vlasta