S čím jste vstupovala do nového roku? Dáváte si předsevzetí?
Jsou to spíše pravidelné cíle, které si nosím v hlavě. Navíc jsem znamením Štír a v čínském horoskopu Drak, takže už vloni jsem si říkala, že letošní rok Draka musí být skvělý. A věci, které se minulý rok úplně nepodařily, se podaří letos, protože jsou mi hvězdy nakloněny.
Například?
Začnu s dovolením těmi, které se povedly. Už na začátku volebního období jsem si předsevzala, že chci založit vlastní nadační fond a webové stránky (www.pavlovaeva.cz, pozn. aut.), což se podařilo. Vše je týmová práce, a to jak s děvčaty, která mají na starost obsahová témata, tak s lidmi, kteří pomáhají s nadačním fondem. Mojí vizí je zdravá rodina, což je i motto webu, kde budu upozorňovat na aktuální, i naléhavá témata. Zároveň by tam lidé měli najít rozcestník pomoci pro děti až po seniory, odkud mohou čerpat garantované informace, odkazy na důležité formuláře, kontakty na neziskové organizace… Čeká nás ještě spousta práce. V novém roce bych chtěla jít do všeho hlouběji a nabídku pomoci dostat ještě více mezi lidi.
Je pro vás týmová práce důležitá?
Určitě. Z předvolební kampaně se ke mně vrátila spousta mladých a chytrých lidí plných nadšení a elánu, za které jsem moc ráda. Podíleli se například na organizování Dětského dne na Hradě. Jsou ochotni mi pomáhat dlouhodobě jako dobrovolníci. Nikoho z nich si totiž nemůžu dovolit zaplatit.
Však i vy pracujete bez nároku na honorář, což jsem nevěděla.
Ano, ze zákona nemám žádný plat. Právně jsem ukotvena „jen“ jako manželka prezidenta, která ho má doprovázet při oficiálních návštěvách. Z dopisů, které nám po volbách lidé začali psát, je zřejmé, jak velká očekávání ode mě mají – jak moc budu aktivní, jak moc budu pomáhat… Upřímně, nečekala jsem tak velký nepoměr mezi vysokým očekáváním veřejnosti a pravomocemi, které mám při jeho naplňování. Myslela jsem si, že v tomto směru bude vstřícnost a podpora pro prezidentovu manželku větší. V kabinetu první dámy je v současné době v „hradním aparátu“ ukotvena pouze tajemnice. Umíte si asi představit, jak při tom všem starém a s přechodem na nové zvládáme reagovat na dopisy, e-maily…
A co nový rok v osobním životě?
Docela mě mrzí, že jsem měla vloni málo příležitostí potkat se s rodinou, s vnoučaty. S manželem se snažíme najít si čas na soukromý život a odpočinek, třeba na naší chaloupce, ale být víc s rodinou se nám moc nedařilo. Proto jsem si hned od Nového roku zaškrtala v kalendáři dny, kdy bych chtěla být jen babičkou.
Moje devítiletá dcera by se vás chtěla zeptat na to samé co já: „Jak moc se jí změnil život a neotravuje ji tolik pozornosti?“ To jsou její slova.
Je to opravdu velká změna, život jako by se mi obrátil vzhůru nohama. Žijete v klidu a nikdo o vás neví a najednou se stanete víceméně „majetkem“ veřejnosti a všichni o vás vědí skoro všechno. Je těžké zvyknout si na takovou pozornost a některá omezení soukromí. V podstatě čtyřiadvacet hodin žijete s ochrannou službou a jste neustále pod drobnohledem. Něco podobného jsme už zažili, když jsme byli tři roky v Bruselu. Manžel byl tehdy předsedou vojenského výboru NATO, což je druhá nejvyšší funkce v rámci této organizace, takže s určitou, méně příjemnou částí popularity jsme už smíření.
Soukromí jako vzácnost. Jsou místa, kde si ho můžete dopřát víc? A tím nemyslím koupel nebo toaletu.
Určitě jsou, ale nebudu je jmenovat, abychom o ně nepřišli, protože mít soukromí je opravdu vzácné. Můžu ale říct, že mám ráda Náchodsko, kde jsem měla babičku s dědou a narodil se tam můj táta. Tento kraj znám dobře a jeho příroda se mi moc líbí. Samozřejmě mám ráda Jesenicko, kde žila moje máma s rodiči a kde jsem se narodila (v Šumperku, pozn. aut.). A mám ráda spoustu dalších míst v republice, na která jsem narazila i během našeho vojenského stěhování. Napočítala jsem, že jsme se za prací stěhovali dvanáctkrát… Když se na nějakém oblíbeném místě vyskytneme, máme tam kolem sebe úzkou skupinu lidí, kteří nás mají rádi, a proto nás svým způsobem chrání. Novinářům ani nikomu jinému nepustí informaci, jestli tam jsme na dovolené, nebo ne. A vlastně i jeden druhého hlídají, aby nás nikdo nefotil, protože si to chceme užít. Mít ty úplně obyčejné chvíle jako dřív. Smát se, opékat špekáčky, nosit pracovní trička a oškubané šortky… To jsou ty vzácné chvíle oddychu, kdy jdeme do lesa na procházku a nikdo nás nesleduje. Oba nás baví chalupaření, sečení trávy, ořezávání keřů… Nebo jezdíme na kolech někde, kde nás lidi jen na okamžik zahlédnou: Hele, projeli!
Kde nabíráte energii? Je to právě v lese, při sportu, s vnoučaty na klíně?
To určitě taky. A tím, že se pohybuju mezi mladými nadšenými lidmi, jak už jsem zmínila. Svým způsobem mě nabíjí i práce, kterou dělám, protože mám za to, že je smysluplná. Že můžu nějakým způsobem pomoct a poukazovat na věci, které se dějí špatně, nebo naopak dobře, aby si z nich ostatní mohli vzít příklad, že to jde. Víte, někdy stačí jen chtít hledat cestu. Mnohokrát jsem se setkala s tím, jak málo lidí dokáže udělat nějaké rozhodnutí, protože pak nejsou ochotni nést za něj odpovědnost.
Mezi témata, kterým se věnujete, patří i samoživitelství. Také jste si tím prošla, když jste sama pečovala o svou dceru.
Těch témat je opravdu víc, například primární lékařská péče včetně pediatrické nebo odebírání dětí od rodičů, kteří si nerozumějí, do neutrálního prostředí dětského domova. Co se týká palčivého tématu samoživitelství – za uplynulý rok jsem zjistila, jak moc u nás chybí dobrá informovanost. Jsme sice solidární a poskytujeme finance a také pomoc v síti neziskových organizací, ale samoživitelky a samoživitelé mnohdy nemají dostatek srozumitelných informací, na co mají nárok, kde mají hledat pomoc… Také z tohoto důvodu jsem chtěla mít na svém webu intuitivní jednoduchý rozcestník první pomoci. Vloni na podzim se díky mému instagramu podařilo rozšířit informaci, že prezident podepsal prodloužení doby pro vyplácení náhradního výživného pro děti samoživitelů. Snažili jsme se informaci dát na sociální sítě co nejdříve, aby si rodiče na tyto peníze sáhli.
Co bylo pro vás jako samoživitelku v té době nejtěžší?
Celé to období bylo nelehké, cítila jsem se hodně zranitelná. Uvedu pár příkladů. Když jste zaměstnaná, za každou cenu si chcete práci udržet. A hodně záleží, jakého máte nadřízeného, který ví, že práci potřebujete, protože se sama staráte o dítě, o děti. Buď je to člověk vlídný a chápavý, nebo naopak může vaše postavení samoživitelky zneužívat. Mnohdy mi přišlo, že všeobecně nadřízení zkoušejí, co ještě vydržíte. Pak je to jen o vaší síle, kdy si řeknete: „A dost, tady končím, tohle už nebudu podstupovat!“ Těžké chvíle byly i ty, když byla dcera nemocná, protože jsem pak samozřejmě onemocněla i já. Sedm až deset dní jsem s ní byla doma, aby se úplně uzdravila. Když jsem se pak od ní virózou nebo nějakou bakteriální infekcí nakazila já, už jsem si nemohla dovolit být dál doma, takže jsem chodila do práce v horečkách a s antibiotiky. Když je člověk mladý, tělo to většinou vydrží. Myslím si ale, že si tohle všechno tělo pamatuje a pak nám to po letech pěkně spočítá.
Vaše dcera je dnes třicátnice, jaký spolu máte vztah?
Skvělý a silný. Možná je to proto, že jsme tady vždy byly jedna pro druhou. Ušly jsme spolu kus cesty jen samy dvě. Jsme si celoživotně vzájemnou oporou, můžeme se na sebe spolehnout. Vídáme se, jak nám to naše životy umožňují. Má už svou rodinu, své radosti i starosti… Jakmile se ale naskytne příležitost udělat si pro sebe volno, scházíme se. Jinak jsme v kontaktu díky telefonům a sdělujeme si spoustu věcí typu „Co děláš? Jedu cvičit. A ty? Za chvíli dělám rozhovor pro Vlastu, tak se ti potom ozvu.“. Než jsme si začaly povídat, zrovna mi volala, že by mi zítra přivezla vnoučata, jestli je odpoledne pohlídám.
Jaká jste byla máma, třeba když dospívala? Hodně jste jí mluvila do života?
Mám za to, že jsem jí do některých věcí začala zbytečně mluvit až v pozdějším věku… Myslím si ale, že celkově jsem byla velmi tolerantní – i díky tomu, že takoví byli moji rodiče vůči mně. Ve čtrnácti jsem odešla na internát do Šumperka, kde jsem studovala gymnázium, a od té doby jsem byla samostatná jednotka, která se o sebe musela postarat. Rodiče mi dávali opravdu velkou volnost, takže jsem od patnácti jezdila o prázdninách na vandry. Měsíc jsem vždycky měla brigádu, například ve sklárnách, papírně nebo jako průvodkyně na zámku, kde jsem si vydělala třeba na první rifle, na jízdenky a jídlo s sebou. Druhý měsíc prázdnin jsem pak dělila mezi práci doma a vandrování. Babička měla i po dědečkově smrti hospodářství, kde jsem pomáhala, a později jsme také rekonstruovali zděděný dům, kde bylo práce spousta. Na dalších čtrnáct dní jsme pak s kamarádkami sbalily stan a kytaru a jely na vandr po vlasti české. Bylo to tak fajn! Moc jsem si vážila toho, že mi rodiče důvěřovali a dávali tolik volnosti už na střední škole. Pak jsem vystudovala vysokou a v osmadvaceti měla dceru, které jsem tu volnost bez „Tohle nesmíš a tohle musíš!“ taky chtěla dopřát. Myslím si, že se mi to podařilo.
Jak reagovali vaši rodiče nestraníci, když jste se rozhodla jít po gymnáziu v roce 1982 na vojenskou školu do Košic?
Moje rozhodnutí akceptovali. Tehdy už mi bylo skoro osmnáct, narodila jsem se v listopadu. Řekli mi, že je to můj život a jaký si ho zařídím, takový ho budu mít. Chtěla jsem to zkusit, protože mi to přišlo jako zajímavé a smysluplné studium, i když mě to kdysi táhlo k práci s dětmi. Možná v tom sehrálo roli i to, že už jsem nechtěla být další roky na rodičích finančně závislá. Šla jsem na rok na vojenskou školu do Košic na obor pozemní specialistka letectva, poté jsem se stala praporčicí tehdejší armády. Začínala jsem na nejnižší hodnosti a pak jsem pracovala a studovala dál. V armádě jsem dosáhla důstojnické hodnosti podplukovnice, a než jsme odjeli s manželem podruhé do Bruselu, svůj služební poměr jsem ukončila.
Váš tatínek už nežije, maminka ano. Zajímá mě, co vám řekla těsně po volbách?
Přesně si to už nepamatuju, ale myslím, že od ní zaznělo směrem k nám oběma: „No, nebudete to mít jednoduché.“ Předvolební kampaň byla těžkým obdobím pro všechny členy naší rodiny. Ve všech našich rozhodnutích nám ale naše rodina držela a drží palce.
Vrátíte-li se o rok zpět, co nejsilnějšího si vybavíte, co cítíte?
Nadšení lidí, jejich důvěru v nás a naději, že by se mohlo něco změnit. Doteď to ve mně rezonuje nejvíc.
Když jsme si osobně domlouvaly rozhovor, vzala jsem si na sebe flanelku zakoupenou v době voleb. Stejný vzor jako máte vy i jakou dal pan prezident v den vítězství slovenské prezidentce darem. Má pro mě velkou symbolickou hodnotu. Když jste mě v ní uviděla, řekla jste potěšeně: „Jéé, máte pěknou košili! Jako já!“
Máte pravdu, byl to opravdu symbol a bylo to úžasné a silné. Dodnes nám lidé posílají své fotografie v košilích. Třeba ti, co nás podporovali, se vyfotili ve flanelkách u vánočního stromečku… Pořád z toho máme radost.
Dění po volbách jsem první dny sledovala v nemocnici, kde mi operovali štítnou žlázu. Chci vám říct, že jste mi dodávala naději a sílu, protože jsem věděla, že jste si prošla podobnou operací. Děkuju vám!
To mě moc těší a nejste první, kdo mi toto říká. Víte, byla jsem odoperována jako jedna z posledních těsně před začátkem pandemie, která byla těžká pro nás všechny. Předtím zemřel manželův tatínek, můj těžce onemocněl a pak také umřel, do toho se rozjela kampaň… Říkala jsem si, jestli se z toho všeho vůbec dokážu vzchopit a být manželovi oporou. Musela jsem se dát sama vnitřně dohromady, abych se na vše připravila a zvládla to.
Co byste mi tehdy do nemocnice vzkázala?
Vyprávěla bych vám svůj příběh s tím, že když jsem to zvládla já, musíte to zvládnout taky. Myslím si, že si tohle jako ženy umíme vnitřně srovnat a být silné.
Jen při tom nesmíme zapomínat na sebelaskavost a sebepéči. Nemít sebe až na poslední koleji.
Souhlasím s vámi. Když jsem se dozvěděla svou diagnózu (zhoubný nádor na štítné žláze, pozn. aut.), začala jsem si priority stavět jinak. Řekla jsem si zcela vážně: „Pozor! Organismus ti jasně říká, že něco ve tvém životě není dobře a musíš to změnit.“ Mnohdy sami cítíme a víme, čím si škodíme a ubližujeme, není to tak?
Ano, je.
Právě o tom to je. Mít silnou vůli najít jinou cestu a jít si za ní. Najít jiné, mnohdy radikální řešení, třeba umět říct rodině: „Teď potřebuju mít svůj klid, abych se uzdravila, a chvíli vás nechci vidět!“ Udělala jsem to už dříve po jiné operaci, kdy jsem byla ve velkém stresu a vším zahlcená. Musela jsem říct sobě i svému okolí: „A dost! Teď se potřebuju jen hrabat v hlíně na zahrádce, stříhat kytky a užívat si přízně a lásky našich čtyřnohých přátel.“
Mluvíte o silné vůli a mně se vybavuje citace vašeho muže z rozhovoru, který dal Vlastě ještě před oznámením kandidatury. Mluvil o ženách v armádě: „Jsou cílevědomé, soutěživé, odhodlané snášet těžkosti a tvrdě na sobě pracovat. Silné osobnosti. Jednu takovou mám doma.“ Co vy na to?
Je hezké, že mě takto vidí a že sílu a sebedisciplínu žen vnímá a oceňuje. Osobně jsem měla mnoho příležitostí se sesypat, což si ale ženy v armádě nemůžou dovolit – zvlášť ty, které jezdí na mise a do válečných zón. I tyhle ženy ale mají slzy…
Letos v prosinci budete mít dvacetileté výročí svatby. Už něco plánujete?
To je příliš daleko! My si nejsme schopni promluvit pořádně ani o tom, co bude pozítří, cha cha! Navíc mám na podzim ještě jedny kulatiny…
Máte recept na spokojené manželské soužití?
Je to asi respekt a tolerance. A pak najít si společné body, ve kterých se potkáváte. Pokud máte oba exponovanou práci, a to jsme měli i dříve, je potřeba hledat společně trávený čas. Ráda v tomto případě používám slovo kompenzace – za to, že na sebe v běžné dny nemáte moc času, ale pak se sejdete a vynahrazujete si to. Je důležité udržet v tom balanc.
Ještě se vrátím k vašim kulatinám… Co si přejete?
Přímo k narozeninám? O tom jsem ještě vůbec nepřemýšlela. Ale všeobecně si přeju spokojenost, vnitřní klid a zdraví, což bych přála nám všem. Abychom byli bezstarostní.
A co konkrétně byste přála svému manželovi do druhého roku prezidentování?
To samé přání, co jsem vyslala k nám všem. A k tomu hodně sil v boji proti zlu a lidské hlouposti. Věřím, že přijdou lepší časy, když budeme věřit a chtít pro to něco udělat.
EVA PAVLOVÁ (59)
- Od března 2023 první dáma ČR.
- Zastupitelka obce Černouček.
- Podplukovnice v záloze, dříve pracovala pro Armádu ČR.
- Pak jako asistentka v Centru rodinné mediace.
- Absolventka Akademie ozbrojených sil v Bratislavě.
- Má dceru (32), s manželem mají čtyři vnoučata.
- Je milovnicí zvířat, doma teď mají kočku Micku. Ráda cestuje, řídí auto a fotí, chalupaří, zahradničí a sbírá čtyřlístky.
- www.pavlovaeva.cz
Zdroj: časopis Vlasta
