Deset let profesionální zpěvák, držitel čtyř Zlatých desek Supraphonu, trojnásobný držitel Zlatého slavíka a dvojnásobný vítěz Zlatého trianglu. Majitel firmy HURIKÁN vydávající nejen gramofonové desky, kazety a „cédéčka“, ale i plakáty, fotografie, dokonce produkující vlastní trička, tužky a kdovíco ještě. Firma však působí také jako hudební agentura zprostředkující programy a připravující desky i jiným umělcům, začínajícím skupinám a mladým zpěvákům. Letos v březnu mu vyšlo nové - již sedmé „elpíčko“ Co se má stát, to se stane. V Třeboradicích u Prahy přivítala redaktorku Vlasty paní Jiřina, manželka Dalibora Jandy, a zpěvák osobně.
Proč někteří umělci, a hlavně populární zpěváci, tají před svými fanoušky a fanynkami, že mají rodinu? Zlí jazykové tvrdí, že mají obavy ze ztráty přízně ctitelek, upínajících se na svůj idol i citově.
ON: Neřekl bych, že jich tolik chce zapřít své rodinné zázemí. A pokud přece, má to jiný důvod. Spíš nechtějí příliš obnažovat své soukromí. Dav fanoušků je totiž nevyzpytatelný. Jednou svého kumštýře vynáší do kdovíjaké výšky a pak zase klidně přihlíží, jak se kolem něj šíří zlé fámy. K typicky české povaze bohužel patří, že si rádi k fámám nebo pomluvám přisadíme. Já sám svou rodinu nijak netajil. S Jiřinou jsme se brali před jedenácti lety, kdy jsme netušili, co na mě čeká na profesionálním pódiu. Seznámili jsme se na letišti, kde jsme tehdy oba pracovali a dokonce bydleli ve stejné ubytovně. Ani mě nenapadlo, že bych se k ní později neměl hlásit.
Když už jsme u toho seznámení, jak jste svou manželku pozval na první schůzku?
ON: Řekl jsem jí, že mám doma velkou sbírku motýlů. Jen se zasmála, že tyhle triky zná. Ale já tu sbírku opravdu měl a mám dodnes.
Motýli jsou tedy váš první vyzrazený koníček. Jaké jsou ty další, kromě muziky a rodiny? A na co si ráda udělá čas vaše paní?
ON: Ve vzácných volných chvilkách jsem „sadista“, pardon, sadař amatér. Vedle těch užitečných ovocných stromů rád vysazuji i takové, které potěší jen oko. Fandím exotám. Převislým japonským vrbám, modřínkům, moruším i zajímavým břízám, takže aspoň po jednom kusu od nich máme. Také nám na zahradě roste „tulipánovník“ - strom, který kvete jako tulipány, jen má jiné listy. A rádi máme i různé jalovce, túje, jehličnany (stříbrný smrk). Letos nám poprvé kvetla mladá sakura. Kromě stromů pěstujeme třeba chřest – „šparg“.
ONA: Ta jeho záliba v sázení stromků přechází i na mě. Ale radostí zrovna neskáču, když musíme v dešti do zahrady sázet kaštan, který se prý nejlíp ujme v lijáku... A moje záliby? Ráda jsem od mládí malovala a chtěla být letuškou. Ta „vzdušná“ profese se mi dodnes velice líbí. Ale ještě k zálibám mého muže. Nepochlubil se, že k jeho tichým radostem patří chování akvarijních rybiček. A kromě toho dovede dobře vařit a svede i nějaké řemeslné práce. Třeba při opravě našeho domku, nebo když jsme stavěli bazén. To důležité ale svěřil samozřejmě firmě.
Máte nějakou populární osobnost, které si zvlášť vážíte?
ON: Jistě. Je to slovenský herec a velký rybář Jozef Króner, kterého obdivuji nejen pro jeho veliké herectví, ale i pro lidskou moudrost a vlídnost. Fascinuje mě, jak ten velký muž respektuje své obecenstvo, váží si každého dopisu, který od diváků dostane a nic nepodceňuje, protože ví, že jednou jsme dole a jednou nahoře. Považoval bych za velkou čest, kdybych se s ním mohl osobně setkat a popovídat si s ním. I já dostávám spoustu dopisů, z nichž většina jsou citové výpovědi pisatelů. Lidé potřebují někomu svěřit své nejtajnější bolesti i problémy a jejich důvěru nesmí nikdo zneužít. Ty nejhlubší a nejkrásnější dopisy - příběhy - si schovávám a možná z nich jednou napíši knihu. Přechovávám je jako vzácné relikvie. Žádný, ani zlý dopis, nevyhazuji. Jen mě mrzí, že nemohu na všechny odpovědět pro nedostatek času.
Vaše nová deska se jmenuje „Co se má stát, to se stane“. Je to snad vaše životní filozofie, krédo? Koho by měla oslovit?
ON: Je určena pro každého, protože její myšlenka, která není nová, je z bible, se může vztahovat na vše v mezilidských vztazích, na lásku, která v nich dominuje, i politiku. Jsem přesvědčený, že všechno na zemi je naplánováno a osud každého je načrtnutý už v okamžiku početí.
Převedete-li si to na své povoláni nebo kariéru, nikdy nevíte, co bude. Máme ale přece jen možnost leccos pozměnit. Jak v těchto souvislostech vidíte budoucnost pop-music?
ON: Střední proud v tomto žánru patří k nejoblíbenějším, protože lidé instinktivně tíhnou k pohodě. Před revolucí tento proud existoval, ale kapel a zpěváků bylo moc. Skoro po stovce. To je dnes neudržitelný stav. Může se uplatnit zhruba deset těch nej... Změnily se i podmínky, pořadatelé nemají vždycky přehled o tom, co nabízejí nebo vybírají a dochází k chaosu a rozdílnosti kvality. Navíc se z kulturních domů a podobných zařízení stávají erotická centra, aby se vydělalo. Je už pár let jasné, že kultura u nás potřebuje sponzory, tak jako všude v zahraničí. Bez sponzorů jí hrozí úpadek. I tady se všechno točí kolem peněz. Co se týká mě a naší kapely Prototyp, zachovávám stále stejný „image“, neměl jsem důvod na sobě cokoliv měnit. Důležitá je v tomto oboru mravenčí práce a disciplína, nic neponechat náhodě. Nic vám zadarmo do klína nespadne. Ale to je vlastně základ úspěchu ve všech oborech. Člověk musí mít také úctu k práci druhých a samozřejmě k sobě.
Mým úkolem v této rubrice je ptát se také na různé „elixíry“ života. Oba s vaší ženou vypadáte velmi mladě. Čím to je?
ON: Před třemi lety jsem onemocněl s páteří, bylo to dost špatné. Lékaři mi doporučili co nejvíc plavat. Abych nemusel nikam dojíždět, investoval jsem něco do zdraví naší rodiny. Postavili jsme už zmiňovaný krytý bazén. Navíc jsme často na čerstvém vzduchu díky zahradě, která pořád volá po údržbě.
ONA: Snažíme se žít v pohodě a zdravě. Nekouříme, neholdujeme alkoholu, nejíme vepřové ani hovězí maso, jen ryby, kuřata a sójové granuláty. Často vaříme luštěniny a sóju, které maso dost dobře nahrazují, jíme rádi zeleninu, ovoce. To je celé tajemství.
Zdroj: vlasta.cz časopis Vlasta
