Náš rozhovor je součástí antiage čísla. A mě bude kromě jiného zajímat, jak o sebe pečujete a jestli nějak bojujete s věkem nebo se tím nezabýváte. Jak kupříkladu nahlížíte na hlášky typu „na svůj věk vypadá výborně...“
Kromě této mě vždy pobaví i „na dvě děti dobrý...“
Ano, i ta je moje oblíbená. Ale pojďme k antiage... Jak se k tomuto přístupu stavíte vy?
Obecně mám pocit, že všichni antiaging a stárnutí příliš řeší. Ale já zastávám názor, že věk je jenom číslo, stav mysli. Svým chováním občas spadám do věkové kategorie 14–17 let, a to mě udržuje v kondici.
Na druhou stranu mi v září bude 46 let a za poslední roky jsem si několikrát řekla, že bych nechtěla být mladší. Mladým holkám okolo pětadvaceti vůbec nezávidím. Jsou totiž ve věku, kdy si musí teprve vydobýt svoje místo na slunci a dosáhnout úspěchu. Nemají to snadné...
VIDEO: Rozhovor s Evou Decastelo a jejím přítelem Tomášem Třeštíkem. Podívejte se.
Proč myslíte?
Těžko se to vysvětluje. Ale kdybych se teď dostala zpátky do jejich věku a měla začínat od nuly, byla bych úplně vyřízená. Ten tlak na to, že každý musí být úspěšný, vnímám všude okolo sebe a je to velmi stresující.
My jsme zapomněli, že normální a obyčejný život je to štěstí. Jestli máš kde bydlet, máš co jíst a jsi zdravý, tak jsi přece sakra šťastný. Nic víc není potřeba!
Je to tím, že se dnes život přepočítává na lajky a hodnotí z hlediska zajímavosti pro online svět?
Myslím, že i sociální sítě k tomu přispívají. Ale já na ně nenadávám, protože mě velmi dobře živí. Nesmíte ovšem podlehnout tomu, že život na sítích je reálný. A pokud chcete obsah na sociálních sítích zpeněžit, je třeba najít správný balanc mezi obsahem, co lidi baví, a reklamou.
Mým štěstím je, že mě moje práce, tedy moderování, hraní v divadle a produkce, natolik baví, že se mi z toho hezky vytváří i ten obsah na sítě a ráda se o to dělím se sledujícími.
Každý den se těším do práce, došla jsem totiž do bodu, kdy jsem si mohla nechat jen ty pracovní závazky, které mě nestresují, ale baví.
Čím se tedy bavíte?
V divadle hraji představení A do pyžam! a to jsme se sešli taková parta, že se smějeme už v šatně, někdy i při představení se navzájem odbouráme. Tím, že je to komedie, tak to vůbec nevadí a naši diváci to milují, smějí se s námi.
S hereckou kolegyní a kamarádkou Bárou Mottlovou zároveň děláme už pět let talk show Osmanyho Laffity. Ona zpívá a já ji moderuji. Máme všude vyprodáno, Osmany mívá potlesk vestoje, protože je to neuvěřitelný vypravěč a diváci 90 minut brečí smíchy.
Co se týče klasického moderování akcí, tak jsem po letech v oboru na pozici, kdy si můžu vybírat. Mohu dělat jen to, co mi opravdu dává smysl a není takzvaně pruda.
Ač říkáte, že věk je jen číslo a sama se někdy cítíte i pod 18 let, vnímáte tlak na vás jako ženu ve veřejném prostoru? Co se týče právě boje s věkem, s vzhledem?
Ten tlak je ohromný. Velmi obdivuji Pamelu Anderson, která v Americe začala s tím, že chodí na akce nenalíčená. U nás tohle dělá, a málo se to ví, Lucka Zedníčková. Je to fantastická ženská do nepohody, a protože nesnáší make-up, přestala to úplně řešit. Já v této fázi ještě nejsem.
Možná ne, ale nevadí vám dát fotku bez líčení na svůj instagram.
To ano, ale vyberu, kterou fotku sdílím. Někdy se totiž člověk ráno probudí a připadá si hezký a pak se probudí druhý den, v tom stejném stavu, a má pocit, že vypadá příšerně...
Když se ještě vrátím k té Pamele, tak ano, objevuje se nenalíčená, ale kritici říkají, že vzhledem k počtu úprav, které v minulosti prodělala, nelze až tak hovořit o přirozenosti. Je samozřejmě super, že tento trend razí, ale vzorem přirozeného stárnutí pro mladé ženy úplně není.
Ani já se zcela úpravám nebráním, čas od času jdu na botox, mám udělanou pusu, kdysi jsem nosila prodloužené řasy. A spolu s preventivní péčí o pleť toto všechno absolvuji pod lékařským dohledem.
Chodím pravidelně k paní doktorce Arenbergerové. Botoxem předcházím tvorbě hlubokých vrásek, ale zároveň mi zůstává mimika. Paní doktorka je velmi citlivá a chápe, že nechci vypadat jako vosková panna.
Vy jste nedávno dokonce psala na svém instagramu, že za každým úspěšným mužem je žena a za každou ženou se zdravou pletí je dermatoložka.
Podle mě je to základ. Kosmetika je jedna věc a druhá věc je o pleť pečovat, hlídat ji, učit to i děti, aby se případné problémy podchytily včas. Málo lidí ví, že mohou s dětmi zajít k dermatologovi a proplácí to pojišťovna.
Vyplatí se to, protože horší akné samo nezmizí a pleť se v dospělosti velmi těžko napravuje, pokud se zjizvila. Dospělá žena by si určitě měla dopřát minimálně jednou za život konzultaci s dermatologem. A jednou ročně by měli všichni zajít na kontrolu znamének, to je základ.
Prevenci nepodceňujete, že?
Rozhodně ne. A vedle péče o pleť chodím například od svých pětatřiceti let na mamograf. Zpočátku jsem si vyšetření platila, ale dávalo mi to velký smysl: máme v rodině predispozici k rakovině, tatínek na rakovinu slinivky zemřel, když mu bylo asi 57.
Co dalšího v péči o sebe děláte?
Snažím se dobře jíst. Ne zdravě, ale dobře.
Jak vypadá vaše denní menu?
Nic takového asi neexistuje. Mám totiž každý den postavený úplně jinak, což jde proti klasické denní rutině. Ale než bych jedla přepálenou čínu někde na rohu, protože mám obrovský hlad, dám si jablko nebo si u řezníka koupím deset deka šunky a sním ji s čerstvě upečeným rohlíkem.
Čínu si pak udělám doma a z kvalitních surovin. Stejně tak, když si dám čokoládu, tak tu s vysokým obsahem kakaových bobů, aby to nebyla čistá éčka.
Kdy jste dospěla k tomu, že chcete žít zdravě, pečovat o sebe komplexně.
Když se řekne žít zdravě, má spousta lidí pocit, že se budou celý den omezovat. A to není ten správný přístup. Nikdo nejsme od přírody asketa, takže to prostě nedáme. A já jsem za ty roky zjistila, že se vyplatí poslouchat své tělo.
Někdo může být vegan, někdo vegetarián a já miluji dobré kvalitní maso. Ale než abych jedla maso každý den, tak si dám kvalitní bio hovězí jednou za týden. A v průběhu týdne jím jiné věci, které mi dodají bílkoviny.
Máte v přístupu k sobě samé ještě nějaké resty? Víte třeba o něčem, na co nemáte vůli?
Nemám vůli na odmítnutí sladkého, a to se nikdy v životě nezmění. Mně extrémně funguje dieta na bázi „keto“, kdy vynechám cukry. Ale občas přijde den, kdy sním pět čokolád najednou.
Tělo si řekne.
Ale bez sladkostí já prostě nedokážu žít a ono to ani není potřeba. Protože když si odpíráte něco, na co máte chuť, a to myslím globálně, tak platí staré dobré „odříkaného největší krajíc“.
Pokud člověk něčím strádá, tak se to projeví jinde. A když je člověk spokojený sám se sebou, tak jde všechno líp.
Co vám v tom pomáhá?
Neřeším věci na sílu. Osmany Laffita má hezké rčení, kterým vždy završuje své povídání: Úsměv je věc, která dělá radost nejenom vám, ale i ostatním. Nic to nestojí, usmívejte se, mějte hezký život a problémy posílejte do pr.ele.
To není vždy úplně snadné.
Není. A tak jak se říká, že k červenému vínu se musíte propít, tak do tohoto přístupu se musíte prožít. Já nechci říct, že nejsem ambiciózní, ale jak jsem říkala na začátku – když mám kde bydlet, co jíst a jsme zdraví, tak mám všechno.
A když něco nejde, něco nevychází, tak jdu dál, ono vyjde něco dalšího. Nesnažím se za každou cenu uspět v něčem, kde to očekává rodina nebo společnost.
Co názory veřejnosti, se kterými se jistě potýkáte? Lidé mají pocit, že na adresu známých osobností se mohou vyjadřovat.
K tomu se právě musíte prožít. Kdysi mi někdo řekl: „Co to řešíš, platí ti faktury? Neplatí!“ Proč bych měla řešit někoho, koho vůbec neznám? Já mám řešit, jestli je lidem v mém okolí dobře.
A pokud ano, tak to dělám správně. Beru to tak, že jsem šla se svou kůží na trh, tak na to nemám nadávat. Protože jestli to nedokážu ustát, mám jít pracovat do kanceláře, kde na mě nebude vidět. Pracujete-li v médiích, musíte být psychicky připravená a odolná.
Nejvíc vás proslavil Big Brother v roce 2005, ale do showbyznysu jste vstoupila dříve.
Asi od 14 let jsem točila různé reklamy a chodila na soutěže krásy. Nesmělo tam ovšem být omezení výšky, protože mám 158 cm. Když pak Miloš Zapletal po mnoha letech u Miss limit zrušil, tak jsem mu jako vtipnou historku řekla, že teď se sice vejdu výškou, ale už zase ne věkem.
Od 17 let jsem pak hrála v Divadle Na zábradlí ve hře Nahniličko, takže já už v showbyznysu funguji více než třicet let.
Co považujete za nejzásadnější milníky na vaší cestě?
Okamžik, kdy jsem vyhrála konkurz do Divadla Na zábradlí... Chtěli tehdy slečnu exotického vzhledu, co má DAMU nebo konzervatoř, ale to jsem ignorovala a vyšlo to. A druhá věc byl Big Brother.
Stala jste se tváří Novy.
Je to tak. Vyhrála jsem i konkurz do Ulice, kterou tehdy ještě režíroval Dušan Klein. Zádrhel byl ovšem v tom, že jsem zároveň vyhrála i konkurz na moderování VyVolených na konkurenční stanici.
Musela jsem si vybrat, ale Nova mi k Ulici přidala i Big Brothera a bylo jasno. Dělala jsem poté i Snídani s Novou. Nakonec jsem ale přestoupila na Primu, kde jsem moderovala s Luckou Výbornou pořad Extra, předchůdce dnešního TopStar magazínu, a nakonec přišly nabídky na seriály Ohnivý kuře a Slunečná a to byl úplný boom. Casting se navíc povedl tak skvěle, že mi seriál přinesl do života úžasné kamarádky, mé drbny.
Jak se udržuje přátelství v konkurenční herecké branži?
Konkurenční prostředí může být mezi těmi mladými herečkami, ale my v naší drbna partě jsme každá tak jiná, a to i generačně, že to opravdu nehrozí.
Prozradíte, kdo jsou vaše drbny?
Regina Řandová, Pavla Tomicová, Tereza Brodská, Martina Preissová, Jana Stryková, Dana Batulková, ale i Regina Rázlová a Iva Hüttnerová. Naše dýchánky se umí protáhnout i na 9 hodin, a stejně si nikdy nestihneme všechno říct.
Je cítit, že o vztahy s blízkými pečujete.
To bych podepsala. A cením si toho, že mými nejbližšími jsou lidé, kteří mě inspirují a ke kterým můžu vzhlížet. V tomto směru mám štěstí i v partnerských vztazích. Můj bývalý manžel Renda je moc fajn chlap...
K němu jste vzhlížela i díky výšce.
Ano, ten výškový rozdíl byl značný. Ale je to především chytrý a charismatický chlap a já si nemohla muže, se kterým budu mít děti, vybrat lépe. Na co sáhl, to mu šlo. A to já potřebuji, abych se někam posouvala.
A stejně tak můj současný partner, který je totéž v bledě modrým. Můžu k němu vzhlížet, a navíc jsem společně s ním dostala i novou rodinu, která je bombastická. Zejména s Tomášovou sestrou Haničkou jsme se velmi spřátelily.
Jste člověk, co na sobě ať už cíleně, nebo právě díky tomu, že se obklopujete zajímavými lidmi, pracuje, snažíte se rozvíjet?
Já bych bez toho umřela. Jsem totiž i jemně ADHD a jakákoliv stagnace je pro mě smrt.
Co pro sebe v tomto směru děláte?
Já nasávám. A když mě něco zaujme, jdu na kurz.
Například?
Třeba kurz psychologie pro všední den, kurz paličkování nebo se chystám na kurz krizové intervence. Ony mi totiž všechny tyto věci pomáhají v práci.
Jak?
Rozšiřuji si obzory, učím se vcítit. A to je důležité zejména, chcete-li být dobrou moderátorkou. A tou si zcela neskromně myslím, že jsem. Zase ale nejsem moc dobrá herečka, mám svoje šuplíky a necpu se tam, kde vím, že na to nemám.
Stále platí, že vaším šuplíkem jsou afektované krávy?
Ano, to je můj šuplík a nazdar! A je to velmi osvobozující, protože vím, že nemusím chodit a připravovat se na castingy na velké shakespearovské role. Zůstanu u svých krav a jsem spokojená, tam jsem si jistá v kramflecích.
Patříte k nadšeným propagátorům otužování, ale už jsem dlouho u vás na profilu neviděla fotku v ledové vodě, ze které mi byla pravidelně zima.
Otužování je jediná věc, která mě zklidní. Miluji plavání, vodu obecně. Co naopak nesnáším, je cvičení. Někomu se po cvičení vyplavují endorfiny, já když jdu cvičit, tak jediný výsledek je, že jsem hladová, zpocená a naštvaná. A unavená!
Mně vyplavuje endorfiny to otužování. Ale v prosinci jsem prodělala extrémně těžký zápal plic a bylo mi doporučeno dát se nejdřív do kupy. Takže začnu zase v září.
Váš partner před pár lety přestal úplně pít alkohol. A já mám pocit, že je to trend, jak mezi známými osobnostmi, tak v mém blízkém okolí. A ani ve vašem životě nemá alkohol své místo. Jaké jsou důvody?
Já nepiji, protože nemám enzym alkoholdehydrogenázu, který odbourává alkohol. Nemají ho Asiati, indiáni a já. Od puberty, kdy mi jednou po opití bylo 14 dní na umření, jsem nepila. Ale až testy ve třiceti letech odhalily chybějící enzym.
O jaké testy šlo?
Když mi zemřel tatínek, poslali mě na genetické testy, aby vyloučili rodovou predispozici k rakovině. Tu nezjistili, ale odhalili alkoholovou intoleranci, a já tak pochopila, proč alkohol nesnáším.
Ale ustát to ve společnosti, kde všichni okolo pijí a je to norma, není vždy snadné. Když si nedáte s nimi, mají pocit, že jste proti nim. Je to jakási davová sugesce. V mládí mi to tolik nevadilo, to jsem nechodila na párty, ale spíš po brigádách.
Ale v dospělosti a v mé branži jsou večírky místem, kde se získávají kontakty, navazují se pracovní vztahy. A žádná dobrá historka nezačíná větou „To takhle jednou v mléčném baru...“.
Cítila jste to někdy jako handicap?
Tak trošku dodnes, ale už je mi to jedno, nepotřebuji se nikam cpát. V tom mám velké štěstí v Tomášovi. My spolu klidně jdeme do baru, dáme si dvě Coly, užijeme si ten mumraj, pobavíme se s kamarády a pak v klidu odcházíme domů a pustíme si třeba seriál Kancl.
Musím říct, že jsem dlouho neviděla tak hezky zamilovaný pár. A to vás „znám“ jen z obrázků na instagramu. Hledali jste se, až jste se našli?
Na chlapy ve svém životě mám skutečně kliku a se všemi ex jsem v pravidelném kontaktu. U Tomáše se to potvrdilo. Navíc jsme se potkali v období, kdy oba máme děti, které nás naplňují, a když jsme spolu, tak jsme jenom spolu.
Randíme, jako kdyby nám bylo dvacet. Ale s těmi pětadvacetiletými zkušenostmi. A za ten společný rok a půl jsme se ani jednou nepohádali. Nebyl důvod.
Ono se říká, že vztah je o kompromisu, ale u nás nedošlo ani k tomu kompromisu. Jeden něco navrhne a druhý řekne ano, protože je to boží nápad.
Co kromě sledování Kanclu rádi děláte?
Rádi spolu cestujeme, ale i pracujeme. Dělám Tomášovi produkci, což je i prima způsob, jak se víc vidět. Bývala jsem hodně před kamerou a teď mě baví být i za ní. Vím, jak to funguje a jak mu být při práci oporou.
Kdy uhnout, kdy nemluvit, kdy naopak zasáhnout, aby měl klid na tvoření. A on si toho cení, protože to vidí. Vnímá totiž lidi, zajímají ho a baví. Proto je tak dobrý fotograf a tak fajn člověk.
V jednom rozhovoru jste jeden druhého chválili, jak dává promyšlené a překvapivé dárky. Čím vám Tomáš udělá radost?
On ví, že nejvíc ocením nehmotné věci. Ale ze začátku vztahu, kdy mě ještě neměl úplně „načtenou“, tak mě naprosto dostal po cestě na dovolenou. Jeli jsme na naši milovanou Rujánu, a když jsem si odskočila na benzince, čekala mě po návratu na sedadle krabice s botami.
Další zastávku se to opakovalo a celkem jsem za cestu dostala troje. Byla jsem úplně dojatá! Kromě tenisek jsou jeho vášní i hodinky, které jsem nikdy nenosila, ale on měl potřebu mě jimi zabezpečit, abych měla modely na různé situace.
A když mě takto fyzicky „zazásobil“, začala jsem dostávat nehmotné dárky, výlety a plány na náš společný čas, kterého máme pomálu.
Na co se těšíte v nejbližší době? Ať už v té pracovní, nebo v té osobní rovině?
S Tomášem pojedeme v létě opět na Rujánu a na Karlovarský festival, který chceme pojmout filmově. Žádné róby, večírky, ale vychutnat si to pěkně fanouškovsky a být spolu.
Zdroj: časopis Vlasta
