O Evě Pilarové víme leccos. Že krásně zpívá, dobře vypadá, umí se oblékat. Dokážeme z místa vyjmenovat tucet jejích písniček. Třeba tu o tom, že kočka není pes a včera není dnes… Nebo si zavzdycháme, že je jak něžné pohlazení, které život ve štěstí změní… Kdo? No přece láska nebeská. Kdo by ji neznal. Když ne tu opravdickou, tak tu od Evy Pilarové a Waldemara Matušky určitě.
S Evou Pilarovou jsme si tentokrát dali schůzku přesně podle scénáře, který ve Vlastě používáme už nějaký ten pátek. Přišli jsme jednoduše k ní domů a všechno si tam prohlédli. Podívali jsme se, jak žije, jak doma všechno organizuje, co má ve skříni. A že jsme se bavili také o vaření - to se rozumí samo sebou. Protože Eva Pilarová je vyhlášená kuchařka a její kolegové si závidí, když některého z nich pozve na večeři. Nedivíme se, to, co nabídla nám, předčí i tak vyhlášené firmy jako je třeba Čínská restaurace nebo Zlatá husa.
Kdo u nás uklízí?
Převážně manžel. A docela rád. Jsme spolu už šestý rok, a ještě se nevzbouřil. Umí prát i vařit. Ale já mám v domácnosti také své místo. Kromě vaření tu opravím vodovodní kohoutek, vytapetuji, zatluču hřebík. Když u nás prasknou pojistky a v té době jsem na zájezdu, tak manžel (který je tanečníkem) je klidně potmě až do doby, než přijedu a opravím je.
Jak jsem se dostala k vaření?
V dětství. Bavilo mě to už jako malou holku. Bylo mi dvanáct, když mi maminka bez obav svěřila přípravu nedělního oběda. Vařili jsme doma česko-moravská jídla. Řízky, rajskou, ovocné knedlíky, vepřovou se zelím. Pak jsem se vdala a začala vnikat do tajů exotických kuchyní. Kdykoliv jsem měla možnost podívat se někam do světa, zajímala jsem se o stravu a nikde se nebála nic ochutnat, i přes četná varování. Párkrát se mi to sice nevyplatilo, ale zato mám představu, co se kde jí a jak to chutná. Také mám ráda krajová jídla. A musím říct, že zásadně nepoužívám náhražky. Když některou přísadu zrovna nemám, raději uvařím něco jiného. S náhražkami to není ono.
Související články
Jak je to s mojí kuchařkou?
Vyjde v příštím roce, jmenuje se Vaří vám Eva Pilarová, a je to vlastně dietní kuchařka pro nemocné labužníky. Věřím, že si tam najde zajímavý recept každý, kdo má potíže třeba se žaludkem, se slinivkou nebo je po žloutence. Na tuto myšlenku jsem přišla, když můj manžel musel začít držet dietu. Přečetla jsem si, co vlastně může takový člověk jíst. Pravda, nebylo to nic moc. Tak začala pracovat moje fantazie. A z těch surovin, co jsou nemocným dovoleny, jsem vymyslela taková jídla, že přátelé, kteří je u mě ochutnali, neměli ponětí, že konzumují dietu.
Jak to dělám, že dobře vypadám?
Nepřipadá mi, že bych nějak dobře vypadala, ale těší mě, že mi tuhle otázku dáváte. Takže pár slov o mé životosprávě. Nepiji, nekouřím a neponocuji. Používám kvalitní krémy na obličej. Jsem toho názoru, že člověk, který vystupuje na jevišti, je povinen o sebe dbát a investovat do kosmetiky. Nikdy jsem netajila svůj věk a loňské padesátiny jsem oslavila zcela veřejně. Považovala jsem za zbytečné léta si ubírat, protože v mládí jsem na sebe všechno řekla a každý si to může spočítat. Jak člověk vypadá, to je dost závislé na tom, co dělá. Když se mu práce daří, je to vidět i na něm samotném.
Související články
Kdo mi šije?
Kostýmy mi navrhuje jednak paní Dagmar Březinová, jednak můj manžel. Šije mi paní Stránská v Lucerně a paní Tůmová soukromě.
Kdy a kde je mi nejlépe?
Asi na chalupě. Tam je nejmenší místnost jako celý náš pražský byt, takže si tam jezdím léčit komplexy ze stísněného prostoru. Pěstujeme tam ovoce, zeleninu, brambory - zkrátka jsme díky chalupě samozásobitelé. Ale nejsem na to sama. Jezdí tam celá naše rodina, rodiče, syn s manželkou a dětmi. A máme tam vynikající přátele, kteří nám moc pomáhají. Jsou tam od jara do zimy, takže jsme bez starostí, jak to tam vypadá, když jsme třeba na zájezdech.
Související články
Co dělá můj syn?
Na umění se nedal, je přes počítače. Má dva kluky, tříletého a dvouletého. Ale vnuci mě ještě na jevišti neviděli. Ten větší po tom moc touží, vždycky usne dřív, než začne koncert.
Jestli mívám ještě trému?
Já vím, byla jsem pověstná tím, že texty písní jsem si psala na dlaň. Byla jsem totiž velká trémistka. Teď už je to o něco lepší, ale docela bez trémy nejsem. Fakt je, že když zpívám novou písničku, zase si napíši pečlivě její text na dlaň a pak ho zapudruji, aby se nerozmazával. Většinou se na ruku ani nepodívám, ale jistota je jistota.
Že jste slyšeli o mých pamětech?
Tak to jste slyšeli dobře. Sepsala jsem svůj životní příběh, protože každý osud může být pro druhého možná poučný, možná varovný, možná inspirující, možná jenom pro pobavení.
Zdroj: vlasta.cz časopis Vlasta
