Můžeme se hned na začátku pobavit o vaší rodině?
Klidně se ptejte. Nedělá mi problém vyhnout se otázkám, které se mi nelíbí, takže do toho. A já vám buď řeknu, že na to vám neodpovím, nebo má odpověď bude nesmírně dlouhá a naprosto nicneříkající.
Vaši rodiče byli na Británii dost politicky vyhranění. Jaké bylo vaše dětství?
No ano, naše šílená komunistická rodina. Mluvit o ní, když přijedete do východní Evropy, je vlastně docela zábavné. Mí rodiče byli váleční komunisti. Stali se komunisty těsně před druhou světovou válkou, ale v podstatě byli spíš antifašisti než komunisti. Bylo hodně zvláštní vyrůstat v takzvané stranické rodině, protože STRANA byla všudypřítomná. Moje matka byla asi taková komunistka, jako jsou ve Španělsku takové ty staré vrásčité dámy katoličky. Nebylo to nijak intelektuální. Jen dobro – zlo, černá – bílá. Můj otec byl oproti tomu intelektuál. Byl ekonom samouk. Pocházel z velmi chudé části Londýna, říkával, že neměli ani na boty. Ale tomu moc nevěřím. Je pravda, že byl velmi, ale velmi chudý. Sám se vzdělával ve veřejné knihovně, byl nesmírně chytrý, já jsem po něm nepodědil ani polovinu. Takže pro něj to bylo intelektuální cvičení. A taky cesta z chudoby. Cesta z intelektuálního ghetta.
Řeky Londýna
Jméno Aaronovitch zní židovsky, nepletu se?
Otcovi rodiče byli Židé. Do Británie přišli v 19. století z Litvy a byli hodně konzervativní. Nezajímali se o nic jiného než o svou komunitu. Otec se odtud chtěl osvobodit. On chtěl dělat něco jiného. A vybral si komunismus. Takže vyrůstáte s určitým názorovým vybavením, které je dnes módní. Ale když jsem byl malý, nebylo to tak. Třeba rasová nebo sexuální rovnost. Můj bratr říká, že vyrůstat v takové rodině je, jako byste byl vůči všem ostatním a celému světu vyosený o devadesát stupňů. Matka se třeba dívala na televizi a herci jí byli sympatičtí podle toho, jak se názorově vyhranili v roce 1956 a podobně. A zůstala komunistkou až do své smrti. Naproti tomu z otce se tak nějak plíživě stal sociální demokrat, což pro něj bylo výhodné, protože získal profesuru na univerzitě.
Dočetla jsem se, že máte čtyři sourozence.
Jeden můj bratr je herec, druhý je sloupkař, nebo vlastně byl. A moje sestry…
Vidíte, o nich se toho v médiích moc nedozvíme…
Ano, moje dvě sestry mají jinou matku. Jednu sestru jsem nikdy neviděl. Byla bankéřkou a odjela za prací do Švýcarska. Znám ji jen z otcova vyprávění. S druhou sestrou jsem vyrůstal. Teď během covidu se přestěhovali na Kypr, kde má její manžel rodinu. Jo, my jsme takoví. Ona si vzala kyperského Řeka, můj bratr David Welšanku, druhý bratr zase Skotku a já si vzal černošku původem ze Sierra Leone. My si neradi bereme lidi z okolí.
Nejodlehlejší stanice
Když už jsme u vaší bývalé ženy…
To je výhoda Londýna. Nikdy nevíte, na koho narazíte. Takový Bath tedy multikulturní rozhodně není. A ani Wales se zrovna neproslavil svou mezinárodní kuchyní.
Vraťme se na chvíli k vaší matce. Jaký jste měli vztah?
Byla Angličanka. Ta pravá anglická matka. Byl jsem nejmladší dítě v početné rodině, to už vás rodiče moc neřeší a nic vám neříkají. Řeknou prvnímu, druhému a než se dostanou k vám, myslí si, že už vám to řekli. Takže jsme třeba šli na návštěvu k strýčkovi Jimovi. Kdo je strejda Jim, ptám se. No víš přece, strejda Jim! Ne, nevím, nikdy jsem ho neviděl…
Měla na vás velký vliv?
To je těžká otázka. Rodiče na vás mají vždycky vliv. Ať chcete nebo ne.
Jaká byla?
Nejlíp si ji představíte, když vám řeknu, že celý život tvrdila, že nerozumí ironii. Ale my s bratrem si myslíme, že byla možná dokonce až sarkastická. Pořád. Nikdy se nám to nepodařilo prokázat. To ji vystihuje. Za války byla u letectva. Řídila náklaďák a vypouštěla vojenské balony. Měla velmi vyvinutý smysl pro spravedlnost a zároveň byla plnokrevná Angličanka. Matka byla úžasná kuchařka. Anglická kuchyně není ve světě zrovna proslavená, ale ona uměla uvařit tak, že jste byli v sedmém nebi. Její rodina byla středostavovská, ale přestávalo se jim dařit. A když se seznámila s otcem, jemu se naopak dařit začalo. Jen tak mimochodem, byla jeho třetí manželkou.
Jak se rodiče poznali?
Poznali se na večírku. Tehdy se i v naší progresivní rodině o domácnost starala žena. Takže matka uklízela po otci, odklízela nás děti, abychom otce nerušili při práci a podobně. A to ji vzhledem k jejím válečným zkušenostem moc nenaplňovalo. Neměli jsme nikdy moc peněz, ale intelektuálně jsme na tom byli vždycky nadprůměrně. Když jsem chodil do školy, měly děti z dělnických rodin vždycky víc peněz než já. Ale já jsem zase mnohem víc četl.
Prokleté domovy
Takže jste i díky výchově a rodině dostal dobrý základ být spisovatel. Navíc erudovaně píšete o různých etnikách, která žijí v Londýně. V porovnání s tím vším je tady v Česku docela nuda…
To mně nepřijde. V Praze je spousta zajímavých míst. Máte tu úžasnou vietnamskou komunitu, která, dokud to bylo výhodné, předstírala, že je čínská… A pak se z čínských restaurací přes noc staly vietnamské. V Londýně tak dobrou vietnamskou kuchyni nenajdete. A máte tu dost památek UNESCO. Pár jsem jich už viděl, můj nakladatel mě tam vzal. A taky na klobásy a knedlíky, ty mi vážně chutnají.
Když už jsme u toho, cestujete rád, nebo je to otrava?
Nesnáším cestování, ale když už jsem na místě, pak se mi tam většinou líbí. Musím říct, že když si teď můžu dovolit létat první třídou, je to o dost lepší. I hotely jsou lepší. Čím víc cestujete a spíte po hotelech, tím zkresleněji je vidíte. Nikdy tam netrávíte dovolenou, vždy jste tam jen pár dní. Nezajímá vás wellness ani bazén. Chcete pohodlnou postel, stůl a židli. Většinou se mi spí dobře. Možná to bude tím, jak mě zdejší nakladatel tahá po výletech a já jsem pak k smrti vyčerpaný. A pak teda taky potřebujete wifi a pořádnou sprchu. Snídaně je mi jedno, na té až tak nezáleží. Důležitější je pro mě, jak daleko je hotel od nádraží. Když máte v jednom dni zastávku ve dvou městech, čím blíž je z hotelu na nádraží, tím déle můžete spát.
A kde se vám cestuje nejlépe?
Nejjednodušší je to v Německu. Mají prostorné vlaky. A jezdí všude. I do malého města tam dojedete vlakem. Ale jako v Česku i v Německu si na vlaky všichni stěžují. Já zatím nemůžu mluvit z vlastní zkušenosti, po Česku jsem toho sám ještě moc nenacestoval. Zůstávám buď v Praze, nebo jedeme autem.
Řeky Londýna
Předpokládala bych, že vás všude, i v Německu, vozí autem…
Ne, jezdím vlakem. Je to rychlejší. No vážně! Většina knižních akcí se odehrává v centru, kde bývají nádraží, kam pohodlně dojedete vlakem. Všimnul jsem si, že si tady na osobní dopravě dost zakládáte. A přitom ta vaše dálnice je tak titěrná, zatáčky na ní tak děsivě ostré, a ten provoz! Já vlastně o D1 tady u vás plánuju napsat román.
Takže nejdřív máte nápad a pak k němu hledáte místo, nebo je to obráceně?
Tak i tak. Někdy přijde jako první nápad, jindy se mi zalíbí místo. A někdy se sejde obojí. Když se vrátím k tomu nápadu psát o D1, o prokleté dálnici. Viděl jsem fotku, jak po té dálnici jedou tanky. A v hlavě hned „přízračný tank“! Nevím proč zrovna přízračný tank. Teď mám hrubý obrys. Vím, že se děj bude odehrávat v roce 1968, ale vrátí se až do období husitství. Než se pustím do vlastního psaní, strávím tady v Česku poměrně dost času a budu nutit svého nakladatele, aby mě po D1 vozil tam a zpátky. To se mu nebude líbit. A dobře mu tak! Nějaký čas pobudu i v Brně, kde se děj bude částečně odehrávat.
Řeky Londýna
V Brně? Proč právě tam?
Hlavně proto, že se nad ním každý ofrňuje. A všechno se odehrává v Praze. Takže chci něco, co nemá každý. A přitom je to úžasné město. Ty příběhy o něm jsou vážně zajímavé. Takže si to tam chci projít a poznat to tam. Hlavní část příběhu ale zasadím jinam. Chci, aby 1. května pronásledoval Peter Grant (postava z Aaronovitchových knih, pozn. aut.) někoho z Petřína směrem dolů. Bude zakopávat o všechny ty milenecké páry. Představte si to. Ten kopec je dost příkrý, jak se z něj rozběhnete, není cesty zpět. Takže někdo se snaží Peterovi utéct a on jako pravý Angličan se omlouvá všem okolo „och, omlouvám se, promiňte, je mi to moc líto…“ Nevím proč.
Neumím si moc představit, jak k vám ty obrazy přicházejí…
My spisovatelé si vlastně nevymýšlíme, my to nemůžeme zastavit. Někam přijdu a napadne mě „autonehoda…“, ale vůbec to nechci, potřebuju se zrovna soustředit na něco jiného. Proto se s námi tak špatně žije. Sedíte s ostatními u stolu u snídaně, ale vlastně tam vůbec nejste. Pro spisovatele to těžké není. Nikoho k tomu nepotřebujete, pokud tedy nemáte nutkavou potřebu být ve společnosti. Hodiny a hodiny sedíte, píšete nebo shromažďujete a studujete materiál. Těžké to mají partneři. V minulosti vám partnerka bez řečí poskytla veškerý servis. Dnes to tak není.
Jaký jste spisovatel?
Píšu pravidelně nepravidelnou rychlostí. Je to jako na kole. Funíte do kopce, řítíte se z kopce, kocháte se po rovině. A nikdy nevíte, co na vás čeká za rohem.
Co u vás převládá?
Rád bych jel převážně z kopce, ale víte jak, prostě to tak není.
Jste rozený čtenář?
Asi ne, ale vlastně nevím. Nemám, s kým to porovnat. Můj syn je vášnivý čtenář. Ve dvanácti už měl přečtené všechny pořádné viktorián ské autory, které jsem já nikdy neměl v ruce. Vystudoval anglickou literaturu. Dost se mi směje a říká, ať mu nemluvím o literatuře. Ale četl jsem. Vyrostl jsem mezi knihami, byly přirozenou součástí mého života. Až třeba do devíti jsem neměl vyhraněný vkus. Pak jsem si přečetl Star Rangers od americké autorky Andre Norton, psala pod mužským pseudonymem, jak bylo u autorek sci-fi v té době běžné. A bylo vymalováno. Pak jsem četl třeba dvě tři knihy denně. Bylo mi jedno, jestli je to dobré, nebo ne. Prostě jsem četl a nechtěl jsem přestat.
A dnes?
Poslouchám audioknihy, protože to můžu dělat za chůze, ve vlaku. Jedete vlakem, já neřídím, pozorujete krajinu a posloucháte audioknihu, hlavně detektivky, pak sci-fi, fantasy a hodně literatury faktu kvůli psaní.
Zamýšlel jste se někdy, proč nepíšete právě literaturu faktu, ale beletrii?
Nikdy mě nenapadlo psát nic jiného. Literatura faktu je mnohem náročnější. Ale rád si ji přečtu nebo poslechnu. A vlastně se mi to dost líbí, když je práce dobře napsaná.
Byl jste scenárista, pak knihkupec a nakonec spisovatel.
Ono je to složitější. Měl jsem velké štěstí. Nikdy jsem nestudoval na vysoké. Náhodou jsem se dostal ke scenáristice a tu jsem dělal tři čtyři roky. A pak mi ujel vlak, jak se tak říká. A jak z toho vlaku jednou vystoupíte, je těžké se do něj zase dostat. Snažil jsem se o to poměrně dlouho. Dělal jsem věci, co se tvářily jako práce scenáristy, chodil jsem na schůzky, psal pracovní verze scénářů, ale nedostával jsem za to zaplaceno. Nakonec jsem si uvědomil, že už se jako scenárista nikdy neprosadím. Tak jsem se rozhodl psát prózu. Mezitím jsem pracoval v knihkupectví, abych se nějak uživil.
Falešná hodnota
Co vám scenáristika dala?
Dala mi cit pro strukturu. Ve scénáři je struktura to nejdůležitější. Dialogy vycizelujete nakonec. Ale scénář je vlastně návrh, recept, který jiní uvádějí v život. A já prostě instinktivně udělám dobrou stavbu. Což většina začínajících autorů neumí. To je většinou jejich hlavní problém a musí se to naučit. Já jsem se o tohle nemusel starat, už jsem věděl, jak na to. Musel jsem se naučit jiné věci, a nebylo to zrovna lehké.
A pak jste začal psát Řeky Londýna. Jak vás napadlo psát o bohyních a bozích řek?
Napadl mě myšlenkový experiment. Kdyby byly Bradavice státní škola, asi byste jako společníka nedostali sovu. Byl by vám přidělený sociální pracovník. A já jsem si ji představil jako impozantní Nigerijku. Jenže pro fantasy příběh je to docela nuda. Původně to byla bohyně malého potoka v Nigérii. Ale odešla do Londýna, kde zjistila, že Temži nikdo neobývá. Toho využila, obsadila ji a stala se z ní bohyně řeky Temže. Když jsem ten příběh začal psát, vložil jsem ji do něj a ona tam prostě patří. A jakmile ji tam jednou máte, uvědomíte si, že lidi moc netuší, že Temže má spoustu přítoků. Z těch jsem udělal její dcery. Takže najednou máte klan nigerijských žen a dívek různého věku. Vy se na ty řeky díváte, na to, co představují, a začnete jim vytvářet osobnost. Tak třeba Leeds je tradičně ta prostřední. Protéká Hampstead Heath a má doma televizi. Má to svou vnitřní logiku. A kdybyste šli proti proudu, budou v řekách bohové. Ale nezamýšlel jsem to rozdělit na ženské a mužské. Jen jsem sledoval logiku vyprávění. Ten zbytek jaksi přijde časem sám, jak píšete dál.
I teď vypadáte, že vás to dost bavilo…
Bavil jsem se u toho náramně. Kdo je tohle a tamto, jaká asi je. Na jednu stranu jsou to Nigerijky, na druhou bohyně. Neprožívají to, co normální Nigerijky, které vyrůstají v Londýně. Žádný rasismus ani sexistické poznámky. Když jdou po ulici, na semaforu jim automaticky naskakuje zelená. Vědí, k čemu ten zelený mužíček slouží, ale vlastně vůbec nechápou, jak funguje. Nebo když přijdou do baru, nikdy si samy nekupují pití. Nastoupí do přecpaného metra a těhotná žena jim uvolní místo. Vedou takto privilegovaný život. Vypadají jako normální lidé, ale jsou to bohyně. A zároveň dospívají, hádají se se svými rodiči, se sestrami. Mají podobné vztahy se svými matkami a sestrami jako většina Nigerijek. Nikdo se tak dobře nehádá jako rodiny ze západní Afriky. A vždycky je někdo, s kým se zrovna nemluví.
Na závěr se musím zeptat na něco typicky britského. Korunovace. Královská rodina. V Británii všudypřítomná. Jak ji vnímáte?
Tady vás hodně zklamu. Nejsem roajalista. A jsem anti-republikán. Republikánům nevěřím. Podobně nevěřím nacionalistům. Nevěřím nikomu. Chtějí zrušit monarchii. Co z toho budu mít já? Myslím, že v případě voleného prezidenta by mě to spíš znevýhodnilo. Královská rodina je náš kulturní symbol. A lapač na turisty. A někdo musí vítat všechny ty příšerné cizí politiky. Jinak mě vůbec nezajímá, co dělají. Žijí stejné zpackané životy jako my ostatní. V den, kdy zemřela královna, jsem shodou okolností sedl do letadla a nevrátil jsem se, dokud nebyla pohřbená. A byl jsem tomu rád. Myslím si, že král Karel je na ten džob ta správná osoba. Vždycky se zasazoval o životní prostředí, o práci s mládeží, je oblíbenější, než byl kdy v minulosti. Všichni mluví o ostatních z královské rodiny, protože je to drama, ale když se nad tím zamyslíte, na trůně nechcete dramatickou postavu. Chcete mít pocit, že kdybyste ho potkali v supermarketu, pozdraví vás, optá se vás na zdraví a že on se má parádně. Neměli bychom je zrušit, ale spíš zmodernizovat.
Vypršel nám čas. Děkuju vám za rozhovor, snad jste se u něj moc nenudil.
Ale vůbec ne. Tohle byl úplně jiný rozhovor než obvykle. Většinou moje rodina nikoho naprosto nezajímá, jde jim o vesmírné lodě a tak. Takže to vlastně bylo fajn. Díky!
BEN AARONOVITCH (1964)
- Anglický scenárista a spisovatel
- Narodil se a vyrostl v Londýně.
- Psal například scénáře pro proslulý anglický seriál Doctor Who a další TV a filmové pořady. V době tvůrčí krize pracoval v knihkupectví a pak začal psát městskou fantasy literaturu. Na kontě má více než 11 knih včetně série románů Řeky Londýna.
- Získal například cenu britské Akademie sci-fi, fantasy a hororu.
Zdroj: časopis Vlasta
Autor: EVA HALBICHOVÁ
