Už deset let žijete ve státě New Jersey nedaleko New Yorku, kam jste se přestěhovala za svým mužem…
Moje cesta do Ameriky ale začala už dříve. Dva roky jsem pracovala přímo na Manhattanu pro mateřskou společnost mého českého zaměstnavatele. Nesmírně tvrdě jsem pracovala, abych si tam jako jediná ze střední Evropy vydobyla nějaké postavení. Byla jsem pod obrovským tlakem, abych se obhájila. A tehdy začaly mé první kolapsy z vyčerpání. Životní tempo v New Yorku je neskutečně rychlé, hodně jsem pracovně cestovala a trpěla častými časovými posuny… Pak jsem se vrátila do Prahy a po třech letech jsem se stěhovala znovu zpátky, už za svým manželem.
Byly ty dva roky na Manhattanu prvním varováním před tím, co následovalo?
Už tehdy jsem to přestávala fyzicky zvládat. Na konci pobytu jsem si psala do deníku, že už nechci být tak unavená, že už to musí skončit. Jenže po návratu domů se tlak ještě zvýšil, když přišla finanční krize v roce 2008 a mě navíc povýšili na ředitelku s extrémní odpovědností. Začalo se mi stávat, že jsem si kvůli vyčerpání musela jít během dne lehnout na zem, na záchod pro invalidy. Měla jsem velké bolesti na hrudi, potíže s dýcháním. Ale tehdy se u nás o vyhoření tolik nemluvilo, takže jsem se s tím nikomu nesvěřila.
Vy jste se nakonec před vyhořením a fyzickým zhroucením zachránila za minutu dvanáct.
Myslím, že se mi to nestalo díky cvičení taj-či, které mě v té době drželo těsně nad vodou. Dávalo mi naději a začalo mě spojovat samu se sebou. Z práce jsem ale dokázala odejít až tři a půl roku po tom zoufalém zápise v deníku. A zpětně můžu říct, že mi trvalo sedm let, než jsem se dostala do zdravé rovnováhy. Proto bych chtěla hlavně mladým ženám předat svou zkušenost – je důležité si uvědomit, že jim energie může najednou dojít. Už na vysoké škole jsou na ně kladené vysoké nároky, mnohé při studiu pracují. Když se pak rozhodnou založit rodinu, jejich tělo nemusí být na takovou zátěž připravené.
Máte s tím osobní zkušenost?
Rok a půl po odchodu z práce jsem otěhotněla, ale o dítě jsem přišla. Od mládí jsem byla stále v zátěži, což si absolutně neuvědomíte. Přetěžovala jsem se od vysoké, kde jsem pracovala jako dobrovolnice skoro na plný úvazek. Když tělo soustavně a systematicky přetěžujete patnáct let, tak za pár měsíců ztracenou energii nedočerpáte.
Děti jste už potom neměla?
Ne. Ale řízením osudu jsem vyvdala dva úžasné syny, dnes už třicátníky. Díky manželovi ten pocit rodiny mám. Po dětech jsem celý život toužila, a tak přijmout, že nemám vlastní děti a že proto nejsem méněcenná – to byla obrovská výzva, kterou jsem musela během let nějak zpracovat. A také to byla velká škola života, která mi umožnila napsat Návrat domů. Není to vůbec jednoduché. Musela jsem si hodně hluboko sáhnout do nitra, abych tam našla místo, kde se cítím dobrá taková, jaká jsem. Dnes už se dokážu radovat, když vidím ženy s malými dětmi. Nesrovnávám se s nimi.
Byla to pro vás dlouhá cesta?
Cesta k přijetí, že i bez dětí můžu žít šťastný a plnohodnotný život, je velmi individuální, a proto různě dlouhá. Já jsem otěhotněla v necelých 39 letech. Obě mé gynekoložky, česká i americká, říkaly, že jsem ukázkový příklad zdravé ženy. Proto jsme s manželem dlouho doufali, že se to znovu povede… Jako koučka pracuju i s ženami, které ani po čtyřicítce nemají děti. Pokud změní nahlížení na svůj život, zjistí, že dokážou být šťastné i bez dětí.
Pořádáte pro ženy měsíční program, ale promiňte mi tu pochybnost, lze najít životní štěstí tak rychle?
Většině žen, které se programu účastní, přijde zpočátku 28 dní jako dlouhá doba. Denně se věnovat deset minut jen sobě – to jim připadá jako velký závazek. V přípravném týdnu je učím stanovit si vlastní záměr, co od toho konkrétně očekávají a jak se chtějí na konci programu cítit.
Výsledkem tedy je, že si jen ujasním, co a jak moc potřebuju ke štěstí?
Nikomu neslibuju, že si za 28 dní vyřeší třeba nefunkční manželství. Všechny ženy ale mají na konci více jasno v tom, co od života skutečně chtějí. Naučí se vystoupit z toho nekonečného závodu na autopilota a začnou svou každodennost prožívat radostněji. Jsme součástí přírody. Když se na ni dokáže žena napojit, má vyhráno. Uvolní se, začne se cítit bezpečněji a může najít osobní sílu. Ale je potřeba, aby nadále pokračovala i sama, třeba v třídění nepotřebných věcí.
Jak to myslíte?
V mnoha věcech, které máme doma, se zrcadlí určité limitující představy o nás samotných, aniž bychom si to uvědomovali. Necháváme si věci z dětství nebo mládí, kdy jsme nebyli úplně šťastní nebo se necítili milovaní. Pokud takové předměty stále máme, utvrzují nás v limitujících myšlenkových vzorcích, podle kterých dál žijeme.
Proto jste dnes při návštěvě rodičů třídila své písanky z první třídy?
Naše věci nás nějakým způsobem stále ovlivňují, i když nejsou v domě, kde žijeme. Pokud jste ve svém životě spokojená se vším, tak asi není nutné jet přes celou republiku k rodičům třídit krabice na půdu. Ale pokud se chcete cítit v něčem sebevědomější, tak vřele doporučuju se tam vydat a protřídit to. Speciálně žákovské knížky! Pokud jsou plné poznámek typu: „Zase neměla domácí úkol, za pět! Toto je pravý úhel?! Zopakuj si učivo!“ opravdu doporučuju je propustit ze svého života. Protože v nich jste stále školačkou, která není dost dobrá. Dává vám to smysl?
Dává, i když jsem o tom nikdy takto nepřemýšlela. Píšete o tom i ve své knize…
Psala jsem ji se záměrem dát do ní co nejpraktičtější věci, které mi předali moji učitelé – třeba Denise Linn a Robert Holden. Zkombinovala jsem je s mými osobními prožitky a také se zkušenostmi z práce s jinými ženami. Jsem vděčná, že se mnou sdílely své životní příběhy.
Mě zaujala jedna z referencí – že je to kniha poctivě odžitá.
Proto mi trvalo tak dlouho ji napsat! Když píšu o významu kuchyně či ložnice, to jsem se nenaučila z knih o feng-šuej. Sílu kuchyně jsem sama začala cítit poté, co jsem před lety vytřídila svou pražskou kuchyň. Až poté jsem začala vnímat, že je to srdce domova, kde je třeba cítit vřelost. Ložnice, nejintimnější prostor domu, je zase zrcadlo sebehodnoty. Kvalita povlečení, matrace, nočního prádla, dekorací, uspořádání šatní skříně – to vše nám ukazuje, jak vidíme samy sebe a co si v životě zasloužíme. Když začneme ložnici měnit, abychom se v ní cítily jako královny, které znají svoji hodnotu, může to zásadně změnit náš život.
Také vaše osobní zkušenost?
V pronajatém bytě jsem měla dlouho ložnici jako pro Popelku a taky jsem si tak připadala. Ohyzdný radiátor, škaredé tapety, místo nočního stolku židli, kterou tam nechal bývalý partner. Roky jsem byla sama a toužila po romantice, která se mi nedařila. Když jsem se pak narychlo přestěhovala poprvé do New Yorku, zařídila jsem si ložnici – poprvé v životě, ve svých 32 letech. Nádherná krémová postel, opravdický noční stolek, lampa se stínítkem. Byla malinká, přesto jsem se v ní cítila jako královna, která má život ve svých rukou. Díky té ložnici mi postupně narostla křídla.
Jak jste se v USA dostala k feng-šuej?
Když jsem se tam stěhovala podruhé, v posvatební euforii jsem si sbalila jen dva kufry s oblečením. Vůbec mě nenapadlo vzít si s sebou třeba rodinné fotky, milý obrázek, sošku. V manželově bytě, kde jsme začali bydlet, jsem se přestávala cítit dobře. Nebylo tam nic mého, ani žádný symbol našeho vztahu. On byl ve svém a na rozdíl ode mě v pohodě. V zoufalství jsem si v knihkupectví koupila knížku o feng-šuej. A pak mě napadlo si na jídelní stůl vystavit naši svatební fotografii. Do té doby jsem nikdy žádnou fotku v rámečku vystavenou neměla. Rozhodně netvrdím, že jediná fotka vyřeší všechny partnerské problémy, ale ta naše – jako symbol manželství – dokázala zlepšit situaci doma. Začali jsme znovu víc komunikovat a táhnout za jeden provaz. Manžel začal třeba třídit a zbavovat se věcí, které v bytě zůstávaly z jeho bývalých vztahů.
Bydlet podle feng-šuej znamená bydlet minimalisticky?
Může, ale nemusí. Praktikuju tzv. instinktivní feng-šuej, které respektuje všechna základní pravidla pohybu energie v prostoru. Ale nad nimi je skutečnost, že každý z nás někde hluboko uvnitř ví, jak se chce doma cítit. A každý si dokáže vytvořit takový příbytek, aby se v něm cítil co nejlíp. Jsou lidé, kteří potřebují doma minimum věcí, a vystavené hrnky po babičce by je zatěžovaly. Z pohledu čtyř elementů bych je nazvala vzdušnými typy. Pak jsou třeba zemité typy lidí, kteří výstavky potřebují a v bytě s minimem dekorací nebudou šťastní. V dnešní době jsou populární vzdušné minimalistické interiéry ve skandinávském stylu, ale ne každému sedí. Moje zkušenost je, že mnoho žen má v takových bytech s vysokými stropy a velkými okny bez záclon problém se uvolnit a skutečně relaxovat. A cítit se bezpečně, což je základní pravidlo feng-šuej.
Když přijdete k někomu domů, co vás jako poradkyni feng-šuej zajímá?
Budu chtít slyšet, jak se cítíte u vás v kuchyni či obývacím pokoji. Jestli se tam cítíte podporovaná – třeba ve zdraví a ve své profesi. Jestli vám váš byt dává energii, nebo vás naopak vyčerpává a v čem. Často mi ženy říkají, že je už unavuje nepořádek, všude roztahané hračky, když mají malé děti. Dobrý poradce feng-šuej má s klientem ideálně najít takové řešení, které zlepší proudění energie a zároveň je v souladu s jeho konkrétním vkusem a potřebami. Pokud nesnášíte žlutou a vázy a já vám jako autorita, kterou se rozhodnete poslechnout, řeknu, ať si dáte do předsíně vedle vstupu žlutou vázu, pokaždé když kolem ní projdete, prostě nebudete spokojeně jásat.
A co když mám žluté vázy ráda, ale můj muž z nich šílí?
To je docela těžká otázka. Uvedu jiný příklad: pokud žena touží po pokojových rostlinách a její partner je nesnáší a nechce se o nich ani bavit, pak je to pro mě věc dynamiky jejich vztahu a znamená to, že budeme v rámci feng-šuej pracovat i na posílení komunikace. Spousta mužů ale vnímá velmi pozitivně, když žena vnese do bytu nové prvky, kterými třeba zútulní ložnici. Mimochodem, Češi doma pokojové kytky obecně mají, ale Američané se už přírodě hodně vzdálili a spousta z nich má strach mít doma rostliny, že se o ně nebudou umět postarat.
Jaké jsou další rozdíly mezi českými a americkými domácnostmi?
Například americké byty často nemají předsíň, což pro nás může být až šokující. Američané se obvykle nezouvají ani neodkládají kabáty, když vstoupí domů. Tyhle věci končívají v ložnici, respektive šatně, která je na ni napojená. Přitom předsíň plní základní roli přechodu mezi vnějším a vnitřním světem. Americká společnost je nesmírně otevřená a tyto světy přesně neodděluje. V tom fungují české byty mnohem lépe – mají opravdový přechod do privátního prostoru, který nutně potřebujeme. Největší rozdíly jsou ale asi u ložnice. V Česku je často skladištěm toho, co se jinam jakoby nevejde – žehlicí prkno, kempovací potřeby, kolo… To by Američana nikdy nenapadlo! A jsme zpět u té sebehodnoty. Oni jsou více vychováváni a posilováni v individualitě. Raději by měli skladiště v obýváku bez ohledu na to, že ty věci uvidí návštěvy, než si zanášet ložnici. Mají daleko vyšší a robustnější postele s vysokým čelem a mnoha polštáři. Dospěla jsem k závěru, že v takových postelích, ložnicích a pak i v životě se cítíte víc sebevědomě.
A když srovnáte české a americké ženy? Četla jsem, že Češky jsou podle vás perlami.
České ženy jsou neuvěřitelně pracovité, manuálně zručné a naprostá většina z nich pracuje na plný úvazek. V Americe je třetina žen v domácnosti. Považuju za český a slovenský fenomén, že ženy tu přinášejí do rodiny finanční zdroje, pracují naplno a ještě k tomu skvěle pečují o domácnost. Perou, suší a žehlí prádlo… V amerických domácnostech se nežehlí. Mého muže by to ani nenapadlo – košile si nosí do čistírny, kde mu je i vyžehlí. Američanky ale daleko více taxikaří svým dětem, mnohdy až do maturity. Fenomén amerických rodin je, že rodiče často musí dobrovolničit přímo ve škole nebo sportovních kroužcích. I když maminka nikdy nehrála baseball, ve škole z ní udělají baseballovou koučku.
Jak to máte s domácími pracemi vy?
Celkem je zvládám a třeba žehlení mě vysloveně baví. Zato ruční práce nejsou moje parketa. Nemám trpělivost ani detailní preciznost, ale zaštupovat ponožku nebo přišít knoflík umím. Když jsem ho manželovi poprvé přišila, byl úplně unešený. Ve svém dospělém životě to viděl poprvé. Od současné americké ženy se to prostě neočekává. Když jsem chtěla umýt vchodové dveře před Vánoci, ptal se proč: „V životě jsem tu neviděl nikoho, kdo by to dělal!“ Ve srovnání s americkou kulturou jsem se začala vidět v jiném světle. Najednou vidíte, kolik se toho očekává od průměrné české ženy a že je to považované za samozřejmost, za kterou nikdo moc neděkuje.
BLANKA VUN KANNON (46)
BLANKA VUN KANNON (46)
• Pochází z Ostravy, žije v New Jersey.
• Vystudovala ekonomii na VŠB-TU v Ostravě.
• Pracovala v mezinárodní auditorské společnosti.
• V roce 2010 se přestěhovala do USA, kde se stala koučkou v metodě Soul Coaching a poradkyní feng-šuej. Pracuje hlavně se ženami.
• Loni jí vyšla první kniha Návrat domů.
• Tančí argentinské tango, ráda pozoruje ptáky v přírodě.
Článek vyšel v časopise Vlasta 19. 2. 2020.
