Bezpečnostní analytička v NATO, to je celkem slušná kariéra.

Zvenku to tak může vypadat, ale ve skutečnosti je to velká náhoda. Jednou mi od známého přišla na Facebook zpráva o tom, že Velitelství spojeneckých sil pro transformaci v Norfolku vyhlašuje nový ročník stáží. Ačkoliv jsem o jejich existenci věděla díky svému působení v projektu NATO, vůbec mě nenapadlo, že by mohli nabízet stáže. Do Ameriky mě to původně nelákalo a vůbec jsem si nepřipouštěla, že by to mohlo vyjít. Přihlášku jsem podala asi hlavně proto, abych neměla pocit, že jsem to nezkusila. A vyšlo to. Měla jsem obrovskou radost, nebylo vůbec co řešit. Podobně to bylo i po skončení stáže. Můj plán byl získat co nejvíce zkušeností a po stáži se vrátit zpátky do Evropy. V létě to budou už tři roky, co jsem tady. Nabídka na práci v NATO na plný úvazek se zkrátka neodmítá.

Vaším domovem je teď americký Norfolk, kde je jedno ze strategických velitelství NATO. Jaké to je, pracovat v oboru, kde je více mužů?

Podstatně více mužů. V sekci modelování a simulace, kde pracuji, jsem jediná žena. V celém našem direktoriátu rozvoje společných sil je odhadem patnáct žen ze sta a celkově v celém velitelství je opravdu malé procento žen. Než se jedním z vojenských poradců stala britská podplukovnice, bývala jsem na pracovních jednáních s našimi nejvyššími generály jediná žena. Občas si říkám, že kdyby to bylo obráceně a u stolu sedělo dvacet žen a jeden muž, určitě by to bylo předmětem debat. Opačně se to tak zvláštní nezdá, a to je možná právě ten problém. Je běžné nevidět ženy ve vedoucích pozicích do té míry, že to člověku přijde normální. Takhle by to být nemělo.

Prý si o vás někteří myslí, že jste sekretářka. Jak pak reagují, když zjistí, že jste bezpečnostní analytička s magisterským titulem?

Pobaveně, ale i překvapeně. Poměrně často se to stávalo, když jsem byla stážistka. Hodně lidí neví, že magisterský diplom je podmínkou pro získání stáže. Nejednou se mi stalo, že se ten člověk omluvil, a naopak se začal o mě a ostatní stážisty více zajímat. Paradoxně více jsem to ale pocítila, když už jsem stážistkou nebyla. Vnímám sice malou změnu k lepšímu, v posledním roce sem přišly dvě ženy na vysoké pozice, ale zatím je to stále spíše výjimka. Nejednou se mi stalo, že mě neznámý člověk požádal, abych mu buď přinesla propisku, nebo spustila prezentaci, přitom jsem to byla já, kdo tu prezentaci vytvářel nebo prezentoval. Ale nechci, aby to vyznělo negativně, není to tak vždycky.

V centrále v NATO je civilistů minimum, je to hendikep, nebo výhoda?

Spíše výhoda, protože civilisté, aspoň u nás, nemusí striktně následovat vojenskou hierarchii. Samozřejmě záleží případ od případu a každá země to má trochu jinak, ale není problém, abych já jako civilistka probírala něco přímo s generály nebo se i stavila na kus řeči. Například když jsem se poprvé setkala s naším nejvyšším generálem Lavignem, tak jsme se bavili o čokoládových sušenkách. Naopak třeba armádní major za generálem nepůjde, protože by tím „přeskočil“ dvě úrovně, a i v neformální situaci bude stále jeho podřízený a bude se takto chovat.

Jakou pozici má žena mezi tolika vojáky?

Mám kolem sebe lidi, kteří chápou, že pokud budou u stolu sedět lidi stejného pohlaví, věku, hodnosti, národnosti a rasy, tak se nikam neposuneme. Zároveň jsou zde lidé, kteří nastoupili do armády v době, kdy ženy do armády ještě nemohly, vzpomínají na „staré dobré časy“ a myslím, že mě neberou tak vážně jako třeba mého manžela, který je stejně starý a působí na stejné úrovni. Jednou mi bylo třeba řečeno, že se nemohu zúčastnit popracovních drinků na jednom projektu, kde jsem byla jediná žena, protože by to mohlo vypadat divně a mohlo by to ohrozit mou pověst. Co k tomu dodat?

Myslíte si, že porady, které vedou ženy, jsou efektivnější?

Obecně bych řekla, že ano. Minimálně z mé zkušenosti. Přijde mi, že ženy nemají čas plýtvat časem. Schůzky mají strukturu a většinou se vyřeší vše, co se vyřešit má. Setkala jsem se ale i s muži, kteří byli efektivní, ale vzpomněla bych si opravdu jen na pár příkladů.

Podílíte se na vytváření nových obranných strategií, co to je?

NATO přijalo v únoru 2021 nový válečný koncept (NATO Warfighting Capstone Concept, pozn. aut.). Popisuje vizi, jak se mají armády členských zemí vyvíjet a čeho mají dosáhnout v dalších dvaceti letech. Než takový plán vznikne, předchází mu rozsáhlý výzkum, diskuse s členskými státy i akademiky a různé analýzy. Naše sekce se například podílela na analýze budoucnosti tréninku armád a technologií.

Patří sem i strategie proti hybridním hrozbám? Například proti šíření dezinformací?

Dezinformace jsou přirozeně znepokojivé, ale říkám si, jestli nepřikládáme moc velkou váhu myšlence hybridní války. Ve válce buď jste, nebo nejste. Cokoliv jiného jsou jen normální, i když třeba vyhrocené, vztahy mezi státy, které se nemají rády. Spojení „hybridní válka“ nemám ráda, protože pokud řekneme, že dezinformace, kybernetické útoky, zasahování do voleb a podobně je „hybridní válka“, tak riskujeme, že budeme v situaci, kdy všechno je válka. A trvalý válečný stav by žádná demokratická vláda určitě neměla chtít.

Vystudovala jste politologii a evropskou politiku, poté válečná studia. Proč zrovna tento obor?

K válečným studiím jsem se dostala úplně náhodou. Chtěla jsem studovat politologii, protože mě to bavilo, ale neměla jsem tušení, co bych chtěla dělat potom. Na začátku druhého ročníku jsem si přečetla rozhovor s doktorkou Kristinou Soukupovou, která obor válečná studia na King’s College London studovala. Mluvila o tom, jaké to je pracovat ve vojenském sektoru jako civilistka, a mě to úplně nadchlo. Našla jsem si na ni e-mail, ona mě vzala pod svá křídla, ukázala mi ten svět a už jsem se nepodívala zpět.

Bylo těžké se na londýnskou King’s College dostat? Jaké podmínky pro přijetí byly?

Na britské univerzity se píše motivační dopis, který je velmi důležitý. Tam píšete, proč se hlásíte a proč by měli vzít právě vás. Na magisterském studiu kladou velký důraz i na pracovní zkušenosti a mimoškolní aktivity, mně proto hodně pomohla praktická zkušenost u doktorky Soukupové. Píšete také životopis a rozhoduje i bakalářský diplom. Pro financování studia se mi podařilo získat stipendium od nadace Bakala Foundation, což mi víceméně vyřešilo finanční otázku studia v Británii.

Ve škole jste studovala historii vojenských strategií, nyní je vytváříte. Jaký je to pocit?

Zvláštní! Je to vlastně neuvěřitelné, protože má bakalářská práce se zabývala dynamikou a transformací České armády a jako hlavní analytický rámec jsem použila strategii NATO z roku 2004, která popisovala téměř dvacetiletý plán pro transformaci. Tato strategie byla napsaná lidmi, se kterými teď pracuji. To by mě tenkrát ani ve snu nenapadlo. Velké téma mého studia bylo umění strategie. V rámci projektu jsme měli za úkol vytvořit alternativní strategii pro al Káidu po 11. září a jak jsme to tehdy napsali, tak to ve skutečnosti opravdu vypadá.

Během studia jste se zaměřovala mimo jiné také na simulace válečných konfliktů. Jak se dají nastudovat?

Dlouhým a velmi podrobným studiem toho, co se simuluje. Jeden z nejlepších předmětů, který jsem na univerzitě měla, byl předmět válečné simulace takzvaný wargames. Zabývali jsme se simulací reálného historického konfliktu, abychom pochopili jeho dynamiku a také to, jaké mohly být alternativní výsledky. Já jsem simulovala Operaci Anakonda v afghánské provincii Paktíja z roku 2002. CIA věřila, že se tam skrývá Usáma bin Ladin. Podle všemožných dokumentů jsem dala dohromady pohyb jak spojeneckých sil, tak al Káidy. Počty osob na každé straně, jaké měli zbraně, morálku, výcvik, jak dobře znali terén a všechny další detaily a na základě toho se pak tvořila ta simulace. Výsledkem je v podstatě desková hra s pravidly a figurkami.

Používáte při své práci i počítačové hry?

První úkol, který jsem dostala, když jsem přišla do NATO, byl nastudování hry Command: Modern Operations. Já hry vůbec nehraju, takže jsem moc nadšená nebyla, když jsem měla prozkoumat její užitečnost. Je pravda, že modifikace takových her se používá pro výcvik vojsk nebo třeba pro taktické plánování.

Počítačové hry nehrajete, ale designováním válečných her se zabýváte.

Válečné hry takzvané wargames, tak jak je používáme v NATO, si představte jako analytickou metodu na prozkoumání různých problémů. My například používáme hlavně Matrix Games, kde se jedná o diskusní metodu, která má určitá pravidla a strukturu. Já jsem se třeba podílela na vytvoření scénáře pro válečnou hru v rámci severního polárního kruhu.

NATO prý nerado z politických důvodů používá reálné mapy, takže si vymýšlíte vlastní světy.

To je pravda, obzvlášť pokud se jedná o velká vojenská cvičení. NATO země zůstávají tak, jak jsou, ale pokud se bude jednat například o výcvik se zaměřením na městské válčení na Blízkém východě, tak se nepoužije geografie reálného města, ale vytvoří se fiktivní.

Právě teď světem rezonuje poměrně silně válka na Ukrajině. Promítá se tahle válka i do vaší práce?

Promítá, ale bohužel nemohu mluvit o větších detailech.

Jak vnímáte tento konflikt z pozice bezpečnostní analytičky?

Musím se přiznat, že jsem nevěřila, že by Rusko opravdu napadlo Ukrajinu. Zpětně si říkám jasně, vždyť Rusko anektovalo Krym, tak proč by to samé neudělali znova, obzvlášť když o tom Putin dlouho mluvil? Jeden z tálibánských vůdců řekl, že nechápe, proč se Západ diví, že se Taliban znovu zmocnil Afghánistánu, když o tom mluvili desítky let a nikdy to neskrývali. To mi přijde jako dobré porovnání. Jako analytičce se mi ruská vojenská operace nezdá ani pragmatická, ani strategická a celkově to vypadá, že ruská armáda není v dobré formě. Dává mi opravdu malý smysl, co Putin sleduje, čeho chce dosáhnout, jak si to představoval a co si myslí.

Můžeme se jako lidstvo někdy z válek poučit?

Pokud budeme přemýšlet tak, že teď je to špatné a že to bude zase dobré, tak budeme zklamaní. Nějaký konflikt nebo válka určitě zase přijdou. Něco jsme se ale určitě naučili. Nikdo nechce nukleární válku. Hirošima a Nagasaki jsou naprosto odstrašující případy jediného použití atomové bomby a nic takového se od roku 1945 neopakovalo a snad ani opakovat nebude.

Je vůbec možné, aby existoval svět bez válek?

Asi vás zklamu, ale myslím, že ne. Ve společnosti budou vždy rozpory a vždy budou lidé, kteří budou chtít těchto rozporů násilně využít.

Mimochodem, jak se vám líbí Amerika?

Zvykám si. Věděla jsem, že Amerika bude hodně jiná než třeba Velká Británie, ale netušila jsem, že až tolik. Bydlím a pracuji ve městě Norfolk, kde je největší námořní základna na světě, a to je velmi specifické místo, protože všechno se točí kolem armády. Sloužíte? Máte slevu na internet, na jídlo, na auto. Ráda bych se jednou vrátila do Evropy a pracovala v Evropě, už jen kvůli zdravotnímu systému, který je v Americe špatný.

Po čem se vám stýská nejvíce? Co třeba česká kuchyně? A co by vám chybělo v Česku amerického?

Rohlík, chleba a knedlíky! Klasika. Když se vrátím domů, naši mi vždy nakoupí rohlíky, na ty se těším úplně nejvíc. Pečivo je totiž v Americe hlavně sladké. Naopak by mi v Čechách chybělo nenucené zdravení lidí na ulici a konverzace.

Už jste se naučila střílet z luku, jak jste si přála?

Katniss Everdeen, lukostřelkyně z Hunger Games, ze mě rozhodně nebude.

ELIŠKA FILOVÁ (28)

ELIŠKA FILOVÁ (28)

  • Pochází z Tachova, vystudovala obchodní akademii v ČR a politologii na King’s College London.
  • Díky stipendiu od nadace Bakala Foundation pokračovala ve studiu na King´s College London v oboru válečná studia.
  • Pracuje ve strategickém velitelství NATO (NATO Allied Command Transformation) v Norfolku v USA, kde se podílí na vývoji obranné strategie pro Severoatlantickou alianci. 
  • Je jednou z mála žen ve strategickém velitelství NATO. 
  • Specializuje se na současné války, mimo jiné v Afghánistánu, a také na válečné simulace. 
  • Je čerstvě vdaná.

ZDROJ: časopis Vlasta