Eva Benett, která chodí na internetu s kůží na trh. Ozývají se potrefené husy? Tedy muži, kterým nesedíte?
Na blogu moc ne, tam mě mají spíš rádi, ale po prvním rozhovoru, co jsem dala v souvislosti s knihou, se na mě pověsil jeden muž, který mi psal intenzivně. Že s mým přístupem si ve čtyřiceti nemám šanci najít chlapa, že bych musela zhubnout, cvičit, že to já nedokážu, že jsem pohodlná, že kdybych se do toho pustila, nevydržím to, a až někoho sbalím, stejně zase nakynu do obřích rozměrů.
Co jste udělala?
Začala jsem držet dietu.
Ne!
Fakt. Vzala jsem si kalorické tabulky a už to jelo… V člověku to hlodá. Máte svoje bubáky, kteří v noci vylézají, a právě takoví blbci ty bubáky živí. Naštěstí takových komentářů nebylo moc. Ale chápu skutečně slavné blogerky nebo youtuberky, které mají takových komentářů pod svými příspěvky víc, že jsou z toho na prášky. Filtrovat to je strašně těžké. Protože „na každém šprochu…“. Tak se podívejte kolem sebe na ulici: samé šťastné bezproblémové dvacetileté holky s pohledem nevinné laně. Proč by si chlap měl vybírat mě?
Když čtu váš blog nebo knihu, říkám si naopak: Já kdybych byla chlap, beru tu Evu všema deseti!
To mi připomíná tu scénu z filmu Na samotě u lesa. Václave, proč nejsi moje žena.
Ale tím to přece začalo – že jste napsala komentář o tom, jací chlapi jsou a jak jim rozumět…
Ten komentář už bych dneska nenapsala. Je to šest let. Psala jsem tehdy, že k normálnímu chlapovi patří všechny ty nesnesitelné věci, které se těžko tolerují. Chrápání, odhazování ponožek, záletnost, srkání, emoční plochost, že jedou na půl plynu, že jsou egoisti, ješitové, machové. Tehdy jsem si myslela, že se to dá pochopit, vydržet, že láska hory přenáší. Houby. Nakonec vás to semele. Slevujete tak dlouho, až se v tom rozpustíte. Ten můj dávný první komentář měl ale pochopitelně u chlapů úspěch. „To je ženská, podívej se, Máňo, a ty si pořád na něco stěžuješ!“
Jak se vaše názory změnily?
Jsou mezi muži méně populární. Tvrdím, že vztah neznamená utolerovat se k smrti, že kompromisy musí dělat obě strany a že jich nesmí být moc. Život by neměl být kompromis, protože žádné opakování nebude. Jenom proto, že je mi čtyřicet, si nevezmu prvního siláka, který mi pomůže posekat zahradu a opravit střechu za cenu, že sama sebe popřu. Znám ženy, které to tak udělaly a teď jsou nešťastné.
Takže na té ulici nepotkáváme jen ty okouzlující hubené dvacítky, ale i zlomené ženské, které žijí životy, které žít nechtějí.
A ty mi pak píšou: „Evi, kdybys věděla, jak ty se máš báječně! Já už mám s tím mým pocit, že mě v životě nic nečeká.“ Ale já mám taky pocit, že mě už nic nečeká. Někdy. A to jsou pak ty večery plné úzkostí, stilnoxů a bubáků. Část mých textů lidi baví. Smějí se nahlas, jsou nadšení. A já jim pak napíšu tu druhou část. Jak je mi ouvej.
Celý rozhovor si můžete přečíst v časopise Vlasta, číslo 31, který je teď na stáncích:
Časopis Vlasta, číslo 31
