Povídaly jsme si v její oblíbené kavárně v centru Prahy, kde už všichni vědí, že miluje marcipánový dort a s úsměvem ji vítají.
Dobrou chuť, Báro.
Moc děkuji, vy si nedáte?
Nene, já jsem opět začala s dietou. Už dva dny hubnu...
Poradím vám. Mně se moc osvědčil přerušovaný půst. 8–16, tedy 8 hodin jíte normálně a 16 hodin nejíte. Hlady určitě neumřete, dá se na to zvyknout, stačí překonat první náročnější týden. Ale tělo se přizpůsobí, navíc jsem se cítila i odpočatá a lépe se mi spalo.
Video: Podívejte se na videoklip k nové písni Báry Basikové se skupinou Pačess.
Vy jste ale nikdy nemívala období, kdy byste s váhou vyloženě bojovala, že?
To asi ne, ale zároveň jsem hodně malá a drobná, každé kilo navíc je hned znát. Obecně se vyhýbám bílému pečivu, uzeninám, smaženému jídlu a málo sladím. Ale miluji sladké snídaně, to mi nikdo nevezme. Stále vstávám se synem, i když je mu 15 let, abych dohlédla, že je vše v pořádku, a snídáme spolu.
Vy máte syna ve střídavé péči. Týden je u vás a týden u tatínka?
Ano, je to tak. Ale vidím ho skoro každý den, protože školu má poblíž.
Patříte k velkým zastáncům střídavky, je to tak?
Rozhodně. Navíc s mým bývalým mužem Petrem jsme fakt v perfektním vztahu, v mnohem lepším, než jsme byli poslední léta v manželství. Ale chtělo to čas, rozchod byl smutný, dramatický a nepříjemný.
Museli jsme to oba zpracovat. Je samozřejmě těžké, že se rozcházíte s někým, koho už nechcete nikdy vidět, ale díky společnému dítěti, budete mít vztah „na doživotí“.
Ale to dítě za nic nemůže a vy musíte pořád myslet právě na něj. To, že jsme si ho „udělali“, ale pak se rozvedli, je náš problém. A je podle mého názoru zásadní chovat se před ním k sobě slušně a s respektem.
Ne každý to zvládne...
Bohužel. Znám tragické případy, kdy si rodiče přes děti řeší svoje problémy a neumí překonat svá ega.
Slaďovali jste výchovu? Radili jste se s odborníky?
V tom jsme byli zajedno, rozuměli jsme si. Naše láska k němu nás navíc vždy spojovala. Ale věděla jsem, že nemůžeme být spolu, někdy je naopak dobré se kvůli dětem rozejít.
Abychom si zachovali vzájemnou úctu a to krásné, co bylo na začátku. Po rozchodu jsme samozřejmě měli i období přechodné nenávisti a smutku, který jsem dlouho zpracovávala.
V mém případě byl totiž Petr nejlepší životní partner a to, co jsem s ním prožila, bylo skvělé. A jsem šťastná, že z té lásky a z toho vztahu máme Theodora.
Vždycky jsme na něj mysleli a u soudu, kde jsme domlouvali střídavou péči, jsme dostali pochvalu, jak se umíme krásně dohodnout, jsme rozumní a myslíme hlavně na naše dítě.
Evidentně soudy vnímají spíš opačné extrémy...
Já střídavou péči vnímám jako nejlepší a nejspravedlivější. Pro Thea je to samozřejmost od malinka a je rád, potřebuje nás oba dva.
A my opravdu o sobě před ním nikdy nemluvili hanlivě, „nekydali hnůj“. Jen by se tím ničila jeho citová vazba k nám, rodičům. Říkat mu, co mi tatínek udělal a jak mi ublížil? To tam prostě nepatří!
Táta a máma jsou jeho nejbližší lidi, jsou jeho přístavem, jistotou, jeho ochránci. Pokud samozřejmě není otec drogový dealer z Kolumbie nebo maminka masový vrah.
A podobně to mám i u svých dcer, kterým jsem v životě neřekla jediné špatné slovo o jejich tátovi. Vždycky to byl tatínek, který je skvělý, a chci, aby si ho vážily.
Jak to měli vaši rodiče? Házeli na sebe špínu?
Pochopitelně a bylo to hrozné! Když to jako dítě slyšíte, je vám to líto. Že váš milovaný tatínek je podle maminčiných slov gauner a ožrala a podle tátových slov je vaše matka děvka. To je prostě hrozné...
A byla bych pro, aby rodiče, kteří do svých problémů zatahují děti, za to dostávali tresty. Je to totiž nevratné, a když v takovém prostředí dítě vyrůstá, má narušenou psychiku a pokřivené hodnoty.
Synovi je patnáct let, to si užíváte pubertu? Má ji jinou než holčičky?
Jasně, je to kluk. Takže je to malinko nebezpečnější, vyvádí občas lumpárny, ale vždy v rámci zákona, spíš je to úsměvné. A z Thea je cítit, jak nám oběma věří, když je malér, přijde za námi oběma a všechno zásadní a závažné řešíme a domlouváme společně.
S Petrem jsme stále v kontaktu, řešíme jak běžnou každodenní organizaci, tak výchovu. Abychom na vše nahlíželi stejně a vychovávali syna jednotně, aby v tom měl řád. Jsem za to moc ráda.
Jak patnáctiletý syn vnímá maminčino nové metalové album?
Ten to úplně přechází a moji práci neřeší. Když byl malý, tak chodil i na koncerty a do divadla na moje představení. A pak ke mně běžel a chránil si mě, ujišťoval se, že mu patřím a jsem jeho máma.
Umí dnes dát najevo, že je na mámu a tátu pyšný?
Nevím, jestli to řekne před kamarády, ale k nám se chová hezky a nemá problém říct, že nás má rád, obejmout. Měl období, bylo mu tak deset, a to jsem se skoro nemohla přiblížit ke škole, aby mě někdo neviděl.
Jednou jsem mu tehdy před partou kamarádů řekla Tedánku a to kopnul naštvaně do popelnice a cedil něco mezi zuby. Pochopila jsem... Ale teď už je to dobré a obejme mě i před nimi.
Dcerám je 32 let a vždy jste si byly blízké. Jak jste snášela, že Maruška teď žije a pracuje na Zanzibaru?
Je smutné nemít ji poblíž, ale konečně teď za ní na Zanzibar poprvé pojedu. Pořád si samozřejmě voláme přes Facetime a jsme ve spojení.
Je tam i s partnerem, pracují spolu a užívají si to pohodové životní tempo a tu tamní životní filozofii. Já samozřejmě vždy podpořím to, co chce dělat, je to její život.
Otevřeně jste vždy říkala, jak moc jste se těšila na roli mámy. A nyní se těšíte na tu babičkovskou.
Anička se vloni vdala, ale moc se snažím neptat se, nenaznačovat... Vycítila jsem, jak je jim to oběma nepříjemné. Já jsem to nikdy nezažila, ale kamarádky, které měly dítě později, se s nátlakem okolí setkaly a otázky „Kdy už bude rodina?“ jim byly velmi nepříjemné. Musím jako rodič respektovat, že jsou to dospělé ženy a mají právo se rozhodnout, jak samy chtějí.
Je zvláštní, že když jsou vaše děti malé, jsou celé komplet vaše. Máte na ně právo, zásadní vliv, tvarujete je. Osmnáctým rokem to ale definitivně a navždy končí. A málokterý rodič to plně zkousne, zvlášť když dítě nežije „podle jeho představ“.
Můžete jen doufat, že jste do něj vložili to nejlepší. Já jsem se vždy snažila dětem do ničeho nemluvit. Svůj názor jsem řekla, ale bylo na nich, jak se rozhodnou a jestli udělají nějakou blbost.
Zmíněné album Katechismus, které nedávno vyšlo, jste označila za přelomové. V čem?
Stejně jako většina mých zásadních projektů vzniklo vlastně náhodou. Nemám žádný extra plán své kariéry a čtyřicet let mi to takto vychází. A tohle je přesně ten případ.
Před dvěma lety mě oslovili kluci, pro mě tehdy neznámé kapely Pačess, že by v rámci jejich obdivu ke mně byli rádi, kdybych jim hostovala na desce. Tak jsme se seznámili a z hostování je větší spolupráce, odehráli jsme společně koncerty a udělali mi desku.
Jaká je?
Strašně nabitá. Je to expresivní muzika, opravdový metal, ale ne ten hrubý, takže se nijak nestylizuji. Kluci z Pačessu jsou dobří muzikanti, má to skvělé texty a je to vlastně album celé o pivu.
Jeden z členů kapely je totiž ředitel pivovaru a o pivo se zajímá od mládí, má k němu čistou lásku. Ty texty jsou poetické, týkají se legend a mýtů a toho, jakým symbolem je pro který národ právě pivo.
Obohatilo mě to a velkou radost mi udělalo, když jsme teď desku křtili a hráli na místech, kde jsou lidé na metal zvyklí, tak bylo cítit, jak mě díky mé rockové minulosti respektují. Ovace byly úžasné, hodně mi to dalo. Je z toho krásný projekt i nové přátelství.
Jste jednou z žen, které mluví v dokumentu o Ivetě Bartošové. Byly jste si blízké. Vy jste otevřená, co se týká celoživotních depresí, neměla jste to snadné, ale náročná branže vás nikdy nesemlela. Čím to, že ji ano?
Ovlivnilo to spoustu faktorů... Já jsem měla štěstí na situace a na lidi. I když taky ne úplně a vždy. V osobním životě jsem mívala i období, kdy jsem nebyla daleko od ní.
Ale měla jsem v sobě asi víc pudu sebezáchovy, větší sílu... Taky jsem spadla na dno a napadlo mě, že už nebudu žít. Ale pomyslela jsem na děti a vědomí, že je mám a jsem za ně zodpovědná, mě zachránilo.
Ona bohužel měla i problémy s alkoholem, a to se mi naštěstí nikdy nestalo, do toho jsem nespadla, protože to je pak průšvih. Beru dlouhodobě a doživotně antidepresiva a mívala jsem stavy, kdy jsem lékařskou pomoc potřebovala a léčila jsem se.
Neměla jste nijak harmonické dětství a rodinné prostředí. To asi nepřispělo...
Těžko říct, jestli je to povahou, vůlí... Iveta byla křehčí, asi víc naivní. Neměla tu sílu a okolnosti tomu nepřidaly: Naše branže, bulvár, který by si měl uvědomit svůj lví podíl, ti strašní partneři, egoistické zrůdy, kteří se na ní přiživovali, na jejím jméně, slávě.
A vůbec jí nepomáhali, naopak by mnozí, zejména ten poslední, měli zpytovat svědomí. Dovedl ji tam, kam ji dovedl.
Co dalšího v práci či životě považujete za zásadní?
Narození dětí, není nic víc významnějšího, silnějšího, krásnější. Absolutně mě to naplnilo a moc jsem si od mala přála být mámou. Byla jsem taková stará mladá. Chtěla jsem být zpěvačkou, ale daleko více jsem chtěla děti.
Mrzí mě, že jich nemám víc, ale jsem šťastná za ty tři, které mám. Možná jsem měla kariéru v určité chvíli upozadit, ale nešlo to tak jednoduše. Zachraňovala jsem všechna manželství, jinak bychom neměli co jíst. Pracovat jsem musela, ale kdyby to šlo, měla bych dětí víc.
Kdy jste začala věřit, že se zhmotnil sen stát se zpěvačkou?
Studovala jsem střední ekonomickou školu, pak jsem pracovala jako hospodářka a sekretářka v lidové škole umění, kam jsem chodila i na zpěv. Byla jsem tedy v prostředí, které jsem dobře znala a dál tam chodila na lekce klasického zpěvu a zároveň zpívala s Precedensem.
A kdy jste dala výpověď v lidušce?
Po třech letech. To jsem už zpívala se Stromboli a Michal Pavlíček tenkrát řekl, že je nejvyšší čas udělat si přehrávky, to se tenkrát muselo, abyste se mohli živit jako zpěvák.
Absolvovala jsem je před prapodivnou komisí, která se mě ptala na důležité věci typu hlavní město Mongolska, něco málo jsem zazpívala, byla zařazena do kategorie a stala se plnohodnotnou zpěvačkou.
Co to znamená?
Byla jsem kategorie „jednička sólo“ a brala 140 korun za koncert. Karel Gott byl „trojka sólo“, ten už vydělával asi 380 korun za koncert.
Je těžké navázat vztah, když jste známá osobnost, a co vás baví na mužích?
To je bohužel stigma, cejch. Moje vztahy navíc bývaly hodně medializované. Co se týče kvalit mužů, které mě baví, tak nikdy nenajdete ideál, který by vše „splnil“, dokonalost neexistuje.
Já jsem navíc uměla i leccos přehlížet, idealizovat si svůj protějšek. Dnes už vím, že když na začátku něco negativního vnímáte, tak si můžete být jistí, že to časem nezmizí, naopak to bude horší.
Co jste schopná tolerovat a přes co nejede vlak a vy odcházíte?
Ve vztazích jsem překonala hodně. Moje dcery i kamarádky by potvrdily, že jsem neskutečně tolerantní člověk. Až patologicky, na úkor sebe, vydržím hodně a dlouho, zbytečně moc. Vydržela jsem problémy s alkoholem, s drogami, s financemi... Dnes by dcery mohly mít dům u moře, ale peníze byly a budou.
Co ale nejde vydržet, je násilí. Ať už psychické, nebo fyzické. Neúcta, nenávist vůči mně, to je poslední kapka. Ale u psychopatických osob to nikdy na začátku nepoznáte.
Jsou inteligentní, kultivovaní, vzdělaní, umějí manipulovat, postupují nenápadně, až vás do kouta natlačí a vy si toho nevšimnete. I proto pomáhám různým sdružením a nadacím, které se na prevenci týrání a násilí na ženách zaměřují. Je to tu pořád a asi i bude.
Mluvila jste o tom s vašimi dcerami?
Samozřejmě a hodně. Vždy jsme si hodně povídaly a ony byly i svědky některých mých fatálních chyb. Když pak měly první partnery, viděla jsem, že by si nikdy nenechaly ubližovat. A když jsem jim chtěla pomoct nebo poradit, tak se smály, že zrovna ode mě si určitě nechají radit.
Od expertky na vztahy. Byly vždy dál než já, umějí říkat ne, znají svoji cenu, mají hrdost. Vědí, že partnerství má být radost a jak zásadní je vzájemná úcta.
Vy, Iveta, ale i další vaše kolegyně jste zkušenost s toxickými vztahy sdílely.
Máte pravdu, spousta mých kamarádek zpěvaček zažila podobný model vztahu. Asi tyhle šmejdy přitahujeme, asi je přitahuje ta slavná a úspěšná žena. Pokud ale muž úspěšný není, tak tou ženou pohrdá a štve ho, že sám tolik nedokázal.
Zároveň ho ale i přitahuje, že je díky ní vidět. Ale stále věřím, že je spousta chlapů, kteří sami něco dokázali, jsou vyrovnaní, mají práci a pozici, postavení, peníze. A ti nemají potřebu si na partnerce řešit svoje mindráky.
Máte krásný vztah s dětmi. Říkáte, že vás mladá generace nabíjí. Jací jsou?
Úplně jiní, než jsme byli my. Jsou sebevědomí, což je zdravé a velmi v pořádku. Jsou i dobře přidrzlí a ničeho se nebojí. My jsme komunistické děti, já konkrétně jsem byla vychovávána k absolutnímu nesebevědomí.
Oni jsou daleko víc otevření všemu, nemají předsudky a neřeší, co jde a nejde. Mají neomezené možnosti ve všem a jsou velmi flexibilní.
Nejsou lehkomyslní, ale doba, ve které vyrůstají, je nenutí být urputní, rvát se o něco, protože mají spoustu možností. Vadí mi ale, že jsou trochu povrchnější. My jsme hodně četli, chodili do divadel, hodně jsme se scházeli, povídali si a diskutovali.
Oni jedou všechno online. Ale každá doba je jiná a já se snažím být nejen ve výchově chápající a tolerantní, neříkat „to za nás nebylo“. Za dobu, do které se narodili, dnešní mladí nemůžou.
O Ivetě Bartošové se natočil seriál a dokument. O vás natáčí časosběrný dokument Helena Třeštíková. Je to velké nastavení zrcadla. Litovala jste někdy?
S Helenou určitě ne, ona je nesmírně taktní, inteligentní a lidsky naprosto čistá, morálně kvalitní. Jsme kamarádky a naprosto jí věřím.
Nechala jste si něco pro sebe?
Ani ne. Něco třeba neobnažím detailně, ale zmíním to. Jednou jsem se rozhodla a nechci nic vynechávat, včetně průšvihů, které patří do života. Ale je to síla.
Když jsem viděla hrubý střih prvního dílu, který vznikal v letech 1996–2001, dívala jsem se na cizí paní, někdy jsem se i styděla, někdy jsem si říkala, jak jsem byla naivní.
Dívala jsem se na vlastní špatná rozhodnutí, ale zároveň viděla holku, která měla touhu mít skvělého partnera, krásnou rodinu a dělala pro to všechno a prala se statečně s překážkami.
Helena vykresluje to, že jsem veřejnosti na očích, ale v soukromí jsem máma tří dětí, kámoška a normální ženská, jejíž život je její prací ovlivněný.
Letos ještě chystáte vánoční album, budou koncerty k třicetiletému výročí Jesus Christ Superstar...
Hodně žiji i svým pořadem v rádiu. Oslovili mě vloni z Českého rozhlasu, kde připravují pořad, který má vždy na rok nějaká osobnost. Byli tam Karel Gott, Meky Žbirka, Michal Horáček a každý umělec pouští hudbu, co má rád.
Mohla jsem si tu hodinu týdně udělat podle sebe, pouštím hudbu svého života. Vymyslela jsem si témata jako Moje nejoblíbenější filmová hudba nebo Hudba Beatles, kterou miluji apod. Hudbě se věnuji jako zpěvačka, ale i se v ní velmi dobře orientuji a vyznám. Dědeček mě v tomto směru vzdělával a já vyrůstala obklopená gramofonovými deskami.
Tančila jste i v Národním divadle, vydala knihy... Co by vás ještě lákalo?
Stále toužím po filmové roli, už jsem s tím asi trapná, ale je to můj sen.
Jak je to možné? Musíte mít přece kamarády režiséry, tak využijte dlouholetých známostí!
Však já je pořád otravuji, ale zase bych nerada hrála kde co... Uvidíme, budu ráda, když nabídka přijde, když ne, svět se nezboří.
Související články
Zdroj: časopis Vlasta