Originální herec baví diváky v komediálních skečích, vyšetřuje vraždy v seriálu nebo hraje démonickou dvojroli v hororu, za níž získal nejvyšší ocenění na festivalu v Las Vegas. Co nám o sobě řekl v dubnu letošního roku?

Jak zvládáte karanténu?

Snažím se respektovat vše, co nám bylo určeno. Vyčkávám a doufám, že to odezní a poškozených bude co nejmíň. Nic jiného mi asi nezbývá. Ale jsem z toho zmatený, asi jako všichni.

Je to pro vás příležitost zpomalit, zklidnit se?

Vyklidnit se moc nedá, už z principu. Je to nový stav, kterému příliš nerozumím, a to mě nepříjemně znervózňuje. Ale pořád se snažíme pracovat – živé divadlo nehrajeme, ale děláme livestreamy pro diváky na YouTube. Pracujeme v omezeném počtu, dodržujeme hygienu… Já prostě nevydržím dlouho nic nedělat.

Po rozhovoru jdete rovnou hrát do Divadla Mír. Bude to další komediální skeč Tří tygrů?

Přesně! Budeme vysílat další sérii tygřích livestreamů. Diváci nám můžou do živého chatu posílat témata, ze kterých losujeme. Můžou, ale nemusí, nám poslat i dobrovolný příspěvek.

Když někdo Tři tygry nezná, o co jde?

Je to čistá improvizace – dost specifická disciplína s pravidly, která se snažíme záměrně porušovat. Takový punk. S kolegy se tím bavíme. Je to pro nás zábava, relax i částečný vzdor, protože tím vybočujeme mimo běžný divadelní provoz. Není to nazkoušené představení, můžeme se při tom vyblbnout.

Jaký je to druh humoru?

Nekonkretizoval bych ho. Pokaždé je trošku jiný. Už víme, co funguje líp a co hůř.

Co funguje nejlíp?

Nejvděčnější je dělat si legraci z lidské blbosti. Osobně to preferuju a dokážu se nad ní vždycky dobře pobavit. Nebo si dělat legraci z vlastního strachu. Lidé se také rádi dívají na druhého člověka, který trpí. Když se tomu dá punc komedie, můžou vznikat zajímavé věci.

Je pro vás humor důležitý i v životě?

Jedna ze zásadních věcí. Skrze humor se dá mnohé pojmenovat, na mnoho věcí upozornit a spoustu obav a strachu shodit. Kdybych tohle neuměl, už bych se asi zbláznil. Mám rád sarkasmus, ironii i černý humor, baví mě dobře trefená parodie i autorsky balancovat na hraně tragikomedie. Když divák neví, co si o tom má myslet. Ale když nad tím teď přemýšlím, mám rád každý humor, který je výstižný a dobře mířený.

Na jaké vlně humoru jedete doma?

Obávám se, že na žádné. Doma až tak vtipný nejsem. Ale to byste se musela zeptat mojí ženy.

Škoda, že tu není. Já mám ráda suchý humor policejního benjamínka Matesa, kterého hrajete v seriálu Místo zločinu Ostrava. Jsou to vaše vlastní vtipy?

Jeho postava byla původně napsaná tak nijak, což mi bylo líto. Když jsme o tom mluvili s jedním ze tří režisérů, Danem Wlodarczykem, který mě oslovil a vykopnul prvních pár dílů, snažil jsem se mu podprahově vnutit, že by bylo dobré dostat tam nějaký humor, a tu postavu tím polidštit. S každým dílem to trochu postupovalo. Když se pak do projektu zapojil režisér Honza Hřebejk, se kterým na sebe na place slyšíme, prostoru pro sušší humor jsem měl daleko víc.

Kriminalista Matěj Sehnal alias Mates je kladný hrdina, často ale hrajete v detektivkách zloduchy. Američtí herci na to mají agenty, kteří jim hlídají počet kladných a záporných rolí.

V Americe jsou v tom důslednější a o dost před námi. U nás není běžné, že by měl každý herec svého agenta, který by mu pomáhal vybírat role, aby byly vyvážené a aby mohl ukázat nejširší paletu toho, čeho je schopen. Já to ale moc nerozlišuju – je mi jedno, jestli hraju v komedii, nebo v dramatu. Důležití jsou pro mě lidé, které při práci potkám. A zároveň musím mít pocit, že tu postavu mám hrát právě já.

A temné postavy zosobňující zlo vás baví?

Postava, která v sobě nese rozpor a není úplně černobílá, je herecky daleko zajímavější. Můžete se víc vyřádit, ponořit se do ní, hledat a někdy si sáhnout tam, kde je to pro vás jako herce zajímavé.

Byla to i dvojrole syna v jen dvacetiminutovém thrilleru Ruchoth Raoth, za niž jste získal v roce 2018 nejvyšší cenu na festivalu hororů v Las Vegas?

To určitě! Celé natáčení bylo postavené na absolutní důvěře mezi mnou a autorem Emilem Křižkou (ke svému debutu napsal scénář i ho režíroval, pozn. aut.). Nad scénářem jsme strávili spoustu hodin, po dobu natáčení jsem u něho bydlel. Vznikl mezi námi krásný dialog, který přerostl v přátelství. Věřili jsme si tak, že jsem neměl obavu, že bych to nezvládl. A to mě pustilo do věcí, do kterých bych za normálních okolností herecky nešel.

Do jakých?

Emil vytvořil takovou atmosféru, že jsem mohl zahodit ego a nechat se postavou vést. To se stává málokdy. Celou dobu natáčení mě ani jednou nenapadlo, jestli to hraju špatně, nebo dobře. Nebyl jsem tam já, ale postava, kterou Emil chtěl.

Čím si vítězství na mezinárodním festivalu vysvětlujete?

Ani jsem nevěděl, že Ruchoth Raoth jede soutěžit s několika desítkami filmů z celého světa. Pak mi přišla obálka s první cenou – dostal jsem jakože diplom, což mě trochu pobavilo, ale samozřejmě potěšilo. Vlastně si ten úspěch neumím vysvětlit. Vždy se snažím vše, do čeho jdu, dělat v tu chvíli, jak nejlíp umím. S odstupem času pak přijdete na to, co jste mohl udělat líp. Já mám totiž strašný problém dívat se na sebe ve všem, co jsem kdy hrál.

Ale Ruchoth Raoth jste asi viděl… Na rozdíl ode mě – já jsem psychicky zvládla zatím jen upoutávku.

Viděl, ale trpěl jsem u toho. Jako herec jsem si vadil.

Já se vás v tom fakt bojím. Co na takové role říká vaše žena?

Nemá to se mnou jednoduché. Asi bych jí měl touto formou poděkovat, že se mnou vydržela tolik let. Ale je to moje práce a je dobré to odlišovat. Pro spoustu lidí je těžké nespojovat si herce s tím, co hraje. Proto se snažím říkat: „Co si postava myslí a jak se chová, takhle Štěpán Kozub nemyslí ani se nechová.“ Podstatou herecké profese je přece umět proniknout do myšlení a chování někoho jiného.

V čem to s vámi nemá vaše žena jednoduché?

V divadle bavím spoustu lidí a oni mají pocit, že jsem takový i doma. Ale to ani moc ne. Třeba svou ženu moc nerozesmívám, asi bych se i styděl… Ale tak sem tam i jo. Taky jsem dost náladový. Ale ona je statečná.

Vzali jste se loni, celkem mladý ženich v třiadvaceti…

To je pravda. Jsme spolu sedm let, potkali jsme se v šestnácti na konzervatoři. Jinou partnerku jsem nikdy neměl a vzít se bylo úplně přirozené. Už jsme spolu pár let žili a zjistili jsme, že spolu chceme být napořád.

Dětství jste strávil v Javorníku v česko-polském pohraničí. Jaké bylo?

Skvělé. Můj tatínek odtud pocházel, měl tam celou svou rodinu. Narodil jsem se v Bohumíně, na Ostravsku jsem strávil jen rok, takže dětství mám spojené s Javorníkem. Žili jsme tam ve velkém domě, který koupil dědeček pro svých pět synů. Původní statek přestavěl na byty a my tam bydleli všichni dohromady. Jsem jedináček, takže spousta bratranců a sestřenic blízko. Vesnický život jsem miloval. Jako rodina jsme byli pospolití a jsme doteď, i když už žijeme každý jinde.

Byl někdo v rodině z herecké branže?

Ne. Nedávno jsem přemýšlel, jak jsem se k herectví dobral. Na základce někdo hrál fotbal nebo dělal atletiku. Pak byla druhá skupina dětí, které hrály na hudební nástroje a chodily do výtvarky. Já jsem mezi nimi pořád osciloval. Sport mi nikdy moc nešel, zkoušel jsem chodit do keramiky, ale bylo divné, že jsem tam byl sám s dvanácti holkami. Takže jsem moc nevěděl kudy kam.

Kdy jste na to přišel?

V páté šesté třídě jsem začal napodobovat učitele, kteří mi přišli vtipní. Moc rádi mě neměli, nebyl jsem úplně ideální žák a vše jsem spíš ironizoval a shazoval. Slýchal jsem, že ze mě nic nebude, jestli se tak budu chovat. Dělal jsem si z nich legraci a říkal si: „Kdybych se tak mohl jednou tímhle živit!“ Už tehdy mi dělalo dobře, když se lidi kolem mě smějí. Pak jsem dostal nabídku recitovat, což mi přišlo ve dvanácti úplně debilní. Dlouho jsem se nechal paní učitelkou přemlouvat. Pak jsem ale zjistil, že mi to jde, vyhrál jsem pár celostátních soutěží a to už byla přirozená cesta ke konzervatoři.

Vracíte se do Javorníku rád? Máte tam rodiče?

Tatínek před pár lety zemřel a maminka se po jeho smrti přestěhovala za námi do Ostravy. Koupili jsme se ženou dvojdomek a vzali ji k sobě, takže se po mnoha letech vrátila tam, odkud pochází a kde vyrůstala. Vracím se tam moc rád, mám tam veškerou svou rodinu. Ale málo, času je stále míň.

Protože se vaší hlavní trasou stala Ostrava – Praha?

V jednu chvíli jsem stál před rozhodnutím, zda odejít do Prahy, nebo zůstat v Ostravě. Řešil jsem to dlouho a dospěl k závěru, že Ostravu mám rád a je mi tu fakt dobře. Není to jen o městě samotném, ale o přátelích, které tu mám. A hlavně o Divadle Mír – měl jsem možnost být u vzniku nového divadla a dál se spolupodílím na jeho směřování. Když to řeknu blbě: v Praze bych přišel do zaběhnutého divadla, pokusil bych se začlenit do fungujícího souboru, chodil bych na castingy a asi bych nebyl úplně šťastný. Takže tam jezdím za filmovou a televizní prací a zatím to skloubit jde.

Jako divadelní herec jste slavil úspěchy hned po škole, získal jste několik ocenění. Jste považován za mega talent. Nemělo vás to vystřelit na velká prkna, ke klasickým rolím?

Ale já nad sebou nepřemýšlím v superlativech. Když vám okolí začne říkat, že jste mega talent, buď vás to semele a uvěříte tomu, což je cesta do pekel. Nebo zůstanete nohama na zemi, nebudete si to až tak připouštět a pojedete jako doteď. A o to se snažím. Na jednu stranu mi to lichotí, na druhou je to mnohdy zavazující a svazující – neustále obhajovat pozici, do níž vás staví okolí, byť se tak sám nevnímáte. A taky vím, kolik je za tím práce a že mi to asi úplně nebylo jen tak dáno. Divadlo není jen jeviště a historické budovy, ale lidi. Aby na sebe byli napojení a cítili to podobně.

Tak to máte v Divadle Mír?

Kolega Albert Čuba za mnou přišel v době, kdy jsme spolu byli v angažmá v divadle Aréna, že chce v Ostravě vybudovat nové divadlo. Kdybych prý chtěl, že to můžeme dělat spolu. Měl jsem tehdy komplikované období, kdy jsem hledal vnitřní svobodu. Tatínkova smrt mě docela zničila, rodinné vztahy se trochu pošramotily a v Aréně jsem měl strašlivě práce. Nevěděl jsem, co se sebou, žil jsem ve zvláštním napětí. Albertovu nabídku jsem pochopil jako ideální cestu se vnitřně osvobodit.

Neriskoval jste trochu?

Samozřejmě, byl to risk – opustit nějakou jistotu a jít jako divadelní herec v Ostravě na volnou nohu, což byla šílenost. Říkal jsem si ale, že nemám co ztratit: „Když se to nepovede, tak si holt trošku pod sebou podřežeš větev. Ale nevadí, půjdeš dál a můžeš začít znovu!“ Když jsem ale viděl Albertovo nadšení, motivovalo mě to být u vzniku něčeho nového.

V Divadle Mír jste nejen herec, ale také umělecký šéf.

První fór byl, když mi Albert řekl, že spolu budeme dělat divadlo. A ještě větší fór byl, když mi sotva po roce jeho existence řekl, že potřebuje uměleckého šéfa. A mně bylo jednadvacet! Smál jsem se, protože jsem nikdy takovou ambici neměl a ani jsem nevěděl, jak se to dělá. Rozhodovat a přidělovat práci hercům mi přišlo absurdní. Ale pak jsem si uvědomil, že nejde o žádné ambice, ale o přátelsko- -profesní výpomoc člověku, se kterým si navzájem věříme. Za ty dva tři roky jsem se to trochu naučil – vybírám hry, tvořím repertoár, oslovuju herce (divadlo nemá vlastní soubor, ale stálé hosty, pozn. aut.). Ale vše stejně konzultuju s Albertem, nemám žádné právo veta. Jsme taková divadelní rodina.

Už dvakrát jste zmínil, jak zásadní je ve vaší práci důvěra. Platí to i v životě?

Úplně. Už dlouho se peru s tím, jak drtivá většina společnosti funguje v mezilidských vztazích. Kolegyně, herečka Alenka Sasínová Polarczyk, mi říká, že jsem v přemýšlení o životě starý mladý. To mě vždycky pobaví. Jsem ale opravdu přesvědčený o tom, že kdyby spolu lidé mluvili upřímně a čestně – i za cenu toho, že si můžou ublížit tím, co si řeknou – bylo by daleko líp.

A vy sám se cítíte jako starý mladý?

Někdy asi jo. Ale víte co, to je stejné jako s tím mega talentem. Já se radši moc nehodnotím.

Já ale můžu – máte skvělý účes!

Díky. Souvisí s novou rolí a ještě to poroste. Snad do června, pokud se situace uklidní a budeme moci utvořit štáb a točit (psychologické drama Hrana zlomu režiséra Emila Křižky, ve kterém Štěpán hraje jednu z hlavních rolí, pozn. aut.).

Kvůli té roli i hubnete?

Teď jsem někde v půlce, celkově potřebuju shodit čtrnáct kilo. Po přečtení scénáře jsem navrhl Emilovi, že by se mi líbilo, kdyby to tak bylo. Nechci moc prozrazovat, ale budu hrát klučinu, který žije s matkou. Jejich vztah není úplně v pořádku, určitým způsobem ho tyranizuje. On by měl být uvnitř křehký, proto bych to chtěl podpořit i navenek vyzáblostí.

Jak ale teď v karanténě hubnete?

To je právě to! Předtím jsem chodil pětkrát týdně na tréninky do crossfit gymu, upravil jsem si jídelníček. Teď se snažím cvičit doma a jídlo si hlídat. Ale to závěrečné shazování posledních pěti kil se dá udělat během čtrnácti dnů před natáčením, poněkud drastickým způsobem.

Už jste to někdy kvůli roli absolvoval?

Kvůli roli ne, ale kvůli sobě. V patnácti jsem totiž vážil 120 kilo a na konzervatoř jsem nastupoval jako obézní kulička. Ve druhém ročníku jsem zjistil, že mě to ve všem omezuje. No a ve třeťáku jsem se dostal na hranu anorexie, kdy jsem vážil asi 64 kilo, což už byl opačný extrém včetně problémů se žaludkem. Od té doby se to snažím držet tak, abych byl akorát.

To bych do vás vůbec neřekla!

No vidíte! A jsme zase u toho. To je totiž stejné jako s tím mega talentem.

ŠTĚPÁN KOZUB (24)

ŠTĚPÁN KOZUB (24)

• Divadelní a filmový herec, umělecký šéf ostravského Divadla Mír.

• Vystudoval činohru na Janáčkově konzervatoři v Ostravě.

• Brzy po studiu získal ocenění Talent roku 2015 (dříve Cena Alfréda Radoka) a televizní cenu Objev roku 2015.

• Na festivalu v Las Vegas získal před dvěma lety cenu za nejlepší herecký výkon v českém hororu Ruchoth Raoth. • Hrál v několika filmech a řadě krimi seriálů (Místo zločinu Ostrava, Případy 1. oddělení, Rédl, Spravedlnost či Stockholmský syndrom).