Nejčastěji se jí říká Královna. Královna Chantal. To podle slavné hry Šašek a Královna, kterou pro ni a pro sebe napsal její manžel Bolek Polívka. Chantal Poullain-Polívkovou podrobněji představovat nemusíme. Její klasicky krásnou tvář všichni známe nejen z filmu a divadla, ale také z novinových fotografií, na nichž jsou děti v postýlkách, lékaři i zdravotnická zařízení. Paní Chantal se už dva roky intenzivně věnuje nadaci, která nese její jméno: Archa Chantal.
Myslela jsem, že vaše „archa“, ochraňující nemocné děti, vyplula daleko dřív. To podle množství aktivit, které máte za sebou. Kolik nemocnic to vlastně bylo?
Začínali jsme v Prachaticích na dětské klinice a v dětském domově. V Prachaticích byla také naše nadace v červnu 1993 založena, protože jeden z impulzů vyšel právě odtud, od manželů Žákových, kteří vyzvali mladé umělce, aby darovali své obrázky a plastiky na výzdobu dětské nemocnice. Protože žijeme v Brně, ostatní zařízení jsou brněnská: jednotka intenzivní péče ve Fakultní nemocnici J. G. Mendela, centrum popálenin ve Fakultní nemocnici v Brně-Bohunicích, začínáme s humanizací dětského oddělení na klinice plastické chirurgie v Brně-Berkově.
Humanizace nemocničních zařízení je oficiální název vaší činnosti. Řekněte mi o ní neoficiálně...
Lékaři zachraňují malým pacientům zdraví, my chceme léčit jejich dušičku. Docela dobře se pamatuji, když jsem byla malá, jak jsem v nemocnici kladla sestřičkám jedinou otázku: Kdy přijde maminka a kdy už půjdu domů? Určitě se mnou souhlasíte, že i dospělý člověk při vyšetření v nemocnici náhle ztrácí jistotu. Strohé, neosobní prostředí, sterilní bílá barva, jiní lidé, neznámé vůně, prostě jiný svět. A co teprve malé dítě? Náhle bez rodičů, v cizí postýlce, bez hraček... Cílem naší nadace je všechno tohle změnit: zkrášlit dětská oddělení, dodat jim intimitu, do protikladu s vážnou situací, v níž nemocné dítě je, mu dopřát humor, pohodu, radost i krásu. Věřím, že situace se hodně lepší a několikrát jsem už v rozhovorech řekla, že naši lékaři jsou výborní, ale mají jiné starosti. Proto se narodila Archa Chantal.
Jak vnímá váš pětiletý syn existenci nadace?
Velmi silně! Pokud to jde, je se mnou. Pravidelně samozřejmě na Den dětí. Sám vybírá bonbony, hračky... Byl to vlastně on, kdo mému nejasnému plánu, udělat něco pro děti, dal přesné obrysy. Po návratu z Francie jsme jednou přišli do nemocnice a najednou slyším udivenou otázku: A kde tady mají obrázky a hračky? V tu chvíli mi to „secvaklo“ a já si řekla: Chantalko, musíš se hýbat! Zatím nemají, ale budou mít!
Co vašim snahám říká vaše francouzská rodina?
Vědí, že mým znamením je Lvice. A ta jde „za kořistí“ přímo, bez oklik, jakmile se jednou rozhodne, nic ji nezastaví.
Prozraďte mi, jak se do vašich hereckých a nadačních povinností vejdou ještě automobilové závody?
Musejí se vejít, protože jakmile vyhraju, nebo aspoň získám dobré umístění, mám příspěvek pro nadaci. Jezdím za tým C. H. V. Total Motors, jsou tam kamarádi z firmy KRYJ-COS a realitní kanceláře VAKO, kteří také sponzorují nadaci. Teď mám radost, že na projektu pro dětskou nemocnici v Mostě s námi bude spolupracovat Matěj Forman. Viděla jsem jeho výtvarná díla v pražské nemocnici v Motole a jsou fantastická!
Říkáte naše nadace - kdo to vlastně je?
Jsme dvě ženy se vznešenými tituly: prezidentka Chantal Poullain-Polívková a ředitelka Simona Peková. Vlastníme jednu místnost a jeden telefon. Ale v budoucnu chceme počet zaměstnanců, nebo asi zase spíš zaměstnankyň, rozšířit. Plánujeme pobočku nadace v Praze a také v Košicích, kde mi na magistrátu ochotně vycházejí vstříc. Přišla jsem do země, která se jmenovala Československo, proto chci otevřít pobočku v Košicích... Starost o zdraví dětí nezná hranice, to je známá pravda.
Zdá se, že obklopit děti hračkami, knížkami, obrázky je teď váš dobrý motiv. Ale co váš syn, jste oba zaměstnaní, často pryč...
Když pendluji mezi Prahou a Brnem, anebo s Bolkem hrajeme, mám „chůvu“. Při odjezdu se Vladimírek zeptá: Co tam budeš dělat? Vysvětlím svůj program, on přemýšlí, přikyvuje a pak hned: A kdy se vrátíš, mami? Odpovím a za každou cenu dodržím slovo. Děti totiž máme my, dospělí, respektovat, jsou to osobnosti, a Vladimír je pro mě partner a osobnost, kterou velmi respektuji. Ostatně z dětství si pamatuji, jak náš malý harém, včetně babičky, netrpělivě vyhlížel maminku, která jako výtvarnice jezdila na výstavy. I když jsme přesně věděly, kdy se vrátí, měly jsme o ni strach. Takže já se snažím být maximálně přesná, a když Vladimírkovi slíbím, že ráno budu doma, vstanu třeba v pět hodin, a jakmile otevře oči, jsem tam.
Zdroj: vlasta.cz časopis Vlasta 1995