Prošla jste obrovskou proměnou – máte o dvacet kilo méně. Pamatujete si ten moment, kdy jste se rozhodla, že se sebou chcete něco udělat?
Nikdy jsem nebyla žádná modelka, spíš holka krev a mlíko. Přes dřívější mindráky, hlavně z dob studií, kdy jsem začala přibírat, jsem si pak na svou silnější postavu zvykla a dlouhou dobu byla vcelku spokojená. Neřešila jsem to. Dokonce jsem se díky tomu dostala k fajn rolím jak v televizi, tak na divadle. Ale zhruba před rokem a půl jsem došla do bodu, respektive do váhy, která mi začala být nepříjemná. Začaly mě obtěžovat pneumatiky na břiše, a když jsem se zahlédla v televizi, viděla jsem, co jsem dřív vidět nechtěla – byla jsem silná v obličeji a měla trojitou bradu. Najednou jsem se přestala cítit hezky. Navíc jsem si uvědomila, že pokud s tím něco ne udělám teď, tak za deset či patnáct let to půjde daleko hůř! A tak jsem vytočila číslo nutriční poradkyně Hanky Ondrušové, které jsem měla dlouho uložené v telefonu. Byl to kontakt od mých kolegů ze seriálu Ulice, herců Václava Svobody a Honzy Řezníčka, kterým se s její pomocí podařilo pořádně zhubnout.
Sama jste se do toho pustit nechtěla?
Nechtěla, protože jsem typ člověka, který potřebuje vedení. Asi to mám z moderní gymnastiky, které jsem se věnovala od pěti let až do nástupu na DAMU. To znamená, že jsem byla celých šestnáct let zvyklá, že nade mnou stojí trenérka, která mě hecuje a motivuje. Že mi určuje pomyslný směr. A takovou trenérkou se mi stala i Hanka. Byla velmi citlivá, vnímavá, hezky mě motivovala, ale neslevovala mi. Díky ní jsem si z hubnutí udělala takový svůj projekt. Pochopila jsem, že toho musím v hlavě hodně přenastavit, a se změnou stravy to pak pochopil i můj metabolismus.
Dneska už určitě víte, čím jste svému tělu do té doby ubližovala?
Myslím, že za to hodně mohl nepravidelný životní styl, se kterým je spojené moje povolání. Často se stalo, že jsem nejedla půl dne a pak jsem to doháněla anebo mi chyběla energie a potřebovala jsem se rychle nakopnout. Moje strava byla založena na spoustě sacharidů a cukru. Pila jsem hodně Coca-Coly, k tomu bageta, chlebíček, pizza… Hanka, ke které mimochodem chodím pořád, mi to pomohla změnit. Držela jsem speciální nízkosacharidovou dietu Cambridge – The 1 : 1 Diet. Nebyly to žádné obecné rady, ale režim šitý na míru. Prostě zjistila, co moje tělo potřebuje, co mu chybí a čeho má naopak nadbytek a podle toho mi sestavila jídelníček.
A co pohyb? Chodila jste do posilovny nebo třeba běhala?
Nejsem typ, který by se dřel někde ve fitku. Mám pocit, že jsem si díky mé gymnastické minulosti už svoje odcvičila, vždyť jsme trénovali čtyři hodiny někdy i šestkrát týdně… To ale neznamená, že bych na pohyb úplně zanevřela, je stále přirozenou součástí mého života. Když ráno vstanu, protáhnu si nohy až k hlavě, to je takový můj rituál. Občas zajdu na jógu, chodím se psem na cvičák a letos jsem se zase trochu vrátila k tanci. A hlavně se hýbu v divadle, tam mám opravdu obrovský výdej energie. Zvlášť ve dvou představeních. První se jmenuje Jak umřít na rokenrol, vypráví o životě legendárního rokenrolového zpěváka Mikiho Volka a v Městském divadle Kladno ho režíroval Miroslav Hanuš. Je to taková dvouhodinová jízda, ve které celou dobu zpívám a tančím. A pak si do těla dám i v zájezdové komedii The Naked Truth neboli Odhalená pravda, což je příběh šesti žen, které se setkají na kurzu pole dance. To je taky pěkná makačka.
V téhle inscenaci hrajete postavu jménem Bev, která je vtipná, energická a mimo jiné má pořádnou nadváhu. Jak to teď s vašimi novými křivkami řešíte?
Jsem vycpaná, bez toho už to nešlo, ta role je na tom založená. Představení hrajeme už šest let, tu roli mám moc ráda a většinou si ji zamilují i diváci. Jdou s ní, smějí se jejím vtipům. Je to nádherná zpětná vazba a pro mě jako pro herečku největší odměna. V tu chvíli mám pocit, že má moje práce smysl. A vůbec mi nevadí dělat si ze sebe legraci a různě se shazovat. Bohužel jsou ale projekty, u kterých to takhle nevnímám. Když se mi do ruky dostane scénář, v němž čtu: „vejde obtloustlá a nevzhledná“, tak se mi vaří krev v žilách. Vlastně právě to mě začalo urážet. Kdo rozhodl, že holka při těle musí být nehezká? Kdo to určuje? Proč se to tak chytlo a stalo se z toho klišé? Přiznám se, že s tím teď dost bojuju. Vadí mi to a mrzí mě to. I když to teď možná vypadá, že si protiřečím – zhubla jsem, takže jsem se vlastně tímhle diktátem možná podvědomě taky nechala strhnout.
Chápu dobře, že režiséři ve vás pořád vidí baculku? Že vám i teď nabízejí role tohoto typu?
Ano i ne. Popravdě, tolik nabídek jsem tento rok ještě nedostala. Ale opět se mi stalo, že jsem dostala roli s popisem „nehezká a obtloustlá“. To mě rozladilo. Velmi bych si přála dostat se k nějaké vážnější příležitosti, na které bych dokázala, že umím i něco jiného. Zatím se mi to poštěstilo pouze na divadle, třeba na Kladně jsem si zahrála Štěpku Kiliánovou 1 v Petrolejových lampách nebo Emílii v polském dramatu Umřít smíchy. K takovým rolím, bych se ráda vrátila. Bohužel filmoví nebo televizní tvůrci mě zřejmě vnímají více jako komediální herečku, asi mají pocit, že se na vážnou roli nehodím. Ale když mi nikdo nedá příležitost to zkusit, jak jim to mám dokázat…
Jenže oplácané holky vám prostě jdou! A u diváků mají velký ohlas. Stačí zmínit třeba Vendulu ze seriálu Ulice…
Role Venduly ale nebyla nikdy vyloženě založená na tom, že je při těle. Respektive Vendula svou váhu nikdy přímo neřešila. Tehdy hledali herečku, která by se typově hodila k Václavu Svobodovi a Jaroslavě Obermaierové, kteří jsou, jak by řekl Václav, prostorově výraznější… Dneska ji hraju už skoro sedm let a musím říct, že pořád ráda, především díky lidem. A je to samozřejmě má práce a obživa. Nicméně, jak už jsem zmínila, v poslední době cítím, že jako herečka bych potřebovala novou výzvu. Potřebovala bych vytvořit zase něco nového. Nerada bych ustrnula. V naší branži totiž nemáte nikdy nic jisté. A v dnešní době musíte vynakládat nemalé úsilí, abyste o sobě dala vědět a byla vidět.
Co pro to konkrétně děláte?
Spravuju si sociální sítě a kontaktuju režiséry včetně těch castingových. Taky se starám o to, abych měla dobré fotografie, ukázky svého hraní, tzv. showreel na hereckých databázích, k tomu internetové stránky... Všechno to stojí dost peněz i času, přitom nemáte žádnou záruku, že se vám to jednou vrátí. Ale já nechci být pasivní, snažím se jít štěstí naproti, a to mi dává naději. Na druhou stranu mě to ale dost vyčerpává. I psychicky. Občas lituju, že nemám někoho, kdo by se mi o tohle všechno staral. Začínám přemýšlet, že si najdu agenta.
V Německu, kde jste při DAMU rok studovala a pak tam hrála divadlo, agenta ale máte…
Ano, už třetím rokem. Myslela jsem si, že nabídek bude víc, ale zatím to tak není. Německý trh je ovšem daleko větší než ten náš. Dostat tam příležitost není vůbec jednoduché. Když jsem tehdy agenta sháněla, napsala jsem třeba jen do Berlína okolo sto padesáti mailů. Výsledek? Odpovědělo mi patnáct agentek, z toho tři se chtěly sejít osobně. Taková je realita… Za fakt, že jsem tam kdysi byla obsazena v divadle, může náhoda a štěstí. Původně jsem jela na stáž na jeden semestr, ale hned po jeho ukončení mi Hochschule für Schauspielkunst Ernst Busch nabídla, abych zůstala déle – nakonec z toho byl celý rok. No a během toho jsem se seznámila se studentkami režie, které mě pak oslovily do několika projektů. Zahrála jsem si v Ballhaus Ost v Berlíně a v Gostner Hoftheater v Norimberku. Tam mi pak nabídli monodrama Scherbenpark, které jsem tam v různých etapách jezdila hrát přes tři roky. Považuju to za jednu ze svých největších hereckých zkušeností vůbec. V češtině jsem monodrama ještě nehrála a dost o tom v poslední době přemýšlím.
Kromě němčiny ovládáte i angličtinu a francouzštinu. Jak k tomu došlo?
Za to může moje máma a její táta, můj děda, který chtěl emigrovat a pořád se učil cizí jazyky. A chtěl to i po svých dětech, takže není divu, že jsem v tom pak byla cepovaná i já. Jezdila jsem s mámou, která bývala baletka, ale jako taneční publicistka navštěvovala různé festivaly, hlavně ve Francii. První řeč, kterou jsem se začala učit, byla tedy francouzština. Sotva jsem uměla psát, už jsem musela psát diktáty, které jsem samozřejmě nesnášela. Ale vyplatilo se to – už v jedenácti jsem se uměla domluvit, což jsem využila jednou v noci v Montpellier. Máma šla na noční představení a já zůstala v hotelovém pokoji sama. Tancovala jsem si a najednou uslyšela praskot. Tak jsem vyhlédla z balkonu a viděla nad sebou plameny – o patro výš chytla od cigarety záclona a hotel hořel. A tak mě evakuovali na ulici. Jen si to představte: hasicí vozy, policisté, zdravotníci a mezi nimi malá holčička v tričku s dalmatinem, která vesele švitoří a popisuje francouzským policistům, co viděla a slyšela. V podstatě jsem to tam dirigovala.
S maminkou Marcelou Benoniovou jste chodila i do legendární Laterny Magiky, kde vystupovala. Brával si vás do divadla i tatínek, herec Radan Rusev?
No jasně! Divadelní prostředí jsem znala odmalinka a milovala ho. Tu vůni, atmosféru, všechny ty lidi okolo…Bylo to pro mě naprosto přirozené prostředí, kde mi bylo dobře. A kde bylo vždycky veselo. I díky tátovi, který byl bohém a pořád dělal nějakou legraci. Jestli si z dětství něco pamatuju, tak to, že jsem se pořád smála. V divadle i doma, kde táta často citoval z her, takže si některé texty pamatuju dodnes. O tom, že budu herečka jsem začala snít už v osmi letech, kdy jsem vystupovala v malé dětské roli v Cymbelínovi, kterého ve Stavovském divadle režíroval Ivan Rajmont.
A co na to rodiče? Nesnažili se vám to vymluvit?
To víte, že mi to později rozmlouvali, ale nikdy mi to nezakazovali. Jsme rodina kumštýřů. Můj praprastrýc byl slavný operní pěvec Bohumil Benoni, který vystupoval na přelomu 19. a 20. století v Národním divadle. A působila tam i jeho žena, moje praprateta Hana Benoniová, rozená Dumková. Byla to vůbec první Maryša. A vybrali si ji přímo autoři hry, bratři Mrštíkové. K tomu táta herec, máma baletka, strýc kameraman, bratranec Štěpán je také herec. Jsme prostě poznamenaní. Mám ale dojem, že mě vždy rodiče brali jako rovnocenného partnera, což bylo úžasné. Ukazovali mi život takový, jaký je. Se všemi radostmi I starostmi. Neizolovali mě. Nehledě na to, že pak přišla tátova nemoc… Bohužel už ve velmi mladém věku jsem pocítila, jak moc nespravedlivý a krutý umí život být – táta zemřel, když mi bylo dvanáct. O to víc jsem pak toužila herectví dělat. Jako jeho pokračovatel.
O umělcích se říká, že mají křehkou duši. Sedí to na vás? Ptám se i proto, že navenek působíte velmi energicky.
To budou jižanské geny – táta byl poloviční Bulhar, maminka měla předky v Itálii. Energie mám spoustu, vydržím toho poměrně hodně a můžu působit tak, že mě jen tak něco nerozhodí, ale není to úplně pravda. Jsem přecitlivělá a nepřiměřeně věci prožívám. A někdy se toho nahromadí moc, já se rozsypu a dostaví se panika. Už víc než patnáct let trpím panickými úzkostmi. Objeví se, když se dostanu do nějakého stresu a tlaku nebo když na mě třeba někdo křičí. Ale někdy taky zničehonic. Ale už s tím umím pracovat, a to díky psychoterapii, která mi velmi pomáhá. Mám skvělou terapeutku a pana doktora. Kdysi jsem mu řekla, pane doktore, já se bojím, že se zase zhroutím. A on mi povídá: Anežko, tak se zhroutíte, přijdete a já vás zase vyléčím… S humorem jde vždycky všechno nejlíp.
A co děláte, když si chcete udělat radost? Co vás nabije?
Jedu do Berlína! Jakmile vystoupím na nádraží a ucítím vůni kebabu a berlínského U-bahnu, mám pocit, že jsem doma. Ten rok tam byl velmi intenzivní a pro můj život zásadní. Přinesl mi nejen spoustu zážitků, ale i přátel. Do Němců by to člověk neřekl, ale Berlíňané jsou volnomyšlenkáři. A umělecky založení. Rádi se toulají městem jen tak s kafem v ruce, chodí na bleší trhy, na koncerty, do galerií či divadel. Rádi se sdružují a diskutují. A já mám pocit, že k tomu všemu patřím taky. V Berlíně to prostě žije.
ANEŽKA RUSEVOVÁ (36)
- Dcera tanečnice Marcely Benoniové a herce Radana Ruseva vystudovala herectví na DAMU.
- V roce 2008/2009 v rámci stipendia Erasmus studovala dva semestry na Hochschule für Schauspielkunst Ernst Busch v Berlíně.
- Čtyři roky byla ve stálém angažmá Městského divadla Kladno. Dnes působí na volné noze.
- Vidět ji můžeme například v divadle Studio DVA , v Divadle Bez zábradlí. Vystupuje i se souborem Depresivní děti touží po penězích (Zlý jelen).
- Známe ji ze seriálů Ulice, Atentát, Ohnivý kuře či Vinaři. Natáčí i se zahraničními produkcemi (Avenue of the Giants, Walpurgisnacht).
- Je svobodná a žije v Praze.
ZDROJ: časopis Vlasta