Jste herečka a tři roky taky máma. Která role je náročnější?
Moc se to srovnávat nedá. Obě tyhle role mají svoje plusy a minusy. Někdy jsou to starosti, ale zároveň je obojí hlavně láska.
Změnilo vás mateřství a ovlivnilo nějak i vaši hereckou profesi?
Určitě mě změnilo. Ale každá žena, která se stane maminkou, projde obrovskou proměnou. Není už jen sama za sebe, ale vždy má v hlavě to dítě, na které myslí v první řadě. A jestli mi to pomohlo v herectví… Určitě ano. Ostatně moje dcera můj život ovlivňuje pozitivně celý a proniká to i do práce. Minimálně se pro mě stalo hraní jednodušší. Člověk se oprostí od stresu, získá větší nadhled a lehkost.
Jako máma se řídíte vlastními názory a intuicí, nebo dáte i na cizí rady?
Intuice tvoří podstatnou část toho, jak se rozhoduji při výchově, ale zároveň si nejsem úplně jistá tím, jak některé věci ve výchově dělat, takže hodně věcí si i načítám. Nejsem asi tak sebevědomá, tak se ráda vzdělávám i v tomto oboru. Ale v nerozhodných chvílích je pro mě intuice důležitá.
V televizi běží seriál z první republiky Zlatá labuť. Jak se vám hraje Eva Dušková, jedna z hlavních postav?
Moc hezky, protože je to úplně něco jiného, než jsem měla dosud možnost hrát. A herec si rád zkouší nové věci. Takže to pro mě byla výzva, navíc její postava je krásná. Mám ráda její spontánnost i to, jak se dokáže radovat z věcí. Ale jinak je samozřejmě úplně jiná, než jsem já. Má některé vlastnosti, které mi nejsou blízké, ale myslím, že i diváci postupem času pochopí, že není jen povrchní, i když se to někdy může zdát, ale že se projeví i větší hloubka a Eva bude hrdinka. A to se mi taky líbí, že má vývoj.
Zmínila jste, že má některé vlastnosti, které vy nemáte. Co spontánnost?
Zrovna ta spontánnost je mi blízká. Spontánností jsem docela vyhlášená.
Takže když vás něco napadne, jdete do toho po hlavě, aniž byste si to promyslela?
Já jsem sice dost přemýšlivý typ, ale taky intuitivní. Když mi tedy intuice řekne, že mám něco udělat teď hned, spontánně ji poslechnu a většinou to dopadne moc dobře.
Mimochodem, v čem je natáčení dobového seriálu jedinečné? Kostýmy, kulisy…
Už to, že je to zasazené do jiné doby, tak je to jedinečné. Najednou se ocitnete v úplně jiném prostředí, které není v dnešní době obvyklé. Je to nádherná zkušenost a mimo jiné mám ráda estetiku první republiky. Je mi to velmi blízké. Mám ráda kostýmy a je úžasné si je všechny ohmatat, obléknout a stát se těmi postavami, které vytváříme.
Prodavačky módy Marta Dancingerová a Beáta Kaňoková v seriálu Zlatá labuť.
K historii máte blízko, jako malá jste chtěla být spisovatelka a toužila se dokonce podobat Boženě Němcové. V čem vás tak fascinovala?
Přitahovalo mě asi to, že byla ženou v mužské společnosti, která něco ve svém oboru dokázala. To nebylo obvyklé. Přišla mi jako velice silná žena a cítila jsem k ní velký obdiv. Myslím, že už tehdy jsem chápala tu důležitost, a to mi přišlo fascinující. Když jsem byla s babičkou a dědou v Babiččině údolí, kde se odehrávala celá Babička, a viděla jsem tam spoustu dobových materiálů i to, jak vypadala, tak nějak jsem cítila, že k ní mám blízko. To je asi taky nějaká intuice, že k něčemu nebo někomu tíhnete.
Po gymnáziu jste zamířila na Slezskou univerzitu, kde jste vystudovala kulturní dramaturgii. Proč ne herectví?
Asi to souviselo s tím, že jsem do toho rozhodnutí potřebovala dozrát. Kroužila jsem kolem herectví ale dlouho a lidé mi pořád říkali, že budu herečka. Dlouho jsem se tomu bránila a asi jsem si nevěřila, že bych to mohla dokázat. Tak jsem hledala jiné obory, které by mě zajímaly. Nějakou dobu trvalo, než jsem si řekla, že bych to mohla minimálně zkusit.
Přitom jako malá holka jste se sestrou a sestřenicemi hrávala o prázdninách divadlo. Vzpomínáte na to?
Vzpomínám. Hrály jsme hlavně pohádky a byla to taková zábava na chalupě, kde jsme trávili skoro celé léto. Něco jsme vytvořily, pak jsme to předvedly rodičům, prarodičům a vybíraly jsme za to vstupné. Mohli nám hodit do kasičky, co chtěli, a my si pak mohly koupit zmrzku.
Kulturní dramaturgie, kterou jste vystudovala, je tak trochu osamělý obor, potřebujete ke svému životu další lidi?
To jsou asi takové dvě polohy, které se ve mně perou. Miluji lidi, miluji společnost, mám spousty kamarádů a nabíjí mě to. Potřebuji, aby mi někdo naslouchal a já ráda naslouchám zase jim. Ale zároveň mám chvíle, kdy hrozně moc potřebuji být sama se sebou. Je to takové očistné, takže mám nutkání někam sama odjet, vyčistit si hlavu a prostě být někde, kde není vůbec nikdo.
Daří se vám to i teď, když máte malou dceru, občas někam zmizet?
Daří, a fakt to vyhledávám, protože je to hodně důležité pro mě i pro lidi, kteří žijí kolem mě a přicházejí se mnou do styku. Samota je fajn, doporučuji to každému. Člověk si utřídí myšlenky, což se v každodenním shonu moc nedaří. A já mám ráda takové samoty, kde není internet, elektřina a kde člověk splyne s přírodou.
Na DAMU jste přišla až ve 24 letech, takže jste věkově trochu vyčnívala. Byla to výhoda, nebo naopak?
Výhodou určitě bylo, že jsem ještě před herectvím vystudovala tu dramaturgii, kterou jsem studovala, s nimi dokážu diskutovat a dokážu myslím hodně nabízet. A taky to mám ráda, hrabat se v textu a přicházet na nějaké nové věci. Někdy to vezmou, někdy to nevezmou, ale to je úplně v pořádku. Dramaturgii beru jako výhodu, umím číst mezi řádky, umím hledat současná témata, a když o to někdo stojí, můžeme o tom na nějaké úrovni diskutovat.
Beáta Kaňoková v současné době září v seriálu Zlatá labuť
V seriálu Pan profesor jste hrála učitelku českého jazyka a literatury. Když vás fascinuje Božena Němcová, češtinu jste asi měla ve škole ráda.
Moc. Od první třídy. Možná i díky babičce, která češtinu učila. Takže v tom jsem expert. A babička to ve mně neustále prohlubovala.
Nutila vás číst?
To nikdy nemusela, ale uměla hezky o knížkách vyprávět. Takže jsem si je chtěla potom sama přečíst.
Prý čtete i mezi pauzami při natáčení. Co nejraději?
Mám ráda všechny knihy, které se zabývají obyčejnými chvílemi v lidském životě. Například Petru Soukupovou. Lehčí žánry nemusím, mám ráda, když je v knihách něco navíc. Aktuálně čtu Proč jsme tak naštvané od Šárky Homfray, a to je pro mě naprosto přelomová knížka. Také mám ráda poezii.
Poezie zrovna moc nefrčí, mezi mladými už vůbec.
Mám ráda Skácela, k tomu se vracím ráda a vždy tam najdu něco nového. Můj nejoblíbenější autor je Jan Těsnohlídek mladší, od něj mám skoro všechny knížky. Je škoda, že poezii moc lidi nečtou. Musí být někdo, kdo vám pomůže si k poezii vztah vytvořit, kdo vám ukáže něco, co je vám blízké. K tomu by měli být učitelé ve školách a měli by se pokusit nacítit na žáky a studenty a ukázat jim různé směry, způsoby, jak poezii dělat. Věřím, že každý by si tam něco našel, co je mu blízké.
Jak jste na tom se sci-fi? Hrála jste ve filmu Běžná selhání, kde jsou sci-fi prvky.
Sci-fi moc nevyhledávám, ale zároveň mám pocit, že i ve sci-fi nebo fantasy se dají krásně rozpracovat třeba sociální témata, která jsou aktuální. Mám ráda třeba sérii Black Mirror, tam se opravdu řeší aktuální věci.
Ve snímku Běžná selhání hrajete Silvu, která prožívá krizi mateřství. Dokážete pochopit, že i mámám někdy dojde dech a zažívají vyhoření?
Tak to dokážu pochopit. Určitě mezi ně patřím a neznám vlastně žádnou maminku, která by neprocházela nějakou krizí nebo o sobě nepochybovala. Mám pocit, že naopak, jak jsou matky citlivé, jak jsou na ně kladeny různé nároky, tak o sobě úplně nejvíc pochybují. A je to smutné, protože si myslím, že jsou nejsilnější a vůbec by o sobě neměly pochybovat. Podle mě dělají pro společnost nejvíc, co můžou.
Dá se ubránit v mateřství vyhoření? Co pomáhá vám, útěk do samoty?
Může to být jedna z věcí, která pomůže. Maminky by taky měly být někdy samy sebou, aby nezapomněly, kým jsou. Ale zároveň si myslím, že by se měla ve společnosti změnit nějaká nastavení, aby nebyly pořád tak hodnocené a nemusely se cítit pod palbou kritiky a cítily se svobodnější. To je podle mě zásadní.
Běžná selhání je příběh žen, které spojí katastrofa, která je vlastně nakopne, aby řešily svůj život. Potřebujeme v životě taková nakopnutí?
Někdy, když už člověk zabředává v nějakém problému, pohybuje se ve stereotypu a nedokáže z něj vystoupit, tak někdy vnější změna pomůže, aby se minimálně zastavil a zamyslel se. Takže ano, myslím, že někdy potřebujeme ne zrovna facky, ale vnější nakopnutí.
Byla tím nakopnutím třeba pandemie koronaviru? Po třech letech to vypadá, že nic takového neexistovalo. Život jde dál.
Na začátku pandemie jsem si myslela, že to tak bude, že bude mít větší dopad na to, jak budou lidé přemýšlet. Ale mám pocit, že jsme se zase hrozně rychle vrátili zpátky a jako bychom zapomněli na ty pravé hodnoty.
Možná je to ale přirozené, zapomínat na špatné věci.
To je asi správně zařízené, aby se člověk nezbláznil z toho, že zažil nějakou nepříjemnost, a snaží se to vytěsnit. Ale když se z toho neponaučí, aby třeba neopakoval stejné chyby, tak to už chce i nějakou empatii. Mám pocit, že ohledně pandemie ponaučení nepřišlo. Měli jsme příležitost, ale promarnili jsme ji, a to je škoda.
Vrátím se k Boženě Němcové, která psala i pohádky. Čtete pohádky dceři?
Ano, každý večer. Je to taková chvíle, kterou si užíváme. Taky ráda vzpomínám, když nám rodiče četli pohádky. Na ty chvíle, kdy se rozsvítila lampička, lehli jsme si do postele a četli. Dělám to taky a dodržuji to.
Zmínila jste lampičku. Jsou rituály v rodině důležité? Že bychom bez nich byli v životě ztracení?
Rituály jsou takové pevné body v životě a vlastně i naše vzpomínky na dětství jsou naplněné rituály. Ať jsou to Vánoce, Velikonoce, narozeniny, drakiády, sezonní rituály nebo rozsvěcení lampičky. Třeba jsem si vzpomněla, jak mi babička nahřívala pyžamko, tak jsem to taky začala dělat a dcera to miluje. Jsou to takové drobnosti, ale myslím, že na to dcera bude jednou vzpomínat.
Mluvíte o dětství, vyrůstala jste na vesnici. Nestýská se vám?
Byly to nádherné roky. Moje dětství bylo krásné, přeplněné dobrodružstvím. Rodiče nám se sestrou dávali hodně svobody, nabízeli nám hodně aktivit a bylo na nás, jestli se rozhodneme, zda chceme něco prohlubovat. Chodila jsem do malotřídky, kde nás bylo asi čtyřicet, a neměla jsem pocit, že se učím, protože učení probíhalo hrou. Vesnice je pro mě meta, ke které bych se chtěla možná později přiblížit. Asi i proto tíhnu k samotě.
Snažíte se, aby dcera zažívala totéž?
Určitě jí dávám v nějakém základním nastavení hodně svobody. Nabízím jí hodně aktivit a ráda ji podporuji. Nejsem úplný pedant, který by na něčem trval, když ji to bavit nebude. Ale výchova je jiná, vyrůstá ve městě a člověk se tomu musí přizpůsobit. Taky mám jiné povolání, než měli moji rodiče, a jsem ráda, že dcera vidí, co dělám, a že toho může být součástí. Chodí se mnou i do divadla a přibírám ji do svého života, aby nasávala i drobnosti, že mě moje práce baví. To je důležitý aspekt, aby i ji jednou práce bavila a aby ji naplňovala. Učím ji hlavně to, aby měla ze života radost. A zatím to tak má.
Vracíte se ke svým moravským kořenům?
Mám tam rodinu, a když to jde, vracím se. Snažíme se udržovat rodinné tradice, a to mám také ráda. Vědět, kam člověk patří.
