Sedíme v divadelním klubu, kde za chvíli hrajete v představení Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách. Předlohou je světový bestseller, který zkoumá rozdíly mezi myšlením mužů a žen. Myslíte, že muži opravdu neposlouchají?
Záleží na tom, jak se to vezme. Když slyším, že muži neposlouchají, tak mi to evokuje, že by měli být poslušní a že by měli poslouchat ženy na slovo. Tak to samozřejmě není. Ale musím říct, že spousta věcí, které jsou v představení zmiňované, jsou pravdivé. Je to až neskutečné. Prostě ty mozky musí být trošku jiné. Jsme rozdílní, ale nechci generalizovat, každý muž je jiný. Je ale dobré si to připustit, protože tím pádem můžeme být k svému partnerovi shovívavější a víc chápaví.
Mimochodem, umíte číst v mapách?
Ne, vůbec ne. Tak tohle na mě opravdu sedí. Ale třeba maminka mého partnera dělá orientační běh, u ní to nesedí. Ta trefí všude.
Představení má podobu hudební revue. Myslíte, že smích a humor jsou nejlepší řešení na cokoli?
Myslím, že v každé situaci je humor a nadhled zachránce strasti nebo bolesti.
Máte nějaký recept, jak zvládat vztahové karamboly?
Důležitá je komunikace, i když to je právě někdy to těžké, komunikovat. A pak nějaký dar řešit po emočních výbuších věci v klidu a s nadhledem.
Umíte to?
Myslím, že ano. S partnerem se to učíme. A je fajn, že jsme ani jeden nezamrzl a neřekli jsme si, že už dál pro sebe ani pro toho druhého nemůžeme nic udělat, ale že máme potřebu se posouvat dál a být si navzájem dobrými partnery.
Když se vám něco nelíbí, dokážete to říct na rovinu?
Určitě ano.
Nedochází po letech ve vztahu k určité rezignaci? Že už nemáme sílu cokoli řešit?
Někdy je to ve vztahu těžké. Takovou mám zkušenost, že někdy přijde fáze, kdy máte pocit, že už to nejde spravit a že se nemůžete nikam posunout. Já si dřív myslela, že největší projev lásky je chemická reakce, co se vám stane a trvá relativně krátce. Pak se ale ta chemie vytrácí a začíná se projevovat to, jací doopravdy jste. A to je na tom to hezké, zvládat spolu všechny tyhle fáze vztahu. Myslím, že někdy je jednodušší to zabalit, ale my s partnerem, vzhledem k tomu, že v sobě máme zakódované modely z našich rodin, máma, táta, děti, tak máme tendenci to spolu udržet.
Váš partner je učitel na střední škole. Považujete za výhodu, že máte odlišné profese?
Svým způsobem ano, protože na rozdíl ode mě, kdy jako divadelní herečka mám část práce večer a někdy se to nakupí, tak by bylo špatné, kdyby i on večer hrál a oba bychom byli pryč. Ale byla jsem i ve fázi, kdy jsem si říkala, že by naopak bylo fajn mít někoho, kdo má pro tohle povolání pochopení, komu nemusím nic vysvětlovat.
Musíte často něco vysvětlovat?
Určitě ano, herectví je velmi specifické. Třeba fáze před premiérou je někdy vyhrocená a projevuje se to i u nás doma. Jasně, neoperujeme mozky ani nemáme v rukách něčí životy, ale pro tohle povolání jsme neuvěřitelně zapálení a bereme to strašně vážně.
Ale už jste spolu dlouho, to už si mohl zvyknout, ne?
Už je to lepší, některé věci nemusím vysvětlovat a je zvyklý. Ale je to stále něco, co mu musím připomínat.
Má nějaké učitelské manýry?
To víte, že má, navíc je z učitelské rodiny.
Je tělocvikář, nutí vás k pohybu?
On pohyb miluje a jsem za to vděčná, protože si myslím, že pohyb je důležitý jak pro fyzické, tak psychické zdraví. Stále je to docela podceňovaná věc, když si vzpomenu, jak jsme se kdysi snažili omlouvat z těláku. Ale Ondřej to bere komplexně. Já jsem ráda, že jsme aktivní rodina. Někdy mi tedy dělá problém se k tomu dokopat, ale děti k pohybu vedeme.
Děti chodí do mezinárodní školky Meridian. Proč jste si ji vybrali?
Mimo jiné proto, aby přišly do kontaktu s jinými kulturami. Byla bych ráda, aby se naučily nesoudit někoho jen na základě jiného vzhledu, ale aby uměly naslouchat komukoli, kdo jim přijde do života. No a jako přidanou hodnotu vnímám angličtinu, Ben už má i hezkou výslovnost. A angličtina je dnes základ.
Hrajete asi v sedmi představeních, natáčíte. To je docela zápřah, pomáhají vám babičky?
Bez babiček bych to nezvládla. Mám štěstí, občas slyším od kolegů, že babičky nemají k dispozici, buď už nežijí, nebo jsou daleko. Neumím si to představit, kdybych neměla takovou podporu od rodiny jako mám, i od rodiny přítele.
Když mluvíme o babičkách, prý jste byla jako teenagerka s maminkou na kordy. Kdy se to zlomilo?
Hodně pomohlo, když jsem se odstěhovala a když jsme tedy nemusely narážet na každodenní kontakt. Ale nechci to házet na mamku, byla jsem od malička samorost, nebrala jsem v potaz rodiče jako autoritu. Táta to moc neřešil, pro mámu to bylo těžké, protože chtěla vychovávat. Jsem ráda, že je tohle období za námi a že se tomu už dokážeme zasmát.
Teď jste sama máma, napadlo vás, že jednou budete stejně bojovat s dcerou, jako jste bojovala vy?
No, trošku se toho bojím. Ale myslím, že i tou zkušeností jsem obohacená. A každá zkušenost je posilující, i když je bolestivá. Ale paradoxně možná ty nejbolestivější věci, které nás srážejí na kolena, nás dělají silnějšími. Takže se pak možná dokážeme vyvarovat některých věcí a určité situace řešit trošku jinak právě tím, že si vzpomeneme, jak se k nám někdo nějakým způsobem choval, a můžeme změnit svůj přístup.
Už jste si to s maminkou vyříkaly?
Vyříkaly. Jsem ráda, že to máme mezi sebou čisté. Probírala jsem to i na svých terapiích a musím říct, že už to mám vyřešené.
Zdědila jste něco po mamince? Prozradila jste na sebe, že máte tendenci pořád někam spěchat jako ona.
No, myslím, že s dětmi je to ještě intenzivnější a spěchám víc.
Bez podpory své i partnerovy rodiny by Aneta péči o pětiletého Bena a tříletou Antonii podle vlastních slov nezvládla.
Jste máma plánovačka, nebo jste spíš spontánní?
Všechno nejde naplánovat. Jedno dítě onemocní, nebo vy. Ale nejsem moc plánovací typ, i když pocházím z plánovací rodiny. Tohle v sobě moc nemám. Mám dar brát věci tak, jak přicházejí. Neupínám se na to, když něco nevyjde.
Na podzim přijde do kin celovečerní film Tajemství a smysl života, který řeší zajímavá témata, například hledání odpovědí na zásadní životní otázky. Co je smyslem života pro vás?
Vždycky se na něco těšíme, ono to přijde, a je to třeba jiné, než jsme očekávali, třeba lepší, nebo horší nebo stejné, ale jede se dál. Momentálně jsme na konci sezony a byla jsem dost pracovně zaneprázdněná. Mám malé děti a někdy mám pocit, že je kvůli práci zanedbávám, i když se to snažím balancovat. Takže já si strašně moc přeji nikam nespěchat a žít totálně přítomností, což je pro mě největší a nejsmysluplnější terapie. To je teď pro mě smysl života.
Byla to pro vás zajímavá práce? Film je částečně hraný, animovaný i dokumentární. Prý má potenciál změnit životy lidí.
Nevím, já jsem ho ještě neviděla. My ten film točili před deseti lety, ale už tehdy jsem si říkala, že je to fajn. Tehdy se těmi otázkami lidé tak intenzivně nezabývali, ale za těch deset let se toho hodně změnilo. Hledání smyslu života je věčné téma, pořád v nás tahle otázka je. Nedokážu ale odhadnout, jak se to bude lidem líbit, jsem zvědavá. Každopádně na české poměry je to velmi neobvyklý film, režisér Petr Vachler má ambice zasáhnout svět, tak uvidíme.
Hrajete v inscenaci Famílie, kde se řeší vztahy dvou odlišných generací. Jak to máte se svou rodinou vy? Stýkáte se?
Jsem rodinný typ, takže ano, ráda se s rodinou vídám. Možná k tomu ženy tíhnou víc než muži, k těm návratům. Jsme takové spojovatelky rodin. Třeba Vánoce bych nejraději trávila se svou i Ondřejovou rodinou. Baví mě, že naše děti mají možnost učit se od starší generace, protože hodně času tráví s babičkami a prababičkami. Já to měla stejně a vždycky jsem to považovala za normální. Ale čím jsem starší, čím víc lidí poznávám, tak zjišťuji, že to není automatické. Je to ale velmi prospěšné pro obě strany, jak pro babičky, které úplně ožijí, když přijdou vnoučátka, tak pro děti, které se dotknou stáří a vidí přirozený proces.
V Divadle na Vinohradech hrajete v představení Bach a synové, kde se prolíná hudba Bacha. Ví se o vás, že ráda zpíváte. Co máte nejraději?
Já jsem s hudbou vyrostla. Každou neděli jsme doma uklízeli a řvala nám u toho hudba. Vyrostla jsem ale spíše na big beatu, rocku a trošku na folku. Pak jsem hodně poslouchala šedesátky, Beatles a Janis Joplin, kolem dvaceti mi učaroval český hip hop a rap. Náhled a názor na hudbu mám tedy velmi rozmanitý a baví mě to všechno kombinovat. Bach je dobrý, ale na poslech dost náročný. Není to moc relaxační, jsem spíše roztěkaný člověk, který má v sobě hodně energie a potřebuji, aby hudební vlnění tělem prostupovalo. Stejně, jako se musíte propít k dobrému vínu, tak se asi musíte i k téhle hudbě proposlouchat.
V představení Bach a synové
Kromě toho hrajete ve slavné detektivce Past na myši. V Londýně se hraje denně od roku 1952. Máte ráda detektivní žánr?
Mám. A musím říct, že jsem moc překvapená, že máme na Past na myši plné divadlo. A to je velké divadlo! Nečekala jsem to.
Jaký film máte nejraději?
Podle nálady, ale jeden z mých nejoblíbenějších filmů je Lepší už to nebude. Skvěle zahrané, napsané, natočené. To je film, který má podle mě úplně všechno.
Co je pro vás vlastně relax?
Záleží na tom, jaké období předtím bylo. Když jsem hodně intenzivně s dětmi, tak je pro mě relax vystřelit na pár dní na wellness nebo do práce, protože i práci vnímám jako relax. A když hodně pracuji, je relax být s dětmi. Za odpočinek ale považuji taky práci na zahrádce. Třeba dnes jsem si hodně užila. Sázela jsem kytičky, hrabala se v hlíně, nikam jsem nespěchala.
Dokážete zápřah balancovat? Není to někdy trošku náročné, skloubit vše dohromady?
Snažím se o to. Lhát nebudu, a ví to každá žena. Je to náročné, zvláště na konci sezony jsem hodně unavená a fakt se těším, až zpomalím.
Když dorazíte večer domů po představení, máte sílu ještě uklízet po dětech?
Já jsem uklízecí typ, jsem posedlá uklízením. To mám mimochodem taky po své mámě. Bohužel moc neumím, abych si sedla do nepořádku. Stane se mi, když přijdu večer po divadle, že jdu umýt nádobí nebo uklízím poházené věci.
Dceru jste porodila doma. Intuice vám prý říkala, že to dobře dopadne. Myslíte, že ženy málo naslouchají intuici?
Myslím, že se to lepší. Ale každý si tvoříme svou realitu. Já jsem obklopená těmito tématy a baví mě to poslouchat. Snažím se intuici vnímat správně. Pravda je, že za ty roky, co byly ženy oddělené od těchto schopností, tak bych řekla, že touha uchopit svou ženskou sílu roste. Sláva čarodějnicím.
Co vám dělá největší radost?
Z podstaty jsem radostný a pozitivní člověk. Takže zažívám záplavy štěstí, které prostoupí celým tělem i v malých okamžicích, kdy se třeba dívám, jak se mají děti rády, jak se škádlí, když se k sobě hezky chovají, pomáhají si nebo když jsme všichni čtyři spolu jako rodina. To mi dělá radost. Nebo když se nám povede hezké představení a vnitřně cítím, že jsme to zahráli hezky. Jsem ráda, když mají lidé radost.
ANETA KREJČÍKOVÁ (32)
- Pochází z Prahy, kde vystudovala Pražskou konzervatoř. • Od malička ráda zpívala a tančila.
- První větší roli dostala v seriálu TV Nova Ulice, kde hraje Gábinu Pumrovou.
- Zahrála si ve filmech Zoufalé ženy dělají zoufalé věci, Špindl či Láska je láska.
- Objevila se v seriálech Rapl, Vyšehrad, Polda a v miniseriálu Volha.
- Vidět ji můžete v Divadle Na Fidlovačce, například v inscenacích Eva tropí hlouposti, Dánská dívka či Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách, v Divadla na Vinohradech hraje v představení Past na myši a Bach a synové.
- V roce 2017 účinkovala v televizním pořadu Tvoje tvář má známý hlas.
- S partnerem Ondřejem má dvě děti, Bena (5) a dceru Antonii (3).
Zdroj: časopis Vlasta
