Jak trávíte léto? Je odpočinkové?
Upřímně řečeno, míň odpočinkové léto jsem nezažila. Máme asi dvacítku koncertů po celé republice, točíme dva videoklipy, už od května trávím půlku každého měsíce na natáčení seriálu Eliška a Damián, a Jordy k tomu ještě koncertuje s Kapitánem Demo. Každou volnou chvilku trávíme s našima holčičkama, byli jsme tři dny v Itálii, dva dny v Beskydech a den a půl ve Vídni.
Během 12 let, co žijete v Česku, jsme vás poznali hned v několika rolích. Jste novinářka, vystudovaná politoložka, moderátorka, herečka, zpěvačka, ale hlavně jste máma a partnerka. Zapomněla jsem na nějakou z rolí?
Myslím, že ne.
Čím se cítíte nejvíc?
Tuhle otázku mi kladli už na gymnáziu. Čím přesně chci být, co mě nejvíc zajímá a baví? A odpověď je asi odjakživa a navždy stejná: nejvíc mě zajímá a baví právě ta rozkročenost.
A dokážete si představit, že byste si jednu ze svých pracovních rolí vybrala a té se věnovala opravdu naplno?
Periodicky vždycky něčemu tu přednost dám, ale pestrost mi vyhovuje. Před deseti lety jsem se vzdálila politologii, kterou mám vystudovanou, i filmovému světu, ve kterém jsem se tou dobou už skoro začala zabydlovat, a naplno se ponořila do televizního zpravodajství. Pak jsem si jednou nohou stoupla na jeviště díky hudebnímu představení Lucie a pár měsíců žila hlavně tím.
Důležitý zlom přišel s mou první sólovou deskou What I´ve Done. Od té doby vím, že nejšťastnější jsem při nahrávání hudby ve studiu a s kapelou na koncertech. Ale zároveň se chci věnovat i dalším věcem. Velký kus srdce jsem dala i do tří a půl let v DVTV, můj náhlý odchod pak souvisel i s vědomím, že to dlouhodobě skloubit se vším ostatním nepůjde.
Co vám která z životních rolí dává a v které se cítíte nejjistější?
Tou nejsmysluplnější je samozřejmě role maminky. To je role životní, které se nic nevyrovná a které jsem ochotná podřídit všechno. Zároveň se ale raduju z toho, že když už jsem v pracovním módu, tak z toho vznikají konkrétní díla a vzpomínky, které mě přežijou. Ať už v podobě písniček, desek, videoklipů, filmů, seriálů, fotografií nebo textů. Až tu jednou s Jordym nebudeme, tyhle odkazy tu pro naše děti i další generace zůstanou, a to nám zajistí, jak skvěle píše Milan Kundera, nesmrtelnost. Říkám to s mírnou nadsázkou, ale vlastně je to to hlavní, čím se uklidňuju, když si čas od času uvědomím svou konečnost. Utíká to všechno příliš rychle.
Jak jde dohromady kreativní umělecký svět a realistická novinářská oblast žurnalistiky a politologie?
Vyrostla jsem jako dcera diplomatky a hudebního DJe, producenta a manažera. Svět politicko-úřednický znám vlastně stejně důvěrně jako svět kultury a zábavy. Tak, jak mě v dětství bavilo zkoumat ty rozdíly, tak mě dnes baví ten společensko-profesionální turismus, kterému se od svého návratu do Prahy věnuju. Žádný rok není stejný. Kulisy a kolegové se mění, okruh mých nejbližších zůstává a jednou za čas se mírně rozroste. Myslím a doufám, že to tak budu mít navždy, udržuje mě to ve střehu.
Upřímně mě překvapilo, když jsem nedávno viděla rozhovor s vámi a moderátor konstatoval, potom co jste řekla, že máte chůvu, že se nezdá, že by role mámy byla vaší prioritou. Setkáváte se jako pracující máma s tímto pohledem?
Máte na mysli Čestmíra Strakatého. Dostal za to podle mě nesmyslný hejt, vůbec to tak nemyslel. Pracující je drtivá většina maminek u nás. Někdo má babičky, někdo tetičky, někdo chůvu a někdo tu složitou logistiku kolem dětí navzdory pracovním povinnostem zvládne úplně sám. Před takovými lidmi hluboce smekám. My jsme s Jordym dokázali skloubit práci a výchovu Lennonky do jejích čtyř a půl let. S příchodem Arielky jsme ale stáli před jasnou volbou: buď chůva, nebo by jeden z nás přestal pracovat. Ale kdo?!
Velké dilema, rozumím! Líbilo se mi, jak jste v rozhovoru hezky vysvětlila, že mít možnost pracovat a s dětmi sice netrávit čas 24/7 vám umožňuje odbavit si pracovní povinnosti mimo jejich dosah a následně se jim věnovat naplno, vědomě. Je těžké najít balanc?
Těžké to je. O to těžší, že naše práce nikdy doopravdy nekončí. V hlavě si ji nosíme pořád. Nová melodie nebo text nás může napadnout kdykoliv. Do mailu, instagramu i whatsappu chodí zprávy pracovního rázu pořád. Neexistuje žádné „od-do“, pípá to nonstop. Zrovna dnes jsem naší skvělé manažerce Lucce hlásila, že na mně visí obě děti, kdo je zná, ví, že mluví nonstop, že mi za chvíli vybouchne hlava a že se na dvě hodiny odmlčím, že odkládám mobil. Je to permanentní vyvažování. Ale to zná asi každý rodič.
Máte pocit, že česká společnost vytváří ženám s dětmi příležitosti, nebo na ně spíš vytváří tlak?
Ta otázka je určitě na místě a jisté je, že přístup firem i společnosti vůči pracujícím matkám a rodičům obecně se zlepšuje. Ale přiznám se, že tohle téma vnímám příliš okrajově na to, abych ho mohla nějak rozumně komentovat. Nemám k tomu žádnou odbornější kvalifikaci.
Vaším životním partnerem i partnerem uměleckým je Jordan Haj. Kdy vám bylo jasné, že jste našla toho pravého, otce svých dětí, se kterým chcete zestárnout?
Kdy jsem pochopila, že je to On? Asi po dvou týdnech. V srpnu 2008. Kromě mého tatínka jsem se nikdy s nikým tolik nenasmála. To bylo a stále je určující.
Trávíte spolu čas doma i v práci – nemíváte někdy ponorku?
Míváme. A umíme si to naštěstí říct a toho druhého na pár minut odehnat aspoň do vedlejší místnosti. Někdy bohužel ne včas. Tím, že jsme spolu v podstatě pořád, tak se tomu předejít nedá. Na druhou stranu, když jsme bez sebe půl dne, tak se nám hned stýská. Ano, trapáci patetický jsme. I po patnácti letech.
Co musí být „nasyceno“, abyste spolu ladili a nic neskřípalo?
Jordy nesmí mít hlad. Nesmí mu být vedro. Musí mu to slušet a na mně musí být vidět, že to vidím. A já nesmím být unavená a nesmím v bytě zakopávat o jeho věci.
Máma dvou akčních holčiček asi nehledá klid na kreativní tvorbu snadno. Co potřebujete k tomu, abyste mohla skládat, psát?
Jakkoli to bude znít technicky a neromanticky, tak já potřebuju především zápis v diáři, že tehdy a tehdy jsme s Jordym a jedním z našich producentů na hudebním soustředění. Tam si rozložím klávesy, zapálím svíčku, protože to bývá kolem půlnoci, oznámím, že jdu něco složit, a většinou ze mě tak do hodiny něco vypadne. Tou dobou už ale má Jordy nápady na tři písničky. A začíná souboj o to, kterou z nich se budeme zabývat přednostně.
Vaše upřímnost je pověstná, i díky tomu dostáváte v médiích často nálepku „provokující“ a novináři mají tendenci vyvolávat dojem, že jste kontroverzní postavou českého showbyznysu. Čím to?
A komu jinému tu nálepku mají dát? Někdo to schytat musí a mně je tohle upřímně jedno. Na jejich otázky odpovídám podle toho, co mě zrovna napadne, nekalkuluju, komu se to bude a nebude líbit. Samozřejmě vnímám, že jsou u nás často populární lidi, co nikdy nikoho neurazili, nevíme, koho volí, celkově vlastně nevíme, co si myslí, prostě mají v lepším případě na něco talent, čili jsou dobří ve své profesi, a mimo to se mile usmívají a říkají obecně přijatelné banality.
Je to asi v pořádku a nesoudím to, ale odjakživa mě baví sledovat a poslouchat osobnosti veřejného života, které můj pohled na svět dokážou buď trefně pojmenovat, nebo posunout někam, kam sama nedohlédnu. A sem tam mě můžou i rozrušit, ale za žádných okolností z nich nevypadne nic plytkého: John Lennon, Woody Allen… a v Česku třeba Honza Hřebejk.
Vnímáte, že by se na vás nahlíželo ve veřejném prostoru jinak, protože jste žena?
Já jsem rváč a nikdy jsem se nelitovala kvůli tomu, že jsem žena. Litovala jsem pár zamindrákovaných buranů, shodou okolností mužů, co mi měli dělat šéfy. Já pro ně nemohla být partnerem do debaty, oni pro mě nemohli být autoritou. Výsledek byl, že spolu už nepracujeme. Tuhle volbu by měl mít každý, muž i žena. Pracovat tam, kde ji (d)ocení, kde si ji zaslouží.
Co vás na tom, že jste veřejně známá, baví a co je naopak odvrácená strana popularity?
Baví mě na tom to, že se v Česku nemusím nikomu dlouze představovat, to člověku ušetří čas. A ne úplně příjemnou záležitostí jsou občas čumilové, co nepoznají takovou tu nepsanou hranici lidské intimity. My se po každém koncertě setkáváme s fanoušky a je to vždycky hrozně milé. Ale když za vámi stejný člověk přijde popáté s tím, že se ta fotka furt nepovedla, a do toho z něj cosi táhne, případně se on chce natáhnout na vás, tak tomu už bych asi klidně říkala odvrácená strana popularity.
Jaká je Emma Smetana podle novinových článků, to si můžeme přečíst. Ale jak by vás popsali vaši nejbližší?
Moji nejbližší by o mně mluvili jako o vynikající kuchařce, závislačce na olivovém oleji, józe, slunci a spánku, řekli by vám, že je se mnou legrace, a nejspíš by se shodli na tom, že novinové články se dají rozdělit do kategorie „seriózní“ a „ty ostatní“. Obě ty kategorie teď čile využívám pro propagaci seriálu Eliška a Damián, který v září začal na Primě, a našeho největšího koncertu s Jordym ve Fóru Karlín 4. listopadu. Dívejte se! Přijďte!
Ano, diváci vás mohou právě vidět v roli Elišky, mladé ženy ze současnosti, která zdědila rodinnou marmeládovnu. A zamilovala se do Damiána, šlechtice z poloviny 18. století, který si má vzít pruskou princeznu. Toť asi, co se zatím ví o zmíněném seriálu Eliška a Damián. Co byste o své Elišce řekla a na co byste diváky nalákala?
Jde o romantický pohádkový příběh s dobrým koncem! Eliška je hodná, zodpovědná, starostlivá holka, která žije s milovanou babičkou ve funkcionalistické vile, co jim padá na hlavu, protože nemají na opravy. Měla velkou touhu malovat, ale umřela jí maminka, po které musela převzít firmu na marmelády. Je zasnoubená s jistým Martinem, jenže se to zkomplikuje, protože se jí začne „zjevovat“ Damián, rokokový princ z roku 1756. Takže diváci se můžou těšit na velkolepou lovestory.
Jaký tým se sešel na place? Bylo pro vás při rozhodování, zda roli přijmout nebo s projektem souhlasit, důležité i to, s kým budete spolupracovat?
Velmi. Tady jsem věděla, že za projektem stojí žena se silnou intuicí, šéfka obsahu na Primě Lenka Hornová, a že režírovat bude mimo jiné Lukáš Buchar, se kterým jsem točila už v době, kdy studoval režii. A taky mi řekli, že Damiána ztvární Robert Urban a babičku Dana Syslová. Samé radostné okolnosti. A k tomu ten skvělý scénář! Plus nabídka ve znění: hlavní role, velký a nevšední projekt, budeš hrát ve svých pětatřiceti vlastně princeznu. Na to se nedalo říct ne. A na place se to všechno potvrdilo. Byla to velká radost.
Mnoho malých i větších holek sní o tom, že budou právě princeznou. Čím chtěla být malá Emma?
Princeznou. Pak zpěvačkou. Pak spisovatelkou. Pak soudkyní. Pak advokátkou. Pak prezidentkou. Pak novinářkou. A pak už jsem byla velká Emma.
V seriálu cestujete časem. Jaká doba by vás lákala k většímu prozkoumání?
Woodstock a Paříž 60. let. Ale den dva by stačily. Moc se mi líbí v přítomnosti.
K seriálu jste nazpívala duet Tahle jedna vteřina. Povězte mi její příběh, je to vaše první píseň zpívaná česky, oslovila jste ke spolupráci zajímavý protějšek...
Ten text před šestnácti lety napsal Jordan pro svou tehdejší holku v Izraeli, když se s ní rozcházel a stěhoval se do Prahy. My dva jsme se potkali o rok později a on si to asi týden po našem seznámení nenápadně pošeptával a něco k tomu vybrnkával na kytaru.
Strašně se mi to líbilo a dodnes ho jednou začas poprosím, aby mi to zase zahrál. Načež teď, po patnácti letech, jsem ten text zhudebnila po svém a nabídla ho na Primě jako titulní písničku k našemu seriálu. Lenka Hornová řekla ano a bylo rozhodnuto. S producentem NobodyListen jsme se z toho pokusili vytvořit něco jako soundtrack k pohádce od Disneyho, takové jsem nám dala zadání. A potom jsem to poslala Richardu Müllerovi a i on řekl ano. A na YouTube má 1,3 milionu zhlédnutí. Takže happy end!
Vaše seriálová Eliška zdědí „sladký“ rodinný podnik. Co jste vy podědila po svých rodičích, co vám dali do vínku?
Lásku ke kultuře, umění, cestování. Zvědavost a zvídavost, zájem o veřejné dění. Kladný vztah k jídlu a požitkářství obecně. A odhodlání žít svobodně.
Vaše maminka byla mimo jiné disidentka, mluvčí studentského hnutí, tatínek emigrant. Co vám předali za hodnoty, v čem vás nejvíc ovlivnili? Bylo rodinné zázemí důvodem, proč jste se rozhodla studovat politologii?
Stoprocentně ano. S oběma jsem sledovala politické debaty a zprávy, kupodivu mě to baví dodnes a už to přeskočilo i na Lennonku. Nedávno správně poznamenala, že ten pan Okamura mluví dost pomalu. Tak jsem jí vysvětlila, proč to dělá a kdo jsou jeho voliči. Svým dětem bych chtěla tenhle zájem o veřejné dění předat. Včetně toho, že slušnost, pravda a láska začínají doma v kuchyni. Jakkoli vznešeně o tom dokážeme debatovat, mluví za nás nikoliv slova, ale činy.
EMMA SMETANA (35)
- Herečka (s českým a francouzským občanstvím), muzikantka, novinářka, moderátorka zpráv a vystudovaná politoložka.
- S partnerem, muzikantem Jordanem Hajem, má dvě dcery (Lennon a Ariel).
- Od září je k vidění v seriálu Eliška a Damián na TV Prima v roli Elišky.
Autor: Kateřina Osičková
Zdroj: časopis Vlasta
