Aňa Geislerová má štěstí na role velkých žen naší minulosti, shodou okolností obě dvě ženy měly lehce zašmodrchané manželské vztahy. Herečka má o instituci manželství úplně jasno.
Váš vztah k divadlu se proměnil, co vztah k instituci jménem manželství? Co si o něm myslíte?
Nevím, jestli jsem ta pravá, koho se na manželství ptát… Ale je pravda, že o něm mám jasno. Nejde jen o papír, ale i o pouto, které ti dva mezi sebou mají. A kterému věří natolik, že z něj udělají oficiální závazek. Důležité je i to, co všechno jsou schopni společně překonat. Nemám ráda nadhodnocující debaty o manželství jako o tradičním modelu a o jeho křesťanských hodnotách, to celou tu věc zatěžuje. Jde o symboliku a závazek k tomu druhému. O slib. Ten pro mě má význam, a pak ta síla, která vzniká společnou historií, kdy prožijete dobré i zlé. Nicméně formálně jde o právní dohodu o majetku a dětech. A možnosti uzavřít ji by měli mít všichni bez ohledu na pohlaví. A proto podporuju komunitu LGBT a jejich právo na manželství.
Jaká byla vaše svatba?
My jsme se vzali tajně, za přítomnosti dvou neznámých svědků, které jsme vytáhli z hospody – vybrali jsme ty, co u sebe měli občanku. Pak jsme je vzali na oběd a potom šli do kina. Dohodli jsme se, že ještě další rok o tom nikomu neřekneme, chtěli jsme se vyhnout dotazům a takovým těm blbým fórkům na novomanželský život. Když jsme to pak po roce oznámili, rodina byla lehce naštvaná, ale my dva spokojení. Byla to věc, kterou jsme udělali jen pro sebe. Naše tajemství.
Aňa Geislerová s manželem
Už poměrně dlouho se tvrdí, že partnerské vztahy jsou v krizi. Souhlasíte s tím? Co vidíte kolem sebe, mezi svými přáteli a známými?
Musím říct, že jsem obklopená lidmi, kteří žijí v dlouhodobých vztazích. Všichni moji nejbližší přátelé jsou zadaní, takže v tomhle směru nic negativního nevnímám. Na druhou stranu jsme na světě jen jednou a já naprosto respektuju, když se někdo rozhodne žít podle svých představ a ze vztahu odejde. Anebo žije ve vztahu podle vlastních pravidel a představ. Žít podle očekávání druhých nebo podle předpokládaných modelů vás jednou může hodně mrzet… Ať si každý dělá, co chce, pokud neubližuje ostatním. Ať se rozejde nebo si klidně vezme slona. Je to jeho život.
To se už děje – nedávno se jedna Indka provdala za psa.
Já jsem zase četla o paní, která si vzala horskou dráhu… Je to divné, ale jestli je šťastná, proč ne. Ať každý žije, jak cítí. Jen nesmí zapomínat poslouchat svoje svědomí, kontrolku, která bliká, když už je něco přes čáru. Lidé se bohužel v dnešní době nepřiznávají ke svým chybám, chybí jim sebereflexe, která je v životě strašně důležitá. Vezměte si třeba političku Miladu Horákovou – odcházela smířená, protože si vážila sama sebe, věděla, že před svým svědomím obstála. Kdo tohle může říct…
Celý rozhovor si můžete v časopise Vlasta, číslo 33, který je teď na stáncích.
Časopis Vlasta, číslo 33
