Nelze si nevšimnout vašeho nového krátkého účesu. Co vás vedlo k razantní změně?

U žen jsou ostříhané vlasy vždy velmi významotvorné, každý v tom hledá něco skrytého. Mě už to zkrátka nebavilo. Nebavily mě zimní šálové dredy, rozčesávání, při kterém mě chytala křeč v rameni, ani osmihodinové schnutí hlavy. Docela dlouho jsem čekala na příležitost, kdy dlouhé vlasy shodit. Přece jen maskérům se s dlouhými vlasy pracuje lépe.

Teď se to hodilo?

Ano, konečně ano. Když jsme domlouvali nový projekt, tak jsem se režisérek ptala, zda by nevadilo, kdybych se ostříhala, a ony s tím souhlasily.

Jaký projekt chystáte?

Jde o rodinný seriál pro televizi Nova, jmenuje se Mozaika, napsala ho Alice Nellis a režírovat ho budou Jasmina Blaževič a Lenka Wimmerová. Scénáře jsou skvělé. Rozehrávají situaci, kdy se manželský pár po takřka čtyřiceti letech soužití rozhodne, že budou žít každý po svém. Mám z toho natáčení radost.

Zároveň se nyní objevujete na obrazovce v seriálu „Sedm schodů k moci“ z politického prostředí. I toto téma je vám blízké? Proč jste si ho vybrala?

Spíš si myslím, že si to téma vybralo mě. Měla jsem štěstí, že mě oslovili a nemusela jsem jít na casting. Kdybych na něj šla, asi bych ho neudělala, tak moc jsem tu roli chtěla, že bych to asi přehnala a byla příliš vehementní. To se mi stává, když se mi něco opravdu hodně líbí a jdu na casting, tak to obvykle podělám. Je až moc vidět, jak o tu roli stojím a jak se snažím. Prostě to neukočíruju.

To se tedy nestalo.

Díkybohu mě oslovili rovnou. Když jsem někdy před Vánoci četla scénář, byla jsem úplně nadšená a nemohla se odtrhnout. Neskutečně mě to chytlo. Zároveň jsem věděla, že dcera je společenský tvor a zvládne maminku v práci. Navíc mám dobré zázemí doma i v přátelích.

Jak dobře jde skloubit herecká kariéra s dítětem?

No vždycky to nějak jde. Pokaždé se to nějak stane, ale samozřejmě zažíváme výkyvy. Někdy to jde úplně samo, jindy plivete krev a nevíte v tom shonu, co se děje. Je to prostě náročné, ale to asi pro každou matku, na druhou stranu vás pak čeká odměna v podobě volného dne s rodinou. U mě šlo navíc o krátké intenzivní natáčení. Kdyby mě oslovili s 80dílným seriálem, tak bych do toho nešla.

Jak dlouho trvá natočit seriál s osmi díly?

Tento jsme natáčeli zhruba dva měsíce, bylo tam padesát natáčecích dnů, přičemž já jich měla padesát. Náročné to bylo, ale předtím jsem byla s Lotkou deset měsíců doma, takže jsem se do práce těšila. Samozřejmě je to nakonec tak, že když jste v práci, těšíte se domů a doma zase myslíte na práci. Ono to působí, jak je vše pěkně v rovnováze, ale co si budeme povídat, v tu chvíli žádný balanc necítíte. Zpětně si řeknete, jak je to dobře, že se to zvládlo, uf, a jedeme dál.

Baví vás politická témata?

Rozhodně! O politiku se zajímám na denní bázi, čtu noviny, chodím volit, rozčiluju se. Televizi doma naštěstí nemáme, ale stejně si vždy nějakou lahůdku vybereme a pustíme na ČT24. Takže práce na Sedmi schodech pro mě byla příjemná, ačkoli je tam vedle nahlížení do politického zákulisí přece jen i veliké procento romantiky, lásky, intrik a erotiky.

Scénář je inspirovaný českým politickým zákulisím. Snažila jste se dostudovat si nebo připomenout některé okamžiky z české politické scény?

Zhruba jsme věděli, které kauzy inspirovaly pana Klímu (autorem scénáře je novinář Josef Klíma, pozn. red.). Popravdě u některých epizod by mě ani nenapadlo, že se něco podobného mohlo doopravdy stát. Dostudovat jsem si ale nic nemusela, netočili jsme dokudrama, ale seriál. Motivací bylo udělat ho srozumitelným pro diváka. Nicméně některé věci mě překvapily, různé pikantnosti, drby.

Co například?

Osobně mě překvapilo, že není neobvyklé, že politici, kteří v televizním pořadu vystupují každý za jinou stranu, jsou ve velké opozici a před diváky se dokážou hádat do krve, se po skončení pořadu v klidu a přátelsky dohadují, kdy spolu zajdou na golf. Kolikrát je to divadlo.

Nepřipomněl vám hlubší ponor do politiky trochu herectví?

Určitě. Vždyť jejich obličeje jsou nejznámější obličeje v zemi. To říká i jedna naše postava ve scéně z Poslanecké sněmovny: „Tady máte víc známějších ksichtů než v Národním divadle.“ A tak to je. Samozřejmě ne všichni občané znají všechny politiky, já bych asi také nevyjmenovala všechny ministry, na rozdíl od mé postavy, ale ti lidé jdou s kůží na trh. Je to jejich rozhodnutí, které docela obdivuji, já bych na to žaludek neměla. Mně dělá problém jen mluvit sama za sebe v rozhovoru.

Vyhovuje vám schovat se za postavu?

Naprosto. Ráda odehraju představení, natočím seriál, zkouším různé role, ale své soukromí a myšlenky většinou nemám potřebu sama od sebe sdělovat světu. Ani necítím, že bych to uměla nějak sofistikovaně podat. Často mě úplně fascinují vyjadřovací schopnosti některých politiků. Samozřejmě když jsou dobré. Někdy mě fascinují i jiným způsobem, ale do toho bych nerada zabrušovala, abych z toho nemusela vybrušovat.

Vaše postava je servírka, která se za každou cenu dere na vrchol. Byla vám něčím sympatická?

Sympatická je možná příliš silné slovo, co ale na té postavě obdivuji a co obecně obdivuji na lidech, pokud to dokážou ukočírovat, je ambice a dotahování věcí do konce. To já postrádám. Nemám takový tah na branku a k většině věcí, které se mi podařily, jsem přišla spíše náhodou. To je teď taky takové módní téma, jemuž se říká imposter syndrom, kdy člověk pochybuje o své hodnotě a talentu. Každopádně její počínání mi sympatické určitě nebylo. Co je ale v seriálu pěkně znázorněné, je, že v jejím případě jde o jasné důsledky něčeho z minulosti. Že ta ženská není monstrum od narození. To lidé kolem ní a životní situace, v nichž se ocitla, ji postupně zpevnili, osekali, až se z ní stal trochu šutr.

Myslíte, že by se v seriálu mohl někdo najít?

Jednotlivé peripetie našeho příběhu jsou inspirovány spoustou lidí. Můžou se tam najít všichni a nikdo. Jak říkám, netočili jsme dokument.

Na odvážné scény, kterých je v seriálu poměrně dost, jste měla dublérku. Je to v našem prostředí běžné?

Vidíte, to ani nevím, jestli je to běžné. Osobně jsem byla ráda, že to nebyl problém v této produkci, a myslím, že to ulehčilo natáčení. Když se něco takového nedomluví dopředu, může z toho být velké mrzení. Mně už se to úplně neděje, postupně se snažím věci, s nimiž člověk neměl dobrou zkušenost, začlenit do smlouvy. Mladé herečky ale občas zažívají, že mají krásný scénář, vezmou roli a říkají si, že se ohledně takových scén nějak domluví a že se to vyřeší na place. To je potom nepříjemné, pod tlak se dostává nejen herečka, ale celý štáb, který potřebuje scénu natočit. My se ale těchto starostí zbavili, takže je tam nahých ňader a zadků, kolik si kdokoli žádá, ale nic z toho není moje, takže je mi to úplně jedno.

Asi bude těžké svléknout se před kamerou.

Je. A hodně záleží na tom, jakou má člověk předchozí zkušenost nebo po kolikáté se už do takové situace dostal. A jaký je to projekt, jaké lidi máte kolem sebe a jak moc se vám to příčí. Herec si na určitou míru nahoty přivykne, ono se říká – je to takové otřepané klišé – že „nahota je kostým“, a ono to tak v jistém smyslu je. K hereckému povolání to prostě patří. Navíc je otázka, co je horší, jestli být v plavkách na plovárně, nebo v seriálu v prádle, nebo se úplně oblečená líbat s kolegou, kterého jste předtím nikdy neviděla. Divné je to všechno.

K hraní jste se vrátila deset měsíců po narození dcery?

K natáčení. V divadle jsem byla už dřív. Ne, že bych se do něj hnala, ale dovedly mě k tomu okolnosti. Kolegyně, s níž jsem se alternovala, měla jiné povinnosti, druhá opustila angažmá, tak jsem se vrátila, aby se ulehčila situace a nemusel se shánět další člověk. V důsledku jsem byla docela ráda, že si dvakrát do měsíce mohu zajít do divadla a udržet se v pohotovosti. Navíc tatínek Loty je normální funkční tatínek, který všechno zvládne, tak jsem se ničeho nebála. Přesto se mě na jedné tiskové konferenci moderátor zeptal, co „mě, proboha, vedlo k tomu, vzít roli, když mám malé dítě?“. To jsem si říkala – hernajs, a proč ty jsi tady, když máš doma ještě menší dítě? Já ty otázky snad i chápu, ale univerzální recept asi neexistuje. Někdy je to snadnější, někdy složitější, přijde mi to ale normální.

Mně jeho otázka nepřijde normální, mám ale pocit, že se coby matka člověk nikdy nemůže zavděčit všem.

Přesně tak, když jste s nimi doma, tak jste neschopná, protože jste doma a necháváte se živit. Když jdete do práce, tak jste zase špatná matka a kariéristka, která si „proboha dovolí vzít roli s malým dítětem“. Stejně bychom ale mohly mluvit o mléku versus sunaru, o bio jídle versus nebio a to já nechci. Mám pocit, že instagramových účtů a platforem, které se zaměřují na to, jak to matky mají těžké, už je až moc. K tomu nechci přispívat.

Jakou jste dosud dostala nejlepší radu k mateřství?

Obecně mi nejvíc pomůže, když mi někdo řekne – uklidni se, to bude dobré, všechno je v pořádku. Nedávno jsem měla nemocnou dcerku, a právě v takových chvílích jsou tato slova potřeba. To je pro mě největší pomoc. Někdy možná věci příliš hrotím a je dobré, je-li vedle mě někdo, kdo mě uklidní. A to se týká i práce a dalších věcí.

Vaší dceři budou v létě dva roky, co vás dosud na mateřství nejvíc překvapilo?

Mateřství samotné, poznáte jiný druh lásky, radosti a strachu. Překvapilo mě ale, jak mi proměnilo hodnoty a postavilo na první místo moji rodinu a mě. Soustředím se na to, co potřebuji já a moji nejbližší, ne na to, co chtějí ostatní. Když je to ve shodě, je to parádní, když ne, tak se učím říct ne. S tím jsem všeobecně měla velký problém a pořád mám, ale to děťátko mě učí si dupnout.

Byla jste poslušná holčička?

Jasně, poslušná, hlavně aby mě všichni měli rádi, abych se zavděčila. Když nastala situace, která mi nevyhovovala, často jsem ji neuměla odmítnout a někdy ji řešila tak, že jsem prostě zmizela. Dodnes mě trápí, že jsem před deseti lety někoho s něčím slušně neodmítla, raději jsem úplně přerušila komunikaci a stále se toho člověka bojím potkat. Jindy jsem zase souhlasila, i když to bylo úplně proti mně, a to pak šlo i do fyzických projevů. Učím se fungovat v klidu a souladu.

Jak se to učí?

Důležité je řešit věci včas, upřímně k sobě i k ostatním. Uvědomit si, že „Ne, děkuji, momentálně se na to necítím.“ je plnohodnotná odpověď a není třeba domýšlet nic dalšího. A pak také se rozdýchat nebo si o tom jít s někým popovídat, to samozřejmě není žádná ostuda.

Vždycky jste chtěla být herečka?

To ne, herectví jsem úplně neplánovala. Chtěla jsem studovat média a marketing v Brně, poslední roky na gymplu jsem se na to připravovala. Šli tam kamarádi, měla jsem v Brně chlapce. Na druhou stranu mě hodně bavil dramaťák, byl to jediný kroužek, u kterého jsem vydržela, tak jsem chtěla vyzkoušet přijímačky na DAMU. Jako takovou maturitu z dramaťáku. A když jsem postoupila do 3. kola, tak mi na tom začalo záležet a rozhodla jsem se pro DAMU.

Jaké to bylo přijít do Prahy?

Bylo to divoké. A pro mě bylo určitě lepší, že jsem přijela až po gymplu, a ne v patnácti, to si vůbec nedovedu představit. Tehdy jsem přitom zvažovala přijímačky na konzervatoř, ale díkybohu jsem takový lempl, že jsem prošvihla termín pro podání přihlášky. Kdybych šla už v patnácti na internát do Prahy, tak by to – přinejmenším pro mě – byla s divadlem, vysokoškolským životem a velkoměstem nejspíš smrtelná kombinace.

Co je pro vás nyní pracovně nejbezpečnější zóna – natáčení, nebo divadlo?

Divadlo, a především představení, která už mám zajetá. Večer je manžel většinou doma, není třeba shánět hlídání, představení znám a nejsem z nich nervózní, takže si je s chutí zahraju a zhruba za tři hodiny jsem zpátky doma.

Jdete domů v pohodě, umíte ze sebe rychle setřást roli?

Myslím, že ano. Doufám, že se to nikde skrytě nestřádá. Někdy je to samozřejmě těžší. Když jsme natáčeli Sedm schodů k moci, tak to bylo asi psychicky náročné i pro mé blízké okolí. Přece jen být dva měsíce ponořená v takové postavě se možná někde trochu promítlo. Obávám se, že jsem v té době nebyla největší miláček na světě, ale o tom by asi řekl víc manžel nebo moje maminka. Kamarádka jednou řekla hezky, že my se snažíme vcítit do života jiných lidí, ale vedle toho často šidíme ty své.

Pro mnohé jste top princezna. Baví vás pohádky?

Určitě mě bavily, ale myslím, že teď už mě, i vzhledem k vlasům, žádné nečekají. Ale třeba přijde královna nebo nějaká šílená pohádková postavička. Natáčení pohádek jsem nikdy moc neprožívala, bylo mi jedno, jestli dělám kriminálku, nebo pohádku. Nyní zpětně kvituji, že jsem měla možnost takto uchovat čas a těším se, až dcerka povyroste a bude z toho mít trochu rozum, že třeba o Vánocích za dva tři roky uvidí mámu s krásnými loknami a v princeznovských šatech. I mě to trochu dojímá a jsem za to moc ráda.

Už více než půl roku máte nové příjmení. Zvažovala jste nechat si po svatbě své původní jméno?

Vůbec ne. Jsem v těchto věcech asi trochu konzervativní, chtěla jsem se cítit jako příslušník naší rodiny a jmenovat se stejně jako dcera a manžel. Přišlo mi to tak správné a nad svým starým jménem jsem nepřemýšlela ani vteřinu. Pravda je, že mě někteří zrazovali a pozastavovali se nad mým rozhodnutím se slovy, že „jméno je značka“. Upřímně, na tohle jsem docela alergická. Zrovna v tomto ohledu nadřazovat kariéru nad rodinu se mi docela příčí, pro mě – jméno je značka – úplně neplatí. Takže to šlo jednoduše.

Tak to jste se asi chtěla i vdávat, viďte?

No jasně. Tím, že si mě někdo vzít chtěl, jsem taky chtěla. Kdyby mě nikdo nechtěl, tak by mi asi bylo k ničemu, že se chci vdávat. Takhle se to sešlo moc hezky. Jsou lidé, kteří ten papír nechtějí a nepotřebují ho, tak ať je nikdo nenutí, ale pak jsou ti ostatní – a tím myslím i stejnopohlavní páry, pro které je manželství důležité, tak ti ať se, proboha, normálně vezmou!

EVA PODZIMKOVÁ (Josefíková, 33 LET)

  • Divadelní a filmová herečka.
  • Pochází z Uherského Hradiště.
  • Vystudovala herectví na DAMU.
  • Působí v několika divadlech, hrála v řadě českých filmů, např. Fair Play, Signál, Já, Olga Hepnarová a seriálů např. Kosmo, Božena, Slunečná...
  • Má dceru Lotu, kterou vychovává s manželem scenáristou Matějem Podzimkem.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články