Do Vlasty se tímto rozhovorem vracíte po 61 letech. Jak jste se tehdy dostala na titulní stranu?

S kolegyní z ostravského rozhlasu jsme se přihlásily na cestu do Bruselu na Světovou výstavu Expo 1958. Když jsme přišly v Praze na nástupiště, zjistily jsme, že speciálně vypraveným vlakem pojede asi 190 mužů a tři ženy – já, Eva a šéfredaktorka Vlasty Věra Hájková. Poprvé jsem byla na Západě, úžasné zážitky! A pak jsem se jednou ráno cestou do rádia uviděla ve stánku na titulce Vlasty. Fotil mě tehdy v hlasatelně fotoreportér ČTK Věněk Švorčík. Byla jsem v šoku, netušila jsem, že Vlasta fotku použije ke 30. výročí založení Československého rozhlasu Ostrava. Začalo tóčo ve stranické skupině, na závodním výboru… Velký průšvih, že byla k takovému výročí na titulce hlasatelka. To byla zásluha právě Věry Hájkové. Její jméno si pamatuju dodnes.

Letos jste oslavila 87. narozeniny. Vaše přání pro další rok?

Být zdravá natolik, abych nebyla příliš velkou starostí pro dceru Hanu. Žiju ve šťastných rodinných vztazích a to je velký dar života. Jsem obklopená láskou a důvěrou, rodina si váží všeho, čeho jsem dosáhla. Ještě před třemi lety jsem natáčela v Českém rozhlase Ostrava hodinové pořady s hosty nazvané Apetýt. Po mém návratu do rádia v roce 1990 jich bylo celkem sto třicet, do studia se mi podařilo přivést zajímavé lidi. (rozhovor vznikal na jaře roku 2020, pozn. red.)

Například?

Violoncellistu Ivana Měrku, který se zasloužil o postavení budovy ostravské konzervatoře. Je mu už přes devadesát. Nebo významného malíře a disidenta… Tak, a teď si nevzpomenu na jeho jméno. Tady se projevuje můj věk.

Mně se to stává běžně už po čtyřicítce.

To jste laskavá, že to říkáte… Už jsem si vzpomněla – Eduard Ovčáček, znali jsme se ze studií na obchodní akademii v Českém Těšíně. Zajímavý byl rozhovor s lékařem česko-srbského původu Rajko Dolečkem, asi třikrát jsem si pozvala znalce folkloru a cimbalistu Janka Rokytu. Ale i mladší osobnosti, třeba úspěšnou běžkyni Táňu Kocembovou (mistryně Evropy 1984, pozn. red.). Rozhovory jsem dělala většinou živě.

Setkávání se zajímavými lidmi – to vás jako redaktorku bavilo nejvíc?

No ano! A hlavně připomínat lidi v mém věku nebo starší, které už mladí redaktoři neznali. Ve výběru hostů jsem měla volnou ruku, což bylo skvělé. Mohla jsem si před Vánocemi pozvat i biskupa Františka Lobkowitze, což je mimo jiné velmi vtipný a veselý člověk. Nikdo mi neřekl: „Biskupa ne!“ Kdysi to bylo nemyslitelné…

Jaká byla Eva Kunertová, když začínala v rozhlase a poté pokračovala v televizi?

Nadšený člověk plný údivu. Obchodní akademie mě předurčovala k účetnictví, ale! Měli jsme skvělého profesora matematiky, který se nám představil: „Budu vás učit předmět, který si zamilujete, protože se ho doma vůbec nemusíte učit. Všechno pochopíte a naučíte se tady ve škole!“ Založil tam divadelní soubor. Náš třídní, profesor fyziky a chemie, založil pěvecký sbor… Hráli jsme divadelní hry pro těšínské školy a zpívali ve sboru – to mě tak bavilo! A pak mi jeden kamarád, který už pracoval v ostravském rozhlase, řekl, jestli tam nechci dělat hlasatelku.

A jako devatenáctiletou vás ještě před maturitou přijali.

Pozvali mě na akustickou zkoušku – zásadní byla výslovnost, barva hlasu, znalost češtiny a schopnost improvizace. Nastoupila jsem v listopadu 1952 a rozhlasový život mě naprosto oslnil. Začali mě hned obsazovat na různá průvodní slova. Nejlepší „šprechr“ je tu Lubor Tokoš, slyšela jsem denně. Když jsem po třech týdnech měla zrovna službu v hlasatelně, techničky nemohly najít pás s natočenou povídkou, která se měla za patnáct minut vysílat. Tři minuty před začátkem se rozletěly dveře, dovnitř vletěl chlap v kabátě, šále a čepici a říká: „Ničemu se nediv, budu to číst živě!“ A četl dvacet minut bez jediné chyby, říkávali jsme bez breptu. Byla jsem u vytržení. Když jsem povídku odhlásila, řekl mi jen: „Ahoj!“ a odešel. Během deseti vteřin dveře zase otevřel: „Promiň, já su Tokoš. Tak ahoj!“ Často na něj vzpomínám. Byl to můj největší učitel – ve výslovnosti, logice textu a výrazu obsahu.

Zůstalo vám to nadšení i po roce 1989, kdy jste se mohla do ostravského rozhlasu vrátit? Bylo vám bezmála šedesát a pro mnohé jste byla profesní legenda…

Nevěřila jsem, že se do rádia někdy vrátím. Patnáct let jsem dělala sekretářku na podnikovém ředitelství Severomoravských mlékáren, byla ze mě už „mlíkařka“. Po návratu bylo vše nové, ale když jsem sedla k mikrofonu, zjistila jsem, že to jde. Vůbec jsem se necítila jako stařešina, a to tam tehdy bylo jen pár redaktorů přes třicet. Spolupráce s nimi byla příjemná a přátelská. A když jsem tam v 83 letech končila, měla jsem pocit, že do opravdového důchodu odcházím ze svého milovaného rádia.

Pracovala jste v rozhlase i televizi. Říkáte, že srdcovka je pro vás rozhlas. Proč?

V rozhlase jsem dostala úžasnou školu a nebýt jí, nemohla bych se v televizi uplatnit. V roce 1955 jsem tam začínala jako programová hlasatelka (v šedesátých letech už pracovala jako televizní reportérka, pozn. red.). Vše jsem jela zpaměti, žádné čtecí zařízení. Pak jsem dělala živé vstupy z terénu – reportáže a rozhovory s pracovníky válcoven trub, vysokých pecí, dolů. To byla součást ostravské publicistické školy, která měla celostátní prestiž. Byl to stres, s kolegou Ivanem Šedivým jsme se pohybovali v hlučném a nebezpečném prostředí, vše v přímém přenosu. Pořád jsem musela přemýšlet, jestli dobře navážu na ostatní, jestli se vejdu do vysílacího času… V rozhlase člověk vystupoval víc sám za sebe.

Co by měla umět dobrá hlasatelka či moderátorka?

Nesmí se nechat vyvést z míry. Kdysi mi někdo řekl: „Hlavně si nepředstavuj, kolik milionů lidí se na tebe dívá.“ Vzpomínám si na jednu situaci – uváděla jsem televizní pořad Písničky z jukeboxu a nemohla jsem si vzpomenout na jméno herce, který tu píseň nazpíval: „Je to herec, kterého všichni dobře znáte!“ Písnička začala a z režie se ozvalo: „Proč jsi neřekla Brodský?!“ Kolegové se smáli, že jsem si nemohla vzpomenout. Když jsem měla písničku odhlásit, byl na mě záběr a já věděla, že to jméno zas nevím: „Měla jsem pravdu, že znáte toho herce? Já ho taky miluju!“ Zvukaři leželi na stole a řvali smíchy.

Když se vám narodily děti rok po sobě, bylo těžké zvládat péči o ně a vysílání?

Jistě, ale pomáhali mi hodně rodiče a také známá naší rodiny – úžasná paní na hlídání. Ještě před rokem 1968 se vysílaly různé diskusní pořady přímo z vysílače, jezdila jsem domů až po půlnoci. Nebyla bych to zvládla bez jejich pomoci a také bez souhlasu ředitele rozhlasu s mým polovičním úvazkem.

Bylo v šedesátých letech běžné, že do rodin docházely paní na hlídání?

V mém okolí nebylo. Ta naše byla bývalá zdravotní sestra a domluvil to s ní můj muž – jeho syna z prvního manželství také hlídala. Když děti začaly chodit do školky, ráno je vypravovala, v poledne zase vyzvedávala. Nikdo mi nechtěl věřit, že je tak úžasná! Dodnes na ni doma vzpomínáme.

Nelitovala jste, že jste s dětmi nebyla pořád?

Víte, s ní nestrádaly. Byla neskutečně veselá a měla řád, který potřebovaly. Já vařila maso, ona dělala přílohy, já prala, ona žehlila. Naprosto senzační servis. Bez ní a později i další rodinné známé na výpomoc bych svou práci nemohla dělat, což by mi bylo hrozně líto. Byla jsem takový rozhlasový a pak televizní nadšenec.

Vás jako dítě taky hlídaly chůvy?

O mě a bratra se starala maminka, narodili jsme se za první republiky a tehdy bylo běžné, že ženy byly v domácnosti. Můj dědeček Josef Sirotek jako řezník z Příbrami neměl v době krize práci, a tak přišel na Ostravsko na šachtu. Vzal si Polku s velkým věnem a založil v Lazech řeznictví. Maminka jako nejmladší ze tří dcer musela zůstat doma a dřít. Všemu se naučila, vyprosila si, že může jít na tři měsíce k jeptiškám do Orlové, kde se naučila šít, plést, vařit, zavařovat… Můj otec Josef Kunert si ji coby mladý četník v Lazech vyhlédl už jako šestnáctiletou. Prý se mu moc líbila, jak jezdila z kopce sama s koněm a bryčkou na jatka pro maso. Byl odvážný, a tak šel za panem Sirotkem, že se s ní chce oženit. „Slávka má teprve šestnáct! Přijďte za tři roky.“ A on počkal. Byl o osm let starší než maminka, pocházel z dvanácti dětí. Když mu bylo osmnáct, bojoval na italské frontě a tu šílenou válku na Piavě přežil. Když čtu od Hemingwaye Sbohem, armádo, vše, co otec vyprávěl, se mi vrací.

Vaše dětství nebylo úplně idylické…

Tatínek si po návratu z Itálie udělal hodnostní školu a mohl být velitelem četnické stanice. Převeleli ho do Hatě na Opavsku, kde jsem se narodila, pak do Oskavy – německé vesnice v sudetském pohraničí. Do tamní jednotřídky jsem chodila už ve čtyřech letech, protože jsem chtěla umět číst. Pak ale přišel rok 1938 a s ním zábor Sudet. Jako českou rodinu nás odsunuli do Olomouce, pak otce převeleli na jižní Moravu, kde jsme bydleli na statku nad chlévy. Stěhovali jsme se dál, bydleli jsme po různých vesnicích… Mám na to hrozné vzpomínky. První koupelnu a splachovací záchod jsem zažila až ve čtrnácti, v bytě v Českém Těšíně.

Příběh vaší rodiny by vydal na samostatný článek. Pro vás byl zlomový srpen 1968, kdy jste ve vysílání odvážně odsoudila okupaci sovětskými vojsky.

Měla jsem tehdy dovolenou jako mnoho dalších redaktorů, do rádia jsme se sjížděli narychlo. Čtyři dny jsme vysílali od rána do noci a snažili se uklidnit lidi, aby Rusy neprovokovali a nebránili se jim, aby to přežili ve zdraví. Můj muž měl o mě tehdy velký strach, jednou za mnou přiletěl vyděšený: „Děvčata, běžte domů! Vůbec nevíte, že tu chodí po chodbě Rusáci se samopaly!“ Hledali, odkud se vysílá. My seděly schované ve studiu a technici je vodili kolem našich dveří a ukazovali jim prázdnou hlasatelnu. Když si představím, co se mohlo stát…

To byl odboj na vlastní kůži! Když jsem si poslechla záznam vašeho hlasu, jak se 25. srpna loučíte s posluchači slovy: „Není síly, která by mohla vzdorovat lidu, který ví, co chce, a dokáže jít za svým cílem,“ vyhrkly mi slzy.

Slavná štafeta všech rozhlasových stanic v republice musela skončit. Děkovali jsme všem za podporu, telefonáty, květiny. Zvládla jsem to jen taktak, roztřásl se mi hlas, slzy vyhrkly… Stejně tak všem, co byli se mnou v hlasatelně.

Přes dvacet let jste nesměla dělat práci, kterou jste milovala. Váš muž, režisér František Mudra, prověrkami sice prošel, ale v novém režimu odmítl pokračovat v publicistice.

Jako žák režiséra a scenáristy Bořivoje Zemana studoval hraný film, takže začal točit povídky, natočil seriály Velké sedlo, Přátelé Zeleného údolí… To bylo tehdy terno, že hlavní roli vzal Vlado Müller.

Jaký byl?

Úžasný! Byl to nejen skvělý herec a kolega, ale také přítel. František ho pozval k nám na čínu, kterou rád vařil, ať si můžu s Vladem povykládat. Byl tak přirozený! František mu tehdy dal na talíř velikou porci a on povídá: „Prepáč, Ferko, a naložil by si mi ešte?“

František byl vaše největší životní láska.

Byli jsme manželé 45 let a perfektně jsme si rozuměli. A k tomu mě ještě více zasvětil do řemesla. Lidé se mě často ptali, jak to spolu zvládáme – jako dva umělci. Ale studovaný umělec byl jen on, já jsem byla samouk, a navíc jsem dlouhou dobu dělala jen reprodukci. Až po roce 1989 jsem začala dělat autorsky Apetýt. Mezi námi nebyla soutěživost, žádný profesní boj. A nikdy jsem po něm nechtěla, aby nakupoval, pral, vařil, byť to uměl. Ale když jsem měla před sebou těžký pořad, řekl mi, ať si jdu připravovat scénář, že uvaří i vypere. A měli jsme spoustu společných koníčků.

Například psy…

Po svatbě mi František řekl, že by chtěl za pár let psa, a co prý o nich vím. Když jsme na ulici potkali někoho se psem, odpovídala jsem na jeho otázku, co to je: „Pes přece!“ A on: „Ale jaký?“ A já na to: „No normální!“ Takže domů přinesl příručky a začal mě učit rasy, protože já znala z venkova jen psy na řetězu u boudy. Jako prvního jsme měli bílého foxteriéra, teď mám dva jezevčíky Máju a Sáru. Po trojnásobném bypassu mi lékaři řekli: „Hlavně pohyb!“ Takže já, stará sokolka, chodím plavat a od jara do podzimu nachodím se psy několik kilometrů denně.

Když se ohlédnete těch bezmála devadesát let zpátky, co vidíte?

Nebála jsem se horších životních podmínek. Měla jsem to štěstí, že mě rodiče vedli k odpovědnosti, pracovitosti a statečnosti, s níž sami překonávali těžké životní situace. A byla a jsem optimistka. Když k tomu přidáte práci, která vás těší a v níž se stále učíte něco nového, je to radostný život!

EVA MUDROVÁ (1933)

EVA MUDROVÁ (1933)

• Bývalá rozhlasová a televizní hlasatelka a redaktorka.

• Představitelka tzv. ostravské publicistické školy v šedesátých letech.

• Po okupaci 1968 musela opustit média, jako sekretářka pracovala v Severomoravských mlékárnách, po roce 1989 se vrátila zpět k řemeslu.

• Narodila se na Opavsku, žije v Ostravě.

• Vystudovala obchodní akademii v Českém Těšíně.

• Její manžel byl režisér František Mudra (Lovy beze zbraní, Velké sedlo, Přátelé Zeleného údolí…).

• Má dvě děti, pět vnoučat a jednu pravnučku.