Před dvěma lety jste dokončovala bakalářské studium na Central Saint Martins v Londýně. Tehdy jste o pokračování nemluvila, teď ale na téhle prestižní umělecké škole dokončujete magistra. Byla to vždy součást plánu?

Když jsem na škole začínala, měla jsem sen vystudovat tam bakaláře i magistra. Potom jsem ale dostala nabídku zůstat hned po bakaláři v New Yorku, tak jsem magisterská studia chtěla odložit. Jenže přišla pandemie, všechno bylo vzhůru nohama a já zase změnila plán.

Je magisterské studium o hodně náročnější?

Teď ke konci je to až nadlidsky náročné. Když jsem dokončovala bakaláře, měla jsem kvůli lockdownu přece jen čas rozjet si vlastní aktivity. Pak jsem nastoupila na magistra a říkala si: Ježišmarja! Teď bych se potřebovala rozdělit tak devětkrát a žít paralelní životy, aby se to dalo nějak rozumně zvládnout.

Fascinuje mě, jak k náročné škole zvládáte nejen vlastní tvorbu, ale v pětadvaceti letech jste se stihla i vdát.

To bylo asi i štěstí. My jsme se s manželem (výtvarník Josef Zlamal – pozn. red.) potkali na začátku mého studia v Londýně, kdy jsem si naivně myslela, že nemám žádný osobní čas a jenom pracuju, což je – viděno dnešní optikou – trochu úsměvné… Každopádně manžel je výtvarník, takže rozumí tomu, že někdy pracuju bez ustání, pak mám období, že prospím celé dny… Zkrátka chápe můj režim, že to není od devíti do pěti. Žijeme v tom oba, o to je to asi snazší.

To je fajn, že jste se takhle našli.

Potkali jsme se v období, kdy jsme oba hledali, co přesně chceme ve svém oboru dělat. Já měla první rok v Londýně trošku krizi. Najednou toho bylo moc a vůbec jsem nevěděla, jestli to zvládnu. Váhala jsem, jestli zůstanu u oděvu, nebo jestli půjdu na ilustraci… A manžel, který do té doby žil spíš v německy mluvících zemích, se vracel do Česka a také přemýšlel, jestli to, co dělá, má cenu. Tak jsme se potkali, navzájem si dali podněty a ono si to sedlo.

Výtvarně jste se projevovala od mala. Bývá zvykem, že takové dítě nastoupí na střední výtvarnou školu, když mu to jde, zkusí UMPRUM. Vy jste ale zvolila jinou cestu – ze základky na gympl a pak rovnou na jednu z neprestižnějších výtvarných škol v Evropě!

K výtvarnému vyjadřování jsem začala inklinovat brzo, ale v mém okolí nebyl nikdo, kdo by se jakkoli výtvarně projevoval. Rodiče jsou spíš vědecky zaměření, netušili, jak mi poradit. Pro ně to bylo něco nepředstavitelného a taky něco, čím se nedá reálně živit… A tak jsem si řekla, že buď půjdu na tu nejlepší školu, anebo sklopím krovky a půjdu třeba studovat jazyky. Ještě na základce jsem si vyhlédla Central Saint Martins, a protože je ta škola v Anglii, bylo jasné, že se potřebuju zdokonalit v jazycích. Na základce jsem měla rozšířenou výuku angličtiny a po ní jsem šla na gymnázium, kde byla půlka výuky ve francouzštině.

Nebylo nakonec to, že jste nebyla z umělecké rodiny a razila si cestu sama, výhodou u přijímaček na Central Saint Martins?

Asi ano. Já jsem se na to koukala víc analyticky, řekla jsem si, že teď, nebo nikdy. Vždycky když mám před sebou nějaký cíl, vrhnu se do něj po hlavě a dám mu své absolutní maximum. Nechci dělat věci napůl. Možná se to nepovede, ale nemohu si vyčítat, že jsem se málo snažila.

Čím jste se u přijímaček prezentovala?

Vymyslela jsem si zadání ke třem nebo čtyřem projektům, které jsem zaznamenala do portfolia a představila je budoucím profesorům. Mimochodem jedním z projektů byly moje maturitní šaty. Dokončila jsem je v den plesu, asi v pět ráno. Celý korzet byl totiž detailně vyšívaný, navíc asi dvaceti barvami…

Partnerem vaší školy je koncern Louis Vuitton Moët Hennessy, pod který spadá více než 60 značek luxusního zboží (LVMH). Díky tomu nabízí škola stáže u luxusních značek, ale studenti můžou pracovat i s nejmodernějšími technologiemi. Kterou z nich jste využila nejvíc?

Partnerství s LVMH neznamená stáže u luxusních značek, ale díky němu má škola dokonalé vybavení – novější i starší technologie, které by jiná škola jen těžce ufinancovala, protože jsou například složité na údržbu. I proto jsem vyzkoušela všechno možné – vyřezávání laserem, 3D tisk… Pokaždé když jsme dostali nový projekt, snažila jsem se na něj napasovat nějakou technologii, abych si ji mohla osvojit. Výborné také je, že kdybych si sama zkoušela třeba techniku devoré (vypalovaný vzor – pozn. red.), což není žádná novinka, normálně bych musela udělat zhruba kilometr látky, aby se to vyplatilo. A je nepříjemné po tom kilometru a velké finanční investici zjistit, že to není úplně to, co jsem si představovala. Ve škole si ale můžu devoré vyzkoušet třeba jen na půl metru látky.

Součástí vaší bakalářské práce byla kolekce oblečení barvená přírodními barvami, mj. avokádem. Proč jste si zvolila zrovna exotické avokádo, a ne třeba černý bez?

Já zkoušela barvit snad se vším… A na avokádo jsem přišla tak, že Londýn byl tehdy posedlý avokádovými toasty. Bistra a restaurace vyhazovaly každý den hromady pecek. Tak jsem obešla několik podniků a ve finále využila to, co by se jinak vyhodilo. Popravdě, vždycky jsem milovala avokádo, ale teď už tu jeho specifickou vůni nemusím. I když při barvení pracujete jen s peckami, jejich odér je velmi intenzivní.

Vede škola studenty spíš ke spolupráci, anebo je tam konkurenční prostředí?

Vlastně obojí. Když jsem nastoupila do prváku, několik prvních projektů jsme měli všechno skupinové, což bylo zajímavé, ale i stresující. Všichni byli vyklepaní, nikdo se neznal a trvalo, než jsme se otevřeli a začali spolupracovat. Zároveň škola vybízí k soutěživosti, až mi to někdy přijde na úkor normálního chodu věcí. Každopádně mám štěstí, že v naší malinké skupince si nikdo neleze do zelí, jsme velmi odlišní. Ale slyšela jsem příběhy, jak si někteří navzájem polévají modely kávou a podobně.

V čem vás škola obohatila lidsky?

Na střední jsem byla obrovsky stydlivá, vůbec jsem nezvládala třeba jen mluvit před tabulí. Ale po Central Saint Martins jsem toužila tak, že jsem samu sebe donutila vylézt z ulity. Byla to dlouhá cesta, ale právě škola mi pomohla, protože na začátku bylo všechno raketově rychlé, každý týden nový projekt. A mě to obrovsky nakoplo a vybudilo k výkonu, že jsem překročila samu sebe a vystoupila ze své komfortní zóny. Další důležitou zkušeností pro mě bylo, že na konci každého projektu máte tzv. kritiku, kde představujete svůj projekt a vyučující vás při tom totálně zpucují. Nakonec vám dají třeba dobrou známku, ale předtím vás viklají ze všech stran a vy se musíte obhájit. Když si nejste jistá v kramflecích, totálně vás rozviklají a odejdete ztracená.

Říkáte, že hodně vám daly i stáže, ať už v Acne Studios ve Stockholmu, u Marca Jacobse v New Yorku, nebo v Kenzo v Paříži.

Určitě. Byla jsem radostí bez sebe, že vidím do útrob celého toho módního organismu. Tyhle velké módní domy jsou kolosy, kde vy se soustředíte jen na svou specializaci. Přirozeně tak máte velmi malé pole působnosti, jdete ve velmi úzké uličce, ale zase neřešíte nic jiného. Neřešíte ani materiál, protože ten shání zase někdo jiný. Řešíte jen design. Ale i tak je to stres.

Mně vás bylo až líto, když jsem slyšela, jak jste čtrnáct dnů na něčem pracovala, pak se změnila koncepce a věc šla do koše…

Když jsem poprvé přišla do Acne Studios ve Stockholmu, byla jsem plná očekávání, navíc oni sídlí v bývalé československé ambasádě, o to osobnější celá zkušenost byla. Ale moje kolegyně mé nadšení hned na začátku zchladila, řekla: „Tahle práce tě zničí!“ Já tomu nejdřív nerozuměla, až později jsem pochopila, z čeho byla tak frustrovaná. Navíc to byla neplacená stáž, takže si myslím, že o to míň si vážili hodnoty práce, že zas tak nepřemýšleli nad smyslem zadání. Prostě věděli, že tam zůstaneme o dvě hodiny, pět hodin déle a nebude to mít vliv na to, kolik je to bude stát… Tak jako tak jsem se ve Stockholmu naučila asi nejvíc. A z té frustrace a přepracovanosti vznikl i nápad udělat si něco svého, z kterého se pak vyvinuly moje hedvábné šátky.

Jak je to s těmi stážemi? Chodí na školu nějací lovci talentů, anebo si řeknete, kam chcete, a tam prostě nastoupíte?

Není to úplně tak, že byste si řekla: „Já bych šla třeba k Jacobsovi.“ a oni řeknou: „Tak pojď!“ To ne. Škola má určité kontakty, to ano, ale stáže si aktivně hledáte sami. Já byla paranoidní, že nic neseženu, takže jsem začala hledat brzo, už koncem předchozího semestru. A měla jsem štěstí, že všechny stáže, které jsem si domluvila, vyšly. Pamatuji si, jak jsem žádala o pracovní víza kvůli stáži u Marca Jacobse. To byl bizár, protože já jako Češka studující a žijící v Anglii jsem si šla pro americká víza na jejich ambasádu ve Stockholmu, kde jsem zrovna byla na stáži… Úředník na mě koukal: „Co tady dělá? Snaží se obejít systém?“

V Česku spolupracujete s návrhářkou Klárou Nademlýnskou. S ní jste se seznámila jak?

Po prvním roce v Anglii jsem se chtěla vrátit na léto do Čech a poznat víc domácí scénu. Napsala jsem Kláře, ona mi odepsala, potkaly jsme se a hned jsme si sedly. Za ty roky jsem pro ni vytvořila řadu výšivek i printů. A když jsem ji ze Stockholmu psala, že chystám šátky, podpořila mě a jako první je představila u sebe v butiku. Moc mi pomohla.

Vy jste na českou módní scénu vstoupila jaksi zvnějšku. Jaké tady váš příběh vyvolával reakce?

Nevím, jestli lidé nějak řeší můj příběh. Hlavně já už tyhle věci moc neřeším. Když jsem viděla ten módní svět v širším spektru, přijde mi úsměvné řešit nějaké tahanice. Vždyť je to jedno. Každý ať dělá, co umí, co ho baví. Každému se líbí něco jiného, nemusíme definovat, že tohle je správně a všechno ostatní špatně. Proč?! Stejně jako se moje práce nemusí líbit všem, mně se třeba nelíbí něco jiného, ale neznamená to, že toho člověka nerespektuji. To je podle mě úplně legitimní.

Jaké máte plány poté, co doděláte magistra? Chcete víc dělat šaty, nebo zůstanou stěžejní šátky?

Těžko říct. Dělám oděvy, šátky, kabelky… Oděvy ráda tvořím přímo na konkrétního člověka. Tím, že jde o kusy, které mají autorský tisk, je důležité, aby perfektně seděly, aby byly s nositelkou v plné harmonii. Určitě je tedy snazší vytvářet šátky jakožto univerzálnější produkt, který není omezený velikostí ani věkem. Můžete ho nosit, ale třeba i vystavit – mám klientky, které si šátek ode mne nechaly zarámovat. Na šátcích mě prostě baví, jak jsou variabilní. Já chodím často v černé, při cestování je to jednodušší, a ten šátek je detail, který všechno změní.

Andrea Vytlačilová

Andrea Vytlačilová

  • Narodila se v Hradci Králové, dětství prožila ve vesničce Mžany v Podkrkonoší. V posledních letech ale žije střídavě v Česku a v Londýně, kde právě teď zakončuje magisterská studia na umělecké škole Central Saint Martins, mezi jejíž absolventy patří třeba Alexander McQueen, Stella McCartney nebo John Galliano. Absolvovala stáž v designovém týmu oděvního domu Acne Studios, u Marca Jacobse i v Kenzo.
  • Spolupracovala také s oděvními domy Versace či Loewe, giganty jako Swarovski Elements nebo 20th Century Fox či Muzeem Cristobala Balenciagy ve španělské Getarii. Společně s Lucií Desmond vytvořila multidisciplinární projekt My Bohemian Tale (Můj český příběh), který mj. mapuje český textilní průmysl, tradice, řemeslo a udržitelnost. Dokumentární film by měl mít premiéru letos na jaře.

ZDROJ: převzato z časopisu Glanc