Hvězdám s raketovým nástupem se stává, že často zapadnou stejně rychle, jako zazářily. Filip Blažek měl to štěstí, že ho osud „jepičího života“ nepotkal. Po úspěšné filmové pohádce Nesmrtelná teta dostal spoustu příležitostí, divadelních i televizních, a přesto zůstal nohama pevně na zemi. Nedělalo mu potíže sejít se těsně po představení Harold a Maude, během kterého téměř neslezl z jeviště. Dá se říct, že na schůzku se téměř „připajdal“.

Při D'Artagnanovi jste měl poraněný obličej, teď patu... Zdá se, že herectví je pro vás rizikové povolání?

První úrazy na jevišti se mi přihodily ještě v Mostě, také při D'Artagnanovi. V tom představení hraje spousta lidí a někdy musel hrát doslova každý, kdo měl ruce a nohy. Ne všichni jsou šikovní natolik, aby mohli na jevišti bezpečně šermovat. Kolega udělal chybu a div že mi nevypíchl kordem oko. Nohu nemám poraněnou poprvé: tenkrát jsem špatně nakopl partnera, teď jsem doplatil na vlastní blbost. Jsem typ šílence, který přistoupí na každou věc, kterou si režisér vymyslí. Pojištěný sice jsem, ale když mi pak obodují loket, kvůli kterému jsem nespal čtrnáct dní, na tři stovky, je to směšný.

Zdroj: Youtube

Právě za vámi zapadla opona. Jak se cítíte?

Krásně. Asi čtrnáct dní jsem kvůli zranění nehrál, moc jsem se těšil. I publikum bylo výborné.

Na co myslíte po představení?

Po představení myslím hlavně na to, co mě ještě večer čeká, a taky na soukromí.

Znamená to, že jste typ sovy, která po představení ještě hodně dlouho žije?

Jak kdy. Když hraju po dlouhé době, jsem v pohodě, ale pokud mě čeká třeba sedmé představení v týdnu, jsem rád, když si můžu jít domů lehnout.

Harold a Maude je hra o hledání sebe sama, o změně životního postoje. Hledáte i při reprízách v tak zajímavém textu něco nového pro sebe?

Pořád hledám něco nového. Pro mě to bylo těžké v tom, že kluk, kterého hraju, je úplné jiný než já: zakřiknutý, uzavřený člověk, který páchá na truc matce jednu demonstrativní sebevraždu za druhou. Maud mu pak pomůže otevřít oči a stane se z něj někdo úplně jiný. Na zkoušení s Květou Fialovou hrozně rád vzpomínám, protože ona je zázračná: i když mi bylo mizerně, Květa na mě promluvila pár slov a cítil jsem se, jako bych se vznášel. Má dar na všechna trápení se podívat „z výšky“ a dostat lidi kolem sebe ze špatné nálady.

Na herecké partnerky jste měl nebývalé štěstí: hrál jste s Jiřinou Bohdalovou, se Zlatou Adamovskou, teď s paní Fialovou. Máte z takových hereček trému, nebo se naopak těšíte, že se něco přiučíte?

Trému mám vždycky. Ve všech těchhle případech jsem se bál, jestli si k sobě najdeme cestu a jestli mě budou brát jako partnera. Než došlo k nějakým velkým trapasům, zatím to vždycky rozlouskly ony, uvolnily moje napětí a očekávání, co bude. Pak už jsem se cítil dobře.

Po prázdninách se chystáte natočit třetí filmovou pohádku. Nebojíte se, že se zařadíte do škatulky krásných chrabrých princů?

Ze začátku jsem se bál. Ale uvědomil jsem si, že mám na prince věk, každý mladý herec si jimi musí projít. Doufám jen, že se tím neuzavře hladina a jiné nabídky mě minou. Naštěstí můžu dělat divadlo, kde mám tolik odlišných příležitostí, že rozumný režisér, který se přijde do divadla podívat, mě nemůže zaškatulkovat.

Herci mívají strach, že se budou těžko vracet do Prahy z oblastního divadla. Neměl jste stejné obavy, když jste odešel v šestém ročníku konzervatoře hrát do Mostu?

Takhle jsem nikdy neuvažoval. U mě většinou rozhodne náhoda. Ani jsem netušil, že se stanu hercem. Vždycky jsem totiž zkoušel milion věcí najednou a u žádné nezůstal moc dlouho. Když jsem se ve čtrnácti letech rozhodoval co dál, napadala mě spousta škol. Konzervatoř to vyhrála, protože jsem si ještě na základce zahrál v několika filmech, a hlavně jsem zjistil, že to je jediná střední škola, kde se neučí matematika. Měl jsem smůlu, že zrovna ten rok se z ní naposledy dělaly přijímací zkoušky, takže jsem neuspěl. Příští rok mě vzali, protože od toho naštěstí ustoupili. Když se mi ještě na škole sešlo asi osm nabídek do různých oblastních divadel, netušil jsem tenkrát, že to není samozřejmost a že si toho mám vážit. Rozhodl jsem se pro Karlovy Vary a do Mostu nás pak v posledním ročníku odešla velká parta. Návratu do Prahy také pomohla náhoda. Jedno z mých posledních mosteckých představení, D'Artagnana, režíroval Milan Schejbal. Když se stal šéfem Divadla ABC, nabídl mi stejnou roli tady.

V té době jste díky jiné mostecké roli, Amadeovi, dostal i nabídku do Národního divadla. Je těžké ve dvaceti takovou příležitost odmítnout?

Asi jsem se bál. Dohodli jsme se na hostování. Nastoupil jsem do ABC, protože jsem to slíbil, a jezdil dohrávat představení do Mostu.

Chystá se kromě Peer Gynta další spolupráce s Národním?

Měl jsem hrát v dalších dvou představeních, Podivných ptácích a Hrdinovi západu, ale sešlo z toho kvůli termínům, protože minulou sezonu jsem byl hodně zaměstnaný v ABC. Nevím, jak to dopadne v příští sezoně, ale rád bych v Národním hrál. Mám velkou scénu moc rád, je mi blízká.

Sedět na dvou židlích vám nevadí?

Naopak je to pro mě pestřejší. Když toho není moc, je to příjemné. Jiní lidé, jiný soubor, jiná spolupráce.

Kdo sleduje vaše úspěchy? Rodiče?

Nikdy jsme se o tom moc nebavili. Bylo pro ně příjemné, když byli svědky mého prvního představení v „Kapličce“. Můj nevlastní otec, který má k divadlu celkem blízko, má občas ke mně nějaké připomínky, za což jsem rád. Máma se jako každá máma bojí, abych na jevišti nezakopl, a občas si vystřihne nějaké články. Sem tam mi také vynadá, co to těm novinářům říkám.

Když o vás vyšla před třemi lety série článků, měla jsem z nich pocit, že jste bouřlivák vysazený na motorky...

…a na ženský. Vyšly i věci, se kterými jsem nesouhlasil, ale co vyjde v tisku, mi dlouho nikdo neodpáře. Žádnou image si vědomě nepěstuju, a přál bych si, aby za mě mluvila hlavně práce.

Všimla jsem si, že moc nedabujete, ani z reklam není váš hlas slyšet. Znamená to, že jste odkázaný na divadelní gáži?

Dabuju opravdu málo, protože nemám moc času. Dabing navíc není moje disciplína, trošku se ho bojím. Reklamy jsem namluvil zatím asi jenom dvě, pro rádio. Občas něco natočím, ale teď je to s mými výdělky složitější. Jsem v Divadle ABC do příštího května na civilní vojenské službě jako technik. Mimo to si nemůžu vydělávat, takže hraju zadarmo.

Vaše přítelkyně, Lucie Benešová, je také herečka. Řešíte spolu pracovní problémy, nebo se tomu naopak bráníte?

Mluvíme o práci a samozřejmě se snažíme jeden druhému pomoct a poradit.

Lucka natočila několik filmů, hraje také v divadle?

Už ne a mrzí mě, že jí nikdo nepodal pomocnou ruku. Každý ji chce nejdřív vidět v něčem na jevišti, než by ji byl ochotný vyzkoušet a dát jí příležitost. Moc rád bych jí pomohl, ale nevím jak. Nemůžu ji protežovat - sám nemám rád, když vidím u jiných, jak chtějí za každou cenu vnutit své známé.

Vloni jste spolu točili film Klekání zvoníme. Neměli jste před sebou trému?

Ne, pracovalo se nám dobře. Bylo to pohodové natáčení. Snažím se nezatahovat do práce vztahové ani jiné osobní problémy.

Bude vám třiadvacet, plánujete už rodinu?

Zamilovaný jsem hodně, ale v dohledné době se k radikálním změnám nechystáme. Časem. S Luckou už žijeme rok a půl a kromě toho, že nemáme razítko, je náš vztah od manželství k nerozeznání.

Jak se užijete?

Občas se doma jenom potkáváme, ale poslední dobou se užíváme dost. Jsem vděčný za každou chvilku, co jsme spolu.

Zdroj: vlasta.cz časopis Vlasta 1996

Související články