Začíná nový rok, dáváte si předsevzetí?
Předsevzetí si nedávám žádná. Když vím, že chci něco změnit, nečekám do nového roku, začnu hned.
Před pěti lety jste kvůli zdravotním potížím skončila s vrcholovým sportem. A nemohla jste pak ani moc sportovat. Jak jste na tom teď?
Ano, trvalo to skoro tři roky, než jsem začala zase s chutí sportovat. Potřebovala jsem si od té každodenní rutiny, která trvala šestadvacet let, odpočinout. Poslední dva roky jsem se začala sportu věnovat pro zábavu a taky pro zdraví. Dnes sportuji i několikrát týdně, když mi to práce a čas dovolí. Moc ráda cvičím jógu a hraju tenis, to jsou moje srdcovky. S přítelem a dcerkou často vyrážíme na pěší výlety, ráda zkouším i nové sporty. V dnešní době je spousta možností.
Bývaly doby, kdy jste se prý nemohla na biatlon ani podívat. Kolikrát jste od té doby byla na běžkách?
Za poslední dvě zimy jsem se párkrát na lyže postavila, to je pravda. Čekala jsem, až se mi do té aktivity vrátí chuť, abych z ní měla radost. To se povedlo, takže jsem vyrazila s pár přáteli na menší výlet.
Když jste se poprvé postavila po přestávce na běžky, jaký to byl pocit?
Je jasné, že i když si člověk pamatuje techniku, fyzička za těch pár let poměrně odešla. Z výletu asi 15 kilometrů jsem se sbírala skoro dva dny. Byl to trochu zvláštní pocit, hlavně v tom smyslu, že mi hlavou běhaly vzpomínky na časy, kdy jsem ujela tři hodiny na tréninku, aniž by mě to nějak výrazněji vyčerpalo. Chvíli jsem si připadala trochu tragicky, ale radost z pohybu tam byla, neodradilo mě to.
Jaký je váš vztah k biatlonu dnes? Prý se na něj už dívá i vaše dcera.
Myslím, že za celou naši rodinu můžu říct, že jsme sportovci tělem i duší, takže fandíme opravdu mnoha sportům, biatlonu logicky nejvíc. A ano, geny se asi nezapřou, protože mu fandí už i naše Izabelka. Je to zatím to jediné, co dokáže v televizi sledovat bez hnutí.
Myslíte, že „jablko nepadne daleko od stromu“?
Pokud si vrcholový sport jednou sama vybere, tak ji v tom budu podporovat. Chci, aby se hýbala pro radost, zdraví, aby měla sport ráda, a vidím smysl v tom, vést ji zatím ke všestrannosti. Faktem je, že bych byla radši, kdyby si vybrala nějaký obor, který člověk může dělat dlouhodobě, nebo kdyby radši studovala. Co chci já, je ale jedna věc, zaleží hlavně na ní. Uvidíme, co ji bude bavit a na co bude mít talent.
Děti se ale obecně sportu moc nevěnují, těch pár hodin ve škole to nevytrhne.
V posledních letech je obezita nejen u dětí velké společenské téma. Děti by podle mého názoru měly být ke sportu vedeny jak ve školách, tak hlavně rodiči. Mám na mysli sport v rámci zdravého životního stylu, nenásilnou formou tak, aby k němu měly kladný vztah a ideálně ho braly jako součást života. Nemyslím tím sport vrcholový.
Svět vrcholového sportu je hodně odlišný od amatérského. Zažila jste obojí. Považujete ten současný „normální“ život, který žijete, za bohatší?
Rozhodně ano. Z mého pohledu je mezi těmi dvěma světy obrovský rozdíl. Běžný život toho nabízí opravdu hodně po všech stránkách. Jsem za to vděčná. Každá mince má ale dvě strany. Sportovní život je v mnoha ohledech taky fajn, ale je to obrovská rutina i dřina, která s sebou nese poměrně hodně odříkání. Výhodou je, že dokud jste v tom prostředí, přijde vám to normální a nemáte pocit, že byste se nějak výrazně omezovali, až do doby, než zjistíte, co to znamená žít za tou „sportovní zdí“. Zároveň je cenné, kolik fajn vlastností vám sport dá do života. Toho si na něm vážím.
Čeho ještě si na sportovním životě vážíte?
Když pominu, že si člověk v případě vrcholového sportu většinou dost výrazně poškodí tělo, je to zároveň celkem bezpečné prostředí, ve kterém se žije jednoduše. Přesně víte, co vás čeká za den, za týden, za rok. A kromě toho, že musíte nějak ustát tlak z hlediska výsledků, což je někdy dost náročné, se vlastně nemusíte skoro o nic starat, protože za vás spoustu věcí vyřeší někdo jiný. Do jisté míry to pro mě bylo pohodlné, oproti tomu, co přináší běžný život a kolik toho každý den řeším v rámci práce a rodiny. Takže je to určitě otázka úhlu pohledu.
Říká se, že sport člověka naučí dodržovat pravidla, spolupracovat, respektovat ostatní a taky umět prohrávat. Souhlasíte?
To je určitě pravda. Věřím, že všechny tyhle vlastnosti se do života rozhodně hodí. Zároveň mě naučil cílevědomosti, větší trpělivosti, smyslu pro fair play a myslím, že jsem díky němu taky člověk do nepohody.
Když jste se věnovala vrcholově biatlonu, zažila jste vyhoření. Popsala jste to ve své knize. Změnila byste dnes něco?
Všechno jsem popsala upřímně na základě toho, jak jsem svět sportu a dění v něm vnímala já sama, takže ani s odstupem na tom všem nevidím nic špatného. Neuvědomovala jsem si do té doby, že existují lidé, kteří si myslí, že svět vrcholového sportu je procházka růžovým sadem, že je to idylické prostředí, kde vám všichni přejí úspěch a peníze, a že to rozhodně není byznys. Chápu, že mediální obraz udělá hodně. Když se daří, tak chtějí všichni vidět jen to hezké, a už nevidí, co všechno k tomu jednomu okamžiku v cíli vede. Co je za tím vším za šílenou dřinu a překračování vlastních hranic. A je to logické, protože to většina lidí nezažila. Pár lidem jsem asi představy o takovém „dream světě“ zničila. Vzhledem k tomu, že je to můj životní příběh, tak je mi vlastně jedno, jestli to někomu vadí. Spíš bych si dnes vyčítala, kdybych napsala něco, co pravda nebyla.
Otevřeně jste taky začala jako jedna z prvních celebrit mluvit o anorexii, to chtělo velkou odvahu. Pořád jsou ale věci kolem vnímání těla ve společnosti dost tabu. I proto jste založila nadaci Fond Gábi?
Ano, věřím, že je správné o tom promluvit, a to nejen kvůli tomu, že jsem se s tímto problémem potýkala několik let mé kariéry. Viděla jsem i ve svém okolí, že nejsem jediná, kdo tohle řeší. Tohle téma jsem pak zahrnula i do knihy. Začala jsem dostávat obrovské množství dopisů a mailů s příběhy lidí, i vrcholových sportovců, kteří popisovali podobné zkušenosti. Proto jsem se rozhodla založit nadační Fond Gábi, ve kterém pomáháme lidem s poruchami příjmu potravy. Je to malý projekt, který se postupně rozrůstá. Kolikrát si říkám, že je škoda, že se nedá vrátit v čase s tím, co už vím o jídle a fungování svého těla dnes. Ale jak se říká, všechno přichází v pravý čas.
To je pravda, všechno má svůj čas, třeba vaše mateřství. To spoustu žen změní.
Je to krásná a zároveň ta nejnáročnější zkušenost mého života. Jestli si někdo myslí, že je vrcholový sport náročný, tak pro mě je jednoznačně daleko náročnější mateřství. Pravdou je, že jsem vedle průvodcování mojí dcerky zároveň hodně pracovně vytížená, takže můžu říct, že jsem nezažila, co se energie týká, ve svém životě náročnější období. To nejdůležitější ale je, že jsem zároveň nezažila krásnější období.
Průvodcování? To je hezké slovo.
Nemám ráda slovo výchova, průvodcovat mi přijde mnohem výstižnější.
Co vás mateřství všechno učí?
Hlavně trpělivosti a zároveň se učím rozvíjet svoje dovednosti z hlediska logistiky. Jestli jsem dřív v něčem nedokázala docenit svoje kvality, tak teď si je uvědomuji každý den a myslím na všechny maminky s obdivem, protože vidím, kolik síly musí v sobě ženy mít, aby tohle období zvládly.
Pořád jste workoholička, která se nikdy nezastaví? Nebo vás dcera naučila zpomalit?
Takhle vlastnost se potlačuje poměrně těžko. Jsem akční člověk. Mám ráda, když se neustále něco děje, ať už po pracovní, nebo životní stránce. Faktem je, že Izabelka mi v tom zvolnění jistě pomáhá. Čas s ní je pro mě tou nejdůležitější a nejhezčí částí dne. Ale abych doma fungovala a měla úsměv na tváři, vím, že k tomu zároveň potřebuji i tu pracovní část dne. Snažím se tohle víc vybalancovat.
Pomáhá vám v tom balancování i váš partner?
Určitě. Za to, že se můžu věnovat jak mateřství, tak práci, vděčím nejvíc příteli, který mi ve všech směrech pomáhá. Často jezdíme do práce a chodíme na pracovní schůzky všichni tři společně, jindy nám zase pomáhají babičky. Jsme všichni jako jeden tým.
Říkáte, že jste akční člověk. To jste prokázala nejen ve StarDance, ale taky v moderování ShowTime. Je pro vás živé vysílání podobný adrenalin jako třeba mistrovství světa v biatlonu?
Z hlediska adrenalinu bylo pro mě ještě poměrně nedávno náročnější asi moderování. Závody v biatlonu byly za ty roky už spíše rutina. I když do jisté míry byl člověk trochu nervózní před každým startem. Sport má tu výhodu, že hned po startu z vás všechno rychle spadne v návaznosti na pohyb. Určitě by mi pomohlo, kdybych se i během moderování mohla rychleji pohybovat. Je mi jasné, že bych u produkce s takovým nápadem asi moc nepochodila.
Před šesti lety jsme si spolu povídaly o vašich koníčcích, například o malování a touze vidět Louvre. Pořád jste srdcem umělkyně?
Ano, to jsem. Malování miluju a ještě víc by mě bavilo dělat sochy nebo plastiky. Na všechny tyhle koníčky ale už bohužel poměrně dlouho nemám čas. S příchodem Izabelky se snažím soustředit na to nejdůležitější, takže se k těmto věcem dostanu až někdy v budoucnu. Na návštěvu Louvru jsem si čas udělala a je mi jasné, že jsem tam nebyla naposledy.
V Louvru jste zamířila k vašim oblíbeným expresionistům?
Jak jinak. Tohle období mám moc ráda, krásně zaznamenává odklon od realismu, který zrovna ráda nemám. Expresionismus na mě působí po pocitové stránce nejvíc ze všech období. Top srdcovka je pro mě pochopitelně Vincent van Gogh. Čím jsem starší, tím mám radši moderní umění.
Rodiče byli náruživí sportovci, ale dědeček hrál na saxofon a tatínek s maminkou na klavír, vy krásně zpíváte. Chodila jste i do jiných kroužků než sportovních?
Máme hudební geny a jsem moc ráda, že přítelova rodina je taky plná muzikantů. Není divu, že nám Izabelka pořád doma tančí. Jako malá jsem chodila na sólový zpěv, na flétnu, devět let jsem se učila hrát na klavír, chodila jsem do výtvarky a na hodiny hudební nauky. Všechny kroužky jsem měla moc ráda, i když jsem tam hodně zlobila. Slečnám vychovatelkám jsem dávala pořádně zabrat.
Jak vás poslouchám, moc volna jste jako dítě neměla. Nevyčítáte rodičům, že jste byla pořád v jednom kole?
Záviděla jsem dětem, které mohly trávit víc volného času podle sebe. Já jsem ho opravdu moc neměla. Není ale potřeba se na nikoho zlobit. Rodiče dělali to nejlepší, co uměli. Kdybychom to doma měli jinak, možná bych později nebyla tak úspěšná ve sportu.
Vyrůstala jste v Jablonci nad Nisou, v Jizerských horách. Vracíte se tam ráda?
Ráda a často. Celkově mám tenhle kraj moc ráda. Máme chalupu v Bedřichově v Jizerských horách a je to ideální místo na odpočinek, sporty a výlety. Kdykoliv to jde, balíme a jedeme tam.
Máte nějaké plány do nového roku, nebo se necháte překvapit?
Moc neplánuji. Prostě beru život tak, jak přichází, a dělám věci nejlépe, jak v daný moment dokážu.
GABRIELA SOUKALOVÁ (33)
GABRIELA SOUKALOVÁ (33)
- Narodila se v Jablonci nad Nisou.
- Vystudovala střední uměleckoprůmyslovou školu a Vyšší odbornou školu specializace Ražená medaile a mince.
- Odmalička se věnovala klasickému lyžování, v 9. třídě přešla k biatlonu. Až do roku 2013 ji trénovali rodiče.
- Vrcholově dělala biatlon do roku 2017. Ve Světovém poháru vyhrála 17 závodů, 6x stanula na nejvyšším stupni v týmových závodech, dvakrát získala stříbro a jednou bronz na ZOH v roce 2014, byla mistryní světa ve sprintu a vyhrála spoustu dalších závodů.
- V roce 2018 vydala autobiografii.
- V roce 2019 se zúčastnila taneční soutěže StarDance.
- Jejím prvním manželem byl badmintonista Petr Koukal, od roku 2021 žije s Milošem Kadeřábkem, s nímž má roční dceru Izabelu.
- Od roku 2020 je moderátorkou pořadu ShowTime na Primě a CNN Prima NEWS.
ZDROJ: časopis Vlasta
