O tom, kde dětem dnes hrozí největší nebezpečí, jsme si povídali s kriminalistou Jaroslavem Hrabálkem, který se už sedmnáct let zabývá mravnostními zločiny páchanými na dětech.

Školí policisty, kteří vyslýchají jak dětské oběti, tak i dětské pachatele. Je vedoucím odboru obecné kriminality Policie ČR.

Dnešní rodiče se bojí pouštět děti samotné ven. Má to opodstatnění? Je dnešní doba nebezpečnější než za našeho dětství?

Já jsem z generace, kdy jsem přišel domů ze školy, hodil aktovku za dveře a běžel někam ven, což se dnes opravdu většinou neděje. Nicméně z praxe vidím, že větší rizika na děti čekají v jejich pokoji než někde v lese.

Samozřejmě že si dítě může natlouct, ale jestli se bavíme o tom, že by ho někdo přepadl nebo sexuálně napadl, je pravděpodobnost velmi malá.

Pokud jej ale necháte bez dozoru na internetu, ať už proto, že nemáte čas kontrolovat, co tam dělá, nebo nejste až tak počítačově gramotní, abyste mu přístup omezili na určitý čas nebo témata, vystavujete jej většímu nebezpečí. Ať už ze strany podvodníků, predátorů, nebo pedofilů. Nebezpečí tak vidím spíše ve virtuálním prostoru.

Takže jsou venku děti v bezpečí?

Česká republika, a to prokazují i výzkumy, je v celosvětovém měřítku jedna z nejbezpečnějších zemí na světě. Případů, že by venku číhal neznámý predátor, který by dítě přepadl, je za poslední roky velmi málo.

Ve většině případů zneužívání dětí oběť pachatele zná. Buď je to někdo z rodiny, lektor kroužku, nebo pak někdo, s kým se dítě seznámilo na internetu.

Nemůže to být právě tím, že si děti hlídáme, ty tak nejsou „volně dostupné“ na ulici a predátoři se museli přesunout na internet? Existuje statistika, která by srovnala současnost a minulost?

Nemyslím si, že by se na internet přesunuli z tohoto důvodu, ale důkazy nejsou ani pro jednu z možností. Bohužel nejsou statistiky, které by nám mohly ukázat, jestli tohoto typu trestných činů ve srovnání s minulostí přibývá, nebo ubývá.

Systém statistik, který je nastavený teď, je relativně nový. Ze zkušenosti víme, že drtivá většina probíhá ze strany někoho z rodiny, nevlastního otce, strýce nebo například lektora na kroužku.

V 90. letech byl systém zase úplně jiný. Srovnání tak dost dobře není možné. Pracuji v této oblasti sedmnáct let a ze své zkušenosti myslím, že se situace příliš nemění. To, že dětem hrozí na ulici únosy či zneužití, je spíš mýtus. Takové případy se stávají, ale jsou to jednotky procent.

Podle analýzy výzkumného panelu společnosti Seznam se počet osmi- a devítiletých dětí, jež chodí samy dále než kilometr od domu, snížil z necelých 80 na 27 procent. Já si ale upřímně neumím představit, proč by osmileté dítě mělo chodit dále než kilometr.

Vždy záleží na oblasti, kde žijete. Na vesnici v horách, kde si chodí děti hrát do lesa, není kilometr tak daleko, když třeba navíc ještě jezdí na kole. A co se týče dopravy, je pravda, že dnes jezdí více aut, ale také jsou přísnější předpisy, je více radarů, více přechodů pro chodce, které jsou navíc často osvětlené, využíváme nadchody a podchody a i auta jsou lépe technicky vybavená. Řekl bych, že ani z této stránky není riziko o tolik vyšší než dříve.

Kdy je podle vás doba, kdy může jít dítě samotné do školy?

To zase záleží na tom, kde žijete. Na malé vesnici, kde dítě každého zná, asi není důvod, aby do školy nemohlo jít samotné. Cestu zná a potkává sousedy.

Naopak pokud máte cestou do školy nějakou komplikovanou křižovatku nebo neosvětlený přechod pro chodce, samo by jít asi nemělo.

V Praze je to ještě složitější, je to čtvrť od čtvrti. Rozhodnutí je vždy na rodiči a já se musím přiznat, že jsem spíše úzkostlivější rodič.

To asi vychází z toho, jakými případy se zabývám, ale možná i z dopravy, kdy se bojím, že se dítě zamyslí a nerozhlédne se na přechodu.

Takže byste dítě v kočárku před obchodem nenechal?

Já ne.

A v devadesátkách byste ho tam nechal?

Také ne.

Jak podle vás můžeme zmírnit rizika?

Určitě tím, že budete s dítětem komunikovat. Děti vám mnohdy rády ukážou, co dělají na internetu, na jakých sociálních sítích se pohybují a koho na YouTube sledují.

Když půjdou ven, tak se zeptat, kam a s kým, odkud toho člověka zná. Prostě získat vždy co největší množství informací.

Co třeba nějaké prvky sebeobrany?

To už je trochu komplikovanější. Pokud byste se chtěla ubránit, když vás někdo napadne v parku, musela byste nějaké bojové umění opravdu dobře ovládat a dělat aktivně. Když budete chodit na kurz jednou týdně, pochybuji, že by vám to mohlo v dané situaci pomoct.

Je to, jako když budu jednou týdně běhat, tak mě budou tak akorát bolet nohy. Ženám, ale i dětem doporučuji používat malý kapesní alarm, který máte vždy po ruce a v případě nouze jen zmáčknete a odhodíte.

Ono to dělá velký hluk a tím, že to odhodíte, jej nemůže pachatel dohledat a vypnout. Místo toho se lekne a uteče.

Žádné pepřové spreje nebo paralyzéry?

Ty jsou oba už větší, takže je nenosíte v kapse, ale máte je v kabelce. Snad se nikoho nedotknu, když řeknu, že kabelka je velmi často plná různých věcí a najít v ní v případě nouze sprej či paralyzér trvá příliš dlouho.

Jedině, že byste jej měla například při večerní cestě od tramvaje v ruce. Jenže pak je zase otázka, jestli s ním umíte pracovat a jestli nebude zrovna vítr foukat proti vám a neublížíte si sama.

Paralyzér nebo například nůž je pak zbraň, se kterou byste musela umět zacházet, jinak by se jej mohl zmocnit pachatel a vaše situace by se jen zhoršila. Proto doporučuji alarm a pak znát takzvané viktimologické faktory.

To jsou jaké?

Je například větší pravděpodobnost, že si vás pachatel vybere, když budete mít kapuci a sluchátka, protože pak je jasné, že nevnímáte prostor kolem sebe a přicházíte hned o dva smysly.

Kvůli kapuci nevidíte periferně a sluchátka vám brání slyšet, co se kolem vás děje. Pokud jste v situaci, kdy se necítíte bezpečně, například jdete večer z tramvajové zastávky, je lepší se držet ve větší skupince a třeba i někomu zatelefonovat a říct věty typu „Jsem tady a tady, za chvíli jsem doma“.

Pro děti pak třeba věty „Pojď mi naproti“ nebo „Už tě (náš dům) vidím“. Nicméně jak jsem říkal, Česká republika je v tomto ohledu opravdu hodně bezpečná a nepamatuji si za poslední dobu žádný případ, kdy by bylo dítě takto sexuálně napadeno na ulici. Nebezpečí číhá spíše na internetu.

Myslíte přímo tak, že je někdo ven vyláká?

Buď, ale spíše je častější nebezpečí v tom, že z nich vyláká fotografie a pak je začne vydírat, aby posílali další, nebo je zveřejní.

Dítě se tak dostane do „dluhové“ pasti, kdy bude muset posílat své intimní fotografie a ty už z prostoru internetu nikdy nezmizí. To pak může skončit v případě nějakého opravdu velkého zoufalství i pokusy o sebevraždu.

Na druhou stranu ani to už možná nebude potřeba, protože umělá inteligence dnes takové snímky dokáže vytvořit sama…

To ano a je to vlastně další úkol pro orgány činné v trestním řízení, co s těmito fotografiemi dělat a jejich šíření zamezit.

I to je dětská pornografie? I když dítě není skutečné?

Ano, i například japonské obrázky hentai, pokud je na nich vyobrazen styk dospělého s dítětem, je dětská pornografie. A může to být třeba i erotická povídka o tom, jak otec zneužívá své dítě.

Zdroje: časopis Vlasta

Související články