Často spolu vystupujete, v poslední době je vás vidět i na koncertním turné vašeho táty. Jaké to je, hrát s rodinnými příslušníky?

A: Je to super. My jsme na sebe s bráchou zvyklí, děláme tam podprahové fóry, a je to vždycky velká legrace. Ať už je to na tomhle turné, nebo kdekoli jinde.

F: Mě to baví moc.

Video: Podívejte se, jak Anna a Felix Slováčkovi společně zpívají píseň "Dotýkat se hvězd".

Zdroj: Youtube

Máte rád tyhle rodinné hudební aktivity?

F: Už to mám rád.

Dřív jste neměl?

F: Když jsem byl mladý, tak jsem se za to styděl, dnes mě to baví. Jsem rád, že je táta živý, že spolu můžeme hrát, že funguje. Na to, kolik mu je, tak je vitální, vypadá skvěle, jezdí a cestuje jako blázen. On má ale dobrý kořínek, a jsem za to rád. Je to požehnání.

Je pro vás muzikantským vzorem?

A: Stoprocentně, a nejen v muzice. I v tom, jak je aktivní, jak si dokáže užívat život, to je inspirativní.

F: Samozřejmě, že je. Celý život odmala jsem k němu vzhlížel, jak umí fantasticky hrát, a hlavně jaký má krásný tón. A inspirativní je i v přístupu k životu. Naštěstí jsem to pochopil a dělám to taky. Taky si užívám.

Když mluvíme o rodině, v září jste vydala videoklip k písni Pokoj, která je součástí desky Osudová. Zahráli si v něm nejen vaši přátelé, ale i rodiče. Bylo těžké je přesvědčit?

A: Ani ne, všichni do toho šli rádi, až mě to dojalo, že si ten den udělali všichni čas. Rodiče byli vtipní, i brácha. Na natáčení byli i jeho synové, bylo to hezké. Když vidím ty záběry, jak na nich kráčí táta s mámou, tak mám slzy v očích. Je to krásná vzpomínka, která tu bude napořád.

Pokoj je o místě, kde je nám dobře. Je důležité mít místo, kam se můžeme schovat?

A: Stoprocentně, mít svůj prostor, kde se cítím bezpečně, je potřeba. Protože je to křehká věc. Když tu písničku zpívám, tak se snažím na koncertech přiblížit, proč tenhle song vznikl a proč je důležité psychické zdraví. Že by si na to měl dávat člověk pozor.

Já dělám se svou terapeutkou taková cvičení. Vždycky když přijde špatná situace, vzpomenu si na tu dobrou. Podívám se na ten prostor, na lidi kolem. Ona se mě tím cvičením snaží hodit do situace klidu, stagnace psychického vypětí.

To je vlastně ten pokoj. Ať už člověka hodí řeka doprava, nebo doleva na rozbouřené břehy, tak si musí vzpomenout na to, co ho vrátí zpátky do toho klidného proudu. Je to takové první SOS, co pro sebe může člověk udělat.

Takže když člověku není dobře, nemá se stydět požádat o pomoc?

A: Měl by si požádat o pomoc ještě dřív, než se začne cítit špatně. Zvláště v téhle době, která je od narození plná stresů, nervů a škodlivých věcí okolního světa. Je to mnohem intenzivnější, než když jsem byla malá.

Felixi, kde se cítíte dobře vy?

F: Chalupa. Já se nejraději zašívám tam.

Mluvili jsme o vzorech, byly kromě táty i jiné vzory? Co takový Karel Gott? Když k vám přišel domů poprvé, prý to byl pro vás polobůh.

F: Byl takový nedostupný. Já to tak mám s některými lidmi, třeba jako byl on nebo pan Suchý. Přijdete s nimi do kontaktu a nevíte, co máte říct. Takové trapné ticho. Pozdravíte se, podáte si ruce a musíte honem něco říct. Musíte navázat nějakou konverzaci třeba o tom, pro co ten člověk žije.

S panem Suchým jsem asi pět vteřin mlčel a pak jsem řekl, že jsem jednou musel zpívat s Plzeňskou filharmonií jeho písničku Babetu. Hned se chytil a řekl: To je strašně těžký text, to bych nechtěl zpívat...

Stejně to bylo s panem Gottem. Když už jsme se pak viděli víckrát a vystupovali jsme spolu, tak už jsme nacházeli společná témata k rozhovoru.

Máte zkušenost, že čím víc toho člověk dokázal, tak je pokornější?

A: Určitě. Zrovna pan Suchý a Karel Gott jsou podle mě jedni z nejlidštějších umělců a nejvíc pokorných lidí. A hlavně hodných.

Myslíte, že se dá pokoře naučit? Nebo ji v sobě člověk prostě musí mít?

F: Naučit se jí samozřejmě dá. Je to ale hodně dané výchovou. V dětství jsem hodně času trávil s babičkou a dědou a ti mi ten základ dali taky, stejně jako rodiče. Jde taky o to, že čím víc člověk umí, tím víc má pokory.

Dělali jsme například pro tátu k sedmdesátinám písničku a všechny možné hvězdy tam měly něco zazpívat. Přišli tam různí umělci, třeba paní Pilarová, ta byla úžasná, byla úplně v klidu, bez problémů, bez řečí, přišla, byla slušná, odzpívala.

A pak tam přišla jiná paní a ta měla tisíc řečí. Vydržel jsem to, ale přesně jsem viděl, kdo byl v pohodě a kdo ne. A kdo taky víc uměl, byl taky nad věcí.

A: Dá se naučit, ale souhlasím s bráchou, nějaký základ v sobě člověk musí mít. Zřejmě ti, co víc dokázali, mají větší zdravé sebevědomí, méně špatných zkušeností a vědí, že ty kvality mají, takže si dokážou víc věřit. Pak nemají důvod chovat se k ostatním špatně.

Tatínek slavný muzikant, maminka zpěvačka a herečka, zmínil jste i dědečka, Karla Patrase, který byl uznávaný harfenista. Co se vám vybaví, když se vysloví jeho jméno?

F: Dědeček byl anděl. Byla to velká autorita a byla v něm obrovská síla. Přitom působil klidným dojmem, ale když se zamračil, byl z něj cítit přirozený respekt. Byla to taky obrovská studna všeho možného, co se týče hudby. Ve finále byl i mou hudební inspirací a vzorem.

A: Mně bylo sedm, když zemřel, neznala jsem ho tak jako brácha. Vztah jsem si s ním začala dělat, až když měl Alzheimera. Pamatuji se ale, že byl skvělý člověk. Mám na něj krásnou vzpomínku.

Jednou ho máma vzala na konzervatoř, byl už nemocný, a posadila ho k harfě. V té době už prakticky nerozeznal dceru od někoho cizího. Ale když k té harfě sedl, začal hrát předehru ze symfonické básně Vyšehrad od Bedřicha Smetany, a zahrál to neuvěřitelně.

Kdy jste poprvé drželi v ruce hudební nástroj?

A: Začnu já, protože on toho má víc. Klavír asi ve čtyřech letech, flétnu ve třech.

F: Mně bylo asi sedm, děda mě doprovázel do ZUŠ k paní profesorce Svárovské a cvičil se mnou na klavír. Pamatuji si to jako dnes. Sedl jsem si ke klavíru, a protože jsem měl rád znělku z Vinnetoua, sám jsem si to na klavíru našel a sám jsem se doprovodil. Tak to vlastně celé začalo. Podle mě.

Hrajete na klarinet a jste v tom vynikající. Ten jste měl v ruce poprvé kdy?

F: Jako malinký kluk, půjčil mi ho tatínek. Chtěl jsem to zkusit.

Klarinet je prý velmi těžký nástroj, hrát na něj není lehké. Ale zní krásně.

A: Věřte, že když byste ho poslouchala osmnáct let každý den, tak by vám tak nádherný nepřipadal. Ale žertuju. Je krásný, a jen málokdo dokáže z toho nástroje vykouzlit tak nádherný tón jako brácha a táta. To je jedna z věcí, kterou po tátovi podědil, a ještě ji vyšperkoval k dokonalosti a dokáže udělat hezčí zvuk než táta.

Přizná to táta?

A: Určitě ano. Nedávno jsme někde byli, stáli jsme s tátou v zákulisí a koukali na bráchu, jak hraje a táta říká. Ten Felix hraje líp, než jsem kdy hrál já. A říká to všem.

Znamená to pro vás hodně, když vás rodiče pochválí?

A: Častokrát víc, než když to ocení cizí člověk. Moc rádi bychom byli minimálně na stejné úrovni jako jsou oni.

Co pro vás znamená úspěch?

A: Myslím, že úspěch každý vnímá jinak. Teď jako úspěch vnímám, když mám koncert a povede se. Nejsem typ umělce, který by si kladl nějaké velké cíle, třeba vyprodat 02 arénu. Spíše to beru niterně.

Mít ze sebe radost, to je pro mě úspěch. A největší úspěch by pro mě byl, kdyby moje písničky neupadly v zapomnění a lidi si je zpívali i za desítky let.

F: Pro mě je úspěch, když za mnou někdo přijde a řekne, bylo to super. Já jsem ale perfekcionista, hodně jsem prožíval, když jsem třeba udělal chybu, kterou přitom nikdo nepostřehl.

Já kvůli tomu nemohl třeba tři dny spát, než jsem se z toho dostal. Teď když udělám chybu, tak se z toho nehroutím a posílí mě to do další práce. Jak říkal pan Suchý, víš, jak se říká člověku, který neudělá chybu? Zrůda.

Vyrůstali jste ve slavné rodině, což může být občas náročné. Považujete svoje příjmení někdy za cejch? Nebo jste na něj pyšní?

F: Dnes už to za cejch nepovažuji, už jsem na něj pyšný a hrdý.

A: Teď jsem taky pyšná, ale v dospívání to bylo těžké. Ne, že bych se styděla nebo že by to bylo trapné, ale brala jsem to tak, že se musím pořád snažit někomu vyrovnávat. Pořád jsem měla pocit, že nejsem sama za sebe a že cokoli jsem udělala, tak že za to můžou rodiče.

Říkali jste si někdy, že byste raději žili úplně obyčejný život?

A: Dnes a denně, 24 hodin, 7 dnů v týdnu… Ale vlastně si nedokážu představit, jak by to probíhalo.

Dělí vás dvanáct let, přesto vás pojí silný vztah. Říkáte, že je pro vás bratr největší psychickou oporou, tedy kromě přítele a psa.

A: To je pravda, platí to. Felix je jeden z mála lidí, kterým řeknu věci, které bych jiným neřekla. Felix ví všechno, i to, co neví ani moji nejlepší kamarádi. Možná to tak dřív nebylo, přece jen nás dělil věkový rozdíl, ale každý vztah se musí budovat.

Je to prostě můj miláček, nikdy nikomu nic neřekl z toho, co jsem mu řekla. Nikdy, dokáže naprosto udržet tajemství. Až mě někdy trápí, že na něj hodně věcí házím jako tíhu.

Čím inspiruje Anička vás?

F: Přemýšlím, co řeknu jako první. Je toho víc. Zrovna když jsme sem jeli, tak říkám, tak mi něco řekni, dva týdny jsme se neviděli. A mlčeli jsme. My spolu dokážeme i mlčet.

A: Někdy mě to mrzí, my ale na to povídání nejsme moc zvyklí. Nevyrůstali jsme v rodině, kde bychom se večer sešli a začali si povídat o tom, jak jsme se měli. A oba se teď od sebe vzájemně učíme komunikovat. Díky tomu náš vztah sílí.

Vraťme se k té inspiraci…

F: Anička mě inspiruje svou osobností a svou houževnatostí. Ale to je její přirozenost, ona taková prostě je. Bejby nebude sedět v koutě přece. Narodila se ve znamení Lva a je to prostě lvice. Umí taky kolem sebe stmelovat výborné lidi. Já to mám taky. Je to dar.

Aničko, zažíváte náročné období. Je pro vás těžké vystupovat z komfortní zóny? Pomáhá vám kromě bratra i hudba?

A: Minimálně vystupování s bráchou, tátou a kapelou, to mě baví a pomáhá mi to. Když jsem sama na pódiu a nemám tam svoje lidi, mám větší strach. Ale pořád mě to baví a je to určitě jedna z věcí, které mě drží nad vodou.

Ani nemám v plánu někam mizet, naopak si nedokážu představit, že bych od těch svých lidí měla někam odjet. Maximálně na chalupu do Českého ráje.

Považujete sociální sítě za toxické?

A: Na padesát tisíc procent ano.

Zároveň jste pořád aktivní, sice méně, ale jste.

A: Já si říkám, že i kdyby to mělo ovlivnit jednoho jediného člověka, tak je to dobře. Takže se snažím ten svůj profil vést jinak než zbytek lidí. Mně už ta falešnost sociálních sítí a nepravda za každým příspěvkem vadí. Tak jsem si řekla, že budu autentická a ukazovat reálný svět.

Nevadí vám, když v dobré víře něco zveřejníte a pak to koluje vytržené z kontextu?

A: To mi vadí strašně moc. Uráží mě to a vadí mi, že s tím nemůžu nic dělat. Já mám Instagram, abych mohla primárně podporovat další nemocné lidi. Když mi teď řekli, že je to podruhé zpátky, tak jsem si řekla, ok, mohla bych ukazovat i postup v léčbě, ale nemůžu, protože média mi tuhle myšlenku překazila.

Felixi, vy jste multifunkční umělec. Hrajete, dirigujete, zpíváte. Bez čeho byste se nedokázal obejít?

F: Hrál jsem v různých divadlech. Teď mě ale víc baví dělat muziku. A bez muziky bych nedokázal být.

Jakou hudbu máte rádi?

F: V autě poslouchám pořád rock, pop, klasiku. Současné zpěváky ale moc nemusím. Já jim nerozumím, špatně artikulují, to mi vadí.

A: Jako dítě jsem poslouchala to, co brácha. Jsem od něj odkojená, pak jsem přesídlila na Shakiru, Lucii, Anetu Langerovou. Teď je to různorodé. Baví mě i hip hop a nejraději mám folk. Brontosauři, Nedvědi.

Zazpíváte si někdy u táboráku?

A: Dostala jsem se k tomu asi před pěti lety, zpívali jsme s kytarou u táboráku a bylo to strašně krásné a srdečné. Myslím, že každý Čech má v sobě kousek trampa. Máme k tomu blízko.

Proč myslíte?

A: Jeli jsme s tátou autem a v rozhlase hráli od Nedvědů jednu písničku, tuším Skládanku. A on u toho plakal. Já se ho ptám, proč brečíš? No oni to uměli tak nádherně napsat, přitom to byly jednoduché texty. A navíc, co je víc, když je člověku zle, a podívá se do stromů nebo do nebe. V přírodě je tolik odpovědí, tolik síly, kéž by každý byl v tom lese. Měli bychom se tam vrátit.

Co vás čeká po pracovní stránce?

F: Připravuji se na světový muzikál Beetlejuice v Hudebním divadle Karlín, který budu dirigovat, a také muzikály Bodyguard, Rebelové a další. Nejvíc mě zaměstnává společný projekt, který jsem nachystal s tátou. Protože jsem s ním nikdy nic oficiálně nenatočil, tak mi to bylo líto.

Natočili jsme klarinetový koncert F. V. Kramáře, on to nahrál v roce 1977, aranžmá tehdy napsal Rudolf Rokl. Já jsem to teď trošku poupravil. Bude to společné hraní a k tomu budeme mít i společný klip.

Ještě mě čeká příprava sólové desky, která by měla vyjít na konci roku nebo příští rok, tak teď musím všechno nachystat. Chci tam mít Aničku, tátu, a mámu třeba.

A: Videoklip Léto v červnu, pak celé léto koncerty a festivaly s kapelou. S bráchou pak pojedeme na chalupu dělat rybníček. Už se těším.

Související články

Zdroj: časopis Vlasta