Legendární mezzosopranistka během 43leté kariéry omámila celý svět. Vystupovala v San Franciscu, dobyla newyorskou Carnegie Hall, Berlínskou Státní operu, zpívala v londýnské Royal Festival Hall či Covent Garden, představila se i v Bunka Kaikan v Tokiu.
Je držitelkou mnoha ocenění, a vedle festivalu rozjela i kariéru činoherní. Právě o blížícím se svátku hudby a herectví jsme si povídaly v malé spořilovské kavárně. Kéž bych vám vedle slov dokázala zprostředkovat i její unikátní smysl pro humor a hlavně: ten jedinečný smích!
VIDEO: Vychutnejte si skvostný hlas pěvkyně Dagmar Peckové:
Svou oslnivou pěveckou kariéru jste zcela vědomě uzavřela na vrcholu. A vzápětí se pustila do nové, herecké. Proč? Nechcete žít bez publika?
V dnešní době žena na prahu padesátky do ústraní neodchází, ba naopak. A co dělat, když už si funkcí hlasu nejste tak úplně jistá? Nechci a neumím selhat, to s radostí přenechám jiným. Samozřejmě mohu zpívat dál a taky to dělám, jen už to nejsou velké operní role, ale komorní koncerty.
A můj vstup do činohry je pro mě jen logický. Vždycky jsem na činohře obdivovala psychologické chápání postav, tedy to, na co se v opeře až tolik nedbá, protože psychologie postavy je z velké části charakterizována hudbou. Mám ráda profesní výzvy: když mi bylo šestadvacet, obsadil mě dirigent Bělohlávek do Mahlerovy II. Symfonie. Dopředu za to sklidil smích… a pak na koncertě všem padly brady.
Takhle to mám celý život, povede se mi vždy něco, co nikdo neočekává. U mě platí, že stačí se nebát, nechat se hodit do vody a plavat. Co už taky… A nejsem si úplně jistá, jestli hudbu nebo divadlo dělám kvůli publiku.
Hned první divadelní hra, kterou vám a Báře Hrzánové napsal na míru Jan Jiráň, byla sukces. Jeho komedii Carmen y Carmen hrajete nepřetržitě osmým rokem. A máte pořád vyprodáno. Jste překvapená?
Jsem potěšená. Tenhle kus je vlastně pro úplně jiný druh publika, než na které jsem se do té doby zaměřovala. Navíc je to sice komedie, ale s poučným potenciálem. A to je dobře, nemám ráda samoúčelný smích za každou cenu. A takhle lidem dáme i víc, než co čekali a pro co si přišli.
Je podle vás úspěch hry, s níž hostujete po celé republice, i v tom, že se týká vaší osudové operní role?
Je pravda, že v Čechách mě lidé znají hlavně jako Carmen. I kdybych se rozkrájela, stejně vždy skončím u Habanery. Ale tahle hra má ještě cosi víc: dělám si legraci sama ze sebe a to myslím dokáže málokdo. Přitom lidi to ocení asi nejvíc.
Hned druhou činoherní rolí, kterou jste nastudovala, je Maria Callas v Mistrovské lekci. Za ni jste se dostala i do užší nominace na Cenu Thálie. Je to téměř tříhodinové představení, které je víceméně vaším monologem...
Celá moje kariéra jsou jen velké výzvy. Neříkám, že se podaří vždycky všechno, ale v naprosté většině ano. Nechci to zakřiknout, ale pokaždé se v mém životě objevili lidé, kteří byli schopni rozpoznat můj momentální potenciál, podat mi ruku a vést správným směrem.
Ať už to byla učitelka zpěvu Antonie Denygrová, dirigent Jiří Bělohlávek, americký pianista Irwin Gage nebo v poslední době režisér Petr Mikeska. A pokud včas pochopím, že směr je správný, moje síly se zdvojnásobí. Mistrovská lekce je náročná, ale já nechci dělat levné kýče, dělá se mi z nich nevolno. To budu raději na zahradě okopávat záhony.
Nejnověji chystáte s Markem Epsteinem hru věnovanou Mileně Jesenské.
Milena se ve hře sejde se svou dcerou na onom světě a odvíjí se jim celý jejich společný život. Když Mileně zemřela matka, bylo jí patnáct, když zemřela Milena, bylo její dceři taky patnáct, a to není jediné, co je spojovalo. Hra se zabývá i jejím vztahem s Kafkou a dobami, v nichž obě žily.
Je to další věc, v níž ztvárňujete ženu s náročným osudem.
Marii Callas, o níž je Mistrovská lekce, jsem dokonale znala, měla jsem ji hodně načtenou, u Mileny se snažím o totéž. Sháním si různé materiály, dívám se na dokumenty. A co se týče té těžkosti… ani v opeře jsem nikdy nic veselého nedělala.
Mně přijde drama, které jde do morku kosti, důležité. Nesnáším komedie, kdy si utíráte židlí nos, připadala bych si trapně a styděla bych se, kdybych měla něco takového produkovat. Nemůžu dělat popinu a nechci ji ani dělat. Nenalézám v tom nic hlubšího a nevím, proč tím trávit čas. Měla bych rozhodně víc práce i život jednodušší, ale já to takhle nechci.
Jednodušší si neděláte ani život s festivalem: za osm let se ztrojnásobila délka jeho trvání, narostlo obsazení a z Chrudimi jste jej rozšířila do celého východočeského kraje. Když se zeptám na jednu věc, která vás s odstupem času nejvíc těší, co to bude?
Potěšil mě pocovidový ročník věnovaný Marii Callas, kterým se festival vrátil v plném lesku. Hodně lidem jsme přiblížili, kdo Callas byla, co zpívala, ale také její duši v představení Mistrovská lekce. Na tomhle ročníku byla i první velká výtvarná výstava: galerie La Femme udělala soutěž pro umělce, kteří jen pro nás malovali obraz inspirovaný touto umělkyní.
A sešlo se tam tolik úžasných věcí! Obecně se mi ale těžko říká, že by bylo něco horší, nebo lepší. Rok od roku se festival rozvíjí a letos řeším, jestli už toho není moc, jestli bychom se neměli trošku držet zpátky. Nebo aspoň já, protože dramaturgie je moje dílo.
Zrovna vy přemýšlíte nad umenšováním festivalu? Nepřijdete mi jako žena, která umí ubírat.
Chystáme jej ve dvou lidech, a to je opravdu náročné. A to umenšování opravdu nedělám dobrovolně. Kvalita je vždycky vysoká, mám hodně nápadů, které nemůžu dotáhnout jen sama. Dělám spoustu manažerské práce včetně domlouvání sólistů a jejich honorářů.
Petr Drahoš ze spolku Zlatá Pecka pak musí zařídit sály, smlouvy, donutit umělce, aby ty smlouvy podepsali, aby poslali fotky a životopis, a to je opravdu vyčerpávající. A často dostanu mail, Dášo, prosím tě… A já teda zvedám telefon a na mě většinou dají. Neulehčuje to kolegovi ani mně fakt, že to děláme jako koníček, tedy ve volném čase a zdarma.
Ani jeden z nás za to nic nemá, vedle festivalu máme svá zaměstnání. Pak přijde vyúčtování, pořád nad sebou máme Damoklův meč v podobě malého rozpočtu, a fakt si nemůžeme dovolit manažerku, která se nám až úsměvně nabízela za tři čtvrtě milionu.
Letošní ročník je věnovaný Bedřichu Smetanovi, u něj se asi držet zpátky moc nedá.
Letos má Bedřich Smetana 200. výročí narození, proto jsem chtěla ukázat všechny jeho hudební tváře, symfonickou, operní, komorní. A hlavně chci ukázat lidem, že Smetana nebyl žádný český skladatel, ale umělec světových parametrů.
My jsme si ho tu sice hýčkali jako skladatele, ale pojďme ho taky ukázat jako člověka, který byl vyhozen z několika gymnázií, který byl na baby a který měl spoustu vlastností, o kterých ani nevíme. Byl to génius, a géniové to nemají lehké.
Těší mě, že festival dostává váhu, už to není nějaký obecní festiválek, co jsme si usmysleli stvořit. Nese moje jméno, je v mém rodném kraji a celá pověst festivalu je na mých zádech.
Program festivalu máte ověnčený zvučnými jmény. Jak se například takový René Pape, držitel Grammy, ocitne na koncertě v kostele ve Vysokém Mýtě? Pro mě je to srovnatelné s představou Lennyho Kravitze, který přijede s kytarou k táboráku na Sázavu.
René je můj kolega, začínali jsme spolu ve Státní opeře v Berlíně v roce 1988. Potkali jsme se pak třeba v Salzburku nebo Mnichově. My si po nocích dopisujeme a jednou mě napadlo zeptat se ho, jestli by nepřijel učit. On řekl, proč ne?
Asi za měsíc jsem se pozeptala, jestli si náhodou nedělal srandu. Tak prý ne. Zkusila jsem mu nabídnout ještě sólový koncert v kostele a zase na to řekl, tak jo! Tak jsem tedy přiznala, že na něj festival nemá nejspíš dost peněz. A René povídá, že to nedělá pro festival, ale pro mě.
Když mi volala známá, že ho má v autě a jede směr Chrudim, obrovsky se mi ulevilo. V tu chvíli mi došlo, že možná mám docela dobré nápady a že se jen nemám bát je realizovat.
Jak těžké je uživit takový festival?
Využívám osobních známostí, které bych mohla stejně využít na své projekty a na práci, kterou bych dávala dál já za sebe. A já to nedělám a osobnosti ani peníze nepožaduju pro sebe, ale pro festival.
Velkorysou podporu nám dává kraj, nemalou podporu nám letos dalo ministerstvo kultury, přispívá i město. Máme pár místních firem, které nám finančně pomáhají, ať už jde o malé, nebo větší položky, a všechna sláva jim! Velký rozjezd kultury, jako byl v devadesátkách, už tu dneska není.
Naplňuje vás být garantem dobré kultury?
Ano, baví mě to vytvářet pro to město. Dát za sebe nějakou zprávu o tom, co je dobré umění, a nenechat si do toho kecat. Na druhou stranu, je to strašná zodpovědnost, je to psychicky vyčerpávající, protože ne všude najdete rezonanci a lidi holt mají radši komedie o dvou hercích, které stojí málo.
Obecně jsou posluchači ochotní zaplatit patnáct set za popík, ale když pozvu velký sbor, velký orchestr s dirigentem a lístek stojí sedm set, tak jim to někdy přijde moc. Už jen nepoměr kvality a peněz je pro mě vyčerpávající sledovat, to přiznávám. A opravdu frustrující jsou pak obvinění, že to dělám kvůli svému egu nebo kvůli tomu, abych si vydělala.
To je vzhledem k tomu, že fakt potíme krev zadarmo, úplně absurdní. Za mě je to celé o velké zodpovědnosti a snaze něco dobrého a pěkného dávat.
Součástí vašeho festivalu je Talentissimo, ve kterém podporujete mladé talenty. Jeden z účastníků minulého ročníku, klarinetista Matěj Asahina Kotal, měl v květnu koncert v newyorském elitním sále Carnegie Hall. Jaké to je, tetelíte se tiše?
To není moje práce, je to jeho úspěch. Vyhrál spoustu soutěží v mnoha zemích včetně Japonska a díky tomu byl pozván do Carnegie. Není to žádná koupená sláva.
Počkejte. Co cítíte?
Byla jsem z toho úplně naměkko… Jo, mám strašnou radost. Třeba i houslista Richard Kollert, který u nás byl loni na velkém orchestrálním koncertu, pořád někde lítá, hodně hraje například ve Švýcarsku.
Na festivalu zahrál Čajkovského tak, že jsem si z toho sedla na zadek. Přitom jsou to děti, pulci, kteří nejsou úplně dospělí, ale mají úžasný talent, který technicky zvládnou, a emočně jsou strašně daleko. Kolikrát si říkám, že jsou dál než spousta profesionálů, které znám. Emoční stránka skladby není jednoduchá, a když vidím, s jakou oddaností hudbě do toho jdou, jsem za ně nadšená.
Musíte mít pro „čuch na talenty“ nějakou dovednost? Co přesně ve vás zpozorní, když mladé umělce slyšíte hrát?
Je fakt, že mnohokrát dostanu tip, koho si poslechnout, na koho si zajít. Jsou různé cesty, jak je objevovat. A já už jim pak jen dám prostor. Netroufám si říkat, že je to moje zásluha, nechci si to přisuzovat.
Ale jste to vy, kdo mladým lidem tu šanci získat pozornost na velkých pódiích s velkým orchestrem poskytne. Proč to děláte? Je to potřeba dát jim prvotní příležitost k tomu, aby se jim jednou povedlo to, co vám?
Určitě. Je to motor, ale chraň bůh, nejsem jediná, dělá to třeba i Vašek Hudeček nebo Magda Kožená. Všichni to děláme s velkým entuziasmem proto, aby se vychovala nová generace. Aby se na ně upozornilo. Tady je talent, všímejte si ho! Chci, aby nezapadli. Vždyť to je přece úžasné, že se někdo v sedmnácti dostane do New Yorku, do Carnegie!
Proč jet na Zlatou Pecku letos?
Mši, která je tradičně k zahájení festivalu v chrudimském gotickém kostele Nanebevzetí Panny Marie, celebruje Jeho excelence Václav Malý. Když mi přišel jeho souhlas, nemohla jsem popadnout dech. Už jen zažít jeho, na to se těším. Úžasné budou i velké sborové scény z českých oper, jako sólista tam vystoupí Daniel Kfelíř, letošní rezidenční umělec festivalu.
Sborové scény se hrají málokdy. Pokud člověk nenavštíví operní dům, obvykle se dávají jen sóla, protože to zkrátka není náročné ani technicky, ani finančně. Přijede Simona Šaturová, která bude mít koncert a bude i učit. Talentissimo bude letos v nově otevřených Gočárových mlýnech v Pardubicích i na pražské Nuselské radnici. V Holicích vystoupí Ondra Ruml s písněmi Jaroslava Ježka.
A přijedou Cimrmani s Českým nebem! V České Třebové bude mít výstavu Roman Řehák, a závěrečný koncert je věnovaný mladým, kteří budou nejen hrát, ale i zpívat hudbu českých autorů.
Váš festival, stejně jako divadlo vás potřebují mít tady, v Čechách. Vaše rodina je ale v Německu, takže jste někdejší kočovný život neopustila.
Naštěstí máme společenský systém, který mi tento život umožňuje. Mohu mít několik domovů a je mi tak dobře. Obě svým způsobem rozdílná místa mám ráda a vždy se mám na co těšit.
Související články
Zdroj: vlasta.cz, časopis Vlasta