Herečka, spisovatelka, malířka i zpěvačka, k tomu předsedkyně Nadace Archa Chantal přišla do Česka za láskou a Češi si ji zamilovali.

Já vám chci moc pogratulovat k převzetí Řádu čestné legie, který vám nedávno předal francouzský velvyslanec. Nádherně vám poděkoval za váš přínos, co se česko-francouzkých vztahů týče. Ocenil i to, že jste odešla za láskou do země, která nebyla zrovna zemí zaslíbenou...

Pro mě celé předávání bylo krásné a velká čest. A chci srdečně poděkovat monsieur ambasador Alexis Dutertre za krásnou řeč. Určitě nežiju proto, aby mě někdo oceňoval, dělám věci, které mě baví a které chci dělat, ale nečekám za to nic. A o to víc mě právě toto překvapilo. Je ale pravda, že jsem Francii vždy reprezentovala, i když tu ještě byl komunismus. A ambasadoři mi pokaždé říkali, že první jméno spojené s Francií, které se Čechům vybaví, je Chantal Poullain.

Zdroj: Youtube

Při předávání jste byla obklopena svými nejbližšími. Je moc hezké, jak jste soudržní.

Je to tak, byl u toho Vladimír, Bolek, moje sestra a nejbližší přátelé. Samozřejmě jsem nemohla pozvat všechny kamarády, ale byl to krásný okamžik vidět ty moje blízké, jak jsou pyšní. A to mi dělá největší radost.

Skutečnost, že se vám na tu slávu nevešli všichni přátelé, znamená, že jste velmi bohatá, protože jich máte hodně.

Ano, mám v tomto ohledu štěstí. Lidí, kterých si vážím a které respektuji, mám poblíž spoustu. Nemusíme se vidět každý den nebo pravidelně, ale jsem šťastná, že je ve svém životě mám.

Vaši blízcí umí dát najevo, jak jsou na vás pyšní. To ukázali ostatně i v dokumentu Chantal Poullain Moje životní odyssea od George Agathonikiadise.

Máte pravdu. Dokument měl úspěch. Mluvili tam lidi, kteří mi jsou blízcí a kterých si opravdu vážím, Láďa Smozcek, Bolek, Vladimír, Tomáš Hanák, Magdalena Dietlová a další. Já to dopředu nevěděla a byla jsem moc zvědavá. Dojalo mě, co krásného o mně říkali. Ale já na sebe čumět nemůžu. Mám velký problém se vidět a slyšet.

K Bolkovi Polívkovi máte blízko i roky poté, co už nejste manželé, a mnohé to překvapuje. Většina lidí se hezky rozejít neumí a přáteli jich zůstává jen málo. Vám se to povedlo. A je patrné, že nemáte potřebu na sebe kydat špínu, vy často hledáte chybu i u sebe.

Ať se v životě stane cokoli, musíte se na vše dívat z obou stran. Zjistit, kde jste oba udělali chyby. Samozřejmě se děly věci na obou stranách. Já jsem ale především přesvědčená o jedné zásadní věci a to, že když je láska, nikdy se to nezmění. Když je opravdu silná láska. Na rozvod jsou vždycky dva. A pro mě bylo důležité a zásadní, aby to nepoznamenalo rodinu, děti nemají přece s rozchodem rodičů nic společného. Rodina je pro mě životní výhra a nejkrásnější je vidět, jak všechny děti v naší velké rodině jsou kamarádi a mají se rádi. Rodina je zázemí a my to musíme zachovat. Nic důležitějšího nemáme.

Jakých chyb jste se během vašeho rozchodu dopustila vy?

Potřebovala jsem žít a nebyla jsem připravená na život na vesnici. Potřebovala jsem ještě spoustu věcí dělat a Bolkovo přání bylo jiné. Žádal to, čeho jsem v tu chvíli nebyla schopná. Potřebovala jsem čas. Být to o 10 let později, možná by bylo všechno jinak. Ale jsem si stále jistá, že co se má stát, stane se. Bolek prostě potřeboval něco úplně jiného, než jsem byla já schopná dát. A našel to jinde, holt je to tak. A i když je to škoda, říkám si, že člověk by neměl ničeho litovat. A nic to nezmění na tom, že Bolek je člověk, kterého budu vždy milovat. I když doufám, že budu mít i jinou lásku. Nelituju ničeho a především je tu Vladimír, náš největší dar.

Váš vztah se synem je úžasný. Krásně o něm mluvíte, on mluví krásně o vás. Když nemáte dobrou náladu, přijede a rozveselí vás.

Je to tak, rád mě třeba napodobuje, jak říkám prdel. Ale především mi dává hrozně moc energie. A vždycky se těším, když se máme vidět, jsme oba zaneprázdnění a společného času je málo.

Co synovy partnerky? Jste maminka, co na ně nahlíží přísným okem?

Vůbec! Nemám na to právo. To rozhodnutí, ta láska, která je mezi dvěma lidmi, do toho by měli rodiče mluvit minimálně. Čekám, že když má problém nebo otázky, tak za mnou přijde. A poznám, kdy je ten vztah pro něj důležitý. Samozřejmě byly přítelkyně, se kterými jsem si rozuměla velmi, u některých jsem zase cítila, že k sobě s Vladimírem nepatří. Ale to on musel zjistit sám...

Co říkali vaši rodiče, když jste se za láskou rozhodla odejít do komunistické diktatury?

Já jsem především zrušila všechny své plány, měla jsem letět do Ameriky pokračovat v hereckém vzdělávání, studovat tanec, zpěv, step. A to, jak se k tomu mí rodiče tenkrát postavili, asi dost ovlivnilo, jaká jsem nyní. Protože oni mi tenkrát neřekli vůbec nic, vůbec moje rozhodnutí nezpochybnili. Nebyla žádná řeč! Pochopili, co se stalo, jak moc jsem se zamilovala. I když pravda, moje maminka se mě ptala vícekrát: „Jsi si jistá?“ Vždyť já měla všechno nachystané k odletu za oceán včetně letenky, ta cesta byla pro mě životně důležitá. A najednou všechno zmizelo.

To byly až takto konkrétní plány?

Ano, ano. Dokončila jsem divadelní akademii, točila jsem film a pak jsem chtěla odletět do New Yorku. Moje maminka opravdu zírala, ale rychle pochopila, že nemá smysl říkat nic. A to je velmi důležité. A táta? Ten byl jenom opatrný. A pak jsem je s Bolkem dala dohromady, nechala jsem je samotné a utekla. A oni si neskutečně padli do oka. Měli krásný vztah, Bolek skvěle vycházel s oběma mými rodiči. A to je ten respekt, který je podle mě důležitý, který já mám vůči dětem celý život. Mají na něj právo. Vždycky jsem Vladimírovi uměla říct: „Promiň, miláčku, byla jsem nepříjemná.“ A on řekl „To nevadí, mami.“ To, že jsou malí, neznamená, že musí absolutně a na slovo poslouchat. Je třeba s nimi komunikovat, vést debatu, mluvit, vysvětlovat. Proč byste měli rozkazovat a oni všechno dělat automaticky? Vždy jsem Vladimíra vedla, aby měl a nahlas říkal svůj názor. Občas jsem i skončila ve škole u ředitele, protože syn dostal poznámku za to, že říkal svůj názor, nesouhlasil s učitelkou. Ale vždyť to je krásný! A ten pedagog má jít do diskuse. Ono je to dokonce i zajímavé, jak ty děti přemýšlejí. A já jsem ve škole říkala, že tu poznámku mají dát mně, a ne synovi, protože já ho k tomu, aby názor měl, vedu. Bez toho to nejde.

Narazila jste někdy, když jste svůj názor sdělila?

Kolikrát! Ale ono záleží, kdo naproti vám stojí. Když je člověk rozumný, cítí, že nejsem v opozici, že nejsem agresivní. Ale že jen říkám, co si myslím. Já jsem navíc z Marseille, tak mluvím razantně a musím se někdy brzdit, abych nezněla, že se rozčiluju. Vyjadřuju se dynamicky a tady jsou lidi víc tlumení.... Ale většinou nejdu do hádky. Co ale dělám, je, že řeším problémy hned. Nesmí to zůstat nevyřčené.

Byl to velký kulturní šok, když jste do Československa přišla? Jaké byly vaše první pocity?

To víte, že jsem vnímala rozdíly, ale ta láska byla silnější než všechny problémy. Ta „temnota“ byla pro mě nová, ale na druhou stranu ten život byl naplněný a fascinující, co se týče kultury. Myslím, že lidi tady si neuvědomují to neuvěřitelné bohatství, které mají. A dodnes nevnímají, jak bohatý umělecký svět tu je: sochaři, malíři, umělci, divadlo. Co pro mě bylo nové, bylo poznání, že někteří umělci byli zakázaní. Nechápala jsem důvod. Ale ta země pro mě měla kouzlo. Dodnes je velká škoda, že si lidé v Česku neuvědomují, jak se máme dobře a snad to tak bude i dál. A měli bychom si život užívat, ne ho jen přežívat.

Ocenění jste obdržela i za propojování kultur. V čem by se Češi mohli od Francouzů inspirovat?

Každá země má svoji kulturu. A já nemám ráda hodnocení, co je kde dobré a co špatné. To mi je protivné. Vážně si myslím, že si to máme užívat, to tak my lidi z jihu máme, nedávat si bloky a hranice. „Co se má dělat, jak to má být...“ Jsem proti tomu! Samozřejmě určitý řád je potřeba, ale důležitá je elegance a uvolněnost. Nerada srovnávám, každá zem si prožila svoje. Češi prožili svoje peklo a ještě po 34 letech od revoluce není hotovo. Vzpomínám, jak za komunismu lidi spali před divadlem, aby si mohli koupit lístek. To jsem ve Francii nezažila, maximálně před fotbalovým zápasem. A to je ono! A já jsem ráda, že jsem to prožila. A neměli bychom na to zapomínat, gumovat tu minulost. Aby děti viděly, jak to bylo. Ale stále opakuji, že se máme dobře. Vidím to i díky nadaci, ta úroveň zdravotnictví je neuvěřitelná, špičková, to je ráj! Navíc ve srovnání se světem... Vždyť tady má každý nárok na léčbu!

Vy říkáte, že by si měl člověk užívat to, co má, žít naplno. A to jste přesně dělala, když jste zjistila svoji diagnózu. Kamarádi vám radili, abyste přestala kouřit apod., ale vy jste říkala, že ne, že chcete žít a cítit se dobře. Evidentně to fungovalo.

Absolutně! Já vím, že riskuju, ale to je ten život! Chci si dělat radost, a ne žít se samými zákazy a příkazy, co můžu jíst, co nemůžu, jestli můžu kouřit, nebo ne... Jestli tohle, nebo tohle! Bože můj, já žiju! A ta psychika je daleko silnější, než si myslíme. Když budete přesvědčená, že děláte něco nezdravého, tak to bude nezdravé. Já na to ale nechci myslet. Když jsem podruhé dostala rakovinu, tak právě moji blízcí mi radili, jak mám žít. Ale já jsem žila dál. Během léčby jsem hrála divadlo, to mi pomohlo hrozně, ty citový věci vyšly ven! Naopak to byla doplňková léčba! Odmítla jsem ztrácet naději! Na to já věřím, ten boj stojí za to.

Je to i důvod, proč se snažíte, aby dětem v nemocnicích bylo hezky, aby tu naději neztrácely, i když jim není dobře? Je to poslání vaší nadace Archa Chantal?

Není to jen o naději. Zásadní je ta psychika. Když přijdete do příšerných prostor a máte se tu léčit, psychika je dole. Děti pláčou, jsou nešťastné. Mluvila jsem pak s lékaři, kteří mi říkali, jakou roli psychika hraje, jak může léčba probíhat jinak... A platí to i pro rodiče! Někdy stačí málo, třeba muzika. Udělali jsme např. hernu na psychiatrii v Hradci Králové, kde je vodní svět, loď, vlny, ptáci a děti se úplně uklidní. A léčba pak probíhá lépe. Moje oblíbená historka je, jak jsem se ještě před revolucí ptala na jednom dětském oddělení, proč dětem nedají lahev, když pláčou a jsou nešťastné. Odpověď byla, že kvůli tomu, že jsou ty flašky skleněné. Já sedla do auta, jela do Rakouska a zpátky přivezla auto plné plastových lahví. Děti pak chodily po oddělení a dudaly, uklidnily se.

Jak vás vlastně napadlo nadaci založit?

Poprvé jsem do Československa přišla v roce 1980, ale to jsem hodně cestovala po světě se Šaškem a královnou. A pořád jsem sem něco pašovala, léky, literaturu a další zakázaný věci. Hrozně mě to bavilo. Vladimír cestoval s námi po světě, takže se i stalo, že jsme se dostali k doktorovi, do nemocnice. A já se snažila vždycky vybrat prostor, kde byla i herna, takže on se vůbec nebál. A když jsme se pak dostali do dětské nemocnice v Brně, ptal se mě: „Mami, proč je to tady tak smutný a kde jsou hračky?“ On se vždycky těšil, že si pohraje. A já tehdy řekla „Má lásko, to změním.“ Ale vůbec mě nenapadlo, že jednou budu mít nadaci. Myslela jsem, že budu nějakým způsobem pomáhat. Nakonec se nadace narodila a hlavní motiv byl, že jsem dala slib svému synovi. Když mu něco slíbím, tak to dodržím. Prací nadace je tvořit dětský svět. Změnit strop, zdi, nábytek. Vytvořit vodní svět, cirkus, džungli...

Nadace existuje 30 let. Co se vám za tu dobu povedlo?

Za největší úspěch považuji to, když mi rodiče říkají, jaký to byl boj dostat děťátko do nemocnice, a teď říkají, že pojedou do herny. Ono jim to pomáhá, ulehčuje to tu složitou situaci. A stejně tak se v takovém prostředí pracuje lépe personálu. Já s nimi jednám s respektem, ptám se, co jim chybí, jaké barvy by zvolili... Vždyť oni jsou tam celý den a tvrdě dřou. Práce pro nadaci mi dává pocit, že jsem užitečná, to je pro mě nejdůležitější. Žádné poděkovaní nebo tak, to nepotřebuju. Můj život má smysl.

K nadaci patří i kalendář Proměny. V koho jste se letos proměnila?

Jsem loď ve vesmíru a chráním děti. Chtěla jsem být námořník, ale holky fotografky, Lenka Hatašová a Monika Navrátilová, rozhodly, že budu loď ve vesmíru. A ta fotka je krásná.

Baví vás focení?

Velmi záleží, s kým se fotím. A právě s Monikou mě to baví. Má jasnou představu, je neskutečně klidná a nechce po mně nic speciálního, pózy a podobně. Je to s ní přirozené a cítí mě. Vždy mi řekne: „Co ty oči? Ty neznám.“ Vnímá mě, ví, kdo jsem a s takovými lidmi je radost pracovat. Chci být u focení za sebe a ona mi to dopřeje.

Francouzský šmrnc a elegance je něco, co je vám vlastní. Přinášíte do Česka unikátní a jedinečný styl.

Já vždycky říkám, že to není o tom, co nosíte, ale jak to nosíte. A vždy se oblékám podle aktuální nálady. Když mám špatný den, tak raději nevylezu... Ten šarm není o tom, jestli máte o deset kilo víc, nebo míň a jaké trendy nosíte.

Dá se to naučit, nebo to musíte mít v sobě?

Já si myslím, že se to naučit dá. Já taky nemám vždycky den, ale učím se s tím a s tou energií pracovat.

Co vám pomáhá, když nemáte den? Máte svoje triky?

Sprchuju se studenou vodou a fackuju se. A přemýšlím, co se děje ve světě. A najednou si říkám: „Máš problém? Máš problém, Chantal? Tak běž do pr...! Nemáš!“ Nejvíc mi dává sílu, když vím, že akce, na kterou jsem třeba zvaná, má smysl. Že můžu pomoct, podpořit. Ale jen tak se někde ukazovat? To je moje smrt! A jestli mě něco umí nakopnout, tak jsou to diváci, energie od lidí. Takže já přijdu do divadla nebo na koncert skoro po kolenou a odcházím naplněná.

Když jste mluvila o lidech, kteří s vámi byli u předávání řádu, řekla jste, že Bolka budete vždycky milovat, ale zároveň doufáte, že ještě někdy budete milovat někoho dalšího. Jste otevřená lásce?

Stále. A rozhodně v tom věk není překážkou. Moje maminka měla lásku v sedmdesáti. Já potřebuji milovat. Jsem sice samotář a jsem ráda doma sama, ale potřebuju partnera, strom, sílu. Marta Kubišová, moje milovaná, říkala, že už hodila flintu do žita. To já ne, řekla jsem jí, na to zapomeň.

Kromě divadla a natáčení filmů či seriálů i píšete, malujete, zpíváte, věnujete se nadaci, fotíte... Ptát se, jak to stíháte, asi nebudu. Ale na co se nyní nejvíc těšíte?

Jsem v procesu hledání nové divadelní hry a je to velmi těžké. Nechci velké představení pro hodně lidí a chci tragikomedii, která bude chytrá a hluboká a zároveň s humorem. Dnes se lidi potřebují smát, to je zásadní a důležitý. A pak jsem ve fázi rozhodování, zda přijmu jednu nádhernou výzvu. Nemůžu o tom ještě mluvit, ale je to krásná, fyzicky náročná nabídka. Po covidu jsem ale dostala astma a musím probrat s lékaři, zda by mi to doporučili. Strašně mě ta „challenge“ láká, odmítám, že bych něco nezvládla. Odmítám se kvůli věku nebo menší pružnosti čehokoli vzdát! Je dost možné, že si rozbiju čuňu, ale to se přece nic neděje! Jsem tedy teď ve fázi hledání a rozhodování a to je klid před bouří, který mě nesmírně baví.

CHANTAL POULLAIN

  • Česko-francouzská divadelní a filmová herečka
  • Byla vdaná za Bolka Polívku, se kterým má syna Vladimíra Polívku.
  • Je zakladatelkou a prezidentkou Nadace Archa Chantal, která už 30 let mění dětská oddělení nemocnic.
  • Letos jí bylo uděleno nejvyšší francouzské státní vyznamenání Řád čestné legie, za vzájemné obohacování české a francouzské kultury a šíření francouzské kultury u nás.
  • Žije v Praze.

Autor: Kateřina Osičková

Zdroj: časopis Vlasta

Související články