Když jsem si procházela rozhovory s vámi, zaujalo mě, že jste o sobě mluvila jako o Andule. Já vás vnímám jako Aničku. Jak vám říkají vaši blízcí, jak o sobě smýšlíte vy?
Nejbližší mi říkají Andulko, Aničko nebo Aníčku. A Andula? To asi když na sebe chci být přísná: „Andulo, prober se.“ Ale nikdy jsem to moc neměla ráda, protože mi tak říkala babička, když jsem jako malá zlobila. Takže to je možná na mě nějaký bič.
VIDEO: Anna Fialová dokonale zpívá, tohle musíte slyšet!
Je vám 28 let a máte za sebou angažmá v Národním divadle, hrajete v Karlíně, v Dejvickém divadle, teď na Hradě. Jste hlavní hvězdou hned několika současných seriálů. Mnozí by se pýřili.
Mám za sebou krásnou práci, to ano. Jsem si ale vědoma toho, že jsem měla taky několikrát štěstí, myslím, že je to jedno s druhým. Snažím se snít si dál a tak zdravě se popichovat a nebýt hned se vším spokojená. Taky cítím, že mě tak pěkně uklidnil a uzemnil příchod do Dejvického divadla.
Jsem součástí divadla, o kterém jsem snila, a v tom kolektivu je mi strašně dobře. Uvědomila jsem si díky angažmá v Národním divadle a hostování například v Divadle Na zábradlí, že je mi líp na malých scénách. Je to pro mě takové víc „doma‘‘. Ta větší blízkost mi vyhovuje.
Co dělá z Dejvického divadla takový fenomén, a to jak pro herce, tak pro diváky?
Myslím, že hraje obrovskou roli ta semknutost souboru. A je to určitě i humorem, který mají podle mě specifický a mně velmi blízký. Jsou tam výborní lidé, tvůrci, herci, režiséři, dramaturgové.
Prostě se to nějak celé povedlo, ale za zásadní pilíř považuji tu extrémní blízkost. Mluvím samozřejmě za sebe, ale je to radost být mezi těmi lidmi a pracovat s nimi. A řekla bych, že na výsledku je pak vidět, že je tam těm lidem spolu dobře.
Zlatá kaplička je pro mnohé herce jakoby nejvyšší meta. Mít tam svoji šatnu vnímají jako vrchol kariéry. Jaké to bylo dostat nabídku ve dvaadvaceti třiadvaceti?
Byla jsem samozřejmě šťastná i proto, že tam mám rodinnou historii. Moje babička byla ředitelkou opery kdysi dávno. Jako dítě jsem s ní každé Vánoce chodila na Louskáčka a podobně. Takže když nabídka přišla, byla jsem nadšená a šla do toho hned. A co se týká nejvyšší mety...
Myslím, že dnes je tolik možností, že každý má metu někde jinde. Já jsem ale děsně šťastná za těch několik let tam a za to, s kým jsem mohla pracovat, koho jsem mohla poznat a od koho se učit.
Je z vás cítit obrovská pokora. Snažíte se být stále v pohybu, neusnout na vavřínech. Co pro to děláte, abyste se i přes úspěchy nepřestala rozvíjet, aby vás nové příležitosti posouvaly?
Myslím, že to tak mám díky mámině výchově, prarodičům, díky přátelům kolem sebe. Vím, že kdybych na vavřínech usnula, chovala se namyšleně nebo hotově, tak mě rychle vrátí na zem.
Chtít se překvapovat je taky fajn. Brát výzvy. Hlavně mít tu práci opravdu rád. Jako malá jsem si často na něco hrála nebo zpívala v pokoji před zrcadlem a najednou – báječný! Je to moje práce! Co víc si přát.
Vlastně si pořád hraju. Důležité je se z té kariéry nezbláznit, i když se člověku daří. Ale mám taky období, kdy jsem nervózní, že mám méně práce, že se mi vyhýbají projekty, které mě zajímají. To je normální.
To, co zmiňujete, je podle mě na herecké práci velmi těžké. Jste odkázaní na nabídky, jako herci si je úplně nemůžete vytvořit. Musíte projít castingem, věřit, že se režisérovi budete tak líbit, že vás osloví znovu... Měla jste i období, kdy to bylo těžší?
To bylo velké období a já se tehdy vzdalovala i cíleně od sociálních sítí... Neměla jsem práci nebo jsem jí měla extrémně málo a nebyla to práce, ze které bych bláznila. A na těch sítích jsem viděla, co kdo krásného dělá, což mě frustrovalo. Stále si opakuji, že dokud neživím děti a nesplácím hypotéku, tak se z toho nemusím hroutit.
A hezká jistota je angažmá v divadle, ve kterém je mi dobře. I proto teď nemám potřebu se někam rozmachovat. Mám co hrát, vím, že budu zkoušet, a naplňuje mě to. Po hodně intenzivním půlroce navíc poprvé zažívám, že jsem si udělala volno. Jsem ve fázi, kdy mě pracovní „nevyhlídka“ uklidňuje.
Největší projekty vaší kariéry z poslední doby byly Guru a Iveta. Jeden větší příběh než druhý. Jak se vám hrála postava Alice, která nahlásí znásilnění v sérii Guru? To asi nebylo snadné.
Nebyla to komediální role nebo procházka růžovým sadem, ale byly dny, které byly snesitelnější, protože šlo spíš o nějaký její boj a naději, ale těch pár dnů, kdy se Alici vybavovaly ty nejhorší věci z minulosti nebo jsme natáčeli v nemocnici, kam pošlou ženu na vyšetření na gynekologii, když ji někdo znásilní, bylo náročnějších.
A musím říct, že mě zaskočilo, čím si žena s takovým „zážitkem“ ještě musí projít, jak s ní lékaři ne úplně empaticky mluví, ona se musí celá svléknout a je vyšetřována... Ale chvilku na to navazovala Iveta, což byl co do náročnosti úplný psychický skok.
Guru sice náročný byl a ty věci se skutečně děly, ale ta role byla fiktivní. A pak najednou skočit do někoho, kdo opravdu žil, a nedávno, tak to nabralo pro mě ještě větší obrátky.
Čím vás Iveta Bartošová překvapila, jak jste ji poznala?
Skrz média a bulvár jsme ji určitě nepoznali dobře a možná, že i její blízcí ji znali málo. Možná, že byla opravdu hrozně nepochopená žena, která nebyla slyšet. V něčem mi blízká byla a bude, přece jenom jsem s ní byla tři roky dost intenzivně, ale jestli jsem ji znala, to se prostě nedá říct.
Většina informací je založena na pravdě, ale nemáme to od ní. Nevím, co by mi k tomu řekla ona, jestli by něco odhalila, jestli vždy říkala, co cítila, protože si možná myslela, že by ji stejně nikdo nepochopil.
Jaké to je hrát člověka, kterého většina z nás znala? Jak se takový člověk studuje, když to není jenom o tom přečíst si scénář, ale když existuje spousta fotek a videí...
Díky těm materiálům jsem mohla nasát její gesta, aspoň trošku se přiblížit ke způsobu Ivetiny mluvy. Ale z těchto videí se dalo číst i to, co ji trápí uvnitř. A bylo to velmi nápomocné. V první sérii jsem ještě takový nátlak okolí necítila, ne všichni si Ivetu z té doby pamatují.
Ale teď v té poslední, kdy už si ji všichni pamatujeme, a nebylo to nic hezkého, tak tam jsem samozřejmě měla strach. Navíc jsem poprvé v životě hrála o 20 let starší ženu, cítila jsem, že musím být fakt opatrná, abych nešlápla úplně vedle.
Co rozhodlo o vašem obsazení, o tom, že Ivetu nejlépe ztvárníte právě vy? To, že taky skvěle zpíváte, nebo jste jí v něčem podobná?
To upřímně vůbec nedokážu říct... Byla jsem na castingu a nevím, jestli nás tam bylo víc, to mi řečeno nebylo. Ale vím, že tam byl tehdy jenom text a že jsme řešili, jestli bych měla i něco zpívat... A já zazpívala kousek Léta. Ale jestli to byl rozhodující moment? Nevím.
Každopádně jsem si vědoma toho, že jako Iveta úplně nezpívám, nejsem zpěvačka takových kvalit. Ona měla nádherně zvonivý hlas, daleko větší rozsah než já... Ale pro mě bylo určitě přínosné, že jsem si mohla ty věci odzpívat sama.
Jaké máte vztahy s bulvárem? O kterém se často říká, že minimálně pomohl k tomu Ivetině konci?
Bulváru neholduji a už delší dobu se mu úplně vyhýbám. A tak mi to vyhovuje. Snažím se to nedělat nějak útočně nebo zle. Občas za to dostanu naloženo, občas ne, ale pořád mi to za to stojí. Třeba se to někdy změní. Zatím je mi ale dobře spíš v ústraní.
Někde jste řekla, že pro toto vaše rozhodnutí bylo zásadní, jak se bulvár choval na pohřbu vašeho dědečka.
Oni to pak někde ještě vytáhli s tím, že nechápou, co si to vymýšlím, protože nikde žádné články z pohřbu nenašli. Ale to bylo tím, že tu paní, která po skončení obřadu přišla za mojí babičkou s prosbou o rozhovor, jsme vyhodili.
Není to tak, že by byla síň narvaná bulvárem, to ne. Ale mně stačilo, že tam byla dvě média a pár fotografů. Zemřel vám někdo hodně blízký a poslední, co chcete, aby tam někdo pobíhal, fotil vás a chvilinku po rozloučení chtěl rozhovor. To je neúcta na mě už veliká a tam jsem se kompletně „šprajcla“.
Jaká je vaše poslední vzpomínka na dědečka?
Posledních pár let na tom už opravdu nebyl dobře a byl v LDN. A pamatuji se, jak jsme mu tam s mým přítelem Viktorem a s babčou a mámou vezli zákusek. On měl vždycky rád chlebíčky nebo dortíčky. Už z výtahu jsme slyšeli... kdybych řekla hulákání, to by mi dal... ale prozpěvování. Naprosto čisté a perfektní zpívání.
Vyšli jsme z výtahu a on seděl v takovém nízkém rotopedu, kde šlapal, aby procvičoval nohy, a zpíval. Nevím, jestli to byl Dalibor, nebo něco, co kdysi hrál v Karlíně, ale pro ostatní pacienty a sestřičky si připravil menší koncert. Oni si ale s babčou prozpěvovali permanentně, staré árie a tak. Jen jste řekli něco, co jim evokovalo písničku, okamžitě začali zpívat.
Poprvé jsem vás zaznamenala v seriálu Vinaři, což bylo moje guilty pleasure. Ale když jste se pak ukázala v Tvoje tvář má známý hlas, spadla mi brada. Předváděla jste vítězné výkony. Zpěv a hudba vám sedí.
Hudbu potřebuji k životu i k práci. A když to není zrovna muzikál nebo něco, kde se po mně vyžaduje zpívání, tak si ke každému projektu najdu hudbu, která mě tou rolí provází. Pomáhá mi to se naladit.
Pro mě je největší trest na světě, když musím třeba po Praze jet hromadnou dopravou nebo se někde procházet sama, někam cestovat a nemít sluchátka. To absolutně nezvládám. Neuměla bych bez hudby fungovat.
A jak to vypadá s vaší deskou?
Zatím bohužel nijak...
Nelitujete, že jste vůbec zmínila, že byste jednu chtěla natočit?
Ne, ale je pravda, že příště tuhle otázku už asi přeskočím. Ale stále věřím, že se to jednou stane. Jen na to teď není v mé hlavě prostor. A protože to bude moje poprvé, jsem si vědoma, že tomu budu muset věnovat víc času a víc pozornosti. Nebýt roztěkaná, jako jsem posledních několik let...
Takže jsem si řekla, že to zatím odkládám a nechávám být, protože jsem rok strávila tím, že jsem se bičovala a vyčítala si, že jsem něco chtěla rozjet a nedělám to. S pocitem, že „musím“, se ale umění dělat nedá.
Bude to ve správnou chvíli, až na to budu mít čas a budu přesně vědět, co od desky chci. Mám oblíbených tolik hudebních žánrů a v hlavě tolik nápadů, že jsem zatím úplně rozstřelená...
Teď vás můžeme vidět na Shakespearovských slavnostech. Jestli se nepletu, maturovala jste z Macbetha? První vaše slavnosti byly Dobrý konec, všechno spraví a nyní je to Marná lásky snaha. Koho hrajete?
Já se na to těším strašně moc a za obrovský zázrak považuji to, že hraji francouzskou princeznu a nejlepší kamarádky z mé družiny jsou opravdu mé tři nejlepší kamarádky z osobního života. To se neděje každý den.
A je to náhoda?
Napůl náhoda a napůl... Když se mě a Anči Kameníkové Libor Gross, umělecký ředitel Shakespearovských slavností, ptal, jestli víme o mladých herečkách, které by se do rolí hodily, tak jsme se na sebe podívaly a řekly „Víme.“. A předaly jsme čísla.
Pak už to bylo všechno na nich. Ale protože jsou Karolína Vágnerová a Kristýna Daňhelová nesmírně skvělé, šikovné a krásné a hlavně multitalentované holky, tak bylo jasné, že jsou v partě.
Moje princezna mě hrozně baví, jak jsme ji s režisérem Filipem Nuckollsem vymysleli. Navíc se mi líbí, že to je komedie, ale nedopadne moc šťastně.
Zajímavé.
Je to dcera francouzského krále, která je jedináček, tudíž i hlavní následnice trůnu. A my jsme si vymysleli, že dost možná byla vychovávaná spíš jako chlapec. Ale pořád je to princezna, takže dostává róby a má nějakou výchovu, ale občas do toho jde trochu drsněji a má týpkovské manýry.
Mně přijde zábavné takto dělat princeznu, ne nutně jen vznešeně. Ale pak ve chvíli, kdy se zamiluje a dost možná poprvé, tak se na povrch začne drát křehkost, něžnost, romantika... Ale ve chvíli, kdy by to mohlo s navarským králem klapnout, její otec zemře a ona se z minuty na minutu stane královnou Francie.
A všechno skončí, její dovádění, bezstarostnost... Nemůže už blbnout s kámoškama, bavit se s kluky, dostávat dárky a vyměňovat si dopisy. Musí rychle dospět, vládnout a snášet tu tíhu, protože být v té době královnou ženou bylo obtížné. Je to tedy komedie, ale pak přijde zlom, který člověka hodí do reality a do nešťastné lásky.
Když jste zmínila nejlepší kamarádky, někde jsem narazila na to, že vaším nejoblíbenějším seriálem jsou Přátelé. Komu jste nejvíc podobná?
Já jsem Rachel. Mám v sobě asi střípek od každého, ale stejně jako Rachel jsem si občas něco půjčila a pak to nemohla najít na vrácení, nesnesu kapání do očí a kontaktní čočky... Ale Přátelé jsou skvostní v tom, že se najdete trošku v každém z nich. V tom je ten seriál geniální a lze s těmi postavami souznít, mnohé situace jste navíc i zažili.
Ještě k tomu bulváru. Jak vnímáte, že jako známá a populární osobnost byste měla nechávat nakouknout i do vašeho soukromí? Řešilo se například, s kým jste přišla na premiéru Ivety...
Mně vyhovuje mít soukromí opravdu soukromé. Když tam přijdu s přítelem, tak samozřejmě nepopírám, že to je můj přítel. Ale on sám není úplně v komfortní zóně, když nás tam odchytí a dlouho fotí...
Vždycky řekne, že tam chvíli vydrží a pak půjde. A já to cítím podobně. Na druhou stranu k mé práci patří i povinnost prezentovat ten projekt.
Partner ale není úplně mimo umělecký svět?
Je to člověk z branže, filmový zvukař. Ale báječného partnera můžete najít v různých oblastech.
A toho vy máte.
Ano, toho já mám.
Anna Fialová
Anna Fialová
• Narodila se v roce 1995.
• Hvězda seriálů Vinaři, Guru, Iveta nebo To se vysvětlí, soudruzi
• V Národním divadle hrála například v Kráska a zvíře nebo Kytice a od loňského roku hraje v Dejvickém divadle.
• Na Letních shakespearovských slavnostech bude k vidění ve hře Marná lásky snaha.
Související články
Zdroj: Časopis Vlasta