Jste zvyklý na trému, nebo máte vychytávky, jak proti ní bojovat?
David: Na trému se zvyknout nedá, tréma přichází sama od sebe. A pak sama od sebe také odchází, je nevyzpytatelná. Je vzácná jako divoká šelma. Myslím si, že tréma je něco, co umělce pronásleduje celý život. Je jako stín.
Vy jste se jako profesionální tanečnice naučila trému zkrotit?
Zuzana: Myslím si, že docela ano, co se týká tanečních soutěží. Ale i přesto jsou sny, které se tanečnicím opakují. Třeba že chvíli před začátkem soutěže nejsme učesané, namalované nebo že se rozepla bota. To nás straší v noci, i když si myslíme, že už žádnou trému nemáme.
Jaký tanec vás nejvíce děsí?
David: Teď žádný, protože já se žádného tance nebojím. Ke každému tanci přistupuji jako k neznámému zvířátku, snažím se ho trošku zkrotit, sblížit se s ním nebo ho pohladit. Některý tanec na mě štěká, některý kouše, některý se lísá k noze, ale každý tanec je jiný. Každý tanec zapojuje úplně jiné svaly.
Zuzano, co Davidovi jde nejvíce?
Zuzana: Docela hezky mu jdou standardní tance, kde jsme v držení. Hezky nám vycházejí nohy, tančí se nám dobře. Nemusím mu vysvětlovat kroky, na kterých jsem si myslela, že bude muset hodně pracovat.
David: Taky mám prý dobrý skluz.
Zkoušíte si tanec doma třeba s manželkou Lindou Rybovou nebo s dcerami?
David: Nemáme zas tak velký byt. Když jsem byl na hotelu, tak jsem mezi postelí tancoval, ale musel jsem si zatáhnout závěsy, aby na mě nebylo vidět. Doma máme kocoura, tak toho taky vyženu, aby to neviděl. Někdy to na mě přijde, ale já si ten tanec spíš představuji. Třeba se probudím ve čtyři ráno a představuji si, jak tančím jive. To je síla.
Je to hezký sen, nebo noční můra?
David: Je to noční můra, ale i noční můra je někdy osvěžující.
Autor: Lucie Šaléová
Zdroj: vlasta.cz
