Léto jste strávila před kamerou. Je hraní váš splněný sen? Nebo je to spíš sen, který jste neměla?

Zčásti je to takový splněný sen. Když jsem si v minulosti říkala, že bych chtěla hrát, tak jsem vždy toužila po zajímavé a něčím speciální roli, což hraní v „dobovce“ (seriál Eliška a Damián, pozn. red.) rozhodně splňuje. Hrát normální holku mě nelákalo, ale element nadpřirozena, ve kterém se princezna pohybuje, jsem si přála. Navíc přípravy byly opravdu se vším všudy, musela jsem se učit na koni apod.

Zdroj: Youtube

Není se čemu divit, váš seriál je na české poměry ojedinělý projekt. Dobový a zároveň moderní.

A právě proto mě to moc lákalo, protože jsem tu nic takového neviděla. Dali jsme do toho všichni krev, pot a slzy a strašně doufali, že se to lidem bude líbit. Protože jestli ne, tak se reálně asi rozbrečím.

V čem bylo natáčení tak náročné?

Vždycky když jsem přijela domů, byla jsem absolutně vyřízená. Ale stálo to za to a jsem šťastná, že můžu být součástí. I když těch textů bylo čím dál víc a čím dál méně času na jejich naučení. A já si to neusnadňovala, protože cítím potřebu být absolutně připravená. Bylo by mi trapné nebýt, něco neumět.

Je to tím, že jste dcera slavných rodičů a prarodičů, že máte pocit, že nesmíte selhat, zklamat?

To v sobě myslím máme s mamkou zabudované obě. Snažím se od toho oprostit, protože si uvědomuju, že jsem jen člověk a můžu dělat chyby, i když jsou moji rodiče, kdo jsou. Jsem nervózní i proto, že bytostně nesnáším protekci a zároveň cítím, že nesmím udělat ostudu. Nemůžu si to dovolit, mám za sebou TA jména a chci je dobře „reprezentovat“.

Asi není snadné vytvořit si vlastní hereckou identitu, když se o vás mluví jako dceři Báry Munzarové a Jiřího Dvořáka, že?

A to vám musím říct, jakou mi nedávno udělal radost titulek „herečka Anna Dvořáková“, už jsem nebyla „dcera Dvořáka“. Ono není snadný vytvořit si něco sám a něco vlastního si vybojovat, když máte takové zázemí jako já. Moc dobře si uvědomuju, že nikdy nebudu mít stejnou startovací čáru jako ostatní. Ale spousta lidí si myslí, že to má víc výhod než nevýhod. Což tak úplně není.

Měla jste někdy v životě okamžiky, kdy jste chtěla mít neznámé jméno?

Určitě se to stalo, třeba když se v bulváru napsalo něco fakt ošklivého, co nebyla pravda. To mě hrozně mrzelo, cítila jsem bezmoc, že nemůžu mamce pomoct, že těm lidem to nejde vysvětlit, protože to, co čtou, berou přirozeně jako fakt. A i já sama jsem zažila, že se do mě třeba na základní škole naváželi...

Spolužáci vnímali, z jaké jste rodiny?

Ne všichni, ale někteří určitě a byla to vlastně i cenná životní lekce. Naučila jsem se hodně brzo rozlišovat, kdo je jaký. Rozpoznat faleš. Možná dřív, než je normální. Někdo se choval extrémně mile, čekala jsem, co přijde, a on pak chtěl lístky do divadla... Díky těm zkušenostem a i díky mému dědovi, který je dodnes můj obrovský vzor, mám potřebu jednat napřímo, řešit věci čistě. Moje mamka říká, že je důležité, abych se vždycky na sebe večer mohla podívat do zrcadla.

Jsem si docela jistá, že více než milion sledujících na TikToku nemáte jen díky tomu, že je vaše maminka Bára Munzarová.

Kdysi jsem narazila na nějakou statistiku a jsem v TOP 10. A to jsem si sama řekla: „Ty kráso, to je hustý!“ Zpočátku jsem na TikTok točila v češtině, ale nějakou dobu už tvořím jen anglicky, abych se vyhnula komentářům o dceři slavných rodičů a byla sama za sebe. Pro mě je to místo, kde jsem něco dokázala.

Jak to se podařilo?

Točím jakoby filmové věci inspirované Harry Potterem a Marvelem, což já sama naprosto miluju a má to velkou fanouškovskou základnu. Na tahle moje videa se chytlo během čtyř měsíců strašně moc Američanů. Najednou jsem měla třeba 800 tisíc sledujících a rostlo to dál. Nechápala jsem to...

Sleduje vás víc než milion lidí, jak přemýšlíte nad tvorbou obsahu?

Jak se v tom pohybuju déle, už dokážu odhadnout, co by mohlo mít úspěch, rozumím trendům, ale pro mě je pořád nejdůležitější dělat to po svém, na originalitě a autenticitě si hodně zakládám. Což není nějaká póza, taková jsem odjakživa: „Jako dobře, půjdu stejnou cestou jak rodiče, ale trošku jinudy...“

Je pro vás TikTok ještě hlavně zábava, nebo i způsob, jak si vydělat, a platforma, díky které novou práci snáz získáte, protože tam ukážete svoje talenty?

Já asi TikTok vnímám pořád jako rodinný. Samozřejmě občas na nějaké spolupráce kývnu, ale snažím se, aby to stále mělo můj nádech. Nechci, aby komerční spolupráce narušily moji dynamiku.

Jak si to máme představit?

Dělala jsem třeba kampaň pro jednu šperkařskou značku. O náramky se v ní hádaly postavy známé z filmů a komiksů. Spolupráci s jistou oděvní značkou jsem zase pojala jako krátký filmík. To mě baví a moje diváky zajímá.

Točíte v angličtině. Kde jste se naučila tak výborně mluvit?

Mě ten jazyk strašně baví a kdysi mi s tím pomohla moje mamka. Pamatuju, jak jsme byly na dovolené a já ji poprosila, jestli by mi objednala zmrzlinu. A ona mi řekla, že jestli ji chci, musím si ji dojít objednat sama, což jsem se styděla, ale kvůli zmrzlině jsem se překonala a přestala jsem se bát mluvit. Hodně jsem pak sledovala videa a filmy v angličtině, opakovala si, co se v nich říká, a pořád sama v pokoji mluvila anglicky.

Sama sobě lektorkou?

Přesně tak, to je taková story of my life. Sama jsem se naučila hrát na kytaru, zpívat, hrát...

Ale máte našlápnuto ucházet se o roli v zahraničním filmu...

To si extrémně moc přeju. Kdybych v Marvelu mohla třeba jen někomu přinést kafe a říct „You are welcome“, tak jsem vyhrála život. Kdyby tu nějaká zahraniční produkce točila a potřebovali anglicky mluvící slečnu, tak jsem na to připravená. V angličtině se vlastně cítím pohodlněji než v češtině, dokážu se tak lépe vyjádřit a je to mému srdci bližší.

Když byla tisková konference k seriálu Eliška a Damián, komentovala jste to tak, že byste se nejraději vtělila do své Eleonory, která je na rozdíl od vás suverénní. V rolích jste excentrická – neskrýváte se tak trochu za ně?

To jste řekla hezky. Já jsem opravdu ve skutečnosti velmi citlivá a trochu bojácná, nedělá mi dobře, když jsem mezi hodně lidmi. A pomáhá mi převtělit se do charismatického padoucha Lokiho (Loki je komiksový hrdina marvelovek, pozn. red.) nebo princezny Eleonory, která je sice moc fajn holka, ale pořád je to princezna, která jen ukáže a už má nalitou skleničku. Takže když je toho na mě jako na Aničku moc, pomáhám si postavami a jejich vlastnostmi. Od malička bojuju s nízkým sebevědomím, mívala jsem pocit, že nesmím vynikat, vyčnívat z řady, musím být slušná za všech okolností, nesmím udělat ostudu. V životě bych si na sebe třeba nevzala nic barevného.

To už jste ale překonala, váš dnešní outfit hraje barvami.

Pracovala jsem na sobě, znovu se hledala a sama sobě vysvětlila, že se můžu mít ráda a že to je v pořádku, že si můžu vzít na sebe, co chci a dávat sebe na první místo.

Eleonora je tedy tak trochu vzorem?

Je to tak. Ale ona není namyšlená, jen je zvyklá na nějaký způsob života, kde je prioritou pro všechny a je zvyklá, že se jí všichni dvoří. Zná svoji cenu.

To mnoho lidí dnes nezná.

A já se to učím. Je to dlouhá cesta a není to jednoduché, ale jsem ráda, že můžu říct, že už si na to začínám přicházet.

Do Eleonory se musíte vcítit, ale i převléct. Jak se vám natáčelo v honosných šatech v tropických vedrech?

Nepřála bych vám to zažít... Ale kostým extrémně pomáhá, stejně jako vlasy, které mi připínají. Šaty mě nutí stát jinak, mám korzet a musím mít narovnaná záda, nemůžu dát ruce podél těla. Občas je to náročné a úsměvné zároveň. Když jsme v 30 stupních natáčeli na přímém slunci na poli a já měla jezdit na koni, měla jsem na sobě plášť z kožešiny a jezdecké rukavice. A najednou „ostrá“ klapka, točíme a já cítila, že mi pod šaty leze brouk. Zakázala jsem si zkazit záběr, řekla jsem si, že je to jen v hlavě. A když jsem pak ze sebe na konci dne korzet sundala, tak tam byl. Celý den se mnou bydlel brouk.

Zní to jako úkol z kurzu sebeovládání. Máte za sebou vůbec nějaké herecké kurzy, nebo jste vážně jen talent a samouk, co to trochu okoukal doma?

Na základce jsem chodila do dramaťáku, ale to se asi nepočítá. Hodně mi pomáhá mamka, táta a můj nevlastní táta (herec Martin Trnavský, pozn. red.). Ale jenom, když si o to řeknu. Mamka totiž nebyla ráda, když jí babička radila, a nechce to dělat mně. Jenže ona měla DAMU a já mám gympl. Je ale pravda, že jsem mamce ukázala pár svých videí, kde třeba na jednu situaci reaguji jako deset různých filmových postav, tak mi řekla: „To, co tady ty teď děláš, to jsou herecká cvičení, která se dělají na DAMU.“ Se staročeštinou mi zase pomáhala babička. Ona vždycky říká, ať přijdu, že mi hodí text, že ji to baví. A když mi tuhle řekla, že se mi to fakt povedlo, tak jsem jen hlesla: „Já vám děkuju, paní profesorko.“ Nejvíc se učím na place, kde okoukávám od zkušenějších. I jsem je požádala, aby mi řekli, pokud by měli nějakou výhradu nebo poznámku k mému herectví. Je to velká škola.

Máte v rodině čtyři velké herce, spolu s nevlastním tátou vlastně pět skvělých herců. Co byste řekla, že vám který z nich dal?

Nejvíc jsem se toho naučila od dědy. Máma s tátou často točili nebo hráli a většinu mých vzpomínek z dětství mám právě s dědou. Což byl neuvěřitelně rovný, morálně správný člověk. Takovej ten superhrdina z filmů, o kterém si člověk říká, že snad ani nemůže být reálný. Dalo se s ním blbnout, směřoval mě, spoustu mi toho ukázal. Dodnes cítím tu jeho energii. Naučil mě všem základním věcem, vštípil základní hodnoty. To je jako dárek a já vím, že jsem měla extrémní štěstí, že jsem mohla s dědou být takhle dlouho.

Máte oblíbenou dědovu roli?

Já ho mám moc ráda v Našich furiantech, což je divadelní hra, kde hraje s babičkou. Viděla jsem několikrát záznam a je to neskutečně silný.

Co vaše maminka?

Nevím, co bych bez ní dělala. Je pro mě neskutečnou oporou, vím, že si můžeme říct všechno. V dětství jsem si nebyla jistá, kdo je opravdový kamarád, a mamka tam pro mě vždy byla, byla moje spřízněná duše. Obě víme, jaké to je mít slavné rodiče, a mamka mi pomáhá jít vlastní cestou, dodává mi hodně sebevědomí. Mám v ní takovou kotvu a miluji ji nade všechno.

V jaké roli se vám nejvíc máma líbí?

Já ji mám strašně ráda jako Dory, kterou nadabovala (v Hledá se Nemo, pozn. red.) naprosto geniálně. Její práce s hlasem, co všechno dokázala v animované rybě zahrát... Ale ona je perfektní ve všech rolích, vždy skvěle připravená.

A co babička? Díky ní perfektně artikulujete, pomáhá vám s texty...

S babičkou je vždycky strašná sranda, luštíme spolu křížovky, koukáme na televizi, nahazuje mi texty a vždycky má fajn náladu, směje se a dává mi takový klid. S tou výslovností máte pravdu, vždycky mi říkala, když jsem jako menší drmolila, ať si na to dávám pozor. Říkala: „Aničko, artikuluj, mluv pomalu a nahlas!“

Vy máte opravdu štěstí, to jsou herecké kurzy v kruhu rodinném. Co vás naučil tatínek?

Taťka býval trošku přísnější, ale vím, že to myslel dobře. Naučil mě hlavně pokoře. Výlety s ním bývaly takové edukativní a já bývala nervózní, že si nevzpomenu, jak se která řeka jmenuje. Mám totiž fakt špatnou paměť.

Jako Dory?

Skoro. Vlastně nechápu, že se nakonec zvládám naučit texty. Ale taťka byl vždycky extrémně upřímný, možná až moc. Někdy jsem od něj spíš než kritický pohled potřebovala pochvalu a trochu „šikulkování“. Jeho mám nejraději ve filmu Operace Silver A z období protektorátu. Ale oba rodiče mi toho dali moc, čím jsem starší, tím si to víc uvědomuju.

Co vám předal Martin Trnavský, váš nevlastní táta?

Ten mě učil nebrat věci tak vážně, mít nadhled. On vyzkoušel v životě skoro všechno, třeba dělal i instruktora lyžování. I proto je tak skvělý ve svém představení Rapper z divadelního spolku Frída. S ním mám nejvíc spojené, že mě něco nového učí. Lyžovat a podobně. A já mu to teď vracím, protože jsem mu ukázala, jak pracovat se sociálními sítěmi, a jeho to chytlo. A máme spolu hodiny angličtiny, kdy na něj prostě začnu mluvit anglicky a on se chytne. Myslím, že dělá velké pokroky.

Vaše seriálová postava Eleonora žije v 18. století. Je nějaká historická doba, která by k životu lákala vás?

Sedmdesátky a osmdesátky 20. století, tam se musím podívat a chci potkat lidi, co tam žili! Michaela Jacksona, kterého miluju od malička, kdy jsem se za něj převlíkala, učila se jako on tancovat. Miluju styl té doby, hudbu, chtěla bych zažít pořádnou osmdesátkovou párty. Svoji narozeninovou oslavu jsem uspořádala v kostýmech z té doby.

Sledovala jsem ji na vašem instagramu, bylo skvělé, jak mladí i starší slavili v kostýmech. Sociální sítě nejsou ale jenom fenoménem doby, dost ovlivnily i umělecký svět. Můžete na nich prezentovat sami sebe, zároveň je to způsob, jak informovat o své práci i ukázat, co umíte. Vaši rodiče procházeli klasickými konkurzy, dnešní mladí herci mají ukázku své práce online. Vnímáte tento posun?

Je to teď hodně velký téma, protože pokud herec nemá sociální sítě, tak je pro něj mnohem těžší získat roli. A ač to říkám nerada, tak naopak člověk, co třeba takové herecké kvality nemá, ale má hodně sledujících, je do projektu obsazený, protože přinese filmu nebo seriálu sledovanost. Podle mě lze ale tuhle platformu dobře využít, můžete třeba pomocí umělé inteligence ukázat sami sebe v různých rolích apod.

Jaké jsou vaše nejbližší plány, o čem sníte? Protože evidentně se vám sny plní...

Teď fakt hodně žiju natáčením. Ale čeká mě krátká dovolená v Egyptě, kam poprvé v životě poletím sama a je to pro mě velké a nové. Ráda bych se také podívala do Tokia a viděla to šíleně velké město.

A co herecké plány?

Můj sen je role, ve které budu mít nějakou superschopnost nebo budu kouzlit. To bych strašně ráda, protože vím, že by mi to fakt šlo...

Netáhne vás to vyjet ukázat se za hranice, najít si agenta v Los Angeles, obejít konkurzy?

V mé agentuře vědí o mém snu zkusit i zahraniční produkci a řekli jsme si, že až se to trochu uklidní pracovně v Česku, tak to začneme řešit.

Vaše maminka byla svého času hvězdou Ordinace v růžové zahradě, dovedete si představit, že kývnete na „nekonečný seriál“?

Záleželo by na roli a na scénáři. Já se chci hlavně učit a teď si často říkám, že jestli zvládnu současný projekt, zvládnu všechno. V nekonečném seriálu si dokážu představit spíš epizodní roli nebo hrát v jedné sérii, aby to mělo příběh a aby se to nenatahovalo. Nechci se ocitnout v situaci, kdy tam jdu jako do kanceláře, jenom makat. Chci si udržet vášeň, chci, aby mě to pořád bavilo jako teď.

ANNA DVOŘÁKOVÁ (20)

  • Jejími rodiči jsou Bára Munzarová a Jiří Dvořák, prarodiči pak Jana Hlaváčová a Luděk Munzar.
  • Hrála epizodní roli v seriálu Hlava Medúzy a ve filmu Klec.
  • V současnosti hraje jednu z hlavních rolí v seriálu Eliška a Damián.
  • Je velká fanynka Harry Pottera a Marvel a natáčí těmito tématy inspirovaná videa. Na TikToku má 1,3 milionu sledujících.

Zdroj: časopis Vlasta

Autor: Kateřina Osičková

Související články