Seriál Zlatá labuť, ve kterém hrajete manželku majitele obchodního domu, se asi lidem líbí, protože natáčení bude pokračovat. Jste ráda?
V podstatě ano, i když jsem zpočátku byla nedůvěřivá. Je fajn, že má sledovanost.
Nedůvěřivá v čem? Nemáte ráda seriály?
Obecně seriálům moc nevěřím. U Zlaté labutě je ale fascinující i to, že si dali architekti práci s ateliérem i dobovým oblečením. Je to úžasné. Vlastně jsem si uvědomila, bez ohledu na všechny ostatní věci, že to byl poslední styl, který končil rokem 1948. Ženám to opravdu slušelo. Dnes si člověk neumí představit, že byste měla nasazený klobouček a šla s ním do metra.
Jste kloboukový typ?
Vůbec ne, ale je to moc hezké.
Líbí se vám natáčení v dobových kostýmech? Napadlo vás někdy, kdo je asi nosil?
Vždy jde o obsah a v tomhle se lidi nemění. Můžeme mít na sobě různé oblečení, ale záleží na tom, jak přemýšlíme.
Takže šaty nedělají člověka.
Myslím si, že ne. Možná částečně, ale vždy záleží na obsahu.
Předobraz seriálového obchodního domu byl ve skutečné Bílé labuti. Dozvěděla jste se něco nového?
Nevěděla jsem třeba, že byla otevřená v březnu 1939, kdy nás obsadili Němci. To byla taková zvláštní okolnost, která do toho vstoupila.
Letos na filmovém festivalu v Karlových Varech obdržíte Cenu ředitele. Při té příležitosti bude uvedena komedie Kulový blesk. Prý jste si tenhle film sama vybrala. Proč právě Kulový blesk?
Protože v něm hraje spousta kolegů, kteří už nejsou s námi. A já jsem si uvědomila, že na ně moc ráda myslím a že mi chybí. Tak jsem si říkala, že to bude taková hezká vzpomínka.
Je pro herce důležité, s kým hraje? Musí mezi hereckými partnery fungovat chemie?
Je to moc důležité. Určitá chemie a porozumění musí fungovat. Taky naslouchání, ne že vy budete exhibovat na úkor toho druhého. Vždycky je důležitý vnitřní dialog. Když přistoupíte na podmínky scénáře a začnete se realizovat, potřebujete k tomu i toho druhého. Nikdy v tom nejste sama.
Často hrajete v komediích. Jaký druh humoru máte ráda?
Mám ráda anglický a taky židovský humor.
Souhlasíte, že humor dokáže podržet v těžkých chvílích nejen jednotlivce, ale i celou společnost?
Humor je strašně důležitý. Člověk od těžkých věcí odstoupí s určitým nadhledem, takže se pak nepotácí ponořený do ošklivých myšlenek.
Divadlo Studio DVA a muzikál Šíleně smutná princezna.
Takže lidi bez smyslu pro humor to mají těžší.
Myslím si, že ano. Musí daleko víc prožívat realitu v tom škaredém smyslu, a často z toho není východisko. Humor nám rozhodně pomáhá.
Je důležitý i ve vztahu?
Určitě. Musíte mít nějaký nadhled, jak nad sebou, tak nad partnerem.
Natočila jste spoustu filmů, kdybych některý namátkou jmenovala, vzpomněla byste si na atmosféru při natáčení?
Vybavuji si ji docela ráda u většiny filmů, protože v době normalizace to byl takový ostrůvek svobody, kdy člověk vyskočil z reality a byl mezi štábem a kolegy. Byl to příjemný útěk, ale pak jste se musela vrátit do reálného života. Proto bych nevypichovala jen jeden film.
Mají to podle vás dnešní mladí herci v něčem těžší?
To je složité, možná to mají těžší, protože těch studií a možností je dnes spousta. My jich měli pár, Československá televize, Československý film a Československý rozhlas a tím to haslo. To bylo velké omezení. Taky dnes vznikla spousta hereckých soukromých škol a oni se musí snažit uživit. My měli taky špatné platy v divadle, a když jste dostala práci vedle, bylo to přilepšení, ale žádný zázrak. Taky jich je dnes víc, tak je těžší se prosadit. My jsme museli mít pevný pracovní poměr, tedy angažmá, dnes se jim do stálého angažmá nechce, chtějí hostovat a pak mít volný prostor. Nechtějí být začleněni do režimu divadla, protože tam musíte spoustu věcí respektovat.
Vám by volná noha nevyhovovala?
Tehdy o tom člověk nepřemýšlel, i když jsem byla někdy zoufalá a chtěla jsem s tím praštit.
Čeho se to zoufalství týkalo? Cítila jste se vyhořelá?
To ne, spíše když jsem se setkala s někým, kdo byl nepříjemný, hnusný, kdy mě to vyvedlo z míry a uvažovala jsem, jak to řešit. Tehdy jsme si otázku, že bychom nechtěli být v angažmá, vůbec nepokládali, jiná možnost nebyla.
Jednou jste někde zmínila, že vám současné scénáře připadají moc placaté.
Scénáře jsou hodně důležité. Někdy nad nimi dlouho přemýšlím, někdy je přečtu napoprvé a mají hlavu a patu, jsou tam vycizelované dialogy, figury nejsou stejné a nemluví všechny pražskou češtinou. Ten sešup je podle mě strašný, všechno se zrychlilo a čeština dostává zabrat. I obsahově. Hodně jsem o tom uvažovala právě v souvislosti se Zlatou labutí. Proto jsem před natáčením měla schůzku s tvůrci a mluvili jsme o úrovni češtiny, protože první republika byla velmi kultivovaná. Myslím ale, že si na tom dávají docela záležet. Nebo si to musí člověk do nějaké míry upravit.
Upravujete si texty?
Někdy ano, ale nepatrně.
Jsou pro vás premiéry ještě zdrojem nervů? Nebo je to s věkem lepší?
U mě je to s věkem horší. Když jste mladá, tak jste drzá. Neměla jsem s tím takový problém, nervozita dokázala rychleji odeznít nebo jsem to zaplašila. Čím je ale člověk starší, tím je zodpovědnější, a k tomu věk, který vás může zradit.
Je potřeba mít v herectví štěstí? Talent je jedna věc, ale ne všichni talentovaní se proslaví nebo dostanou nesmrtelnou roli. Vám se to podařilo.
Byla jsem v tom ale nevinně, nikdy jsem si nechodila říkat o role do ředitelny, i když někdo to dělá. Vždycky to tak bylo. Já ale ne, asi jsem měla fakt velkou kliku.
V životě člověk musí občas dělat kompromisy, měla jste v době normalizace nějakou mez, přes kterou nejel vlak?
Pár věcí jsem odmítla, ale musela jsem počítat s tím, že si půl roku v televizi neškrtnu. Třeba Inženýrská odysea. Nechtěla jsem v těchto věcech hrát. Tak to byla ta mez, za kterou jsem nechtěla jít ani profesně, ani lidsky.
Na začátku devadesátých let jste byla v politice, jak moc se podle vás proměnila politická kultura?
Šlo to docela dolů. Byla jsem v politice dva roky a dalo mi to zabrat. Odešla jsem zcela zničená. Nějaký čas jsem se z toho vzpamatovávala, ale zpětně si říkám, že je to vlastně dobře, že jsem si tím prošla a tu zkušenost získala, abych zjistila, že tohle není moje parketa. Naštěstí to byly jen dva roky, ne čtyři.
Kdo vás tehdy přesvědčil?
Oslovilo mě Občanské hnutí a já jsem jim řekla, že ráda pomůžu, ať mě ale dají dozadu na kandidátku. Jenže pak jsem dostala hodně preferenčních hlasů a posunulo mě to dopředu, což jsem fakt nečekala. Ale přišlo mi blbé to odmítnout, nebylo by fér tam nejít. Byla to tvrdá škola, ale dobře za ni.
Sledujete politické dění?
Sleduji, ale jen přes rádio, pohled do Poslanecké sněmovny, když tam vystupuje opozice, to bych nezvládla. Ta úroveň, to je naprosto příšerné.
Jak si vysvětlujete, že lidi pořád naslouchají populistickým řečem?
S tím se neumím vyrovnat. Moc se bojím toho, že příští volby opozice vyhraje. Asi to tak bylo vždycky, ale člověk by řekl, že se někam posuneme. Ne. Kolik vyšlo různých knih na různá témata, ale jako by to bylo všem jedno, lidi jsou pořád stejní. Nikdy se nepoučíme.
S Janem Svěrákem se sešla ve filmu Vratné lahve.
Zmínila jste rozhlas, pořád je to váš rituál, že ráno vstanete a zapnete si ho?
Jak jsem teď doma sama, tak první, co udělám, když vyskočím z postele, že jdu k rádiu. Potřebuji, aby na mě doma někdo mluvil. Poslouchám zprávy i jazz. Zprávy mě zajímají, ale už se snažím nerozčilovat, nezaujímám žádné stanovisko, vyjma několika lidí z opozice, kteří mě dokážou vymrštit ze židle.
Když mluvíme o domácnosti, při čem žehlíte? Narážím na slavnou scénku z komedie Vratné lahve.
Žehlím minimálně, v podstatě nežehlím. Dřív se žehlilo všechno, ale to mě ani nenapadne. Usuším, naskládám a konec. Ale když bych si něco měla pustit, tak zase to rádio, na televizi přes den moc nekoukám.
Vratné lahve se zabývají stárnutím a konečností života. Jak se s během času vyrovnáváte vy?
Snažím se to kompenzovat hrabáním v hlíně. Pořád něco dělat, to mi dává smysl. Každý den vás postaví před nějakou nečekanou věc, kterou musíte řešit, takže mám pořád všude papírky, kam si píšu, co mám zařídit.
Téma stárnutí není moc populární, přesto měl film velký úspěch.
Do stárnutí se nechce nikomu, ale každého to potká. V tomhle je spravedlnost.
Se Zdeňkem Svěrákem to nebyla první spolupráce.
Mám ráda jeho vtipnost i představivost. Je příjemný a je s ním hezká spolupráce.
Je pro herečku těžké akceptovat věk? Není v téhle profesi diktát krásy a mládí přece jen krutější?
Vždycky to tak bylo a vždycky to tak asi bude. Vždy vyroste další krásná generace a kolem nás budou chodit mladí a krásní lidé.
Je pro stárnoucí herečky méně příležitostí?
Lásková témata mladých lidí jsou asi dramatičtější, asi to tak funguje. Ale mám třeba představení ve Studiu Dva s Martou Vančurovou, které se jmenuje Odpočívej ve svém pokoji, a to je příběh dvou starých žen v domově důchodců. Jedna je protivná a tu druhou nechce, a řeší to spolu. Není to vůbec depresivní, je to vtipné a lidem se to líbí.
Nedávno jste si poprvé v kariéře zahrála ve videoklipu hudební skupiny Radost. Šlo o podporu hospicové péče, která je u nás pořád podfinancovaná. Proč jste do toho šla?
Nabídka byla trošku zašifrovaná, ale mně hospic hodně pomohl s mým manželem, takže to dokážu ocenit. Sama bych to nezvládla.
Hlavním poselstvím skladby je plynoucí čas. Není čas jedinou spravedlivou věcí v životě?
V podstatě ano, ale nespravedlivé na tom je, že měří každému jinak. Rozumově, fyzicky, takže vůbec nikdo nevíme, čím si projdeme.
Na to se ale nedá připravit.
Nedá. Všichni lékaři vám řeknou, abyste zdravě jedla, hýbala se, nekouřila, ale nedá se myslet jen na to, co můžeme a co nemůžeme. Někdy nám i neřesti pomáhají. S mírou samozřejmě.
Zmínila jste osobní zkušenost s hospicem. Bylo těžké k tomu rozhodnutí dospět? Že potřebujete pomoc?
Mně to nabídl nejstarší syn, protože pracoval v Jedličkově ústavu a měl nějaké kontakty. A to bylo štěstí, protože když jsem měla nějakou práci, tak jsem vše nachystala a s manželem byl někdo jiný. Sestra z hospice mi pomáhala manžela i umývat, protože už ležel a já ho neuzvedla. Kdybych byla úplně sama, asi bych ho musela dát do ústavu nebo nemocnice.
Měla jste pocit viny?
Že mi někdo pomáhá? To ne. To jsem byla šťastná. Ale kdybych ho musela někam odložit, tak to bych pocit viny měla. Protože se člověk potácí v bezmoci. Je to strašně těžké a málo se o tom všem mluví.
Kde jste hledala sílu?
Odskoky do divadla mě okysličovaly a vracely mi sílu to dál zvládat. To pro mě bylo moc důležité. Samozřejmě s tím, že vás někdo na chvíli zastoupí. Nemožnost se odreagovat, odskočit si, to bych nezvládla.
Máme tu jaro, je to pro vás signál vyrazit na chalupu a věnovat se zahradě? Co vás na tom přitahuje?
Na zahrádce se srovnáte, hlavně psychicky. A navíc jste odměňovaná. Když něco zasadíte a vyroste to, to je přece zázrak. Zvláště pro lidi z města.
Co vás příroda naučila?
Člověk se v ní odreaguje, ale hlavně takhle začal svět. Dostali jsme ho na starost. Živilo nás to, byla to naše přirozenost. A tím, že vznikala města, jsme s přírodou ztratili kontakt. Já považuji přírodu za pánaboha, protože si myslím, že k ní musíme přistupovat s pokorou. Příroda má perfektní řád a měli bychom ji s pokorou respektovat. Pořád se k ní chováme krutě, ale ono se nám to vrátí. Jako lidstvo se neumíme z ničeho poučit. Dostali jsme planetu na starosti, ale neumíme to, protože převládl mamon.
Vás prý nadchnul čínský taoismus.
Já jsem sice bezvěrec, ale taoismus mě fascinuje. Je v něm spousta moudra. Třeba tohle: Není krásné, co není poctivé. V podstatě velmi jednoduché, ale když se nad tím zamyslíte, tak nesmírně hluboké.
Čeká vás v nejbližší době nová práce?
Dostala jsem jednu nabídku, ale nebudu o ní mluvit, protože jsem pověrčivá.
A co vám dělá největší radost?
Dělá mi radost, když slyším něco hezkého, že někdo někomu pomohl, nebo když se něco povede. To nabydu na chvíli pocit, že to s námi, s lidstvem, snad není tak špatné.
DANIELA KOLÁŘOVÁ (76)
- Narodila se v Chebu, dětství strávila v Karlových Varech.
- Vystudovala gymnázium a DAMU.
- Byla v angažmá v Divadle S. K. Neumanna a od roku 1971 je členkou Divadla na Vinohradech.
- Hraje i v divadlech Viola, Studio DVA, Komedie, Mana...
- Hrála ve filmech Na samotě u lesa, Kulový blesk, Léto s kovbojem, Obecná škola, Vratné lahve, v seriálech Taková normální rodinka, Nemocnice na kraji města...
- Jejím manželem byl herec a režisér Divadla Na zábradlí Jiří Ornest, s nímž má dva syny.
- V letech 1990–1992 byla poslankyní České národní rady.
- Věnuje se charitě, spolupracuje s nadací Duha, pečující o dospělé lidi s mentálním postižením.
Zdroj: časopis Vlasta
