S jakými pocity jste do soutěže StarDance vstupovala?

Když člověk vstupuje do něčeho, co moc nezná, nedokáže si vlastně domyslet všechny následky a problémy, se kterými se bude potýkat. Primárně jsem cítila vzrušení, protože mě tanec baví. Mě vlastně baví jakákoli pohybová aktivita a sport je nedílnou součástí mého života. Pamatuji se, když jsem přijela do Česka, tak jsem jako malá koukala obdivně na StarDance, takže prvotní pocit bylo vzrušení.

Ale protože vím, že mám tendence jednat impulzivně na základě svého nadšení, tak jsem si dala nejdřív čas, abych co nejvíc domyslela důsledky. Ptala jsem se, co všechno to bude zahrnovat, jak intenzivní jsou tréninky, abych měla co nejvíc informací. Takže to ano nebylo úplně instantní, ale přišlo až po nějakém čase, kdy jsem se nejdřív ujistila, že moje rodina s tím bude v pořádku, že můj tým je s tím v pořádku, že to snesou.

Kromě vaření hrajete americký fotbal. Má vaření, fotbal a tanec něco společného?

Řekla bych, že pro každé řemeslo je společné to, že pokud v tom chcete být opravdu dobrý, potřebujete stejné principy. Člověk neošálí objem, ten je důležitý. Můžete mít nějaký přirozený talent, ale píle je důležitá.

Ty samé elementy, které jsou důležité pro úspěch, jsou potřeba v každém řemesle, ať už je to vaření, tanec, nebo americký fotbal. Když s něčím začínáte, potřebujete ovládnout technické základy, to je potřeba vždycky. Ale pak je tam potřeba nadstavba, kreativita, talent.

VIDEO: Podívejte se na energetickou Chili během našeho focení!

Zdroj: VLM

Říkáte o sobě, že jste impulzivní a že máte tendenci skákat do věcí po hlavě. To asi musí člověk počítat občas se selháním. Umíte se s tím poprat?

V tom mi hodně pomáhá moje vietnamská výchova. Rozdíl mezi českou a vietnamskou je v tom, že když vietnamské dítě uspěje, tak rodiče většinou chválí úsilí a snahu. Málokdy to je tak, že by rodiče přisuzovali vaše úspěchy nějakému vašemu charakteru nebo nějakému neobyčejnému rysu a talentu.

Místo toho, abychom říkali Aničko, ty jsi tak extrémně šikovná a chytrá, tak říkáme skvělá snaha. Tím pádem, když dítě selže, tak nemá pocit, že by nebylo dost dobré nebo talentované, ale řekne si, jo, chce to jen více úsilí nebo to udělat jinak, chytřeji, jakkoli.

Takže pro vás neúspěchy nejsou katastrofa.

Nejsou tak osobní, dopředu počítám s tím, že selžu. A vlastně se snažím svým způsobem selhat rychle a chytře, protože to je součástí procesu studia. Jak jinak se máte posouvat? Vím, že když se budu bát selhání, tak tím brzdím svůj vlastní vývoj a brzdím tu rychlost zlepšení.

A to je paradox našeho vzdělávání, že mladí lidé ve věku, kdy by se měli nebát selhávat co nejvíc, protože tam je ještě nikdo netrestá, tak je paradoxně za ty chyby trestáme, ať už v podobě známek nebo čehokoli.

Jste hodně soutěživá?

Jsem, je to moje nátura. Mám to ráda, miluji výzvy, miluji učení se. Ať je to cokoli, ale když mě něco nadchne, málokdy se pro něco nadchnu a pak to opouštím uprostřed, to se mi moc nestává. Ani v dětství jsem to neměla, že bych začala chodit na kroužek a pak ho opustila. A když je nějaká soutěž, tak já ožiju.

Nerada utíkáte z boje?

To je moje životní filozofie. Jsem hluboce přesvědčená o tom, že štěstí přeje připraveným. Protože mě nikdo nikdy nepřesvědčí, že si můžu něco užít, když nebudu připravená. Je obtížné si něco užít, když tápete nebo vám to nejde. Být připravený neznamená jen to, že si uděláte domácí úkol, abyste uspěli druhý den, ale také být připravený na potenciální selhání, zklamání a nečekané věci, které nemůžete mít pod kontrolou.

Pak nemáte tendenci utíkat z boje při setkání s prvními překážkami nebo když se cítíte trapně. Myslím, že mi taky pomáhá to, že mám velmi posunutou toleranci vůči trapnosti. Svým způsobem si užívám, že občas vypadám jako idiot a směju se vlastní neschopnosti, místo toho, abych se ze studu schovala do rohu.

Svým způsobem jsme všichni idioti a tohle uvědomění je osvobozující a zároveň pomáhá mít větší soucit a pochopení pro ty druhé. Taky věřím, že člověk v životě vždy dostane to, co věří, že si zaslouží.

Do Česka jste přišla z Vietnamu, když vám bylo pět. Prý jste se v dětství potýkala s posměšky a šikanou.

Člověk má největší strach z toho, co nezná. Tehdy vietnamská komunita nebyla tak početná. Ale teď, když už jsme integrovaní do české společnosti, ovládáme jazyk, vaši kolegové jsou Vietnamci, vaši spolužáci jsou Vietnamci, tak přirozeně xenofobie opadá. A zároveň si myslím, že tomu napomáhá to, že jsme podle mě komunita, která se snaží být užitečná, a to taky pomáhá.

Jak jste se s šikanou jako malá vypořádávala?

Jako dítě jsem na to neměla žádné zdravé prostředky. A protože jsem temperamentní, tak jsem šla hned do protiútoku. Úplně jsem se zavřela, když jsem viděla, jak mě děti šikanují jen kvůli tomu, jak vypadám, a nechápala jsem to. Tak se ve mně vzbudil válečnický mód. Byla to taková urputnost, kdy jsem si říkala, vypadám sice jinak než vy a vy se mi kvůli tomu posmíváte, ale počkejte, já vám ukážu. A snažila jsem se být opravdu nejlepší úplně ve všem.

Prala jste se?

Strašně, jednou jsem musela i změnit školu. Ale bylo to zvláštní, protože jsem měla velmi dobrý prospěch, vyhrávala jsem literární soutěže, ale byla jsem strašný průserář. Stačilo, aby se na mě někdo třeba jen špatně podíval, a já už se cítila ublíženě a hned jsem přecházela do útoku. Až to byla paranoia.

To jste asi moc kamarádů neměla.

Já si jako dítě neuměla říct, to je jejich problém, takže se to podepsalo na důvěře vůči lidem. A tu nedůvěru jsem navenek vyzařovala, protože já jsem tu hroznou křivdu a zlobu cítila. Neuměla jsem se s tím vypořádat, takže jsem věřila, že všichni jsou nepřátelé. A tím, jak jsem se chovala, nebyla šance vytvořit si nějaké kamarádské vztahy. Oni se se mnou už nechtěli bavit, ne nutně kvůli vzhledu, ale pro to, co jsem vyzařovala.

Kdy se to zlomilo?

Až na vysoké škole. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, že když nechce být člověk zranitelný, tak se sice možná ochrání před potenciálním zklamáním, ale zároveň nemůže vyvinout nic smysluplného, autentického nebo opravdové přátelství. Zranitelnost je totiž základ intimity a propojení. Zároveň tím, že neustále očekáváte nějakou zradu za rohem, si do života podvědomě přitahujete věci a lidi, kteří pak toto splňují. To, čemu dáváte pozornost, se stává vaší realitou.

Chodila jste za odborníky, abyste svoje staré křivdy nějak zpracovala?

Chodila. Protože jsem věděla, že to ve mně pořád je a že to musím změnit. Že je ve mně pořád ublíženost. Ublíženost jsem dokázala částečně přetavit v práci, pracovní morálku, měla jsem vysoké ambice, ale zároveň mě to dusilo. A člověk nedokáže být šťastný, pokud se potýká s takovou zlobou a křivdou a pocitem osamělosti, to brání ve štěstí. Brání to úplně ve všem a vlastně i v tom, abyste se měla sama ráda.

Naučit se být sama sebou, to je dost těžké. Jak vám pomohla terapie?

Je to proces, který nikdy nekončí, protože se měníte jako člověk. U někoho tento proces katalyzuje bolestivá událost, u mě to byl třeba rozchod ve 23 letech s velkou láskou. Uvědomila jsem si, že už v sobě nechci dál nést křivdy a hněv z dětství. Už nejsem ta malá holčička, která se s tím nedokázala vypořádat. Jsem dospělá žena a je načase převzít zodpovědnost i za věci, které se staly ne vaší vinou.

Být v roli oběti je možná pohodlné, protože vás to zbavuje do jisté míry zodpovědnosti, ale zároveň se tím vzdáváte i kontroly nad kurzem svého života. Nejvíc mi pomohlo asi to, že jsem si poprvé dovolila fakt procítit smutek. Nemáte nad tím kontrolu a bolest nevyhnutelně přijde. Jediné, co můžete ovlivnit, je to, jak bolest prožíváte a co si z toho vezmete.

Jak teď pečujete o mentální zdraví?

Opírám se hlavně o vztahy. Protože kvalita vašeho života je tak velká, jak kvalitní máte vztahy. Tomu hluboce věřím. A taky sama se sebou vedu nahlas dialogy.

To si stoupnete před zrcadlo a začnete na sebe mluvit?

Nahrávám se. Na začátku to bylo strašně zvláštní, ale už mi to divné nepřijde.

Jak to probíhá?

Vždycky si stoupnu, řeknu datum a to, v jaké fázi života se nacházím. Pak řeknu, jak se cítím. Vlastně se snažím být sama sobě terapeutem. Samozřejmě bojuji se svými pochybami, ale dokážu to identifikovat, že je to zase nějaký vzorec, se kterým mám problém, a že se vlastně opravdu nic neděje, že je to zase jen nějaký můj strach z dětství, který se spustí v určité situaci. A řeknu si, ale ono se vlastně možná opravdu nic neděje. A vlastně je to taková hluboká analýza, kdy sama sobě poskytnu útěchu.

A když to říkáte nahlas a pojmenujete to…

To je právě to, že máme tendenci hledat zázračné pilulky, ale když si váš vnitřní dialog řeknete nahlas, extrémně to pomůže a má to silné terapeutické účinky. Pro spoustu lidí je nepříjemné se poslouchat, ale když se to naučíte, můžete se naučit být sám sobě nejlepším kamarádem. Vím, že kdyby mě někdo při tom pozoroval, tak se bude smát, ale mně to pomáhá, navíc když mám ADHD.

Vaše jméno znamená „Něžná“. Moc něžná holčička jste ale asi nebyla.

Já jsem byla živel. Já ani trochu nesplňovala ideál vietnamské benevolentní něžné dcerušky. Chtěla jsem dělat klučičí sporty, byla jsem temperamentní, agresivní. Takže úplný opak, s našimi jsme hodně bojovali.

Už vzali rodiče na milost, že tak trochu v asijské komunitě vybočujete?

Úplně. Mám jejich stoprocentní bezpodmínečnou a bezmeznou podporu. Chodí teď na všechny moje i bezvýznamné štěky, třeba do Varů, aby viděli, jak tam někde v rohu vařím. Vlastně nad tím přemýšlím a říkám si, že jsou to hrozní borci, že to takhle dali.

V čem se liší vietnamská máma od té české? Mají vůbec něco společného?

Vietnamské matky jsou přísnější, u českých matek mám pocit, že hodně věcí dělají za děti. Vietnamská matka vychovává dítě, aby bylo samostatné a připravuje ho tím na život. Pokud to tedy nejsou tradiční vietnamské matky, které své syny rozmazlují. Ale jinak vietnamské dítě musí umět vytírat, žehlit, postarat se, uvařit. Já jsem i proto začala strašně brzy vařit, protože jsem fakt musela.

Jaký je váš nejhezčí vietnamský rituál? Je to jídlo?

Rodina je na prvním místě, a všechny ty malé rituály sdílení, když se celá rodina sejde u stolu u večeře. To se prostě musí. Neexistuje, že si někdo namaže chleba a sní si ho někde jinde.

Vadilo by vašim rodičům, kdybyste si našla českého partnera?

Našim vůbec ne. V tomhle jsou absolutně liberální. Ale obecně to tak mezi Vietnamci je. Vietnamští rodiče preferují vietnamské partnery, zvláště v případě synů, tam jsou citlivější. Když si vietnamská holka vezme Čecha, to je pro ně stravitelnější, ale když syn, jako pokračovatel rodu, to už je horší. To pramení z přesvědčení, že Češky nejsou tak dobré hospodyňky jako vietnamské holky.

Tak jasně, vietnamská holka je vedená od malička, aby uměla vařit, uklízet, prostě zvládat všechno. Takže ty vietnamské maminky chtějí pro toho svého syna to nejlepší. Proto chtějí Vietnamku, která bude opravdu poslušná. Protože Máňa nebude ani respektovat tradice, a navíc nebude umět ani vařit.

Vietnamské dcery jsou od malička připravované na to, aby z nich byly matky, hospodyně, uklízečky. Není to tedy proto, že by měli rodiče něco proti tomu, že je Češka nebo že vypadá jinak. Protože pro nás jsou prioritou naše tradice a hodnoty.

Píše se o vás jako o vlivné influencerce, ale prý tohle slovo nesnášíte.

Vadí mi to, protože influencer, tedy někdo, kdo ostatní ovlivňuje, měl být vedlejší účinek toho, že dělá něco extrémně dobře, kvalitně, inspirativně. Velká pozornost ani velká čísla dnes ale na instagramu nejsou zárukou kvality. Mnozí z nich mají jen čísla, ale bylo by lepší, kdyby vliv a pozornost neměli.

S pozorností na sociálních sítích přichází i zodpovědnost, ať už ji chcete, nebo ne. A tak k tomu musíte přistupovat. Prostě buď v něčem dobrý, buď inspirativní, buď dobrý člověk a pak tím ovlivňuj – jako vedlejší záměr. Ale je zvláštní mít jako cíl, že chci co nejvíc pozornosti, a potom vymyslet, jak toho docílit. Vadí mi spíš, když se tak někdo označuje. Je to titul, který by vám měli dát lidé.

Vadí vám kritika od sledujících?

Upřímně, že mě zasáhnou hejty, není problém těch lidí. To je můj problém, že se tím nechám rozhodit. Když se nechám rozhodit někým nevyrovnaným, kdo se prostě jen rozhodne mi zkazit den tím, že mi něco vyblije na profilu, tak to beru spíš jako moji slabinu. Opravdu stačí tak málo, abych se nechala rozhodit?

Co vám pomáhá?

V tomhle mi pomohl Survivor, tam jsem definitivně zabila strach i touhu zavděčit se všem. Teď hejty miluju. Dokonce na ně ráda odpovídám, protože mě už nezasahují. Občas vyhlašuji Hejtera týdne. Jediné, co mě může bolet, je konstruktivní kritika. Co fakt bolí, je to, když má ten člověk pravdu. To už pak není hejt. Ale takové věci jsou potřeba pro zachování pokory a pro osobní posun. V dnešní době si člověk musí dávat pozor na to, aby všechno neoznačoval jako hejt.

Žijete tady skoro třicet let, česká kultura vás určitě hodně ovlivnila.

Extrémně mě formovala, myslím, že kdybych vyrůstala ve Vietnamu, tak by to asi vypadalo úplně jinak.

Myslíte, že byste i tam byla rebel?

Určitě. A ještě víc bych asi bojovala s prostředím, protože to české je přece jen liberálnější. Ve Vietnamu by asi měli problém skousnout nějaké moje excesy. Takže mě možná zachránilo, že jsem tady.

Vietnam vnímáte pořád jako svůj domov? Nebo jste doma tady?

No ano, vždyť jsem definovaná vietnamskými kořeny. A to nejen výchovou svých rodičů, ale i tím, co moji rodiče zažívali, tím, co zažil náš národ, který přežil spoustu válek a spoustu okupací. My si myslíme, že naši osobnost nebo to, s čím se potýkáme, definuje přítomnost. Ne. To máme zakódované v DNA.

Cítím tedy, že Vietnam je můj domov, protože tam všechno začalo, a že já to poselství nesu dál. Ale stejně tak je mým domovem Česko, protože Česko zase definovalo to, kdo jsem v tomhle životě. To, s jakými kartami hraju, rozhodli moji předci. To, jak s nimi hraju v tomhle životě, je ovlivněné českou kulturou a tím, kde žiju teď. Obojí je stejně důležité. Obojí tvoří celek, kterým jsem já.

Zdroj: časopis Vlasta, Vlasta.cz