Kráska ze slovenského Prešova žije už nějakou dobu v Česku a my jsme si povídaly o tom, proč jsou i dvě hlavní seriálové role málo na to, aby se cítila být herečkou, kdy neměla na pořádné jídlo a s jakými stereotypy se potkává jako žena a jako žena romského původu.
VIDEO: Poslechněte si písničku Alžběty Ferencové s názvem "Hold Me".
Váš profil na instagramu se jmenuje This.is.Zea. Kdo je Zea, jak byste se vy sama představila?
Zea je zpěvačka a tanečnice, která našla vášeň i v herectví. A Zea je taky tak trochu šílená „východniarka“, která má ráda hudbu, upřímné emoce, dobré jídlo a snaží se s lidmi sdílet svoji životní cestu skrz umění.
Dlouho jste o sobě mluvila především jako o tanečnici, nyní jste na prvním místě uvedla, že jste zpěvačka. Čím se tedy cítíte být úplně nejvíc?
To je velmi těžké říct. Momentálně jsou to asi tanec a zpěv, herecká zkušenost mě velmi baví, ale nedokážu stále ještě o sobě říct, že jsem herečka.
Dvě hlavní role v seriálech k tomu nestačí?
Pro mě osobně ještě ne. K seriálu Iveta jsem se dostala takovým přirozeným vývojem a celá role Ivety je mi tak blízká, že jde spíš než o herectví o moji přirozenost.
Teď u Policie Hvar už cítím, že je to trochu jiné, ale vím, že na sobě potřebuji pracovat a zdokonalovat se, abych mohla s čistým svědomím říct, že se již jako herečka skutečně cítím.
Jste perfekcionistka a na sebe velmi přísná. Ostatně když jste mluvila o dívčí skupině Forsomeone, které jste byla součástí, popsala jste její složení jako: tři zpěvačky a já. Dlouho vám trvá, než sama sebe uznáte hodnou dané profese?
Potřebuji v dané profesi získat hodně zkušeností, takže jako zpěvačka až nyní, protože jsem si odehrála koncerty, sžila se s kapelou, na pódiu se cítím bezpečně a na vystoupení se vždy těším.
Vystudovala jste pedagogiku. Učení je pasé, nebo existuje možnost, že byste v budoucnu byla učitelkou?
Stále s tou myšlenkou koketuji, dokonce v poslední době i přemýšlím o vysoké škole, abych získala další pedagogické vzdělání. Ale je to velmi náročné a v tuto chvíli nemám na studium dost času, takže jsem se ještě stále nerozhodla a neodhodlala.
Ale je to jeden z mých cílů. Jako velký realista si uvědomuji, že úspěch v uměleckém světě je vrtkavý. Jeden den se může moje tvorba líbit, a druhý den to může být jinak, i když to děláte stále, jak nejlépe umíte.
Učení mi vždy přišlo jako pěkná alternativa, protože jsem moc ráda v kontaktu s lidmi, ráda někoho inspiruji a stejně tak ráda získávám inspiraci i od ostatních. Takže bych to ráda v budoucnu dělala a je mi jedno, jestli s malými dětmi, nebo s dospělými.
Vaše profese a úspěch v ní jsou založeny na tom, jak budou lidé reagovat, jestli se jim tvorbou trefíte do vkusu. Krásné a různorodé práce máte za sebou hodně. Někdy byla kritika a ohlasy příznivé, jindy se snesla i vlna hejtů. Různé jsou například názory na Ivetu. Jak s pochvalou a kritikou pracujete?
Už jsem na tom trošku lépe. Máte pravdu, že nejkontroverznější byla asi právě Iveta. Ale v minulosti jsem si zažila negativní ohlasy i na pořad Koleso šťastia, který se tvořil podle zahraniční licence.
Hejty byly podle mě tehdy naprosto zbytečné, komu se to nelíbilo, nemusel se přece dívat. Navíc se tam nic šíleného nedělo. Iveta byla a je kontroverzní v jiném smyslu. Já jsem přesně věděla, do čeho jdu a že ten záměr je velmi dobrý.
Věděla jsem, že to otevře téma romské otázky a snažila jsem se vše okolo toho maximálně pochopit. Ale pamatuji se, když vyšel první díl, byla jsem zrovna s přítelem na dovolené a reakce mi zavařily telefon. Nemohla jsem vůbec fungovat, oprostit se od toho.
Buď chodila extrémní chvála, což je ale z mého pohledu i velká zodpovědnost, anebo obrovská kritika, ale ta se netýkala třeba mých hereckých výkonů, spíš úplně nesmyslných věcí. Řešilo se, že je to sprosté, že se to odehrává v Trebišově... Musela jsem se naučit tolik si to nebrat...
Dá se to?
Jsem v tom čím dál lepší. Mám v okolí lidi, kteří to už umí a já jim to velmi závidím. Možná je to tím, že hodně svých projektů mám já sama ve svých rukách, především co se týče tance a zpěvu.
Ale u seriálů to je v mých rukách jen částečně, není to jen na mně, jak dílo vyzní, jak bude prezentováno a podobně.
Jak se vlastně stalo, že se Alžběta Ferencová, dívka z Prešova, stala Zeou, která je dle vašich slov poměrně „international“ a z mého pohledu má velký potenciál uspět za hranicemi. Kdy jste zjistila, že máte talent, umělecké sklony? Co vám otevřelo dveře do světa showbyznysu? Soutěž krásy?
Nejdříve jsem začala tančit v taneční škole v Prešově. To byl asi první milník. Navíc si mě sami vybrali. Moje rodina totiž neměla peníze na to, aby mi školu platila, ale oni si mě vyhlídli na taneční akci a pozvali mě mezi sebe.
Cestovala jsem na soutěže i do Německa, dostala se do finálových kol a tak. A pak mi soutěž Miss otevřela bránu do Bratislavy, kde jsem se začala věnovat tanci.
V Bratislavě jste zpočátku žila velmi skromně, vyžila jste s málem. Posílilo vás to? Jak na období, kdy jste neměla na rozhazování, vzpomínáte?
Kdybych v té době měla víc peněz, tak by mě to nenutilo tak makat. Nikdy jsem nebyla rozmarná, ale možná bych se vyvinula jinak charakterově. Vlastně to pro mě bylo velmi dobré, naučila jsem se i disciplíně. A občas si říkám, že bych se tam znovu potřebovala dostat.
Když se teď někdy zastavím a oddychuji, varuji sama sebe, abych neusnula na vavřínech. Ta doba byla těžká, ale doporučila bych to všem zažít. Zjistila jsem, co všechno zvládnu, a jsem na sebe vlastně pyšná.
Kdy jste si řekla, že je to na dobré cestě, že jste to dokázala?
Těch úspěchů bylo vícero, ale první větší byl nejspíš vznik zmíněné dívčí skupiny Forsomeone. Měly jsme koncerty, byly v televizi.
Ale pak přišel trpký pád a skupina se rozpadla. Kdy jsem si ale opravdu řekla, že jsem na dobré cestě, bylo, když jsem se přestěhovala do Prahy a začala točit reklamy.
Měla jsem štěstí, že jsem vyhrála pár castingů, reklama byla tehdy navíc skvěle finančně ohodnocená. Nemusela jsem se strachovat, jestli budu mít na nájem. První dva roky byly těžší, ale zhruba před sedmi roky se to zlomilo. A před pěti lety pak vyšel song Is this Love.
Bylo těžké opustit Slovensko?
Měla jsem tam nejlepší přátele a celý ten „základ“, ale velmi mi pomohlo, že jsme se přestěhovaly s nejlepší kamarádkou, která byla mimo jiné i jednou z členek Forsomeone.
A nebylo to až tak těžké i proto, že jsem skoro každý druhý týden jezdila do Bratislavy kvůli práci, zpočátku jsem ji tedy neopustila úplně.
Jste jinak přijímaná na Slovensku a jinak v Česku?
Mění se to a měnilo i v minulosti. Teď si myslím, že mě na Slovensku vnímají moc fajn, ale odrazovým můstkem bylo Česko, které je otevřenější a přijalo mě a následně mi to otevřelo zpět dveře na Slovensko.
Kde se cítíte doma?
Teď už v Praze. Já jsem kočovník, často jsem se stěhovala, hodně cestuji a čím dál víc si uvědomuji, že jestli něco tvoří moje doma, je to komunita. A tu mám v Praze a v Bratislavě.
Je to o lidech, se kterými po práci zajdu na dobrou večeři, o kamarádech, které ráda zvu domů a vařím pro ně. To rádi děláme s partnerem v Liberci, kde žiju s Pauliem, a často si na víkendy přátele zveme.
Kdysi jste řekla, že nejvíc peněz utratíte za jídlo.
A je tomu tak dodnes, na jídlo si potrpím. Možná se to odráží i od toho, že jsem jako mladší neměla peníze. Vždy jsem se uměla hezky obléct a nějak to uhrát, i když jsem neměla na rozhazování, ale párkrát jsem zažila, že jsem chtěla jít na večeři a neměla na to.
A když se dnes zamyslím nad tím, co pro mě znamená užívat si život, tak je to péče o sebe sama a jídlo.
Váš girlband měl, jak jste někde řekla, obrovský potenciál. Čtyři skvělé zpěvačky, které navíc výborně vypadají a dělají hezkou hudbu, na scéně nikdo takový nebyl. Ale váš potenciál nebyl podle vás lidmi v byznysu dobře uchopený a využitý. Platí stále, že byste v budoucnu ráda podpořila vznik podobného uskupení?
Rozhodně to nevylučuji, ráda bych pomohla ať už tím, že dám prostor zajímavým vokalistkám ve svém projektu, budu někoho učit, nebo podpořím v rámci PR managementu. Opravdu si myslím, že dívčí kapela v Československu chybí.
Myslím, že my jsme byly poslední kapelou, která měla nějaký zásah. A ráda předám svoje zkušenosti v budoucnu dál, to je opravdu můj sen. Navíc velmi ráda pracuji v týmu.
Nikdy například nezpívám sólově bez kapely, to je moje pravidlo. Potřebuji mít okolo sebe lidi, kterým důvěřuji.
S jakým týmem jste tvořila Burning Light? Jaké je to album a jaká jste vy na něm?
Nejprve to byl tým dvou lidí. Já a Milan André, skvělý hudebník, producent i zpěvák. A album vzniklo velmi přirozeně. My jsme se našli na instagramu, posloucháme stejnou hudbu, líbilo se mi, jak Milan zpívá a hraje na kytaru.
A pak se jednoho dne objevil na Slovensku, zavolali jsme si, potkali se a přirozeně z toho vzešla spolupráce. Pokaždé když jsme se v následujícím roce potkali, vznikla jedna písnička. Takže jsme se potkali osmkrát.
Bez něj by to nešlo. Všechno, co jsem mu interpretovala, moje pocity, zážitky, představy, on okamžitě nahrával, pomáhal mi s texty. A Zea na Burning Light je asi nejpřirozenější, nejzranitelnější, jaká kdy byla.
Dlouho se ve mně ty příběhy sbíraly a je to asi cítit, lidé mi říkají, že jim moje hudba umí změnit náladu během dne...
V televizi nyní běží seriál Policie Hvar, kde hrajete jednu z hlavních rolí, kapitánku Ivanu Štefánikovou. Jaká je vaše role a jaké bylo odjet na několik týdnů natáčet do Chorvatska?
Natáčení bylo super, všude to říkáme a je to prostě tak. A to jsem Kubu (pozn. herecký partner Jakub Štáfek) předtím neznala. Ale už na čtené zkoušce jsem si říkala, že to asi bude v pohodě.
A pak když jsme se se štábem potkali první večer, dali si společně večeři, bylo mi jasné, že „to půjde“. On i další lidé z týmu jsou moje krevní skupina. Tomas Sean Pšenička je takový náš synáček, milunký, navíc skvělý hudebník.
Peťu Nádasdiho znám už z Ivety, s ním je to vždycky vtipné. A i když to samozřejmě bylo i náročné, tak to moře dělá hrozně moc. Večer můžete být unavení, ale stačí skočit do vody a dát pár délek.
A pak to výborné jídlo! Není divu, že jsme všichni přibrali. Policie Hvar se podle mě moc povedla, je to hezká oddechovka.
Jak jste s partnerem (raper Paulie Garand, pozn. aut.) zvládli delší odloučení? Jste zvyklí, že spolu netrávíte každý den a patří to k vám?
Náročné to bylo... Minulý rok mě Paulie skoro neviděl a teď to není o moc lepší, protože jsem dostala nabídku a zkouším v Národním divadle. Většinou jsem od pondělí do pátku v Praze a vidíme se tak dvakrát za týden.
Ale to v květnu skončí, a i když má pak zase on koncerty, tak na ty ho budu doprovázet. Asi nemůžu být víc vděčná za to, co spolu máme. A to říkám naprosto upřímně, měla jsem totiž i vztahy svazující, kde jsme na sebe já i mí partneři žárlili a ta svoboda nebyla taková.
Paulie je naprosto úžasný člověk a velká podpora, je šťastný, když mám práci, když on má práci. Voláme si každý den, jsme od sebe hodinu, takže za sebou co nejvíc jezdíme a bereme to tak, že jsme stále spolu. Díky tomu, že je umělec, chápe, co pro mě umění znamená.
Já se přiznám, že až když jsem si o vás hledala informace, jsem zjistila, že jste Romka. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela a nenapadlo mě to. Ale přišlo mi nesmírně zajímavé, že mnozí hodnotí váš přínos i v tom, že jste pro mladé Romky vzorem. Ukazujete jim, že to jde, když se maká, a nemusí se nechat ovlivnit stereotypním vnímáním... Setkávala jste se vy osobně s nějakými stereotypy? Ať už jako Romka, jako dívka ze Slovenska, jako modelka?
Ano, v každé ze zmíněných kategorií. Asi bych ale řekla, že jsem se především setkala se stereotypním vnímáním jako žena. Ostatně celé mé album je o pohledu na ženu v showbyznysu. Někdo si myslí, že je to výmysl, ale ono je to velmi únavné.
Zažila jsem mockrát, že mě jako ženu nebrali vážně. Ve studiu, na focení... Můžete mít za sebou deset let focení a fotograf stále není ochotný vést dialog a má pocit, že mu mluvíte do práce.
Dlouho jsem se setkávala i s názorem, že mladá baba nemůže mít vkus a dobrý názor. V rámci „romství“ jsem se setkala s tak odmítavým přístupem, kdy jsem ani nedostala šanci ukázat, co je ve mně.
Nebo jsem sice šanci dostala, ale byl tam nějaký strop, hranice, za kterou se nikdy nemůžu dostat, protože tam už to není pro mě. Pro mnohé je představa, že Rom zaslouženě uspěje a dostane se na vrchol, zcela nepředstavitelná.
Já osobně mám naštěstí většinou zkušenosti pozitivní, ale to jsem spíše výjimka. Společnost je takto nastavená a lidé si to ani neuvědomují.
Máte vysněnou roli?
Moc by se mi líbila romantická komedie. Nedávno mě velmi bavil seriál Jeden den na Netflixu a při jeho sledování jsem si uvědomila, jak je důležité, aby při castingu byli vybíráni lidé různé barvy pleti.
Viděla jsem totiž i filmové zpracování s Anne Hathaway a až nyní, když roli Emmy hraje dívka tmavší pleti, jsem se s příběhem absolutně sžila. Myslím, že to mnohým otevřelo oči a začali konečně vnímat, že romantickou hrdinkou nemusí být jen blondýnka s modrýma očima.
Takže to bych si ráda zahrála. Většinou jsem totiž ve škatulce sexy, zlá a drzá, tím jak jsem tmavý typ.
Vedete kurzy tance, učíte taneční improvizaci a smyslný tanec, ale i hledání ženskosti... Co chcete na svých kurzech předat, co ráda tancem vyjadřujete?
Hlavně se snažím ženám předat myšlenku, že je krásné být ženami, lišit se a být samy sebou. Jsem unavená z toho, jak se mladá generace honí za dokonalostí, kdy výsledkem je, že všichni vypadají stejně.
Ženy často bojují i s mužskou energií a mají jí více než té ženské, která je přitom velmi silná. Chci, aby byly přirozené, vypnuly hlavu a měly se rády takové, jaké jsou. A pokud ne, aby k tomu co nejpřirozeněji směřovaly. Aby milovaly hudbu a tanec a skrz to se cítily dobře.
Jste vy sama sebou? Musela jste na tom pracovat?
Stále na tom pracuji. Snažím být především co nejvíc autentická. Na instagramu, v televizi... Je to můj základ a pravidlo. Čím víc pravdivá, tím lepší.
Zdroj: časopis Vlasta
