Rozhovor s vámi je letos můj první venku, navíc je první jarní den. Krásně nám to vyšlo!

Kdybyste mi neřekla, že je první jarní den, nevěděla bych to, ale určitě bych si dnes šla sednout někam ven, protože je moc hezky. Sluníčko, teplo a to, že se zelenají keře a stromy, mi pomáhá vyjít ze zimní hibernace, kdy bývám trochu ve smutku, ale tak to mají asi všichni…

Pomáhá vám v tom les? Vím, že tam ráda trávíte čas. A jak často se do něj z města dostanete?

Moji rodiče v podstatě žijí v lese, v rodinném domě na kraji Prahy. Kousek odtud mám navíc koně, za kterým se snažím aspoň jednou dvakrát týdně dojít.

No a jinak přítel má auto, takže na výlet do přírody můžeme vyrazit kdykoli, kdy se naskytne příležitost. Vůbec totiž nejsem městský typ! Bývám ráda pryč z města a velkoměsta mě nelákají.

VIDEO: Darija Pavlovičová s Dominikem Vodičkou vyhráli letošní StarDance. Podívejte se, jaká byla cesta k vítězství.

Zdroj: Youtube

Vyrůstala jste tedy na venkově?

Ne, na Černém Mostě (sídliště v Praze, pozn. aut.), ale úplně na kraji, kde už začínaly lesy a louky. Jako malá jsem tam chodila na malou farmu za zvířaty, taky za koněm.

Jak se jmenuje ten váš, kterého máte teď?

Mám ho v pronájmu, jsme spolu už od pandemie a jmenuje se Impozant. Je to impozantní pán, trochu arogantní, ale jinak moc fajn. Je to takový kůň jednoho páníčka – ostatní sice povozí, ale na pobídky a povely od cizích lidí kašle.

Dlouho jsem se ke koňům chtěla vrátit, během studia na gymplu i pak na konzervatoři mi strašně chyběli. Setkání s Impozantem bylo asi osudové. Za covidu jsem měla hodně volného času, a tak jsem chodila do lesa na procházky, kde jsem potkávala děti na koních…

Výsledkem bylo, že jsem se na jedné farmě domluvila, že začnu zase chodit na tréninky a jezdit. Pandemie pro mě byla v tomto smyslu asi nejlepším životním obdobím, kdy jsem měla nejvíc času jen pro sebe.

V divadle jsme sice zkoušeli, ale hodně času jsem trávila právě s koněm v lese. Ráda na tu dobu vzpomínám.

Bylo těžké si svérázného Impozanta získat?

Ani ne. Hodně pomohlo, že jsme spolu byli denně. Na koně je potřeba mít čas – vztah si vytváříte tím, že jste s ním intenzivně. A nám to klaplo.

Je to někdy s koňmi lepší než s lidmi?

Často je pro mě příjemnější být s koňmi než s lidmi, i když je občas těžké vyčíst, co koni je. Když se to ale naučíte, pochopit ho a komunikovat s ním je mnohem jednodušší, protože se nesnaží nic zakrývat dalšími vrstvami.

Koncentrovat se jen na koně je velmi terapeutické, protože nemáte čas přemýšlet nad ničím jiným. Navíc hezky voní a práce kolem nich je fajn, když se k tomu ještě sejdou příjemní lidé.

Mně se nikdy nepodařilo překonat ve vztahu ke koním respekt a možná i obavu.

Vidíte, pro mě jsou koně taková přerostlá miminka, se kterými je potřeba zacházet jako s malými dětmi. Vůbec nemám v hlavě obraz majestátního koně. Naopak, je potřeba pořád je ťuťat a ňuňat, ujišťovat, že je vše v pořádku, a nabízet jim společné aktivity.

Připomeňte mi nějakou svou roli s koněm, pokud byla…

V pohádce O léčivé vodě (z roku 2020, pozn. aut.) jsem měla pár záběrů, kde jsem jezdila. Je tam zajímavá scéna, jak se na koni peru se zlou Henrietou. Pak padám z mostu dolů, ale to už za mě dělala kaskadérka.

Čeká mě natáčení z koňského prostředí, ale víc k tomu teď nemůžu říct. Doufám, že přístup ke koňům během natáčení bude v pořádku. Dám pozor, aby se neděly věci, které jsou proti mému přesvědčení.

Ve zmíněné pohádce hrajete svou první hlavní roli, a to princeznu Hanku. Byl to dětský sen?

Nikdy jsem neměla konkrétní vysněnou roli. Nabídka hrát princeznu prostě přišla, vím, že casting probíhal dlouho, hledali herečku i na Slovensku… Že jsem roli dostala, mi volali, když jsem zrovna byla v lese na vyjížďce. Byla jsem nadšená!

Jako malá jsem chodila na dramaťák a jezdila se sestrou na letní herecké tábory. Nikdy jsem si ale neříkala, že bych chtěla jednou být herečkou.

Spíš mě bavilo trávit tam čas a pak jsem si řekla, že by bylo fajn tuhle radost přenést do profesního života. A rozhodla jsem se jít na konzervatoř.

Na konzervatoř jste odešla z víceletého gymnázia.

Odešla jsem po čtyřech letech, nebylo mi tam dobře kvůli šikaně. Původně jsem chtěla gympl dostudovat a dál jít na psychologii, pak ale přišlo rozhodnutí, že na gymplu už být prostě nechci.

Přihlásila jsem se na přípravný kurz ke studiu na konzervatoři, kde jsem se seznámila s uměleckým životem, cha cha, a pak už jsem udělala přijímačky na konzervatoř.

Chcete mluvit o té šikaně?

Je to pro mě už uzavřená kapitola a asi nemám potřebu se k tomu vracet.

Chápu. Po gymnáziu jste tedy chtěla původně studovat psychologii. Když jste po čtyřech letech odešla z konzervatoře, uvažovala jste o dramaterapii, kterou ale tehdy jako studijní obor neotevřeli. Pořád vás zajímá psychologie a lidská duše?

Ano, ale tenkrát to šlo ruku v ruce s tím, co se mi na škole dělo. Přirozeně mě zajímalo, proč se lidé chovají určitým způsobem, a také jsem se snažila vyznat sama v sobě. Teď je ale můj zájem o další studium asi tak na patnácté koleji…

Takže máte před sebou čistě „jen“ hraní?

Ano, chystají se dva nové seriály, ve kterých budu hrát, a čekají mě cesty do zahraničí.

Četla jsem, že už jste dospěla k tomu, pečlivě si vybírat, v čem budete hrát a co naopak odmítnete.

Týká se to hlavně dlouhoběžek (mnohadílné komerční seriály, pozn. aut.), které bych nechtěla dělat, dokavaď bych neměla fakt velkou nouzi o peníze. Naopak se chci podílet na zajímavých projektech, které mi dávají smysl a rezonuju s nimi.

To rozhodování je vždycky velký konflikt ve mně samotné, protože nikdy nevidím výsledek hned, a občas mám chuť dát šanci něčemu, co bych běžně zamítla.

Jsou za tím dlouhé hovory s mojí agentkou, jestli má daná role smysl, dlouho čtu scénáře, přemýšlím o postavách… Většinou dám na svou intuici – když se mi na tom něco nezdá, obvykle řeknu: Ne!

Kdybyste hrála v divadle, výsledek vidíte mnohem dříve…

Jenže já mám s divadlem ještě pořád trochu problém. Loni v prosinci jsem asi po půl roce pauzy odehrála jedno představení a cítila se fajn, ale… Víte, z konzervatoře jsem odešla ve čtvrťáku, protože mi v divadelním tvůrčím procesu nebylo dobře.

Ze školy jsem si odnesla nepříjemné věci, se kterými jsem se potřebovala naučit pracovat. Proto jsem zvolila pauzu od všeho… A je mi díky tomu mnohem líp! Prožívám teď nejlepší a nejklidnější období, jsem pánem svého času a rozhodnutí.

Když jsem před dvěma lety dělala rozhovor s herečkou Pavlou Dostálovou, mluvily jsme o tom, jak studenti herectví často čelí tlaku ze strany pedagogů, kteří je „rozbijí“ na střepy, ale na škole už je nikdo nesloží zpátky.

Přesně tak! A pak své psychické potíže řeší alkoholem, drogami… Každý má svou cestu, svůj způsob, jak se s tím vypořádat. Já jsem zvolila osvobozující odchod ze školy, což bylo to nejlepší rozhodnutí, a psychoterapii, která mi hodně pomohla.

Mrzí mě, když to lidé komentují a automaticky berou tak, že je člověk blázen. Doba už přece pokročila dost na to, aby se vědělo, že psychoterapie je skvělá věc a že je velký rozdíl mezi péčí psychoterapeuta, psychologa a psychiatra.

Mně psychoterapie přináší sebereflexi a duševní hygienu. Našla jsem skvělou terapeutku, která vždycky ví, co mi říct.

Otázkami mě nasměruje k tomu, abych si sama určité věci uvědomila. A že mi jich dojde! I když neřešíte nic závažného, jednou za měsíc je fajn spolu s terapeutem reflektovat, co se vám děje.

Naprosto s vámi souhlasím, mám stejnou zkušenost. Pořád se vás tak moc dotýká, co si o vás veřejnost myslí?

Je i není mi to jedno. Když jsem odešla z konzervatoře a opustila divadlo, protože mi bylo psychicky nejhůř, najedou přišla nabídka na účast ve StarDance. Když jdete do tak velkého projektu, musíte být připravena i na negativní reakce.

Vím, že lidé umějí být na internetu opravdu oškliví. Sama jsem ale nevěděla, jestli jsem na to připravená. Po prvním přenosu, kdy jsem byla v největším stresu, jsem okamžitě začala číst reakce na internetu – jo, udělala jsem to nejhorší, co jsem mohla – a byla si jistá, že budu číst samé hnusné věci.

Ale bylo to přesně naopak, lidé psali moc hezké reakce a to mě zbavilo počátečního strachu. Čeho jsem se během soutěže bála nejvíc, se nestalo, když tedy nepočítám pár negativních výjimek. Díky StarDance jsem se naučila pracovat se svým strachem a nenechávám se jím ovlivňovat tolik jako dřív.

Může to přijít s věkem – mít nadhled a být splachovací v dobrém slova smyslu?

Určitě. Od jistého věku už víte, co jste zač a co si můžete nechat líbit. Každý to máme ale jinak, někdo to ví už v patnácti, někdo to hledá ještě ve třiceti. Já jsem s herectvím začala strašně brzo. Perinbabu a dva světy (v režii Juraje Jakubiska, pozn. aut.) jsem natočila, když mi bylo čtrnáct patnáct.

Na konzervatoři nás nikdo neučil, jak pracovat s pozorností médií, jak a co jim říkat, jak se naučit říct Ne!, což je důležité. Protloukala jsem se tím sama v brzkém věku, kdy se formujete a každá negativní věc vás ovlivní.

Mohla jste to řešit s rodiči?

Probírali jsme to. Naši mě vždycky podporovali, ale nezažili to, takže mi spíš říkali: „Buď hrdá na to, co jsi udělala a dokázala!“ Hrdá jsem byla, přesto mě některé věci bolely.

Proces zkoušení a práce s režisérem v divadle byl pak komplikovaný, protože jsem si nevěřila a neměla ani pocit, že můžu něco nabídnout. Celé to přestalo fungovat a skončilo to mým odchodem ze školy.

Zmiňujete sebedůvěru. Pomohla vám v tomto směru StarDance?

Ano. Zásadní věc byla, že jsem věděla, že ze soutěže nemůžu odejít. Zadruhé, na internetu nám s Dominikem vznikl obrovský fanklub nejzlatějších holčiček a kluků…

To můžu potvrdit, prý se nemám vracet domů bez fotky s vámi. Naše děti si vás zamilovaly, my s mužem taky.

To je moc hezké! No jasně, pak se spolu vyfotíme… Ten zájem mi dodával sebevědomí. Říkala jsem si, že tancuju pro ně, v tom mi byli velkou oporou.

Celé soutěžní prostředí bylo fajn a svým způsobem mě donutilo cítit se dobře a věřit si, přestože jsem měla trému a strach, že něco pokazím. S tancem je to ale jiné než s herectvím, které je hodně neuchopitelné…

Jak to myslíte?

V tancování jsem neměla tendence sama sobě podkopávat nohy, ale v herectví se mi to děje, pořád se zpochybňuju. Nemůžu se na sebe v rolích ani dívat, přijdu si nejtrapnější… Na druhou stranu, vždycky se snažím dělat věci, jak nejlíp umím.

Když vám teď, s odstupem čtvrt roku, řeknu StarDance, co vám automaticky naskočí?

Je toho hodně a je to smíšené. Určitě dřina a disciplína, ale zároveň hezký výsledek, taky konexe, společný čas, většinou pozitivní věci, i když byly i ty náročné… Kdybych to měla říct jen jedním slovem, tak asi: emoce.

Jak se extrémním tanečním výkonem proměnilo vaše tělo?

Byla jsem taková nasvalená.

Už nejste?

Už je to dlouho. Po skončení soutěže jsem sama odjela na Bali, kde jsem sice hodně chodila s krosnou na zádech, takže nohy dobré, ale celkově jsem se vrátila do normálu. Svoje tělo extra moc nepozoruju, jsem pořád stejná.

Cestujete ráda sama?

Je to hrozně fajn! Na nikoho se nemusím vázat, rozhoduju se jen podle sebe. Jsou to takové dobrodružné výpravy, kde se seznámíte s tamní kulturou, potkáte fajn lidi a zažijete spoustu věcí.

Na Bali jsem byla poprvé, jsou tam milí lidé a krásná příroda, bylo mi tam moc dobře. O to těžší byl návrat – z třicetistupňových veder do zimy, u nás zrovna sněžilo. Asi týden mi trvalo, než jsem se aklimatizovala.

Píšete si deníky z cest?

Chtěla bych, ale zatím jsem to neudělala. Na svých cestách ale fotím na film – i tak zachycuju vzpomínky, co zůstanou napořád.

Ještě se vrátím k tomu tělu. Zaujalo mě, jak vám při StarDance občas vyžehlili vlasy.

A proč ne, tak jsem to brala. Vlasy jsem si žehlila kolem třinácti, asi dva roky jsem byla posedlá tím, že přece nemůžu mít kudrnaté vlasy! Tehdy jsem je nenáviděla, teď to je úplně naopak.

Nejdřív jsem jela striktně v CGM (Curly Girl Method, speciální péče o kudrnaté a vlnité vlasy, pozn. aut.), kdy jsem trávila v koupelně klidně dvě hodiny, což mě pak ale začalo otravovat. Teď si je už jen myju kvalitním šamponem a používám speciální kondicionér.

Jak moc jsou pro vás důležité? Ostříhala byste se kvůli roli?

Vždycky jsem si chtěla oholit hlavu! Na takovou roli ale ještě čekám. Musela by být hodně dobrá, abych to kvůli ní udělala.

Po kom je máte?

Můj táta měl kudrnaté vlasy, teď už je má nakrátko. Dřív měl ale skoro afro, strejda taky, brácha má teď taky kudrnaté.

Víte, proč vám rodiče dali jméno Darija, jehož význam je „konající dobro“?

Vím, že mi dali jméno podle svaté Darji, což byla křesťanská mučednice ze třetího století. Ale jeho přesný význam jsem neznala – konající dobro, to se mi moc líbí. Doufám, že tomu i odpovídám.

Povídáme si v postní době před Velikonocemi. Prožíváte ji nějak vědomě? Farářka Martina Viktorie Kopecká mi nedávno v rozhovoru říkala, že je to ideální období pro vnitřní inventuru. Něco pustit, odpustit si nebo někomu…

Nejsem věřící a Velikonoce neslavím. To, co zmiňujete, ale asi dělám přirozeně po celý rok. Je ale fakt, že jaro k tomu samo vybízí – člověk má chuť si vše uspořádat a vyčistit si hlavu.

Pro mě je důležité, aby se lidé kolem mě cítili dobře, hodně mi záleží na tom, aby moji přátelé a blízcí byli spokojení a šťastní. A když pro to můžu něco udělat, snažím se o to pořád.

Jste uvnitř tak křehká, jak vypadáte?

Asi jo… Vlastně o to nechci přijít, protože mě to svým způsobem definuje. Jaká jsem vždycky byla a budu. Jen se s tou křehkostí musíte naučit pracovat, aby toho ostatní nezneužívali.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články