Máme za sebou první měsíc nového roku. V jaké fázi jsem vás zastihla?
V dobré a takové natěšené. Je to zvláštní, ale nikdy jsem se tolik netěšila na jaro jako letos. S manželem jsme se shodli, že konec loňského roku byl náročný. Nešlo o advent – jsem typ, který všechny ty předvánoční úkoly a přípravy moc neřeší, ale spíš o vnitřní naladění. Prostě nám to nějak nesedlo. A navíc jsme v rodině postupně všichni onemocněli… Teď už jsme zaplaťpánbůh v pořádku. Děti chodí do školy a my normálně do práce.
Pokud vím, v té vaší došlo k jedné důležité změně…
To je pravda – od ledna jsem součástí porady vedení ČT sport, což je možná malý krok pro lidstvo, ale velký pro naši redakci. Co si budeme povídat, Česká televize je velká instituce s obrovskou tradicí a je těžké tam něco změnit. Ale podařilo se a já jsem zvědavá, jak to bude probíhat a jestli moje slovo něco zmůže. Už mám za sebou nějaké interní úspěchy, takže uvidíme.
Jste typ moderátorky, která se na obrazovce usmívá a vyzařuje pozitivní energii a zájem. To je vaše přirozenost, nebo to zkrátka patří k profesi?
Taková jsem i v civilu. Je mi jedno, jestli se bavím s mimořádně úspěšným a bohatým člověkem, nebo s tím, který nic nemá a skončil třeba ve vězení. Přijde mi, že všichni si ode mě zaslouží stejný přístup, stejné chování. Jinak se musím přiznat, že bytostným naladěním rozhodně nejsem optimistka. Spíš cholerik, který má sklony k melancholii a k takovému tomu nekonečnému rozebírání věcí. Myslím, že jsem fakt těžká povaha a musím vnitřně bojovat, abych nepodléhala depresi, špatné náladě či velkému smutku. Samozřejmě se mi to občas stane, ale pomáhá právě ten úsměv nebo obyčejné narovnání těla – když dáte ramena dozadu a zvednete hlavu, hned je všechno lepší.
Přiznám se, že si vás nedovedu představit, jak na někoho křičíte. Jak to vypadá?
Jsem hrozně ostrá. Zvlášť když vidím, že někdo ubližuje slabšímu. V takovém okamžiku startuju a lidi jsou z toho překvapení – mají pocit, že jsem skvěle naladěná, tím pádem taková neškodná a já je najednou „kousnu do krční tepny“. Můj muž mě vždycky uklidňuje a naše děti, kterým je 13, 8 a 5 let, s oblibou tvrdí: tatínek řve častěji, ale maminka víc. Samozřejmě se na ně snažím neřvat, ale holt mám jen jedny nervy. A oni musí vědět, že nejsem žádná Matka Tereza, která všechno vydrží a všechno snese.
S manželem jste oba ryzí Moraváci, kteří zakotvili v Praze. Stýská se vám?
Teď už tolik ne, nějak se to usadilo a my se nedávno shodli na tom, že jsme takhle šťastní. Ale dostat se do takového stavu nebylo vůbec jednoduché. Já mám třeba jednu sestru v Belgii, další dva sourozence v Brně, v létě nám odešel tatínek… Měla jsem těžké momenty, kdy jsem si říkala, že se vrátíme na Moravu. Že v Praze nechám práce, přestěhujeme se a půjdu na volnou nohu. Ale pak si člověk uvědomí, že musí ten život budovat sám, že to není ani tolik o kořenech, jako o vaší schopnosti adaptace. Že nemůžete spoléhat na ostatní, ale na sebe. Takže teď už si tolik nestýskáme, i když Moravu považujeme za svůj domov a máme rádi všechny ty dobové zvyky a obyčeje.
Co říkáte tomu, jak vaše rodné Brno po všech stránkách vzkvétá?
A stalo se to poté, co jsem se odstěhovala. Nevím, jestli je to náhoda… Ale vážně: mám z toho radost a baví mě všechny ty úžasné kavárničky, skvělé restaurace a zajímavé kulturní projekty. Už to dávno není o tom, že projdete tři ulice a nemáte co dělat. Ale ono je to patrné i v dalších městech. Můj muž kdysi hrával závodně basket, takže jsme dost pendlovali – žili jsme třeba v Liberci nebo Pardubicích. V Praze jsem sice měla byt, ale kdykoliv to šlo, jezdila jsem za ním. Nejdříve sama, poté s nejstarší dcerou. Díky tomu mám v Čechách spoustu oblíbených míst.
Moderujete nejenom Branky, body, vteřiny a různé sportovní akce, ale i oblíbený pořad Sama doma. Když jste do něj před více než dvěma lety naskočila, musela jste projít konkurzem?
Jistě, bez toho to nejde. I když v televizi pracuju nějakých 18 let – nejdříve v Brně, poté v Praze, tak jsem se tomu nevyhnula. S každým novým projektem začínáte od nuly, což si sama v sobě musíte vybojovat. Musíte se nastavit tak, že nejste žádný zoufalec a že to dáte. Musím se přiznat, že v tom mám praxi, protože jsem celý život zvyklá na předsudky – jsem blondýna a k tomu katolička, která vystudovala filozofii. A taky bývalá akvabela, která navíc hrála podvodní ragby a vrhala koulí. Dokonce mě jednou trénovala Helena Fibingerová, což považuju za vrchol své atletické kariéry… Když se objevila možnost být jednou z moderátorek Sama doma, nadchlo mě to. Branky, body, vteřiny jsou skvělé, ale člověk je ve studiu sám jen s kamerou. Nemůže si s nikým povídat, což mi chybělo, protože mám ráda lidi a jejich příběhy. A tak jsem na ten konkurz prostě šla. Když jsem vstoupila do dveří, málem mě omyli, protože tam bylo minimálně deset úžasných žen, ale dala jsem to. A jsem moc ráda, že to klaplo.
Nemůžu se nezeptat, jak se krásná a ladná akvabela dostane k vrhu koulí a k ragby? To jsou přece takové chlapské silové sporty…
Jsem sice žena, ale vždycky jsem měla a mám fyzickou sílu. A když mě něco zaujme, jdu do toho. Podvodní ragby jsme třeba měli v rámci tréninku akvabel… Podle mě je fajn vyzkoušet si víc věcí a otestovat svoje možnosti. Rozšíříte si obzory a je to dobrá průprava do života. Kdysi jsem takhle i závodně plavala a vyhrála pár závodů.
A co vám dalo synchronizované plavání, ve kterém jste několikrát získala mistrovský titul?
Dnes se mu už říká umělecké plavání… Když to vezmu v kontextu života, tak je fakt skvělé, že i ve chvíli, kdy jste vyčerpaná a zničená, musíte držet takovou tu hezkou linku. Váš skutečný stav pozná jen člověk, který tomu rozumí, ostatní vidí jen tu lehkost a ladnost. A to je přesně to, k čemu bych se ráda dopracovala – v životě i v profesi. Abych všechny složité situace zvládala s lehkostí. Dneska ráno jsem třeba vezla děti do školy a syn se mě při vystupování zeptal, jestli náhodou není čtvrtek, že má plavání. Tak jsem to otočila a jela zpátky domů pro plavky, což mě samozřejmě vykolejilo. Teď, když vám to vyprávím, se tomu samozřejmě musím smát.
A jak vnímáte takové ty komplikovanější věci, které dnešní doba přináší. Máme za sebou covid, nedaleko od nás zuří válka, všechno se zdražuje…
Nechci, aby to znělo jako fráze, ale každý den děkuju za to, že s rodinou žijeme tak, jak žijeme. Je to dar mít tři zdravé děti. Jasně, že mi lezou na nervy, protože neuklízejí a jsou jako z divokých vajec, ale nic je netrápí a jsou spokojené. Zažila jsem, co to znamená, když člověk přijde o zdraví – můj tatínek byl velmi nemocný a ty dva poslední roky byly opravdu těžké… Stejně tak vidím, kolik lidí bojuje s existenčními problémy, a uvědomuju si, jaké mám štěstí, že my to zvládáme. A pokud bychom se do nějakých potíží náhodou dostali, tak to vyřešíme tím, že se uskromníme. Přestaneme chodit na hezké obědy a večeře a začneme šetřit. Hlavní je, že se máme rádi. A že mám muže, o kterého se můžu opřít. A on zase o mě. Sama bych to s dětmi nezvládla. Ani bych nemohla dělat svoji práci. Už jen kvůli tomu, že je časově náročná – jeden den jste ve službě do noci, další od rána. Bez pochopení a podpory partnera by to opravdu nešlo.
Jak jste zmínila, váš manžel Jiří je bývalý basketbalista. Jak jste měli rozdělené role v dobách jeho sportovní kariéry?
Tenkrát jsem byla doma a dělala mu zázemí, což jsem vnímala jako naprosto přirozené. Když se pak začalo profesně dařit mně, vyměnili jsme si to. U nás prostě platí, že každý chvilku tahá pilku. Jsme rovnocenní partneři, máme podobné vidění a vnímání věcí. A jak už jsem řekla, vážíme si toho. To, že se nám podařilo vytvořit fungující rodinu, rozhodně nevnímáme jako samozřejmost. Je to dané naší povahou a určitě tím, odkud pocházíme. Já mám třeba ve své původní rodině parašutistu Jana Kubiše, na což jsem velmi hrdá. Když mám slabou chvilku, když jsem třeba smutná z toho, že mi něco nejde nebo že mám doma binec, vzpomenu si na ten kontext.
Můžete mi ty vazby na jednoho z legendárních parašutistů, kteří odstranili Heydricha, rozklíčovat?
Je tam spřízněnost ze strany maminky: její tatínek byl inženýr chemie, kterého komunisti vyhodili ze školy krátce před státnicemi. A jeho sestra se vdala do rodiny Kubišů. My tedy říkáme, že strýc se přiženil k nám, protože všichni žili u nás v brněnských Bosonohách. Příjmení Kubiš jsem od malička brala jako samozřejmost, nepřišlo mi na něm nic výjimečného. Až v dospělosti jsem se dozvěděla, že jsme propojení… Musím říct, že to změnilo můj pohled na svět a jsem na to opravdu pyšná. Dává mi to potřebnou sílu a nadhled. Být smutná z toho, že jste nezvládla vyprat tři pračky? Blbost! Jsou daleko důležitější věci.
Jenže my ženy máme sklony si takové věci vyčítat a občas se za ně skoro až lynčovat.
Můj muž mi nedávno řekl, abych na sebe byla hodnější… Uvědomila jsem si, že má pravdu. Že jsem na sebe moc náročná. U okolí to tak nevnímám, tam mi nedělá problém slevit nebo někoho za něco omluvit, ovšem u sebe… Ale už se to učím. Už vím, kde mám svoje limity, a když se k nim blížím, zařídím se podle toho. Raději si sednu, dám si kávu a relaxuju. Čurbes nečurbes, ono se to nezblázní. Skleničky se líp neumyjí a kytky nezalijí. To samé se týká i takového toho nekonečného řešení a rozebírání různých situací. Nedávno jsem se o tom bavila se svým novým kolegou Karlem Nocarem, mimochodem bývalým vynikajícím házenkářem, a on mi řekl moc hezkou větu. Prý se snaží v životě soustředit na energii, která ho nese. To se mi moc líbí a inspiruje mě to.
A co jste si představovala jako malá holka? Měla jste třeba svoje vysněné povolání?
Ano, chtěla jsem být vyšetřovatelka, protože jsem milovala seriál Dempsey a Makepeacová. A pak jsem se chtěla stát právničkou. Na práva, jsem se ale na první pokus nedostala, a tak jsem šla na filozofickou fakultu a vystudovala historii a filozofii. Při škole jsem hledala nějakou brigádu a brácha mě upozornil, že u nás v Brně vyhlásili konkurz na redaktorku. Původně jsem si myslela, že to bude fajn přivýdělek před tím, než se dostanu na práva. Ale nakonec jsem v televizi zůstala. Detektivní práce mě ale pořád přitahuje. Stejně jako moji bývalou kolegyni Světlanu Witowskou, která taky chtěla být policistkou. Nedávno jsme si říkaly, že to možná ještě stihneme…
Momentálně ale máte blíž k vězeňské službě. Co vás přivedlo k tomu, že jste se stala ambasadorkou charitativní akce Yellow Ribbon Run tedy Běhu se žlutou stužkou?
Našla jsem si ji sama. Dostala jsem chuť pomáhat a hledala, kde a komu bych mohla být zrovna já prospěšná. To mě přivedlo k organizaci, která se zaměřuje na lidi, kteří procházejí nebo prošli výkonem trestu. A taky na jejich děti. Když jsem o nich poprvé slyšela, otřáslo to se mnou. Do té doby jsem si nikdy neuvědomila, jak zle se u nás žije těm, kteří mají mámu nebo tátu zavřené ve vězení. Čím víc článků a knížek jsem o vězeňství přečetla a čím víc příběhů znala, tím hůř mi bylo. Té nespravedlnosti je prostě moc… Vím, že tohle téma nezaujme každého. Lidé, kteří provedli něco zlého, soucit nevzbuzují. Buď se nám protiví, anebo z nich máme strach. Ale jejich děti s sebou tuhle tíhu musejí nést a to není správné. A přesně to se snažím poslední dva roky změnit. I tím, že chodím na besedy do věznic.
Jak se v takovém prostředí cítíte?
Jsem zvyklá na školy nebo domovy seniorů, ale vězení je opravdu specifické prostředí. Velmi temné. Člověku se tam špatně dýchá, i když je pod širým nebem. Cítíte spoustu nepříjemných emocí a je vám úzko. Ale musíte to překonat a rozdýchat. Zapomenout na předsudky a dát těm lidem to nejlepší ze sebe. Dát jim naději a ukázat jim, že když se budou snažit, život může být lepší. Všichni přece děláme chyby…
BARBORA ČERNOŠKOVÁ (40)
BARBORA ČERNOŠKOVÁ (40)
- Rodačka z Brna, vystudovala Gymnázium Matyáše Lercha a Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, obor historie – filozofie. Tři roky strávila i na Právnické fakultě.
- Je bývalou reprezentantkou v synchronizovaném plavání, vícenásobnou mistryní ČR.
- V České televizi začala pracovat v roce 2004 – jako sportovní redaktorka TS Brno. V roce 2007 přešla do Prahy, kde začala moderovat hlavní sportovní zpravodajskou relaci Branky, body, vteřiny.
- Od září roku 2020 je součástí pořadu Sama doma a příležitostně ji můžeme vídat také jako průvodkyni 13. komnaty.
- Je vdaná za bývalého basketbalistu Jiřího Černoška, se kterým má tři děti – Elenu, Adrianu a Vincenta.
ZDROJ: časopis Vlasta
